Slovutný arabský básník al-Asma’í jednou u řeky nedaleko místa, kde spolu s vojskem chalífy al-Ma´múna uviděl jednu malou beduínskou holčičku, krásnou jako měsíček v úplňku, sotva vyšší než pět pídí a sotva starší, než pět roků.
Nesla na hlavě převeliký džber vody z řeky a posteskla si: “Strýčku, toto v únavu vyústí, to umoří mne, než si ho přihnu ke svým ústům, vždyť k jeho ústí sotva dosáhnu!“
Na první pohled na něj udělala dojem tím, jak skvěle ovládala řečnické umění a jak nádherně hovořila.
“Jak překrásně se dokážeš vyjadřovat!” zalichotil nadané holčičce okouzlený al-Asmáí.
“Strýčku,” oslovila ho ona dívenka důvěrně a uctivě, načež mu se samozřejmostí odvětila: “Což může být někdo výřečnější, nežli ten, který i v rétorice následuje Vznešený Korán? Vždyť je v něm verš, který obsahuje rovnou dvě zprávy, dva příkazy, dva zákazy a k tomu navíc i dvě zvěsti radostné!“
“A který je to verš?” zeptal se nedočkavě ohromený básník.
Dívenka odpověděla, že se jedná o Boží slova určená matce Músá/Mojžíše, mír s ním:
وَأَوْحَيْنَا إِلَىٰ أُمِّ مُوسَىٰ أَنْ أَرْضِعِيهِ ۖ فَإِذَا خِفْتِ عَلَيْهِ فَأَلْقِيهِ فِي الْيَمِّ وَلَا تَخَافِي وَلَا تَحْزَنِي ۖ إِنَّا رَادُّوهُ إِلَيْكِ وَجَاعِلُوهُ مِنَ الْمُرْسَلِينَ
“A vnukli jsme Mojžíšově matce: “Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.” (Kasas: 7)
“První zpráva je pro nás a hovoří o Músáových prvních chvílích života a záchraně před vrahem a krutovládcem, když byl ještě bezbranným nemluvnětem. Druhá byla pro jeho matku a sdělovala jí, jak synka zachránit. Dvěma příkazy je příkaz kojit ho a příkaz poslat ho v případě nebezpečí po vodě. Dvěma zákazy jsou “neboj se” a “nermuť se.” A dvěma radostnými přísliby je to, že jí Alláh syna nejen vrátí, ale učiní z něj i proroka, který vyvede celý svůj lid do bezpečí a zachrání ho před faraonovou tyranií.“
Al-Asma’í, jeden z nejlepších arabských básníků ‘abbásovského zlatého věku, dodává: “Dlouho jsem rozjímal nad tím veršem i nad tím, co mi ona chtěla ukázat. A věru, jako bych ten verš slyšel tehdy poprvé. Jak jsem jen mohl tak dlouho mrhat svým časem a nevšimnout si toho!“1