Chvála Alláhu, jen Jeho Jediného vzýváme a jen Jeho o pomoc a o odpuštění žádáme. Utíkáme se k Alláhu před zlem nás samých i našich špatných činů. Koho Alláh vede správnou cestou, ten nebude nikým sveden k bludu a kdo bloudí, ten vedle Něj nikdy nenalezne správné vedení. Dosvědčuji, že není nikoho a ničeho hodného uctívání a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه وسلم je skutečný Boží služebník a Posel.
Vznešený Alláh pravil:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli’Imrán: 102)
يَا أَيُّهَا النَّاسُ اتَّقُوا رَبَّكُمُ الَّذِي خَلَقَكُم مِّن نَّفْسٍ وَاحِدَةٍ وَخَلَقَ مِنْهَا زَوْجَهَا وَبَثَّ مِنْهُمَا رِجَالًا كَثِيرًا وَنِسَاءً ۚ وَاتَّقُوا اللَّهَ الَّذِي تَسَاءَلُونَ بِهِ وَالْأَرْحَامَ ۚ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَيْكُمْ رَقِيبًا
“Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.” (Nisá: 1)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَقُولُوا قَوْلًا سَدِيدًا ﴿٧٠﴾ يُصْلِحْ لَكُمْ أَعْمَالَكُمْ وَيَغْفِرْ لَكُمْ ذُنُوبَكُمْ ۗ وَمَن يُطِعِ اللَّهَ وَرَسُولَهُ فَقَدْ فَازَ فَوْزًا عَظِيمًا ﴿٧١﴾
“Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a mluvte slova přímá! Bůh pak pro vás zlepší skutky vaše a odpustí vám hříchy vaše. A kdo poslouchá Boha a posla Jeho, ten již dosáhl úspěchu nesmírného.” (Ahzáb: 70-71)
A potom,
Nejlepším slovem je Slovo Boží, nejlepším vedením je vedení Muhammeda صلى الله عليه وسلم a nejhorší věcí jsou novoty, protože každá novota je inovací a každá inovace je bludem, končícím v pekelném ohni.
Islám je celý o férovém přístupu
Všichni známe následující výrok Posla Božího صلى الله عليه وسلم:
إِنَّ الدِّينَ النَّصِيحَةُ إِنَّ الدِّينَ النَّصِيحَةُ إِنَّ الدِّينَ النَّصِيحَةُ
“Víra je vskutku ryzostí či radou. Víra je vskutku ryzostí či radou. Víra je vskutku ryzostí či radou.”
“Vůči komu, ó Posle Boží?” otázali se přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم jim odpověděl:
لِلَّهِ وَلِكِتَابِهِ وَلِرَسُولِهِ وَلأَئِمَّةِ الْمُسْلِمِينَ وَعَامَّتِهِمْ
“Vůči Alláhu, vůči Jeho Knize, vůči Jeho Poslu, vůči vůdcům muslimů i vůči řadovým z nich.”1
Je naší povinností coby rádců, abychom dnešním muslimům z řad prostého lidu poskytli radu. Tím spíše těm z nich, kteří se tak jako my hlásí k odkazu zbožných předků a kteří sami sebe označují epitetem السلفي as-selefí. Ti tvoří významnou část obrovského počtu muslimů a pyšní se tím, že je Alláh více než mnoho jiných muslimů obdařil správným pochopením Jedinosti Boží, která je základním předpokladem spásy před věčným trestem na onom světě. Je to věrouka tewhídu, Jedinosti Boží, kterou jsme všichni studovali a dobře se ji naučili, ta, kterou jsme naplnili pevností svého osobního přesvědčení a věrouky.
Islám, anebo ideologie?
Nicméně, žel, cítím, a tento žal naplňuje mé srdce, že vidím mnoho z nás poté, co přijme tuto věrouku a vše tak dobře známé, co v sobě zahrnuje z konání v souladu s Knihou Boží a Sunnou Posla Božího صلى الله عليه وسلم, z principu nic před Knihou Boží a Sunnou neupřednostnit, tedy poté, co jsme přijali za své toto pravidlo a poté, co jsme správně pochopili tewhíd, což je jinak povinností každého muslima, stejně jako je povinností každého muslima konat v souladu s Knihou Boží a Sunnou Posla Božího صلى الله عليه وسلم také v otázkách náboženské praxe a islámsko-právní vědy, i přesto vidím, že se naše řady roztříštily v průběhu mnoha let do množství odlišných myšlenkových proudů.
Nicméně se zdá – a toto jsem opakoval při mnoha příležitostech – že náš islámský svět, zahrnující také samotné salafisty, se zaobírá věcmi jinak sice podstatnými, ale intenzitou takovou, která přerůstá až v ideologii, již jsme přijali namísto islámu. Všeobecný, všeprostupující náhled na islám, zasahující do všech aspektů každodenního života, včetně morálních hodnot a vytrvalosti v následování Pravdy, jakoby se při tom vytrácel. I když je nedělitelnou součástí správného pochopení islámu.
Mnozí z nás tomuto aspektu islámu nevěnují žádnou pozornost a nijak své mravy a chování nekultivují. Slýcháváme hadísy Posla Božího صلى الله عليه وسلم a čteme je v autentických sbírkách hadísů a dílech o Sunně. Mezi nimi jsou i jeho slova:
إنَّ الرَّجُلَ لَيُدْرِكُ بِحُسْنِ خُلُقِهِ دَرجاتِ قائمِ اللَّيْلِ صائمِ النَّهارِ
“Věru člověk může svou dobrou mravností dosáhnout úrovně toho, kdo se celé noci promodlí a celé dny se postí.”2
Rozkolnictví a zášť vůči sobě navzájem nepatří k morálce islámu
Ve Vznešeném Koránu čteme, že nepatří k morálce muslimů navzájem se rozdělovat a vnášet mezi sebe rozkoly. Obzvláště to nepatří ke způsobům nás, kteří sami sebe označujeme za následovníky zbožných předků a nárokujeme si epitet selefí. I přesto se rozdělujeme ve věcech, v nichž není nezbytné mezi sebou dělit a štěpit se.
Vznešený Alláh však praví:
وَأَطِيعُوا اللَّهَ وَرَسُولَهُ وَلَا تَنَازَعُوا فَتَفْشَلُوا وَتَذْهَبَ رِيحُكُمْ ۖ وَاصْبِرُوا ۚ إِنَّ اللَّهَ مَعَ الصَّابِرِينَ
“Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých!” (Anfál:46)
Bylo opravdu nesmírně smutné slyšet, že – a nejen v islámských zemích – se muslimové rozdělili na mnoho skupin a bezpočet frakcí, dokonce i na současných bojištích mezi muslimy a nevěřícími, kteří obsadili mnohé jejich země, jako byl i případ našich bratří například v Afghánistánu. Všichni víme, že Afghánci bojovali nejprve s komunisty, avšak potom se, žel, rozštěpili na znepřátelené frakce. Důvodem tohoto jevu není nic jiného, nežli odvrácení se od některých islámských směrnic ohledně jednoty a odvržení vzájemných sporů stranou, aby se zamezilo rozkolům a štěpení. Je to to, o čem jasně hovoří verš, jež jsme před chvílí citovali.
Říkám, že se tento konflikt nezastaví na hranicích uvedených zemí daleko od nás. On už dosáhl i k nám. A my, následovníci selef – zbožných předků, my, kteří tvrdíme, že se držíme Knihy Boží a autentické Sunny, neodmítáme Boží přízeň, přízeň Alláha Vznešeného vůči nám, neboť On nás uvedl na správnou cestu tewhídu a plnění toho, co je jasně stanoveno v Knize Boží a Sunně. Jenže, není snad v Knize Boží a v Sunně stanoveno také to, že nemáme jiné nenávidět a závidět jim, protože jsme všichni bratry tak, jak nám to Alláh přikázal ve Své Knize a v Sunně Svého Posla صلى الله عليه وسلم? Ovšemže ano.
Je to něco, o čem velmi dobře víme. Bereme to však jen jako znalost. Jen jako kousek informace, kterým se však neřídíme v praxi. Možná, že ho snad někdy začneme i praktikovat a budeme se v tom velmi snažit.
Pravý význam vzájemné tolerance mezi muslimy nestejného názoru
Je politováníhodné, že nejednota a spory vznikají i kvůli nesmírně malicherným záležitostem. Proto nikdy nesmíme ztrácet ze zřetele to, co se dnešním jazykem označuje jako náboženská tolerance (arab. التسامح الديني at-tesámuhu d-díní), ovšem s tím významem, který je vymezen islámem. Náboženskou toleranci můžeme totiž teoreticky rozšířit i za hranice toho, co islám dovoluje. Avšak my jsme si vědomi, co tolerance ve skutečnosti znamená, tedy, že když spatříme někoho zastávajícího nějaký názor či přicházejícího s nějakým idžtihádem, někoho, kdo se nepřipisuje selefíji, anebo sám sebe dokonce označuje jako selefí, dokonce i kdyby bylo jasně zřejmé, že se dopustil nějaké očividné chyby v některém svém činu, nespěcháme s jeho odsudkem a bojkotováním. Naopak. Naší povinností je povznést se nad to a poskytnout mu upřímnou radu. A to je to, čím jsme tuto naši přednášku také začali – citací hadísu o upřímné a ryzí radě všem.
Pokud tedy dotyčnému poradíme a on na naši radu zareaguje, dosáhneme toho, oč jsme usilovali. Pokud na ni nezareaguje, my neneseme žádnou vinu a není na nás, abychom dotyčného ihned odsuzovali, ostrakizovali a bojkotovali. Naopak je důležité, abychom zůstali při něm, stále mu byli nablízku svou radou, jíž mu čas od času poskytneme, dokud dotyčný nezačne pevně a neochvějně následovat správnou cestu.
Na mnoha svých soukromých setkáních, z vlastní zkušenosti, zkušenosti ostatních stranou, jsem se velmi často setkal se dvěma stranami sporu, které se vždy snažili danou problematiku obrátit ve svůj prospěch. Jeden předloží svou otázku, ale ne tak, aby vyznívala neutrálně, ani pro něj, ani proti němu, ale zrovna tak, aby vyznívala pro něj a proti jeho protivníkovi. A to by se při diskusích s cílem dopídit se pravdy o tom, co nám Vznešený Alláh nařídil, nemělo stávat. Nemáme se chvástat a předvádět, že my jsme ti, kteří jsou vprávu a ti ostatní nikoli.
Proto při této příležitosti uvádím k zapamatování právě ty verše, autentické hadísy a znalosti, které, jak věřím, nejsou pro nikoho z nás něčím novým a doposud neznámým, avšak kterých praktikování a uvádění do praxe poněkud pokulhává. Ze své slabé paměti uvádím těchto pár textů opírajících se o vznešené koránské verše, z nichž mohou v této otázce profitovat i další, pročež se přínos tohoto všeho vrátí – dá-li Vznešený Alláh – i na nás. Abychom byli jako jedno tělo, jeden šik, jedna síla, aby nikdo z nás neodvrhoval nikoho ze svých bratří, ale stále se jim snažil pomoci a nabízel jim svou ryzí a upřímnou radu.
Autor: Muhammed Násiruddín al-Albání
Zdroj: Bábu n-nasíhati lis-selefíjín bir-rifki wel-lejjeni we nebzi l-firkati wel-ichtiláfi we terku l-hudžri ghajri š-šar’í, seriál přednášek Silsiletu l-hudá wen-núr, páska č. 23.
Překlad a mezititulky: Alí Větrovec
- Od Abú Hurejry a Temíma ad-Dárího رضي الله عنهما ho v této verzi uvádí Muslim v Sahíhu, hadís č. 55. Také ho zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4944; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 4197, jehož podání al-Albání ocenil jako sahíh a toto je jeho znění; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 16945, jehož podání ocenil jako sahíh Šu’ajb al-Arnáút.
- Zaznamenal al-Hákim v al-Mustedreku, hadís č. 200. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č.795 a jako sahíh v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1620. Podobný hadís s výrazem المؤمن al-mu´min, tj. věřící, uvádí Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4798, jehož podání al-Albání oceňuje jako sahíh v Hidájetu r-ruwát, hadís č. 5011; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 24355, jehož podání jako sahíh li-ghajrihi oceňuje Šu’ajb al-Arnáút.