Přehánění ve víře a extremizmus v náboženství, díl 6.: Nejnebezpečnějším druhem je přehánění v tekfíru

 

Imám Abú Hámid al-Ghazálí o tekfíru pravil:

„Radím ti dát si pozor na jazyk, jde-li o أهل القبلة ahlu l-kibla², dokud vyslovují, že není božstva kromě Alláha a Muhammed صلى الله عليه و سلم je Posel Boží, a dokud nečiní nic, co tomu zásadně odporuje, neboť v prohlašování druhých za nevěřící se ukrývá nesmírné nebezpečí, leč v mlčení žádné nebezpečí nehrozí.“³

 

Jeden z nejvýznačnějších učenců 20. století, Muhammed Muchtár aš-Šankítí, o nich poznamenal: „Zatímco následovníci jiných náboženství se snaží svůj počet zvyšovat, mezi muslimy se najdou tací, kteří svůj počet zmenšují prohlašováním jiných muslimů za nevěřící a odháněním lidí od islámu.“

 

Na toto nebezpečí bylo důrazně upozorněno současnými egyptskými autory N. I. ‘Abdulláhem a M. A. Áli š-Šerífem, kteří s podobnými hnutími měli osobní zkušenost:

„Nikdo neuškodil islámu a jeho ummě více, nežli skupiny extrémistů, které jiné muslimy prohlašují za nevěřící na základě jejich skutečných, nebo domnělých hříchů, jinými slovy uskupení, která se dopouštějí inovací v otázce tekfíru. Prohlašují jiné muslimy za odpadlíky, aniž pro to mají jakékoli oprávnění či platný šarí’atský důkaz. Na základě takového soudu o něčí nevíře pak povolují i útoky na životy a majetky takových muslimů, které prohlásili za nevěřící. Jednání těchto pochybných individuí nenalézá oporu ani v Koránu, ani v Sunně, ani v praxi zbožných předků z prvních generací muslimů.“⁴

 

Pravý muslim a muwehhid, tedy ten, kdo věří v tewhíd, v Jednotu a Jedinečnost Boží, nikdy žádného jiného muslima neprohlásí za nevěřícího, stejně jako vlastnost víry nepřisoudí nikomu, kdo nevěří v Alláha a Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم.

Lidé, o kterých hovoříme, představují jen velmi malou a nepočetnou skupinku, nazývající se jmény implikujícími ostentativní islámskost, leč od nich je islám zcela čistý.

Tato skupinka je však při vynášení soudů o jiných neobyčejně krutá, čímž na sebe upoutává pozornost. Tvrdí o následovnících islámu, že islám opustili, prohlašují je za odpadlíky a nemuslimy kvůli pochybnosti, následování vlastních tužeb, nebo slepému následování nějakého vůdce, který zbloudil a v blud uvedl i ostatní.

 

Prorokصلى الله عليه و سلم přímo varoval před nebezpečím lidského soudu o víře nebo nevíře nějakého jiného muslima a s největší vážností upozornil na nevyhnutelnou souvislost mezi bezprávnou exkomunikací muslima z lůna islámské ummy a jeho zabitím: „Kdo jiného věřícího prohlásí nevěřícím, jakoby jej zabil.“⁵ V jiném hadíse stojí: „Kdo prokleje věřícího, jakoby jej zabil. Obvinit věřícího z nevíry je rovno jeho zabití.“⁶

 

Prohlásit věřícího za nevěřícího jen tak totiž znamená jeho totální morální a náboženskou anihilaci. Ten, kdo někoho takto obviní a zostudí, dopouští se devastující pomluvy daného jedince v očích jeho rodiny, rodu i národa. Pokud jej bude jako nevěřícího oslovovat a jako s nevěřícím s ním nakládat, je celá věc ještě horší. Vystavuje sám sebe riziku, že se sám stane nevěřícím, jelikož pokud někdo křivě prohlásí někoho nevěřícím, ač dotyčný nevěřícím není, popírá tím takový člověk víru takto denotovaného. Pakliže popírá víru věřícího, sám sebe usvědčuje z nevíry.

 

Posel Božíصلى الله عليه و سلم prohlásil: „Kdokoli nazve svého bratra nevěřícím, tento soud se zajisté obrací proti jedněmu z těchto dvou. Pokud dotyčný nebude v právu, padá soud o nevíře na něj samého.“⁷

Imám an-Newewí tento hadís vysvětluje:

„Tento hadís nutno chápat v několika rovinách: 1. Je hrozbou každému, kdo smýšlí, že je dovoleno jiného muslima prohlásdit za nevěřícího. 2. Hřích ponižování muslima a jeho křivého obviňování z nevíry se vrací na něho. 3. Toto je v užším smyslu slova specifická výhružka cháridžovcům, ačkoli tento názor je slabý. 4. Hadís ukazuje, že tento čin může vyústit v nevíru, neboť konečným důsledkem každého hříchu je nevíra a existuje obava, že kdokoli tak často činí, může jako nevěřící skončit. 5. Označení za nevěřícího se vrací na toho, kdo někoho jiného takto bezprávně denotuje, protože popřel víru věřícího, jako je on sám, čímž z nevíry odsoudil sám sebe, resp. nikdo jiný než nevěřící by neoznačil věřícího za nevěřícího.“⁸

 

Podobně Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنه vypověděl: „Posel Boží صلى الله عليه و سلمpravil: „To, čeho se ohledně vás bojím, je člověk, který recituje Korán natolik, že je na něm vidět radost z něj, člověk, který se odívá hávem islámu, ale potom se stane to, co Alláh zamýšlel a on Korán opustí, odhodí ho za záda a napadne šavlí svého souseda, obviňujíce ho, že je modloslužebník.“ Zeptal jsem se: „Posle Boží, kdo z nich je modloslužebníkem spíše? Obviňující, nebo obviněný? „Obviňující,“ odpověděl Prorokصلى الله عليه و سلم.“⁹

 

Křivé obvinění z nevíry je těžkým hříchem hraničícím s nevírou samou, je těžším hříchem než obvinění z cizoložství. Někteří učenci volali po trestání takového jednání a upozornili, že hraničí s nevírou a bezbožností.

‘Aláuddín al-Haskefí, fakíh hanefíjského mezhebu, říká:

„Kdo urazí někoho jiného slovy „bezvěrče,“ ten bude potrestán trestem dle uvážení soudu (arab. تعزير ta’zír). Pokud věří, že takto denotovaný muslim je skutečně nevěřící, mohlo se stát, že tímto odpadl od víry. Pokud o tom není přesvědčen, pak na základě vyřčení těchto slov od víry nikterak neodpadá.“¹⁰

Aš-Šehrestání říká:

„Ibn ‘Ábidín v dílech an-Nahr a az-Zehíra říká: „Fetwa, kterou třeba vybrat, je následující: Pokud tím zamýšlel dotyčného jen urazit a nevěří, že dotyčný je nevěřící, pak se na základě tohoto falešného obvinění sám nevěřícím nestává. Avšak pokud opravdu věří, že dotyčný je skutečně nevěřící a proto ho podle toho oslovuje, může se sám stát na základě tohoto přesvědčení nevěřícím, neboť vírou v to, že muslim je nevěřící, odhaluje svou nevíru v islám.“¹¹

 

Prohlášením muslima za nevěřícího jsou ohroženy základy spravedlnosti, které vyžadují, aby ten, kdo obviní někoho z nevíry, k tomu byl sám kompetentní a aby se takto obviněný mohl nějakým způsobem zákonnými prostředky proti tomuto obvinění bránit a hájit. Soud o něčí víře nebo nevíře v případech, kdy je namístě, patří pouze do rukou učenců, kteří, jakožto dědicové proroků, jediní mohou v této věci hovořit a vynášet stanoviska.

 

Pokud se takové chování rozšíří mezi nevzdělanými prostými muslimy, otvírají se dokořán brány zkázy a rozkolu, odporující směrnicím vznešené Šarí’y.

Pokud jsou nějací muslimové na základě svého hříchu prohlášeni za nevěřící, i když věří v tewhíd, ztrácejí tím v očích druhých naději na pokání a nápravu, proto o ni ani neusilují a naopak v hříchu ještě přitvrdí.

 

Vrcholem opovážlivého velehříchu prohlašování věřících za nevěřící je zabíjení muslimů a ospravedlnění násilné uzurpace jejich majetku. V takovém okamžiku jsou pošlapána všechna práva. Dochází k tomu tehdy, když se někdo nechá unést na vlně tekfíru, prohlásí většinu muslimů za odpadlíky od islámu, nebo dokonce za nevěřící, kteří islám nikdy nepřijali. Tímto druhem fanatizmu extremista sám sebe oddělí od zbytku ummy.

 

A právě toto se stalo historickým cháridžovcům v rané době dějin muslimů. Dodržovali vnější předpisy víry, jako modlitba, půst a recitace Koránu, nejlépe ze všech, jenže byli zničeni zkažeností svého nitra, svého srdce, následováním pokřiveného světonázoru a pohledu na víru. Šejtán jim jejich činy natolik zkrášlil, že je považovali za dobré. Mysleli si, že kráčejí po správné cestě.

 

Aš-Šehrestání napsal:

„Věz, že se od vládce věřících ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عهة nejprve oddělili jeho spolubojovníci z bitvy u Siffínu. Nejkrutější z nich byli al-Aš’as ibnu l-Kajs al-Kindí, Mus’ir ibn Muzekkí at-Temímí a Zejd ibn Husejn at-Táí. Přišli k ‘Alímu a řekli: „Oni nás vyzývají ke Knize Boží, ale ty nás vyzýváš k meči!” ‘Alí odvětil: „Já vím, co stojí v Knize Boží.” ‘Alí pak pod nátlakem těchto cháridžovců přijal rozřešení vyvstalého sporu. Chtěl na mírové rozhovory vypravit ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, ale cháridžovci to nepřijali, protože jej považovali za podjatého ve prospěch ‘Alího. ‘Alí proto poslal Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه, aby mezi nimi na základě Koránu tento spor rozhodl. Vládce věřících s uzavřenou dohodou spokojen nebyl a z jeho tábora se oddělili cháridžovci a opustili ho. Řekli mu: „Jak jsi mohl dopustit, aby rozsuzovali lidé? Nechceme soud lidí, chceme soud Knihy Boží!” Shromáždili se u říčky an-Nehrewán.

Z cháridžovců vzniklo množství dalších zbloudilých sekt. (…) Všechny mají společné: 1) neuznávání chalífy Osmána, což považují za největší druh svého uctívání, 2) prohlašování nejvýznamnějších sahábů za nevěřící, a 3) víru v povinnost vzpoury proti chalífovi, jakmile nekoná podle Sunny.“¹²

 

Ibn Sa’d o sektářích od an-Nehrewánu píše:

„Po všem tom, co se stalo mezi ‘Alím a Mu’áwíjou رضي الله عنهم na Siffínu v měsíci saferu 37. roku po hidžře, se ‘Alí vrátil do Kúfy a tehdy jeho řady opustili cháridžovci, utábořivší se v místě zvaném al-Harúra, pročež byli nazváni harúríjja. ‘Alí k nim poslal ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه, aby s nimi vyjednával a přesvědčil je o jejich omylu, načež se větší část z nich navrátila a zbytek zůstal při svých starých názorech. Ti se přestěhovali do místa an-Nehrewán. Z tohoto města napadali pocestné a zabili také ‘Abdulláha ibn Chabbába ibnu l-Arett. Proto s nimi ‘Alí vytáhl u an-Nehrewánu do boje a tam je také nahlavu porazil. Tak se stalo 38. roku hidžry. Poté se ‘Alí vrátil do Kúfy, ale cháridžovci pro něj zůstali trvalou hrozbou, dokud i jej samého nezabili.“¹³

 

Při uvažování o sektářích a hereticích tohoto druhu a jejich hříšnosti vyniká prozíravost, s jakou na jejich budoucí zločiny upozornil Boží Poselصلى الله عليه و سلم v hadísu od Džábira ibn ‘Abdulláha رضي الله عنه. Když jednou rozděloval válečnou kořist z jedné bitvy, přišel za ním jakýsi muž a napomenul ho: „Muhammede, rozděluj spravedlivě!“ Posel Božíصلى الله عليه و سلم odvětil: „Běda tobě, kdo by měl být spravedlivý, pokud já nebudu!?“ Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه prohlásil: „Pusť mě, ať ho zabiju!“ Ale Prorokصلى الله عليه و سلم ho odvrátil: „Ne, nechej ho na pokoji. On bude mít stoupence, kteří se oddají náboženství, ale budou jím jenom procházet, aniž by ono na nich zanechalo vůbec nějaké stopy, tak jako nezůstávají stopy na střele, která proletí uloveným zvířetem!“¹⁴

Sa’d ibn Málik tj. Ibn Abí Wekkás slyšel Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم předpovědět o Zu s-Seddím, jednom z těchto sektářů: „Šejtán z hory, kterého přivede člověk z Bedžily jménem al-Ašhes nebo Ibnu l-Ašhes, bude symbolem násilnického lidu.“¹⁵

Se’ad též řekl o ‘Alím: „Učení z rodiny Muhammeda صلى الله عليه و سلم a ´Áiše bint Abí Bekr رضي الله عنها o nich věděli a proto se ‘Áiše tázali, kdo jsou oni stoupenci Zu s-Sedího, prokletí jazykem Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, který neuměl ani číst, ani psát.“¹⁶

 

Cháridžovci včerejška i tekfírovci dneška plně odpovídají Prorokovu صلى الله عليه و سلمpopisu: „Budou nechávat modloslužebníky napokoji a zabíjet budou následovníky islámu,“¹⁷ „budou recitovat Korán, avšak Korán nedosáhne hloub, nežli k jejich klíčním kostem (tj. nepronikne do srdce),“¹⁸ popisujíce jejich extrémní nábožeský zápal: „vy budete vaše modlitby oproti jejich modlitbám považovat za nedostatečné, budete svůj půst oproti jejich půstu považovat za nedostatečný a své zbožné činy za nedostatečné oproti jejich zbožným činům.“¹⁹

Pravdu děl Posel Božíصلى الله عليه و سلم a toto dosvědčujeme i my dnes.

 

Totéž, co se stalo cháridžovcům kdysi, dnes postihlo jejich následovníky, sekty, které přehánějí v tekfíru lidí mrtvých i živých²⁰ a volají po opuštění zbytku ummy, po izolaci, kterou nazývají hidžrou. Pro ně je každý hříšník, který v hříchu zůstává, nevěřícím. Nevěřícími jsou pro ně vlády i jejich poddaní, učenci i prostí lidé, všichni, kteří odporují jejich názorům, dokonce i ti, kteří jim neodporují, nebo s nimi dokonce souhlasí, ale nepřipojili se k nim. Kdo jim přísahá věrnost, ale pak je kvůli něčemu opustí, se dle nich stává odpadlíkem od víry, kterého je dovoleno zabít.

 

Současná podoba tekfírovské myšlenky se zrodila v šedesátých letech v nejtěžších egyptských věznicích, kde byli ukrutným způsobem mučeni někteří stoupenci hnutí Muslimské bratrstvo. Vzniklo jako celkem logická odpověď s přihlédnutím na zubožený fyzický a psychický stav těchto politických vězňů, kteří si kladli otázky, proč je s nimi takto krutě zacházeno. Odpovídali sami sobě, že se nedopustili jiného hříchu, než že věřili v Alláha jako svého Pána, v Korán jakožto svou ústavu a v islám jakožto svou životní cestu. Tázali se sami sebe, jsou-li jejich trýznitelé ještě vůbec muslimy a dospěli k názoru, že nikoli, když slyšeli a viděli, jak se jejich věznitelé rouhají proti Alláhu a urážejí víru. Chtěli alespoň slovně dosáhnout vítězství nad těmi, kteří je po všech stranách zlikvidovali. Poté jim vyvstala na mysl třetí otázka, jsou-li věřícími i ti, kteří jim poroučejí a vládnou a opět, bez dlouhého váhání usoudili, že nikoli. Poté vyvstala otázka, čím je národ, který takové vládce poslouchá a následuje. Odpověď pak již byla nasnadě. Masy prostých lidí, kteří takové nevíře aplaudují, se v jejich očích staly nevěřícími také, protože kdo je spokojen s nevírou, je sám nevěřící.

Následkem této pokřivené optiky a subjektivní logiky vznikla ve společnosti hnutí prohlašující jiné muslimy za nevěřící na základě jejich hříchu, nebo jejich jiného názoru, sporu dokonce i v druhořadých náboženských otázkách, nebo na základě čistě politických neshod. Tato hnutí se často tříští, štěpí a rozpadají, protože se mnohdy obviňují z nevíry navzájem a nejsou schopna udržet jednotu. Tuto historii jsme uvedli jedině proto, abychom pochopili princip, jakým myšlenka tekfíru zhoubně nahlodává muslimskou společnost i bezpečnost světa jako celku.

 

Vždy je však třeba mít na paměti Boží slova:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ لِلَّهِ شُهَدَاءَ بِالْقِسْطِ ۖ وَلَا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَآنُ قَوْمٍ عَلَىٰ أَلَّا تَعْدِلُوا ۚ اعْدِلُوا هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَىٰ ۖ وَاتَّقُوا اللَّهَ ۚ إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida: 8)

 

Bohužel podmínky egyptských lágrů byly tak katastrofální, že jen ty nejsilnější a nejtrpělivější osobnosti zůstaly při smyslech a tomuto verši porozuměly tak, jak vyžaduje. Mnoho jiných v jeho pohledu selhalo a v tom, že své trýznitele označili za nevěřící, nalezli satisfakci, ulehčení svých muk a utišení své touhy po nedosažitelné pomstě.

Současní fanatici, jejichž činy děsí celý svět, jsou tedy jen výsledkem smrtelné kombinace nebezpečné ideologie zvulgarizovaného pojetí tekfíru a ještě zhoubnějšího bezpráví, katalyzujícího jejich běsnění.

 

Ibn Tejmíjja komentuje výše uvedený verš ze súry al-Máida takto:

„Je známo, že pokud chceme hovořit o jiných lidech, mimo sahába رضي الله عنهم أجمعين, o lidech jako jsou vladaři, rozliční co do stupně své moci, nebo učenci, rozliční co do stupně své znalosti a zbožnosti, svá slova musíme zakládat na znalosti (arab. علم ‘ilm) a spravedlnosti (arab. عدل ‘adl), nikterak na neznalosti (arab. جهل džehl) a nespravedlivosti či křivdě (arab. ظلم zulm). Spravedlivost je přikázána každému jedinci v každé situaci, zatímco nespravedlnost je zakázána, zcela a vždy, není dovolena v žádné situaci. (…) Uvedený verš je zjeven kvůli jejich odporu vůči nevěřícím nepřátelům, který je jako takový uzákoněn a přikázán od Alláha. Pokud odpor a nenávist uzíkoněná Alláhem nesmí člověka svést k nespravedlivosti a křivdě vůči tomu, koho nenávidí, co potom teprve nenávist vůči muslimovi, která vznikla díky nějakých nejasných výkladů (arab. تأويل te´wíl) a pochybnosti (arab. شبهة šubha), nebo kvůli tužbám a poryvům vlastního já? V takové situaci je ještě více namístě nedopustit se křivdy, respektive být vůči každému spravedlivými.“²¹

 

A Vznešený Alláh ke každému upřímnému následovníku pravdy promlouvá:

وَمَا اخْتَلَفْتُمْ فِيهِ مِنْ شَيْءٍ فَحُكْمُهُ إِلَى اللَّهِ ۚ ذَٰلِكُمُ اللَّهُ رَبِّي عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ وَإِلَيْهِ أُنِيبُ

A ať již na cokoliv máte různé názory, rozsouzení toho patří Bohu. (Šúrá:10)