OTÁZKA: V našem městě je člověk, který studoval v muslimské zemi islámské nauky. Přednáší a odpovídá lidem na jejich otázky. Jeho názory a odpovědi bývají mnohdy o dost tvrdší a nekompromisnější než odpovědi jiných absolventů či učenců. Zakazuje například věci, které jiní povolují. I odpovědi členů vedení mešity v našem městě jsou mnohem liberálnější. Jsou dokonce někteří starší bratři, kteří dotyčného považují za příliš přísného, přehnaně tvrdého a podezřívají ho z extremismu a přehánění v náboženství. Jak si poradit v podobných situacích? Jaké stanovisko zaujmout?
ODPOVĚĎ:
Uvědomme si, v jaké situaci žijeme. Jsme nepatrná menšina věřících, paprsky světla v temnotách dnešní nevíry. Buďme vděčni za každého jednoho učeného člověka, který v této chvíli kráčí po přímé a správné cestě a který k témuž vyzývá ostatní. A zároveň nezapomínejme na vzájemnou svornost mezi muslimy, buďme k sobě ohleduplní, rozumějme naší nelehké situaci titěrné menšiny a snažme se věci ulehčovat a nikoli ztěžovat. Tato snaha ulehčovat ovšem nesmí vést k žádné podobě ředění, ohlazování a přebarvování víry, kterou nám Alláh přikázal následovat. A nakonec nesmíme zapomenout na hodnotu cti každého jednoho z nás.
V prvé řadě je na tomto místě potřeba rezolutně odmítnout jakékoli nálepkování a urážení bratra muslima, tím spíše hledače nauky, někoho, kdo své znalosti získával klečíce na kolenou před nejvýznamnějšími učenci dneška.
Nezpomínejme na Boží slova v Koránu:
وَالَّذِينَ يُؤْذُونَ الْمُؤْمِنِينَ وَالْمُؤْمِنَاتِ بِغَيْرِ مَا اكْتَسَبُوا فَقَدِ احْتَمَلُوا بُهْتَانًا وَإِثْمًا مُّبِينًا
“A ti, kdož urážejí věřící muže a věřící ženy, aniž si to oni zasloužili, ti se obtížili pomluvou i hříchem zjevným.” (Ahzáb: 58)
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا لَا يَسْخَرْ قَوْمٌ مِّن قَوْمٍ عَسَىٰ أَن يَكُونُوا خَيْرًا مِّنْهُمْ وَلَا نِسَاءٌ مِّن نِّسَاءٍ عَسَىٰ أَن يَكُنَّ خَيْرًا مِّنْهُنَّ ۖ وَلَا تَلْمِزُوا أَنفُسَكُمْ وَلَا تَنَابَزُوا بِالْأَلْقَابِ ۖ بِئْسَ الِاسْمُ الْفُسُوقُ بَعْدَ الْإِيمَانِ ۚ وَمَن لَّمْ يَتُبْ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الظَّالِمُونَ
“Vy, kteří věříte! Nechť neposmívají se jedni lidé druhým, možná že tito jsou lepší než oni! A nechť jedny ženy se neposmívají druhým, možná že tyto jsou lepší než ony! Neurážejte se vzájemně a nenazývejte se přezdívkami! A jak hnusný je název “hanebník” poté, co byla přijata víra! A ti, kdož se nebudou kát, jsou věru nespravedliví!” (Hudžurát: 11)
Mějme naději, že takoví rovněž patří k lidem s nejpodivuhodnější vírou, jež zmiňuje hadís od Anase ibn Málika رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم pokládá svým společníkům otázku:
أَيُّ الْخَلْقِ أَعْجَبُ إِيمَانًا
“Kdo ze všech stvoření má nejpodivuhodnější víru?“
“Andělé?” odhadovali přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odvětil:
الْمَلائِكَةُ كَيْفَ لَا يُؤْمِنُونَ
“Andělé? Jakpak by ti neměli mít víru!“
“Proroci?” hádali dál přítomní.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم je naváděl dál:
النَّبِيُّونَ يُوحَى إِلَيْهِمْ فَكَيْفَ لَا يُؤْمِنُونَ
“Prorokům přichází zjevení, jakpak by neměli mít víru?“
“Společníci proroků?” zkoušeli dál přítomní.
Dostalo se jim odpovědi:
الصَّحَابَةُ يَكُونُونَ مَعَ الأَنْبِيَاءِ فَكَيْفَ لا يُؤْمِنُونَ وَلكن أَعْجَبَ النَّاسِ إِيمَانًا قَوْمٌ يجيؤون مِنْ بَعْدِكُمْ فَيَجِدُونَ كِتَابًا مِنَ الْوَحْيِ فَيُؤْمِنُونَ بِهِ وَيَتَّبِعُونَهُ فَهُمْ أَعْجَبُ النَّاسِ
“Společníci proroků byli pořád s nimi, jakpak by neměli mít víru. Těmi s nejpodivuhodnější vírou jsou naopak spíše ti, kteří přijdou po vás a naleznou knihu zjevení, uvěří v ni tedy a budou ji následovat. Těch víra je ta nejpodivuhodnější.“1
Ten, kdo se naváží do onoho bratra, hledače nauky, naváží se do někoho s podivuhodnou vírou, někoho, kdo na vzdáleném místě od míst, kde působil Posel Boží صلى الله عليه وسلم, v čase vzdáleném od časů Posla Božího صلى الله عليه وسلم, nalezl Knihu Boží a Sunnu, studuje ji, praktikuje a chápe se Zjevení Alláhova a odkazu Posla Božího صلى الله عليه وسلم, aby ho šířil a vysvětloval lidem.
Kesír ibn Kajs vypráví, že seděl s Abu d-Derdou رضي الله عنه v damašské mešitě. Přišel za nimi muž a řekl: “Přicházím k vám z města Posla Božího صلى الله عليه وسلم kvůli vyprávění o Poslu Božím صلى الله عليه وسلم, které jsem od tebe slyšel vyprávět. A nepřišel jsem pro nic jiného.” Abu d-Derdá mu řekl: “Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
مَنْ سَلَكَ طَرِيقًا يَطْلُبُ فِيهِ عِلْمًا سَلَكَ اللَّهُ بِهِ طَرِيقًا مِنْ طُرُقِ الْجَنَّةِ وَإِنَّ الْمَلاَئِكَةَ لَتَضَعُ أَجْنِحَتَهَا رِضًا لِطَالِبِ الْعِلْمِ وَإِنَّ الْعَالِمَ لَيَسْتَغْفِرُ لَهُ مَنْ فِي السَّمَوَاتِ وَمَنْ فِي الأَرْضِ وَالْحِيتَانُ فِي جَوْفِ الْمَاءِ وَإِنَّ فَضْلَ الْعَالِمِ عَلَى الْعَابِدِ كَفَضْلِ الْقَمَرِ لَيْلَةَ الْبَدْرِ عَلَى سَائِرِ الْكَوَاكِبِ وَإِنَّ الْعُلَمَاءَ وَرَثَةُ الأَنْبِيَاءِ وَإِنَّ الأَنْبِيَاءَ لَمْ يُوَرِّثُوا دِينَارًا وَلاَ دِرْهَمًا وَرَّثُوا الْعِلْمَ فَمَنْ أَخَذَهُ أَخَذَ بِحَظٍّ وَافِرٍ
“Když se někdo vydá cestou hledání nauky, Alláh mu ulehčí cestu do Ráje. Andělé věru sklápějí spokojeně svá křídla nad hledačem nauky. O odpuštění pro učence věru prosí všichni na nebesích i všichni na zemi, dokonce i ryby v hlubinách vod. Věru přednost učeného nad uctívačem je jako přednost měsíce v noci úplňku nad ostatními hvězdami a planetami. Věru učenci jsou dědici proroků a věru po prorocích nedědí ani zlaťáky, ani stříbrňáky, nýbrž dědí po nich nauku. A kdokoli z ní vezme svůj díl, vzal si veliký kus.“2
Abu l-Aswed ad-Duelí řekl: “Není nic hodnotnějšího, nežli vědění. Králové jsou vladaři nad lidmi, ale učenci jsou vladaři nad králi.“3
Od koho jiného by se lidé chtěli učit své víře, nežli od učenců?
Jezíd ibn Džábir řekl: “Nauka se nepřebírá od nikoho, kromě od toho, o němž se svědčí, že nauku studoval.” 4
Kdo takto neoprávněně kritizuje učence, je sám mdlého rozumu a jeho kritika se nepřijímá, slovy Muhammeda al-Amín aš-Šenkítího:
“Věz, že skutečně inteligentní, soudný a moudrý člověk nevěnuje žádnou pozornost kritice ze strany tupců.“5
Proto neposlouchej, co druzí říkají o tvých bratrech, ale poslouchej přímo je, co přímo oni říkají o sobě a co tvrdí. Nenásleduj ty, kteří šíří cizí slova, kteří napadají čest a důstojnost tvých bratrů, obzvláště pak těch, kteří pracují na šíření Boží víry dalším. Máš-li nějaký problém, nějakou pochybnost či nesrovnalost, zajdi za dotyčným a sám se osobně přesvědč, diskutuj, ptej se. Tak uchráníš sebe sama od zničujících hříchů a tím ochráníš i čest a důstojnost tvého bratra v islámu. Podle principu “poslechni, co říkám a neposlouchej, co říkají o mně.”
Na druhou stranu nezapomínejme ani na stěžejní důležitost jemnosti a lidského přístupu na všechny strany.
Setrvat na cestě poslušnosti vůči Alláhu je samozřejmě v dnešní době v těchto krajích obzvláště těžké, zejména pro lidi mladé, na začátku jejich duchovní cesty, kteří teprve před nedávnem začali plnit své povinnosti vůči Alláhu. Takoví musí postupovat opatrně, zlehka a postupně, krůček po krůčku, aby je náhlý příliv povinností a požadavků nezahltil a nezpůsobil jejich odklon od víry, protože příliš těžké břemeno bude nad jejich síly unést.
Anas ibn Málik a Abú Músá al-Aš’arí رضي الله عنهما vyprávěli, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
يَسِّرُوا وَلاَ تُعَسِّرُوا، وَبَشِّرُوا وَلاَ تُنَفِّرُوا
“Ulehčujte a nepřitěžujte, přinášejte radost a nikoho neodpuzujte.“6
An-Newewí a další komentátoři tohoto hadísu uvedli, že v tomto krátkém výroku nás Posel Boží صلى الله عليه وسلم vybízí k tomu, abychom se snažili získat srdce lidí pro islám, přiblížit jim ho a varuje nás před slovy a činy, kterými bychom lidi od islámu oddálili svou přílišnou hrubostí a tvrdostí. To platí zejména o odrůstajících dětech, dospívající mládeži a těch, kteří se právě káli z nějakého hříchu. Mezi kajícníky možno zařadit také ty, kteří právě přijali islám za svou víru, anebo ty, kteří v sobě sotva před nedávnem objevili svou muslimskou identitu, do té doby zastrčenou někde v pozadí. Všichni tito zasluhují smířlivý přístup, odlišný od ostatních, s důrazem na empatii a jemnost, aby si stihli vybudovat silnější charakter a pevnější přesvědčení.
Tento proces nějakou dobu trvá, vyžaduje neustálou péči a nekončící trpělivost. Nikdo nedosahuje zbožnosti přes noc. Musí si nejprve vybudovat osobní vztah ke svému Pánu, musí sám zjistit, kdo je Alláh, musí rozvíjet pevnější spojení s ním, musí v sobě objevit oddanost lásku k Alláhu a Jeho Náboženství a tuto více a více prohlubovat. Alláha prosím, aby nám v tom pomáhal. Ámín.
Shovívavost a dobromyslnost, jemnost a uhlazenost jsou sice nutností, ale nikdy nesmí vést k tomu, že se zřekneme pravdy jen proto, aby nás lidé měli raději. Úkolem každého učence je věrně přenést dalším generacím tu část svého prorockého dědictví, kterou nese. V přítomnosti učeného věřícího musí každý cítit úlevu takovou, jakou cítí nemocný v přítomnosti dovedného lékaře, který mu s dovolením Božím pomohl.
Na druhou stranu Vznešený Alláh taktéž praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا مَن يَرْتَدَّ مِنكُمْ عَن دِينِهِ فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ أَذِلَّةٍ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ أَعِزَّةٍ عَلَى الْكَافِرِينَ يُجَاهِدُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَلَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَائِمٍ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ اللَّهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَاءُ ۚ وَاللَّهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ
“Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého… A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí.” (Máida: 54)
Ahmed ibn Hanbel prosil Alláha těmito slovy: “Ó Bože, daruj nám důstojnost tím, že budeme Tebe poslušnými a uchraň nás před hanbou toho, že budeme vůči tobě vzpurnými!“7
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
“Člověk nesmí ponižovat sám sebe před nikým, kromě před Alláhem Nejvznešenějším!“8
A k nejhorším podobám ponižování sebe sama patří ponižování nauky, kterou člověk nese tím, že sám sebe poníží před jiným.
A jak bídné je ponížení těch, kteří se ponižují před těmi nejponíženějšími, jako ve slovech Božích:
الَّذِينَ يَتَّخِذُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِن دُونِ الْمُؤْمِنِينَ ۚ أَيَبْتَغُونَ عِندَهُمُ الْعِزَّةَ فَإِنَّ الْعِزَّةَ لِلَّهِ جَمِيعًا
“Ti, kdož si berou nevěřící za přátele místo věřících, hledají snad u nich moc? Vždyť moc veškerá patří Bohu.” (Nisá: 139)
Málik ibn Anas vyprávěl, že mu jeho šejch, Rabí’a ar-Ra´j položil otázku: “Máliku, kdo je spodina?” “Ten, kdo na tomto světě pojídá vlastní víru,” odpověděl Málik. “A kdo je spodina spodiny?” zeptal se Rabí’a dál, načež mu Málik odpověděl: “Kdo zlepší někomu jinému jeho vezdejší záležitosti tím, že zkazí svou vlastní víru!“9 Tj. Spodina je ten, kdo prodá svou víru za svůj vezdejší prospěch a spodina spodiny ten, kdo prodá svou vlastní víru za prospěch někoho jiného. Podobné se uvádí i od Ibn Mubáreka.
Islám je plně dostačující sám o sobě. Potřebuje pevné a rozhodné, nekompromisní lidi s neochvějným přesvědčením, nezdolnou vůdčí osobností a nezlomným charakterem. A toto nemá nic společného s jemností nebo hrubostí při zvěstování islámu druhým.
Pravda je pravdou a lež je lží, Sunna je Sunnou a inovace je inovací, povinnost je povinností a zákaz je zákazem. Uvědomme si však, jakým způsobem o víře a o těch, kteří víru vyučují, hovoříme. Neplýtvejme slovem “zakázáno,” dokud si nejsme opravdu jisti, že andělé skutečně píší tomu, kdo se daného skutku dopustí, hřích. Nemrhejme slovem “povinnost,” dokud nejsme skutečně přesvědčeni, že andělé píší hřích tomu, kdo toto nesplní. Nikoho neoznačujeme za příliš laxního, dokud ve své snaze ulehčit následuje precedens někoho z učenců před ním, nemění zakázané na povolené a nerozporuje obecně známé příkazy. A nikoho neoznačujme za přehánějícího, extrémního a příliš tvrdého, dokud nedržíme v rukou explicitní, jako noc a den jasný důkaz, že dotyčný ukládá lidem to, co jim ani Alláh, ani Jeho Posel صلى الله عليه وسلم neuložil.
Možná, že jeden učitel víry užívá tvrdší slovo směrem k někomu, kdo tvrdší přístup vyžaduje, zatímco druhý hovoří k někomu, ke komu je třeba být shovívavý a jemný. Možná, že první odvrací od hříchu, jehož spáchání hrozí, zatímco druhý o hříchu, který je již minulostí. Možná, že první se soustředí na skutek jako takový a druhý na konkrétní situaci, či naopak. Možná, že někdo z nich, na rozdíl od toho dalšího, vnímá i širší kontext dané věci a proto svou odpověď formuluje tvrději či mírněji než ten druhý. Možná, že nestejně odhadují závažnost skutku a specifika situace, anebo úroveň znalostí toho, k němuž hovoří a jemuž odpovídají na jeho dotaz. Možná, že jeden zvolil na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí názor přísnější, nežli ten druhý. Možná, že se snaží odvracet od něčeho, co nevyhnutelně dláždí cestu k něčemu, co je bez debaty věcí zakázanou.
Buďme si však jisti, že všichni učení volí tu nejlepší metodu, jak dopravit svou kvalifikovanou radu do srdce toho, kdo ji přijímá. Proto není místo pro odsuzování jednoho jako příliš tvrdého a druhého jako příliš útlocitného. Namístě je jejich rady přijímat. Žel avšak, jak říká i Muhammed Násiruddín al-Albání, “duše mnoha muslimů jsou dnes naneštěstí jako ta faraonská, arogantní a neochotné přijmout žádnou radu.“10
Bratři, všem vám radím, abyste své bratry v islámu milovali a respektovali navzájem důstojnost jedni druhých. Nedovolte, aby si šejtán s vámi pohrával, rozděloval mezi vámi, tříštil vaši jednotu a obracel jedny z vás proti druhým. Buďte skutečnými bratry v islámu a milujte pro ostatní to, co byste rádi pro sebe. Nepohrávejte si s lidskou pověstí a důstojností! Neznevažujte jedni druhé, ale sami se snažte být vzory dobrého vychování a morálky, jako jimi byli společníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم!
Nedovolte vašim vzájemným rozdílům v určitých praktických otázkách, či v otázkách specifického chápání některých šarí’atských předpisů, aby se staly důvodem rozkolu a nepřátelství mezi vámi. Vskutku se potřebujeme navzájem. Potřebujeme každého. Tomu nás učí naše víra. Tak jako nás učí navzájem se milovat, ctít a jedni druhých si vážit!
V žádném případě nesmíme sklouznout opovrhování těmi, kteří celý svůj život zasvětili studiu islámu a výzvě k němu. Tak se chovali nepřátelé Boží víry a Božích poslů. Ti vykreslovali posly a proroky jako čarodějníky, primitivy a blázny. A dědicové těchto lidí – pokrytci a nepřátelé islámu, takto vykreslují dědice poslů a proroků – učence, dodnes. Činí tak proto, aby pokřivili obraz islámu, znemožnili šíření dobra a umožnili šíření zla a zkaženosti.
A pokud se už někdo dopustí nějaké chybičky, ukažme mu na ni jemně, spravedlivě a moudře. Tuto radu, stejně jako rady všech ostatních, prosím považujte za dobře míněnou a jako takovou ji přijměte ve snaze být lepší.
Na základě citovaných zdrojů odpověď sestavil: Alí Větrovec
- V této verzi ho zaznamenal al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 7294; a jako sahíh ho ocenil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3215.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3641; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2682; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 223; Ahmed v Musnedu, hadís č. 21715. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 6297.
- Zaznamenal Abú Hilál al-‘Askerí v al-Hassu ‘alá talebi l-‘ilm, str. 53; a Abú Táhir as-Silefí v at-Tujúríját, podání č. 504.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, str. 147.
- Viz Adwáu l-beján, 1/7.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 69; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1732.
- Zaznamenal Ibn Redžeb al-Hanbelí v Medžmú’u r-resáil, 1/243.
- Viz Fetáwá Núru ‘ale d-derb, 2/12.
- Zaznamenali al-Beghawí v Šerhu s-sunna, 14/335; a al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, 5/357. Srov. Mu’áfá ibn Zekeríjá v al-Dželísu s-sálihu wel-anísu n-násih, 1/206.
- Viz Muteferrakátu š-šerít, str. 291.