O ‘Alím ibn Husejnovi, Alláh mu budiž milostiv, synu Husejna ibn ‘Alího, vnuku ‘Alího ibn Abí Táliba a jeho manželky Fátimy bint Muhammed رضي الله عنهما, tedy prapravnuku Posla Božího صلى الله عليه وسلم se vypráví mnoho.
Byl to muž, který v sobě ztělesnil povahové rysy skutečných věřících, popsané v Božích slovech:
الَّذِينَ يُنفِقُونَ فِي السَّرَّاءِ وَالضَّرَّاءِ وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ ۗ وَاللَّهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
“kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí” (Áli ‘Imrán: 134)
Jeho učedník ‘Abdurrezzák vypráví, že jednou před modlitbou požádal svou služku, svou otrokyni, aby mu do džbánu nalila vodu k rituální očistě a nalévala mu ji postupně na příslušné části těla během jejího vykonávání.
Jak služka ‘Alího polévala, vypadl jí džbán, udeřil ‘Alího plnou tíhou do hlavy a rozbil se mu o ni. Poraněný ‘Alí obrátil svou tvář vzhůru směrem ke služebné, která džbán upustila.
Ona, celá vyděšená, citovala výše zmíněný koránský verš: “Můj pane! Pomni, že Vznešený Alláh věru praví:
وَالْكَاظِمِينَ الْغَيْظَ
“a kteří krotí hněv svůj“
“Zkrotil jsem svůj hněv,” odpověděl jí ‘Alí ibn Husejn poklidně.
Ona citovala dál:
وَالْعَافِينَ عَنِ النَّاسِ
“a odpouštějí lidem“
“Alláh ti už odpustil,” pravil jí ‘Alí smířlivým tónem, jímž jí dával na vědomí, že jí stejně tak odpustil i on.
Služka citovala i závěr tohoto verše:
وَاللَّهُ يُحِبُّ الْمُحْسِنِينَ
“Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí!“
‘Alí ibn Husejn jí odvětil: “Vykonám vůči tobě dobrý skutek. Pro Tvář Alláha Vznešeného ti daruji svobodu. Propouštím tě z otroctví, jsi volná!“1
Naprosto stejná příhoda se uvádí i o Mejmúnovi ibn Mihrán.2
‘Alí ibn Husejn byl synovcem al-Hasana ibn ‘Alího, který řekl: “Pokud by mne někdo na jedno ucho urazil a na druhé mne požádal o prominutí, věru bych mu tu omluvu přijal!“3
‘Alí ibn Hasan vyprávěl: “V Soudný den svolavač předvolá lidi obdařené zvláštní přízní, aby předstoupili před ostatní. Jistí lidé se tedy zvednou a předstoupí před ostatní lidi. Pak jim bude řečeno: “Vejděte do Ráje přímo a bez zúčtování!”
Tyto lidi pak budou potkávat samotní andělé a budou se jich vyptávat: “A jakáže to byla ta vaše zvláštní přízeň?”
Odpovědí: “Byli jsme takoví, že když se vůči nám někdo zachoval hrubě, my jsme na jeho hrubost odpověděli ještě větší jemností. Když nám někdo ukřivdil, tuto nespravedlnost jsme trpělivě snášeli. A když nám někdo ublížil, prominuli jsme mu to.”
Andělé jim řeknou: “Vejděte do Ráje! Jak výtečná je odměna dobro konajících!”
Potom znovu zavolá svolavač: “Nechť předstoupí trpěliví!” Znovu se postaví další skupinka lidí a vystoupí před ostatní.
Bude jim řečeno: “Vejděte do Ráje bez zúčtování!”
Budou je potkávat samotní andělé a vyptávat se jich: “V čemže to spočívala vaše trpělivost?”
“Byli jsme vytrvalí v plnění toho, co Alláh přikázal a neochvějní v odolávání tomu, co Alláh zakázal,” odpoví oni.
Andělé jim řeknou: “Vstupte do Ráje, jak krásná je odměna dobro konajících!”
Potom svolavač zavolá ještě jednou: “Ať nyní předstoupí ti, kdo budou v sousedství Božím!” Znovu předstoupí před ostatní lidi skupinka, tentokrát ještě menší než ty předcházející.
Zeptají se jich: “Čím jste si zasloužili Boží sousedství?”
Oni odpovědí: “Kvůli Alláhu jsme jedni s druhými sedávali, jedni druhým jsme Alláha připomínali a kvůli Alláhu jsme se navzájem navštěvovali.”
Andělé řeknou: “Vstupte do Ráje, jak skvělá je odměna dobro konajících!”
Jak špatní jsou to lidé,” povzdechl si ‘Alí ibnu l-Husejn, “kteří svou víru prodají za pakatel, za tento svět. A jak odporní jsou lidé ti, kteří bohulibými činy pracují pro získání pozlátek vezdejšího světa!“4