Páchají muslimové na křesťanech genocidu?

 

 

Porušování práv a násilí vůči křesťanům v Egyptě, Iráku či Sýrii si zasluhuje mnohem hlubší nahlédnutí. Všechny zprávy, stejně jako v každém jiném konfliktu, je nutno posuzovat objektivně a nenechat se ovlivnit ničí propagandou. Nemáme žádné informace o systémové genocidě, ale nepopíráme, že se vraždění s náboženským podtextem ve vzpomenutých zemích objevuje.

 

Západní kritika muslimů za postavení křesťanských menšin na Blízkém východě je totiž častokrát předpojatá a měří dvojím metrem jednak muslimům a jednak třeba těm, kteří ne několik posledních, ale skoro sedm desítek let aplikují politiku etnické čistky vůči arabskému obyvatelstvu, muslimskému stejně jako křesťanskému, ve Svaté Zemi.

 

V prvé řadě nutno říci, že islám s násilím proti lidem je na základě odlišné víry příkře nesouhlasí a odporuje mu.

 

Vznešený Alláh přikazuje:

وَلَا تَقْتُلُوا النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّهُ إِلَّا بِالْحَقِّ ۚ

Nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva (An’ám:151)¹

مِنْ أَجْلِ ذَٰلِكَ كَتَبْنَا عَلَىٰ بَنِي إِسْرَائِيلَ أَنَّهُ مَنْ قَتَلَ نَفْسًا بِغَيْرِ نَفْسٍ أَوْ فَسَادٍ فِي الْأَرْضِ فَكَأَنَّمَا قَتَلَ النَّاسَ جَمِيعًا وَمَنْ أَحْيَاهَا فَكَأَنَّمَا أَحْيَا النَّاسَ جَمِيعًا ۚ

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. (Máida:32)

 

Své služebníky Milostiplný popsal slovy:

وَالَّذِينَ لَا يَدْعُونَ مَعَ اللَّهِ إِلَٰهًا آخَرَ وَلَا يَقْتُلُونَ النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّهُ إِلَّا بِالْحَقِّ وَلَا يَزْنُونَ ۚ وَمَنْ يَفْعَلْ ذَٰلِكَ يَلْقَ أَثَامًاµ﴿٦٨﴾µ يُضَاعَفْ لَهُ الْعَذَابُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ وَيَخْلُدْ فِيهِ مُهَانًاµ﴿٦٩﴾µ إِلَّا مَنْ تَابَ وَآمَنَ وَعَمِلَ عَمَلًا صَالِحًا فَأُولَٰئِكَ يُبَدِّلُ اللَّهُ سَيِّئَاتِهِمْ حَسَنَاتٍ ۗ وَكَانَ اللَّهُ غَفُورًا رَحِيمًا

Kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití Bůh zakázal – leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští, za nějž mu trest zdvojnásoben bude v den zmrtvýchvstání a zůstane v něm věčně ponížený, kromě těch, kdož pokání činili, uvěřili a zbožné skutky konali. A takovým Bůh špatné skutky jejich za dobré vymění, vždyť Bůh odpouštějící je a slitovný. (Furkán: 68-70)

 

Vyvražďování druhých kvůli jejich víře je v Koránu zmíněno vždy v negativním kontextu jako charakteristika nejzápornějších postav, například faraóna z příběhu o Mojžíšovi/Músá عليه السلام. Korán v súře al-Kehf se zmiňuje i o pronásledování dávných následovníků Ježíše/’Ísá عليه السلام, jako v příběhu o ashábu l-kehf, lidech, kteří se před útlakem pohanů ze svého města skryli v jeskyni.²

 

V súře al-Burúdž zase vystupují ashábu l-uchdúd, tj. lidé příkopu, oběti pravděpodobně protikřesťanského pogromu ze strany někdejších vládců starého Jemenu.³

 

Přímo o soužití s nemuslimy Korán říká:

لَايَنْهَاكُمُاللَّهُعَنِالَّذِينَلَمْيُقَاتِلُوكُمْفِيالدِّينِوَلَمْيُخْرِجُوكُمْمِنْدِيَارِكُمْأَنْتَبَرُّوهُمْوَتُقْسِطُواإِلَيْهِمْۚإِنَّاللَّهَيُحِبُّالْمُقْسِطِينَ

Bůh vám přece nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.(Mumtehanna:8)

 

Tentýž odsudek vidno i v Sunně.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Kdokoli ublíží zimmímu⁴, tomu jsem já sám protivníkem a tomu budu protivníkem v Soudný Den!“⁵ V jiném podání: „Kdokoli zaútočí na zimmího, zaútočil i na mne a kdokoli zaútočil i na mne, zaútočil i na Alláha.“⁶

Prorokصلى الله عليه و سلم také pravil: „Zabije-li muslim osobu, která uzavřela s muslimy dohodu⁷, ani neucítí vůni ráje, i přesto že je možno ji cítit ze vzdálenosti čtyřiceti let.“⁸

 

Když Prorokصلى الله عليه و سلم vysílal své vyslance do Jemenu, kde žili většinou židé a křesťané, nezapomněl jim vzkázat, aby nekřivdili místním nemuslimům, neutlačovali je a neuzurpovali jejich práva. Jednomu z nich, Mu’ázovi, řekl mimo jiné: „Boj se prosebné modlitby toho, komu bylo ukřivděno, protože mezi ní a Alláhem není zábrany.“⁹

 

Známou praktikou ustanovenou Poslem Božímصلى الله عليه و سلم a jeho ranými následovníky o které se zmiňují i nemuslimské zdroje, byl i válečný zákaz napadat kněze a mnichy, nebo rabíny a také donucovat nemuslimy k přijetí islámu násilím.

 

Například Abú Bekr رضي الله عنه, první chalífa po Prorokovi صلى الله عليه و سلم , vyslal do Levanty vojevůdce Usámu ibn Zejda رضي الله عنه a poručil mu: „Nesmíte zabít ani dítě, ani starce, ani ženu. Nesmíte kácet palmy, nebo je pálit. Nesmíte kácet ovocné stromy, ani porážet ovce, nebo krávy, ani velbloudy, kromě toho, co nutně potřebujete, abyste se najedli. Budete míjet lidi, kteří si zvolili samotu v poustevnách a klášterních celách. Nechte je na pokoji, nechejte je při tom, čemu se rozhodli věnovat.“¹⁰

 

Textů dokazujících všeobecná právnická řešení i ediktů ustavujících právní platnost ochrany konkrétních nemuslimů na konkrétních místech je celá řada a jsou snadno dostupné a dohledatelné.

To, že křesťané a jiní jinověrci na muslimských územích obecně žili v míru a požívali náboženských svobod, fyzicky dokládá nejen bezpočet starých památek roztroušených po celém muslimském světě, v hojné míře právě v Egyptě, Sýrii nebo Iráku, nýbrž také i sama existence těchto nemuslimských menšin a obrovské škály nejrůznějších vyznání a sekt, které se nikde jinde mimo islámský svět nedochovaly, neboť v dalším průběhu historie podlehly konkurenčním denominacím, zejména katolicizmu či pravoslaví.

 

Situace se změnila až poté, co do křehké mezikonfesní rovnováhy v muslimském světě začaly zasahovat cizí, západní mocnosti, nejdříve evropské koloniální velmoci a posléze zejména USA. Vytvořily ovzduší nedůvěry, kdy podporovaly a zvýhodňovaly menšiny a diskriminované většiny postavily do opozice proti nim, aby kolonizovaná území snáze ovládly. Podobné se dělo podle náboženského nebo etnického klíče i v mnoha jiných částech třetího světa, jako v Africe či jihovýchodní Asii. Když se potom přímý koloniální vliv vytratil, uměle vyvolaná nedůvěra již byla zaseta, přetrvávala a je obtížné ji odstranit, protože kolonizované země postrádají vědomí národní sounáležitosti a existují často na umělém základě s umělými hranicemi.

Sekulární arabský nacionalizmus, který byl ideologickou základnou svrhávaných a nenáviděných diktatur, byl ve své prapůvodní formě artikulován po evropském vzoru především mysliteli s křesťanským zázemím a poté, co získal širší publicitu a vliv, přerostl do nestvůrných totalitních režimů, utlačujících bez rozdílu náboženství shodně všechny, kteří nebyli členy vládnoucích klanů a nesdíleli jejich ideologie.

 

To, co se nyní děje v Egyptě, Iráku a Sýrii je jen maximálním vyhrocením po léta existujících procesů, kdy se všeobecný chaos, zuřivost mas a zmatek hodnot obrací všemi směry a vede ke střetům každého proti každému. Není to problém násilí muslimů proti křesťanům a utrpení křesťanů je často ideologicky přibarvováno a zneužíváno jako propaganda proti muslimům a pro-islámským politickým proudům, jak ze strany západních zemí tak i ze strany jejich místních politických oponentů. To, co se k nám dostává, není vždy odrazem celé skutečnosti, ale jen nenáhodným výsekem určitých jejích částí, které již navíc ten, kdo nám informaci zprostředkovává, předem interpretoval. Skutečností je, že trpí všichni obyvatelé zmíněných zemí a to především proto, že jim není dána možnost žít život podle vlastních představ a rozhodovat o vlastní budoucnosti (v rámci toho, co člověku umožňuje Stvořitel).

 

Při posuzování nynější situace v konkrétních vámi uváděných zemích je nutno mít na paměti následující skutečnosti. Pokud bylo plánem oné pro-islámsky orientované části politické scény v Egyptě zlikvidovat koptskou menšinu, ptám se, proč násilí proti Koptům kulminovalo nikoli v době její největší moci, ale až v době protestů proti svržení bývalého prezidenta Mursího pro-sekulárním generálem as-Sísím? Proč nezískala širší publicitu zpráva o tom, že v době svrhávání Mursího předchůdce Mubáraka se křesťanští a muslimští demonstranti během svých modliteb a bohoslužeb vzájemně chránili před útoky provládních sil a Mubárakových milic?

V Iráku došlo k napadení suverénní země cizí mocností, ke svržení stávajícího státního systému bez vůle místních obyvatel a k následné okupaci celého státu, provázené ozbrojeným odporem těch, kteří proti této okupaci povstali. Přidaly se zájmy některých mocných sousedních krajin a rozpoutal se řetězec násilí v rovině etnické i náboženské. V této spirále násilí se ocitli i místní křesťané a další nepočetné konfese. Nejvíce iráckých křesťanů uprchlo ze země právě až po roce 2003, následkem invaze USA a jejích spojenců (velkou podporu invazi prokázal např. i režim rodiny al-Asad v Sýrii). V Iráku se také jako první objevily skupiny, které začaly bojovat s jinými konkurenčními odbojáři pod záminkou nastolení islámské vlády podle šarí’y, čímž způsobili devastující chaos a dezintegraci.

V Sýrii došlo k lidovému povstání proti diktatuře, která byla možná nejhorší ze všech tří vzpomínaných zemí. Křesťanská menšina váhala a byla rozdělená ohledně toho, zda se přiklonit na stranu povstání, či na stranu režimu, anebo zachovat neutralitu. K povstání se přidala jen menší část. Po několika letech vleklých bojů, kdy ani jedna strana nezískala rozhodující převahu, došlo k průniku subverzivních sil z Iráku, které zkomplikovaly místní situaci podobně, jako předtím v Iráku. Touto skupinou je především extremistický tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě. Právě s nimi jsou spojovány protikřesťanské incidenty. Naopak jiné opoziční frakce, včetně pro-islámských, se proti křesťanům neproviňují a dokonce se objevily i pochvalné reference od samotných křesťanů, jako v případě unesených libanonských řádových sester nebo dobytého křesťanského města Ma’lúla.

 

Výše uvedeným se nesnažíme popírat existenci extremistických a teroristických skupin v regionu, které se dopouštějí násilí mimo jiné také proti křesťanům. Jen poukazujeme na to, že násilí, kterého jsme zde svědky, nelze v žádném případě redukovat na vyhlazující válku muslimů proti křesťanům. Extremisté mezi muslimy, jako např. vzpomínaný ISIL, působí největší ztráty především samotným muslimům, velkou část muslimů, dokonce i těch, kteří také bojují proti diktaturám, nebo okupantům, považují za nevěřící na základě jejich hříchů, proto jsou podobné skupiny často označováni jako tzv. tekfírovci, či neo-cháridžovci. Jejich interpretaci islámského práva a jejich vizi islámského státu s nimi nikdo jiný nesdílí. Na kontě mají více zabitých prostých muslimů, než okupantů, nebo milicionářů diktátorských režimů.

Vzpomenutá individua, neo-cháridžovci, patří k lidem, o kterých Posel Boží Muhammed, mír a požehnání s ním, prohlásil, že opouští islám rychleji, než šíp vystřelený z luku. Jejich bezprostřední ideologičtí předchůdci, klasičtí cháridžovci, byli totiž jednou z nejranějších sekt, které se od muslimské ummy odštěpily. První tři generace muslimů, na které se i dnešní muslimové odvolávají jako na nejoddanější věřící, považovali cháridžovce za psy pekla a čtvrtý pravověrný chalífa po Prorokově, mír a požehnání s ním, smrti, ‘Alí ibn Abí Tálib, Prorokův zeť a bratranec, budiž s ním Alláh spokojen, proti nim vedl válku a drtivě je porazil v bitvě u an-Nahrawánu.

 

Pro muslimy, znalé své víry, jsou křesťanské menšiny v arabských zemích především sousedy, obyvateli stejných zemí a sousedy místních muslimů a proto mají právo na ochranu své víry i života, stejně jako muslimové. Kdokoli je proto napadá a ubližuje jim, stejně jako ten, kdo označuje jiné muslimy za nevěřící a povoluje jejich krev a majetek, je pro nás zbloudilým fanatikem a sektářem, osobujícím si rozhodovat to, co náleží rozhodnout pouze Jedinému Bohu, Stvořiteli nás všech.

 

Nechť nás Alláh vede správnou cestou. Ámín.

 

Pozn.: Redakce portálu E-ISLAM.cz byla nucena upravit formulaci tazatelovy otázky do publikovatelné podoby.