Blahoslaveni budiž cizinci

بَدَأَ الإسْلامُ غَرِيبًا, ثُمَّ يَعُودُ غَرِيبًا كَمَا بَدَأَ, فَطُوبَى للغُرَبَاءِ

„Islám začal jako cizí a navrátí se tam, kde předtím začal, jako cizí. Proto túbá (dosl. blaženost) je pro cizí.“¹

 

 

Ve verzi hadísu od Ibn Mes’úda رضي الله عنه stojí, že se kdosi Proroka صلى الله عليه و سلم otázal: „Posle Boží, kdo jsou ti cizinci?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl: „Ti, kteří se oddělí od svých rodin a blízkých.“³

 

Podle další verze jsou jimi „ti, kteří běží pryč od pokušení kvůli své víře.“

 

Ve verzi od Kesíra ibn ‘Abdulláha al-Muzeního, jenž vypráví přes svého otce od svého děda, stojí, že Prorok صلى الله عليه و سلم pravil: „Věru tato víra začala jako něco cizího a navrátí se k tomu, že bude opět něco cizího. Proto at-túbá je pro cizí – ty, kteří napravují co, co z mé Sunny lidé pokazili.“⁴

 

Podle Sa’da ibn Abí Wakkáse رضي الله عنه Prorok صلى الله عليه و سلم také pravil:

 فطوبى يومئذ للغرباء إذا فسد الناس

„Tedy túbá bude toho dne pro cizí, tehdy, když se lidé zkazí.“⁵

 

Je řečeno, že طوبى túbá znamená blaženost, či cokoli dobrého.

Alláh toto slovo zmiňuje ve verši:

a ty, kdož uvěřili a dobré skutky konali; těm dostane se blaženosti a překrásného místa pobytu.“(Ra’d:29)

 

Ibn ‘Abbás a ‘Alí ibn Abá Tálib رضي الله عنهم toto slovo vysvětlili jako “radost a spokojenost.”⁶ ‘Alí ibn Abí Tálib o at-Túbá pravil: „At-Túbá je pro každého služebníka, který nezná lidi a lidé neznají jeho, avšak Alláh ho zná a on je spokojen s Ním. Tací jsou hvězdami správného vedení. Všechno temné zlo je od nich odkloněno.“

Ibráhím an-Nach’í vyložil طوبى túbá, tedy blaženost, takto: „To dobré je pro ně.“⁷

Katáda praví: „Když někdo řekne „Túbá je pro tebe,“ tedy „blahoslaven buď,“ myslí tím, že jsi získal nesmírné dobro.“

‘Ikrima a Mudžáhid smýšlejí, že túbá znamená Ráj.

Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه řekl Prorokoviصلى الله عليه و سلم: “Posle Boží, blahoslaven buď, kdo tě uvidí a uvěří v tebe, či kdo tě uviděl a v tebe uvěřil!” Posel Božíصلى الله عليه و سلم jeho slova zopakoval. Poté se jej Abú Sa’íd otázal, co je to túbá – blahoslavenost a Prorokصلى الله عليه و سلم mu odpověděl,⁸ že Túbá je jméno rajského stromu, který popsal slovy:

 إِن فِي الْجنَّة شَجَرَة يُقَال لَهَا طُوبَى يسير الرَّاكِب فِي ظلها مائَة عَام لا يقطعها ظلا 

„Věru v Ráji jest strom, v jehož stínu může jezdec jet sto roků, aniž by jeho šířku přejel.“⁹

Výše uvedené potvrzuje i další hadís, kde Prorok صلى الله عليه و سلم navíc dodává:

و ثمارا من كل الأشكال و الألوان

„a jeho plody budou všech podob a barev“¹⁰

Uvádí se také, že z květních obalů tohoto stromu bude vyroben oděv obyvatel Ráje.

Ibn Džerír uvádí od Wehba ibn Munebbiha: „Květy tohoto stromu jsou jako tenoučká látka, jeho listy jako pláště, jeho větve jsou jako ambra, kořeny jako rubíny, hlína pod ním jako kafr a bláto voní jako misk. Pod ním vyvěrají řeky vína, mléka a medu a u něj se shromažďují obyvatelé Ráje.“¹¹ Také se uvádí, že všechny stromy Ráje pocházejí z tohoto stromu, v každém rajském domě se nachází tohoto stromu ratolest.¹²

 

Výše uvedený hadís zmiňuje, že at-Túbá je vyhrazena pro lidi označené za cizince. Vpravdě, všichni proroci, mír s nimi všemi, byli svého druhu cizinci. Prvním, kdo se podřídil, odevzdal do vůle Boží a stal se tak prvním muslimem, vyznávajícím islám, byl Adam عليه السلام, prorok a praotec všech lidí, který zprvu žil na zemi sám, než pro něj Alláh stvořil jeho družku. Posledním byl Muhammed صلى الله عليه و سلم, konečný Posel, Prorok a Věrozvěst veškerého pokolení lidí i džinů, odmítaný a vyštvaný vlastním lidem.

 

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova „islám začal jako cizí“ tedy znamenají, že lidé v době před vysláním Proroka Muhammedaصلى الله عليه و سلم dleli v bludu.

O této době hovoří sám Posel Božíصلى الله عليه و سلم: „Věru Alláh pohlédl na obyvatele země a znechutili se Mu, jak Arabové, tak i nearabové, kromě jen malé hrstky z následovníků Knihy.“

 

Když Posel Božíصلى الله عليه و سلم začal vyzývat k islámu, na jeho výzvu odpovědělo jen velmi málo lidí, vždy jen po několika z každého kmene. Ti, kteří islám přijali, se museli zpočátku strachovat před útlakem svých vlastních rodin a kmenů, kteří jim vyhrožovali krutými tresty. Trpěli, ale byli trpěliví kvůli Alláhu. První muslimové kvůli své slabosti museli čelit útlaku omnoho silnějších nepřátel a častokrát museli utéci do vyhnanství do dalekých krajů. Někteří z nich podnikli takovou hidžru i dvakrát, poprvé do Habeše a podruhé do Medíny. Jiní byli pro svou víru podrobeni brutálnímu mučení a někteří byli i zabiti. Tedy, když se islám začal šířit mezi lidi a než převládl, byli tito první muslimové cizinci mezi vlastním lidem.

 

Poté se islám rozšířil do Medíny, počet jeho následovníků vzrostl a oni se stali vítěznými, porazili všechny své nepřátele. Poté lidé houfně vstupovali do Náboženství Božího a Alláh pro ně Své náboženství dovršil a završil nad nimi Své dobrodiní. Pak Posel Božíصلى الله عليه و سلم zemřel a muslimové zůstali na vrcholu, protože se pevně drželi své víry. Byli mocní a dominující za časů pravověrných chalífů Abú Bekra a Omara رضي الله عنهما.

 

Poté šejtán rozpoutal svou zlou lest a muslimy potkaly rozkoly, pokušení a nesnáze, které se staly velmi rozšířenými. Od té doby se toto zlo nepřestalo zvětšovat, dokud šejtán svůj plán pomalu nezrealizoval a většina lidí se mu stala pokornými. Někteří upadli do zla pochybností, jiní do zla následování svých vlastních tužeb a někteří do obojího.

 

Na vše toto nás Boží Posel صلى الله عليه و سلم upozornil. V mnoha podáních se uvádí, že se umma rozdělí na 70 a několik skupin, z nichž všechny jsou v Ohni, kromě jediné, té, která se neodchýlí od víry a vedení Prorokaصلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم.

 

Posel Božíصلى الله عليه و سلم varoval i před nebezpečím chtíče. ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه slyšel Prorokaصلى الله عليه و سلم říci: „Když se vám otevře cesta k pokladům Peršanů i Římanů, jakými lidmi budete?“ ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf رضي الله عنه odpověděl: „Řekneme to, co nám Alláh nařídil říci.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم namítl: „Anebo budete jiní. Budete jedni druhé předhánět, jedni druhým závidět a poté se jedni k druhým obrátíte zády.“¹³

 

Když Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه získal poklady perského chusraua, rozplakal se a řekl: „Věru lidé nikdy nic podobného tomuto nezískali, aniž by se mezi ně Alláh nevnesl i rozkol.“

 

Mezi četnými Prorokovýmiصلى الله عليه و سلم varováními před zlem pochybností a chtíče je i toto: „Věru se o vás bojím jedině ohledně násilnického chtíče, nacházejícího se ve vašich žaludcích a pohlavích a ohledně rozkolů, které lidi přivádějí v blud.“¹⁴ Podle jiné verze: „… a tužeb, které lidi přivádějí v blud.“

 

Tedy většina lidí padla za oběť jednomu, druhému, nebo oběma těmto zlům. Začali rozrušovat vzájemné vztahy jedněch s druhými, začali se mezi sebou nenávidět poté, co kdysi bývali bratry, jež se milovali a navzájem podporovali. Tak se zlo chtíče stalo něčím naprosto běžným a rozšířeným mezi většinou lidí, pokoušeje lidi na tomto světě vezdejšími poklady, načež se tento svět stal pro moho lidí největším (a jediným) cílem. Hledali jen vezdejšek a byli mu plně oddáni. Začali se kvůli němu jedni na druhé hněvat a pro něj nenávidět jedny a milovat druhé. Pro získání pozlátek tohoto světa začali trhat vazby příbuzenství a prolévat nevinnou krev. Kvůli tomuto světu se stali neposlušnými vůči Stvořiteli.

Co se týče zla pochyb a nízkých tužeb, toto jsou nejdůležitější důvody toho, proč se muslimové rozštěpili na četné znepřátelené frakce, z nichž některé prohlašují ty ostatní za nevěřící. Tak se navzájem stali nepřáteli, rozdělenými na skupiny a partaje. K tomuto došlo poté, co si byli všichni muslimové bratry, poté, co byla jejich srdce spojena na základě vzájemné lásky a oddanosti vůči Alláhu a Jeho Posluصلى الله عليه و سلم.

 

Žádná z těchto jmenovaných skupin není zachráněna, kromě tzv. الفرقة الناجية al-firkatu n-nádžíjja, zachráněné skupininy, o které hovoří Posel Božíصلى الله عليه و سلم: „V mé ummě nepřestane existovat skupina, vítězící na pravdě. Ani ti, kteří jim odporují, ani ti, kteří je opustí, jim nebudou moci uškodit, dokud nepřijde rozkaz Boží a oni stále na tom, na čem byli.“¹⁵

 

A právě tito vzácní lidé jsou oněmi cizinci, které zmiňuje hadís, který jsme na začátku uvedli a který rozebíráme. Oživují Sunnu a napravují, co na ní pokazili jiní lidé. Očišťují to, co jiní pošpinili. Utíkají před pokušením, aby si zachránili svou víru. Kvůli Alláhu opouštějí třeba i vlastní rodiny a blízké.

 

Cizinci jsou proto, že jich je zoufale málo. V jednom kmeni nebo národě nalezneš jen pár takových, třeba jen jednoho, nebo dva. Někde nenajdeš ani jediného takového. Přesně tak, jako tomu bylo, když mise Božího Prorokaصلى الله عليه و سلم začínala a když se umma rodila. A toto je podle většiny učenců význam uvedeného hadísu.

 

Ohledně tohoto hadísu pravil imám al-Awzá’í: „Neznamená to, že se vytratí islám jako takový. Pouze to znamená, že se takřka vytratí následovníci Sunny, takže na zemi z nich nezůstane nikdo, kromě třeba jen jediného člověka.“

 

Podle vyprávění Džábira رضي الله عنه tyto svého druhu cizince mezi vlastními lidmi Prorok صلى الله عليه و سلم popsal slovy:

الذين يُصْلِحُونَ إِذَا فَسَدَ النَّاسُ,

„Ti, kteří napravují sami sebe i další tehdy, když se lidé stanou zkaženými.“¹⁶

 

Muhammed ibn Wedáh toto vysvětluje: „Tj. napraví to, co lidé pokazí ze Sunny.“¹⁷

 

Bekr ibn Málik al-Maghfírí pravil, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم tím myslel „ty, kteří se pevně drží Knihy Boží, když je opuštěna a kteří vyučují a šíří Sunnu, když pohasíná.“ Al-Beghawí uvádí, že Prorok صلى الله عليه و سلم měl na mysli „ty, kteří oživují Sunnu a učí jí lidi.“¹⁸

 

Podle verze ‘Abdulláha ibn ‘Amra ibnu l-Ás رضي الله عنه řekl Prorok صلى الله عليه و سلم:

طوبى للغرباء. فقيل: من الغرباء يا رسول الله؟ قال: أناس صالحون في أناس سوء كثير. من يعصيهم أكثر ممن يطيعهم.

„Túbá je pro cizí,“ načež byl otázán, kdo jsou tito cizí. Odpověděl: „Spravedliví lidé mezi davy zlých. Těch, kteří je neposlechnou, je mnohem více nežli těch, kteří je poslechnou.“¹⁹

 

Muhammed ibn Sa’íd říká: „Blahoslaveni cizí, kteří se drží Knihy Boží tehdy, když je popírána a konají dle Sunny, když je opouštěna.“²⁰

 

Alláh o nich hovoří:

K těm pak, kdož říkali: „Pánem naším je Bůh,“ a potom se přímo ubírali, andělé sestoupí hovoříce: „Nebojte se a nermuťte se, nýbrž radujte se z ráje, jenž byl vám přislíben! My ochránci jsme vašimi v pozemském i budoucím životě; a budete mít v něm to, po čem duše vaše touží, a dostane se vám tam, oč požádáte, všeho, jako pohoštění od odpouštějícího, slitovného.“ Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: „Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím.“ (Fussilet:30-33)

 

Těmito cizinci mezi vlastními lidmi jsou podle as-Sewrího أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunna we l-džemá’a: „Blahoslaveni budiž následovníci Sunny, neboť zajisté právě oni jsou těmito cizinci.“

 

Hasan al-Basrí pravil: „Není již nic ojedinělejšího, nežli Sunna a ještě ojedinělejší než ona je ten, kdo ji zná.“

 

Když zemřel Dawúd at-Táí, Ibn Sammák pravil: „Věru Dawúd se na to, co je před ním, díval svým srdcem. Zrakem svého srdce ovládl zrak svých očí. Díky tomu se již nedíval tak, jak se díváte vy a díky tomu jste vy nemohli vidět to, co viděl on. Vy jste se udivovali nad ním a on se divil vám. Bylo vám divné, že ještě žije a že ještě nezemřel.“

 

Pod následovníky Sunny oba tito velcí učenci myslí lidi, kteří následují cestu Proroka صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم a kteří odvrhují všechny pochybnosti a nízké chtíče.

 

Proto pravil Fudajl ibn ‘Ijjád: „Ahlu s-Sunna jsou ti, kteří si jsou jisti, že to, co vchází do jejich žaludka, pochází jen z toho, co je dovoleno.“

 

V nejranější době totiž byla nejcharakterističtějším rysem následovníků Sunny obrovská míra přísnosti, s jakou hlídali, zda nežijí na úkor druhých a také nebývalá zdráhavost, díky které se maximální měrou drželi stranou od všech tehdejších soupeřících skupin a znepřátelených frakcí rozkolníků, které zápolily v muslimském světě o moc.

 

Poté se stalo obyčejem pozdějších učenců v Hadísu i dalších oblastech islámských nauk označovat jako ahlu s-sunna ty, kteří odvrhovali všechny pochybnosti týkající se věrouky, zejména otázek ohledně víry v Alláha, Jeho anděly, Jeho Knihy, Jeho proroky, Soudný Den a další otázky, jako otázka Božího Předurčení, nebo otázka postavení a významu Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين. Tito učenci sepsali významná díla o této nauce a nazývali je knihami Sunny. Tato znalost byla také označována za Sunnu, protože její význam je ohromný a všichni ti, kteří se této věrouce protiví, se potácejí na hranici sebezničení. Naopak cesta Sunny je cestou svobody, volnosti a jistoty před pochybami a tužbami, jak se uvádí od Hasana, Ibn ‘Ubejda, Sufjána, Fudajla a dalších.

 

Z tohoto důvodu jsou následovníci této cesty popisováni jako cizinci mezi vlastními lidmi. Protože jich v posledních dnech světa zůstane jen velmi málo. Jsou to dobří lidé v obklíčení davů lidí zkažených, plných zla. Ti, kteří je neposlechnou, tvoří mnohonásobnou přesilu oproti těm, kteří je následují.

 

Proto se také v mnoha podáních uvádí, že ti, kteří se pevně drží své víry v těchto pozdějších dobách, v posledních dnech před koncem světa, jsou podobni tomu, kdo ve své ruce třímá žhavý uhlík. Každý z nich obdrží odměnu za padesát prvních následovníků Prorokových. To proto, že na rozdíl od nich nenalezne mezi lidmi nikoho, kdo by mu v konání dobra pomohl.

 

A oněm druhým, kteří neuposlechnou tyto vybrané, hovoří Alláh:

Lide můj! Tento pozemský život není nic než dočasné užívání, zatímco život budoucí bude příbytkem stálým. (Gháfir:39)

 

Podle ‘Amra ibn ‘Awf رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم varoval před tím, co postihne ty lidi, kteří budou těmto vybraným odporovat:

 والله ما الفقر أخشى عليكم ولكن أخشى أن تبسط عليكم الدنيا كما بسطت على من كان قبلكم فتنافسوها كما تنافسوها فتهلككم كما أهلكتهم

„To, čeho se pro vás obávám, není chudoba. Naopak se pro vás obávám lákadel tohoto světa, která vám budou představena tak, jako byla představena i těm před vámi. Budete o se ně každý s každým rvát, jako se o ně každý s každým rvali i ti před vámi. A ona vás zničí tak, jako zničila i je.“²¹

 

Z tohoto důvodu Prorok صلى الله عليه و سلم ve své prozíravosti poradil Abú Hurejrovi رضي الله عنه:

 كن في الدنيا كأنك غريب أو عابر سبيل

„Buď na tomto světě jako cizinec, nebo putující pocestný.“²²

 

Hasan al-Basrí vysvětlil: „Věřící je na tomto světě jako cizinec. Není rozrušen, když jej lidé haní a ani s lidmi nesoutěží v tom, čemu je přikládána hodnota. Lidé se nacházejí v jednom rozpoložení, zatímco on je v naprosto odlišném.“

 

Tito غرباء ghurabá´ – cizinci jsou vnímáni jako cizorodí proto, že jejich charakter je ryzí i v době, kdy je charakter všech ostatních pokažen, a proto, že následují Sunnu i tehdy, kdy ji ostatní odvrhli a nahradili inovací. Proto jsou ostrakizovanou menšinou, ve smyslu slov Božích:

Uposlechneš-li většinu těch, kdož na zemi žijí, pak tě svedou z cesty Boží, vždyť oni následují jen domněnky své a pouze předpokládají. (An’ám:116)

 

Ahmed ibn ‘Ásim al-Andakí byl jedním z největších učenců v době Sulejmána ad-Dáráního. Řekl: „Věru nade mnou po všech uplynulých časech nadešel takový čas, kdy se islám stal cizím právě tak, jak cizí začal. Stanovisko pravdy se v něm stalo natolik cizím, nakolik cizí bylo i na počátku. Pokud bych zašel k učenci, všiml bych si, že je pokoušen láskou k tomuto světu a podbízivostí vůči moci a vládě. A pokud bych zašel ke zbožnému uctívači, nalezl bych jej jako nevědomého toho, co uctívá, oklamaného lstí svého nepřítele Iblíse. Sám sebe připravoval na nejvyšší stupně uctívání, leč neměl nejmenší znalost, jak je vykonat. Jak má potom tohoto stupně dosáhnout? A ostatní lidé jen slepě následují jiné, jsou slaboduší, unáhlení, jako vlci, když se snaží ukrást ovci, nebo jako hladoví lvi, nebo pokradmé lišky.“

 

Abú š-Šejch al-Asbehání uvádí od Hasana al-Basrího slova: „Pokud by k nám dnes přišel někdo z první generace muslimů, z islámu by již nepoznal vůbec nic, kromě modlitby.“Poté řekl: „Přísahám při Alláhu, pokud by někdo takový žil v době tohoto dnešního zla, viděl by jen inovátory, vyzývající ke svým inovacím a jedince, kteří utonuli v lákadlech tohoto světa a vyzývají k nim ostatní. A Alláh by i poté uchránil jeho srdce. Toužilo by jen po tom, na čem byli zbožní předkové, následoval by jejich šlépěje a konal by podle jejich způsobů. Získal by ohromnou odměnu.“

 

‘Abdulláh ibn Mubárek uvádí od Fudajla a ten od Hasana, před kterým někdo zmínil bohatého a rozmařilého člověka, který má moc a hromadí bohatství tvrdíce, že je pro něj nekonečné. Poté před ním někdo zmínil inovátora, který proti muslimům vystoupí s vytasenou šavlí, měníce význam toho, co Alláh zjevil ohledně prohlašování nevěřícím.

Hasan odpověděl: „Přísahám při tom, kromě Něhož není nikoho, kdo by zasluhoval uctívání, vaše Sunna je ohrožena těmito dvěma. Člověkem hrubým, tvrdého srdce, zahleděným sám do sebe a rozmařilým neznalcem. Proto buďte trpěliví, věru ahlu s-sunna jsou mezi lidmi nejméně početní, nelze je zařadit do kategorie marnotratně utrácejících, ani do kategorie inovátorů následujících své tužby. Naopak, oni vytrvale následují pouze svou Sunnu, dokud se nesetkají se svým Pánem. Proto, dovolí-li Alláh, buďte i vy takoví.“ Poté řekl: „Při Alláhu, kdyby se někdo dožil tohoto zla, slyšel by jednoho říci: „Pojď za mnou!“ Slyšel by druhého říci: „Pojď za mnou!“ Avšak on by neříkal nic jiného, než jen: „Nikoli! Já si nepřeji nic jiného, nežli pouze Sunnu Muhammedovu!“ Hledal by ji a tázal by se na ni. Zajisté takový člověk získá obrovskou odměnu. Proto, pokud dovolí Alláh, buďte i vy takoví!“

 

Imám a mudžeddid Muhammed ibn ‘Abdulwehháb at-Temímí napsal:

 

A skončíme sahíh hadísem, který zaznamenává imám Muslim od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه, který slyšel Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci:

ما من نبي بعثه الله تعالى في أمة قبلي إلا كان له من أمته حواريون و أصحاب يأخذون بسنته و يقتدون بأمره, ثم إنها تخلف من بعدهم خلوف, يقولون مه لا يفعلون و يفعلون ما لا يؤمرون. و من جاهدهم بيده فهو مؤمن و من جاهدهم بلسانه فهو مؤمن و من جاهدهم بقلبه فهو مؤمن و ليس وراء ذلك من الإيمان حبة خردل.

“Nebylo proroka z těch, které přede mnou Alláh posílal národům, aniž by neměl i věrné následovníky (dosl. apoštoly) a společníky, kteří přebírali jeho sunnu a postupovali podle jeho vedení. Po nich však přicházely další generace, které říkali i to, co sami nedělali a konali to, co jim nebylo přikázáno. Kdo proti nim bude bojovat svou rukou, je věřící, kdo proti nim bude bojovat svým jazykem, je věřící. Kdokoli proti nim bude bojovat svým srdcem, i ten je věřící, ale po tomto již dále není víry ani za zrnko hořčičné.”²³

 

Takto ryzí nositelé Koránu a dávní mudrcové ummy popisují svou tehdejší dobu. A ta dnešní je ještě mnohem horší. Jak aktuální jsou tato slova v době, kdy se hodnoty, na kterých islám spočívá a kterých je nejlepší inspirací, ctnosti, které jsou nejkrásnější ozdobou nejen muslima, ale každého lidského jedince, jako je pravdymilovnost, spravedlivost, odpuštění, učenost a hluboká moudrost, laskavost, štědrost, velkodušnost, skromnost, počestnost, zdrženlivost a pokrývání nahoty, či přikazování dobra a bránění zlu ve všeobecnosti, mezi lidmi vytrácejí? Jak aktuální jsou tato slova dnes, kdy se všeobecným a vychvalovaným stalo sobectví a neúcta k ostatním, lež a podvod, tupost a povrchnost, nestoudnost a chlípnost, obžerství a marnotratnost, úrok, hazard nebo všemožné typy závislostí?

 

Prosíme Alláha, aby nám pomohl stát se lepšími a odpustil nám všechny naše hříchy. Ámín.