Jak dosáhnout bohabojnosti, díl 2.

„A co jiného může způsobit škodu a chorobu jak na tomto, tak i na onom světě, nežli hřích? Co jiného naše praprapředky vyvedlo z Ráje, onoho Domu slasti, radosti a štěstí, na tento svět, do Domu bolesti, smutku a neštěstí? Co jiného, nežli hřích? Co vyvedlo Iblíse z království nebeského, kvůli čemu byl proklet, vyhnán a zavržen, kvůli čemu je všem odporný zevnitř i navenek, díky čemu se stal nejhroznějším a nejodpornějším ze všech stvoření? A jeho nitro je bezpochyby ještě horší, než jeho zevnějšek. Poté, co byl přiblížen, byl odvržen do dáli. Poté, co byl zahrnut milostí, dostalo se mu prokletí. Poté, co byl nejkrásnější, se stal nejohavnějším. Nejprve byl v Ráji a nakonec mu bylo přislíbeno Peklo, Oheň planoucí. Poté, co uvěřil, víru popřel a stal se nevěřícím. Poté, co byl blízkým Stvořiteli a dlel pod jeho záštitou, vysloužil si Jeho zavržení a nepřátelství. Namísto slov chvály, velebení a vyjádření Jedinosti, si Iblís vybral slova nevíry, modloslužebnictví, pomluv, zla, oděv víry vyměnil za oděv bezvěrectví, bludu a hříchu. U Alláha ztratil své postavení jednou provždy. Jeho milost již nikdy více nezíská. Dopadl na něj nejkrutější Boží hněv a nejosudovější zlost. Stal se vůdcem všech hříšníků a rozkolníků. Tuto cestu si vybral poté, co se oddával uctívání Alláha a užívání si Jeho dobrodiní.

Jen od Tebe, Pane, žádáme záštitu a ochranu před hříchem, pohráváním si s Tvými příkazy a překračováním tvých zákazů!

 

Co bylo důvodem utonutí všech obyvatel Země tehdy, když voda zalila i vrcholky nejvyšších hor? Co rozdmýchalo smrtonosnou vichřici a poslalo ji proti ‘Ádovcům, které usmrtila a rozházela po okolí jako rozlámané vytržené kmeny pokácených palem? Onen vítr zničil vše, kudy prošel – domy, pole, ornici i dobytek. Jejich osud zůstal varováním pro všechny ostatní až do Dne Soudu.

 

Co bylo důvodem seslání hrůzostrašného výkřiku k lidu Semúdovců? Křiku, který jim rozerval srdce, roztrhal těla a vyhubil je do posledního?

 

Co bylo příčinou toho, že se osady Lútova národa vyzdvihly do výše natolik, že andělé slyšeli štěkot jejich psů, načež se vše obrátilo vzůru nohama, co bylo dole, bylo naráz nahoře a všechno to se svalilo na ně, takže byli všichni do jednoho zničeni? Oni zažili trest, jaký nezažil žádný jiný národ! I ostatní jim podobní se dočkali trestu, který od zkaženého, křivdícího a násilníka není nikdy daleko.

 

Co pohánělo černá mračna trestu k národu Šu’ajbovu, až je dostihla a polila je planoucím ohněm? Co přivedlo faraona a jeho lid k utonutí v moři? Co způsobilo, že se boháč Kárún i se svým domem, jměním a rodinou propadl do země?

 

Co bylo důvodem zničení všech těchto pokolení po Núhovi pomocí tolika rozličných podob trestu?“¹

„Měj se na pozoru, měj se na pozoru před neposlušností, protože ona nakonec zle skončí! Mějte se na pozoru před hříchem, zejména hříchem páchaným osamotě v ústraní. Nepokornost vůči Alláhu služebníka před zraky Alláha snižuje. Slast hříchu může pocítit jen ten, kdo je jim plně oddán. Věřící, pokud si je alespoň trochu vědom Alláhova dohledu, v hříchu potěšení nalézt nemůže. Pocit slasti v něm narušuje vědomí, že daný čin je zakázaný a také strach před trestem Božím. Kdykoli jeho poznání zesílí, vnitřním zrakem této své znalosti spatří blízkost Toho, Kdo danou věc zakázal, tedy Vznešeného Alláha. V tom okamžiku pocítí chmury a neklid. Pokud jej opojení srdce ovládne a on se oddá svým chtíčům, stává se toto okamžikem, po kterém následuje již jen věčné ponížení, pokání, stálý pláč a žal nad tím, k čemu došlo, dokud nenabude jistoty, že mu Alláh odpustil. Ach, ty hříchy! Jak ohavné jsou jen jejich stopy! Jak špatné jsou jejich následky! A velikost tužeb je jen úměrna velikosti lidské lhostejnosti.“²

„Věz, že vydržet nápor svých chtíčů a tužeb je lehčí, než vydržet to, co chtíče a tužby způsobí. Nejčastěji způsobí bolest, trest a zármutek, ničí užitek, způsobují zatracení, pokání, zaplňují všechen volný čas, zhanobí čest člověka, kterou získat je mnohem důležitější a lepší, než ji ztratit. Mohou člověka připravit o majetek, ač je pro člověka vhodné si ho udržet. Mohou ho svrhnout z postavení, které si dlouho budoval a na kterém by se rád udržel, nebo jej připravit o blaho a dobro, kterého slast je ještě větší, nežli slast hříchu, který dotyčný učinil.“³

„Věz, že šejtán se k člověku přikrádá sedmi cestami. První cestou je cesta nevíry. Pokud na ní člověk uspěje a šejtána přemůže, šejtán se k němu přikrade cestou inovací. Poté cestou velehříchů, poté cestou malých hříchů. Pokud člověk uspěje a přemůže šejtána i tu, přikrádá se k němu šejtán cestou toho, co je dovoleno, aby jej zlákal od konání dobrých skutků. Pokud jej i zde člověk přemůže, šejtán mu okrášluje méně hodnotné a menší dobré činy, aby jej odvrátil od velkých a hodnotných. Pokud šejtán neuspěje ani zde, pak se vydá sedmou stezkou, na které jej nemůže přemoci žádný věřící. Kdyby na ní mohl zvítězit alespoň jeden, zajisté by na ní zvítězil Posel Boží صلى الله عليه و سلم . Na této cestě šejtán posílá proti člověku své rozličné následovníky, kteří mu všemi možnými způsoby škodí, ubližují mu a působí mu bolest.“

„Iblís na lidi útočí tolik, kolik mu oni dovolí. Pokud mu dovolí více, on zesílí, stejně jako slábne díky jejich bdělosti a znalosti, jakož i sílí díky jejich lhostejnosti a nevědomosti. Věz, že srdce je jako pevnost, která má své hradby. Tyto hradby mají své brány, ve kterých se nacházejí otvory. Obyvatelem této pevnosti je tvůj rozum. Tuto pevnost často navštěvují andělé. Vedle pevnosti se nachází konírna, ve které jsou tvé tužby. Do této stáje často vcházejí šejtáni bez jakékoli překážky, dokud před ní nestojí strážce. Jak tužby, tak i šejtáni neustále krouží okolo stáje a čekají na okamžik, kdy pozornost strážce poleví, aby mohli přes některou z puklin vstoupit do pevnosti. Strážce je povinen znát všechny vchody do pevnosti a hlídat je. Nesmí ani na okamžik polevit, neboť nepřítel nepolevuje.

Kdosi řekl Hasanu al-Basrímu: „Spí šejtán někdy?“ Hasan odpověděl: „Kdyby spal, nalezli bychom chvíli odpočinku.“

Tato pevnost je osvětlená vzpomínáním Alláha a ozářená vírou. V ní se nachází třpytivé zrcadlo, na němž se ukáže obraz každého, kdo okolo něho projde. První, co šejtán udělá, je, že ve stáji rozdmýchá kouř, který očadí zdi pevnosti a způsobí, že zrcadlo ztratí svůj lesk. Dokonalá mysl rozhání tento dým a čisté vzpomínání na Alláha leští ono zrcadlo. Někdy nepřítel může vykonat zteč na pevnost a vlámat se do ní, ale postaví se proti němu strážce, takže se on musí stáhnout. Někdy stihne něco poškodit a někdy v ní dokonce dokáže chvíli i zůstat, díky lhostejnosti a nepozornosti strážce. Někdy silný vítr vžene dým do pevnosti, takže zdi zčernají a zrcadlo ztratí lesk, díky čemuž šejtán, nikým nepozorován, vejde. Šejtán může také zranit strážce a může ho i zajmout. To všechno díky strážcově nepozornosti a nepřítomnosti ducha.“⁷

„Zlé myšlenky jsou základem vůle k zlu. Srdce je osvobozeno od zla a hříchu, načež k němu přichází šejtán a přináší mu zlé myšlenky, ponouká ho k hříchu, vybízí ho k neposlušnosti a podněcuje v něm tužby. Okrášluje mu hřích, vykresluje mu ho v nejkrásnější podobě, ve které po něm duše člověka prahne. Takto se rodí vůle konat zlo. Ani poté šejtán ve svých lstech, návrzích a představách nepolevuje. Útočí na lidské poznání a zamlžuje mu vědomí špatného konce. Krouží mezi člověkem a jeho tužbami, takže se člověk začíná dívat jen na výjev hříchu a na krátkodobou slast, kterou může přinést. Zapomíná na to, co může přijít poté. V tom okamžiku vůle ke hříchu přerůstá v pevné rozhodnutí zhřešit. Prahnutí srdce po hříchu se zvětšuje a srdce vysílá svá síly, aby utišily jeho tužby. Tehdy mu i šejtán poskytuje svou podporu. Pokud srdce poleví, šejtán ho povzbudí, pokud se zastaví, šejtán jej pobídne jít dál, jak popisuje Všemohoucí:

أَلَمْ تَرَ أَنَّا أَرْسَلْنَا الشَّيَاطِينَ عَلَى الْكَافِرِينَ تَؤُزُّهُمْ أَزًّا

Což nevidíš, že jsme vyslali satany proti nevěřícím, aby je ponoukali ke špatnostem? (Merjem:83)

Tedy šejtáni srdce pokaždé podpoří a znovu vyzvou na cestu hříchu, vždy, když se na ní zastaví, nebo od se ní odchýlí. Neustále vedou člověka ke hříchu a společnost organizují na základě podvodů a lstí. Základem hříchu a kořenem všech nesnází je tedy šejtánské našeptávání.“⁹