Naši zbožní předkové si na začátku či na konci svých setkání připomínali krátkou súru z Koránu:
وَالْعَصْرِ ﴿١﴾ إِنَّ الْإِنسَانَ لَفِي خُسْرٍ ﴿٢﴾ إِلَّا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَتَوَاصَوْا بِالْحَقِّ وَتَوَاصَوْا بِالصَّبْرِ ﴿٣﴾
“Při času odpoledním! Věru člověk spěje vskutku do záhuby, kromě těch, kdož uvěřili, zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a k neochvějnosti vybízeli!” (Asr: 1-3)
V hadísu od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه وسلم připomíná:
نِعْمَتَانِ مَغْبُونٌ فِيهِمَا كَثِيرٌ مِنَ النَّاسِ، الصِّحَّةُ وَالْفَرَاغُ
“Jsou dva Boží dary, které mnoho z lidí jen tak promrhá – zdraví a volný čas.“1
Tento Prorokův bratranec a přední vykladač Koránu také uvádí hadís, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم radí:
اغتنِمْ خمسًا قبلَ خمسٍ شبابَك قبلَ هرمِك وصحتَك قبل سقَمِك وغناك قبلَ فقرِك وفراغَك قبل شغلِك وحياتَك قبل موتِك.
“Využij pro sebe pět před jinými pěti. Své mládí před tvou starobou, tvé zdraví před tvou nemocí, tvé bohatství před tvou chudobou, tvůj volný čas před tvou zaneprázdněností a tvůj život před tvou smrtí.“2
Abú Berza al-Aslemí رضي الله عنه slyšel od Posla Božího صلى الله عليه وسلم slova:
لاَ تَزُولُ قَدَمَا عَبْدٍ يَوْمَ الْقِيَامَةِ حَتَّى يُسْأَلَ عَنْ عُمْرِهِ فِيمَا أَفْنَاهُ وَعَنْ عِلْمِهِ فِيمَا فَعَلَ وَعَنْ مَالِهِ مِنْ أَيْنَ اكْتَسَبَهُ وَفِيمَا أَنْفَقَهُ وَعَنْ جِسْمِهِ فِيمَا أَبْلاَهُ
“Nepohnou se v Soudný Den dvě chodidla Božího služebníka z místa, dokud nebude tázán na svůj život, čím ho strávil, na svou znalost, zda dle ní postupoval, na svůj majetek, kterak ho získal a na co ho utratil, a na své tělo, jak s ním naložil.“3
Mnoho podání našich zbožných předků varuje před mrhání časem.
Al-Hasan al-Basrí pravil: “Shromáždění mladíků! Varuji vás před odkládáním věcí na později, jako když se řekne: “Už brzy udělám to a to, už zanedlouho se vrhnu na tamto.“4
Ahmed ibn Hanbel pravil: “Triumfovat bude ten, kdo bude zítra, na onom světě, oslavovat!“5
Abú Bekr ibn ‘Ajjáš řekl: “Pokud někomu z lidí vypadne z ruky dirhem, uslyšíš ho, jak nad tím lamentuje celý den, jak opakuje, že Alláhu patříme a k Alláhu se navrátíme, přišel jsem o jediný dirhem! Je pryč! Ale když mu ubíhá a mezi rukama protéká celý život, nikdy neřekne: “Můj život je pryč!“6
Na totéž poukazovali i učenci pozdější, například Ibnu l-Kajjim, když poznamenal:
“K těm pro služebníka nejvíce škodlivým věcem patří lhostejnost a přemíra volného času. Nikdo ve své podstatě nesmí nikdy nabýt dojmu, že může zabíjet čas, protože věru buď se zaměstnáš něčím, co ti je ku prospěchu, anebo pokud ne, pak nevyhnutelně propadneš tomu, co ti škodí!“7
V jiném svém díle stejný autor napsal:
“Plýtvání časem je ještě horší, nežli sama smrt, protože mrhání časem přerušuje člověku jeho pouto s Alláhem a s jeho konečným příbytkem na onom světě, zatímco smrt pouze oddělí člověka od tohoto světa a jeho obyvatel!“8
A stejného názoru byli i učenci dnešní, jako ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz, když řekl:
“Čas je život. Kdokoli mrhá svým časem, promrhá i svůj život. Kdokoli mrhá svým životem, bude toho litovat. A tato jeho lítost mu nebude už k ničemu.“9
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6412.
- Zaznamenali Ibn Abi d-Dunjá v Kat’u l-amel, hadís č. 111; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 7846; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 10248. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 3355.
- S drobnými odchylkami zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2417 jako hasan sahíh; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebíru, hadís č. 9772; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 1783; Abú Ja’lá v Musnedu, hadís č. 7434; a ad-Dárimí v Sunenu, hadís č. 537. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Iktidáu l-‘ilm, str. 1.
- Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Kisáru l-amel, str. 212.
- Zaznamenal Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, 5/308.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/303.
- Viz Dáru l-hidžretejn, str. 281.
- Viz al-Fewáid, str. 458.
- Viz Medžmú’u fetáwá Ibni Báz, 16/26.