Vznešený Alláh praví:
وَإِذَا حُيِّيتُم بِتَحِيَّةٍ فَحَيُّوا بِأَحْسَنَ مِنْهَا أَوْ رُدُّوهَا ۗ إِنَّ اللَّهَ كَانَ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ حَسِيبًا
“Když jste pozdraveni zdvořilým pozdravem, pozdravte ještě vlídněji nebo odpovězte stejným způsobem. A Bůh věru vše počítá.” (Nisá: 86)
Toto je skutečný příběh, který se mi stal ještě jako dítěti v mém rodném městě Cazinu na severozápadě Bosny.
Šel jsem na návštěvu k tetičce. Zatímco jsem se přibližoval k jejímu domu, kráčel mi vstříc starší člověk, na němž se vidělo, že je muslim. V té době bylo takových lidí jen velmi, velmi málo. I když jsem toho tehdy o víře mnoho nevěděl, dobře jsem si vědom, že někoho takového těžko pozdravit “ahoj” nebo “dobrý den.” Rozhodl jsem se ho pozdravit slovy “merhaba,” protože tak se u nás zdraví tak nějak více islámsky. 1 Aspoň jsem si to myslel. Bylo u nás zvykem, že nominální muslim, který svou víru moc nepraktikuje, udělá ve vztahu k praktikujícímu věřícímu kompromis a pozdraví se “merhaba.” Až příliš moc se stydí říci as-selámu ‘alejkum …
Sice jsme věděli, že tak nějak někde existuje i nějaký “selám” coby islámský pozdrav. Nebylo nám to však jasné a mezi nepraktikujícími se takřka vůbec nepoužíval. Jak se tak ke mně ten děda přibližoval, připravoval jsem se i já, že ho za chodu pozdravím slovy “merhaba.” I když jsem toho dědu vůbec neznal, styděl jsem se okolo něho projít jen tak a nepozdravím se s ním. Toto se nedělá, když se dva lidé míjejí.
Na onom stařečkovi se už zdálky vidělo, že je oddaný věřící muslim. Když se ještě více přiblížil, vystoupila na světlo ještě mnohem více muslimská čistota a pedantnost. Asi vyrazil na odpolední modlitbu do nedaleké mešity, okolo které jsem před chvílí já jen prošel. Svolávání k modlitbě jsem ještě neslyšel. Předpokládám proto, že se onen děda vydal do mešity trochu dřív.
Konečně procházíme jeden okolo druhého. Už jsem si naplánoval pozdrav. Jako když vystřelí z děla, vyhrkl jsem na něj: “Merhaba!” Děda se otočil a já, vylekaný, jsem jako namydlený blesk začal utíkat. Avšak stařík na mě zavolal: “Synku! Náš islámský pozdrav je as-selámu ‘alejkum we rahmetu lláh!” Myslím, že řekl i “we berekátuhu,” ale tak dobře už si to nepamatuju.
Zastavil jsem se a podal jsem mu ruku. Dědovi, jehož jméno vlastně ani neznám. Poděkoval mi kývnutím a potom pokračoval dál. Trvalo to jen pár sekund, ale po zbytek života mi už pořád bude jasné, jak se my, muslimové, vlastně zdravíme. Od celé příhody uplynulo už víc jak dvacet roků a já si na toho starého dědu, jeho čistý oblek a ponaučení, které mi věnoval, stále pamatuji.
Ten děda určitě nemohl tušit, že kluk, kterého tehdy potkal, jednou vyroste v profesora islámských nauk. Že bude jiným lidem hovořit o víře. Jen si prostě všiml, že má příležitost někoho naučit něčemu dobrému. Byť třeba “jenom” islámskému pozdravu. Děda sám možná i zapoměl, že mě kdy potkal. Ale Alláh na to nezapomene. Žádný další člověk okolo nás nebyl. Nikdo nemohl být svědkem našeho setkání a nikdo o tom nemohl vyprávět dál. Alláh však dal, aby jeho čin byl příkladem dobra, o kterém se bude mluvit na mnoha kontinentech. Tento příklad jsem mnohdy použil při nejedné své přednášce. Vzpomínal jsem na jednoho starého dědu, prosil jsem za něj Alláha a lidé odpovídali: “Ámín!” A to ani nemluvím o odměně, kterou ten děda obdrží pokaždé, když já někoho pozdravím “selámem,” protože kdo někoho nasměruje, aby udělal něco dobrého, jakoby sám tak učinil.
Nejenže mne srozumitelně naučil předpisu, ale svým osobním příkladem mi zanechal poselství, že když sám dnes vidím nějaké dítě, poskytnu mu vřelou dobrou radu v naději, že ji třeba ve svém životě využije. A stejně tak radím i vám všem, protože nikdy nevíš, kdy a jak se ti nějaké učiněné dobro vrátí.
Ty udělej, co je na tobě. Pokud to od tebe Alláh přijme, pak se nemusíš starat vůbec o nic.
A i tuto příležitost využiju, abych poprosil Alláha, ať se smiluje tomu starému dědovi a přijme ho do nejvyšších míst Ráje! Ámín!
Autor: Abdullah Mujić, Vídeň. Upraveno redakcí.
Zdroj: Facebook A. M.