OTÁZKA: V souvislosti se zabitím muslimky M. A. v Íránu “morální policí” za její údajně špatně nošený hidžáb se spousta lidí na sociálních sítí, a to i praktikujících muslimů, vyjadřovala k těmto událostem tím způsobem, že hidžáb je svobodnou volbou ženy a nikdo jí ho nesmí vnucovat, nehledě na to a přesto, že to je povinnost v islámu. Je jasné, že hidžáb je obecně povinný pro ženu. Má ale teoreticky podle fiqhu sunnitských mezhebů šariatská moc právo vynutit na ženě tuto povinnost skrze nějakou penalizaci apod.? Nebo má žena v šaríatském systému absolutní svobodu sundat hidžáb? Mnoho lidí v této souvislosti vytahuje verš 2:256 o nedonucování v náboženství, přičemž tím donucováním v náboženství myslí druhou stranou vyžadované nošení hidžábu ženami. Výklad toho verše mám však zažitý spíše jako týkající se vnucování či nevnucování islámu nemuslimům, jak to bylo podáváno muslimy i neislamofobními nemuslimy během společenské debaty ohledně islámu. Jaký je autentický výklad tohoto verše a lze jej užívat jako argument pro “svobodu volby” ženy v islámu nenosit hidžáb?
ODPOVĚĎ:
Chvála Alláhu, požehnání a mír Jeho Poslu, rodu jeho, jeho společníkům a jeho následovníkům až do Dne Soudu.
Jde o otázky, na něž neexistují jednoduché odpovědi a o problematiky, vyžadující komplexní řešení ve vícero rovinách pohledu.
Odpověď se proto skládá z několika částí: První vyhlašuje náboženskou povinnost hidžábu a argumentuje pro ni i s odvoláním na svobodu vlastní volby. Druhá implikuje nejen její náboženskou, ale i společensko-morální platnost současně, čímž zákaz odhalování přestává být pouze a výlučně otázkou svobody volby. Třetí stanovuje její společenskou vymahatelnost a pozici těch, kteří ji mají prioritně vymáhat a čtvrtá se zaobírá samotnou sankcí za její porušení. Pátá pak hovoří o verši o nedonucování k náboženství a argumentaci tímto veršem ve zmíněném případě, který dle názoru autora této odpovědi není adekvátní a namístě.
Ze všeho nejdříve, co se týče onoho nešťastného případu vzpomenuté zabité mladé Kurdky z Íránu, nelze nic jiné, než konstatovat hrubé porušení šarí’atských nařízení týkajících se trestních sazeb v kompetenci místních soudů, daleké překročení pravomocí ze strany íránského státu a zneužívání předpisů víry k politickým cílům vládnoucí garnitury, známé svým persko-ší’itským exkluzivizmem a pošlapáváním práv etnických a náboženských menšin (mimo jiné i etnických Kurdů a především osob sunnitského náboženského vyznání). Nenošení hidžábu tak, jak se nosit má, je hříchem, ale hřích bezprávného zabití je ještě větší zlo. A rozkol v muslimské ummě, zneužívání víry k získávání a udržování si politické moci, překrucování islámu a znetvořování jeho čisté věrouky k nepoznání je ještě větší ohavnost, nežli zabití. Díky takovým nestvůrnostem je pošpiněna pověst Božího náboženství a téměř dvou miliard jeho následovníků.
Západní media, analytici a komentátoři ovšem jako vždy nedokážou odhlédnout od šátkové problematiky a nedohlédnou pod závoj podstaty problému. Nejtěžší protesty zuřily v převážně sunnitském Kurdistánu a odtud se šířily i do dalších oblastí obývaných etnickými Peršany a dalšími ší’itskými etniky. Lidé na nich skandují hesla namířená proti “diktátorovi,” a za “práva žen,” svobodu a život. Neprotestují proti islámu či proti hidžábu jako takovým. Je sice pravda, že protestující ženy a dívky při nich někdy odhazují šátky, ale spíše je za tím skryta symbolika politické svobody a odporu proti panujícím mocenským poměrům a nábožensky ospravedlňované diktatuře ší’itského duchovenstva, jehož je oděv, v perském kontextu zvaný čádor, symbolem. Ten samý čádor byl totiž na konci 70. let symbolem Chomejního revoluce, která svrhla šáha a tehdy měl konotace přesně opačné – symbolizoval svobodu a protest proti diktatuře. Nebudu překvapen, pokud by po pádu nynějšího režimu převzal otěže moci v Íránu fanaticky protiislámský režim. Lví podíl na tom budou mít místní ájatolláhové.
Protesty a demonstrace jako forma veřejného vyjádření občanské nespokojenosti jsou však, nezapomínejme na to, z islámského hlediska sporná věc v pohledu jejich šarí’atské legitimity a vícero soudobých učenců je obecně zakazuje a považuje za inovaci v náboženství.1 Íránské protesty, světovými medii rámcované jako namířené proti povinnosti zahalovat se, navíc v této formě, v jaké probíhají, pouze ženou vodu na mlýn nepřátelům islámu2 a v celosvětovém měřítku to ztěžuje život zbožným ženám, které po celé planetě bojují za šarí’atský hidžáb a za hodnoty počestnosti a cudnosti. Příkladem toho je dění v bezprostředně sousedícím Turecku, kde jsou jedním z bodů předvolební kampaně otázky svobody žen šátek ve veřejných budovách úřadů či škol naopak nosit.
Zabití muslimky, byť sice podle islámských měřítek hříšnice, která se vzpírá šarí’atskému předpisu o odívání, je odsouzeníhodným hrdelním zločinem, protože nedotknutelnost jejího života je dána už přímo samou její příslušností k ummě islámu a její vírou, nikoli tím, zda sama dodržuje všechny šarí’atské příkazy, shodně slovům Božím:
وَمَن يَقْتُلْ مُؤْمِنًا مُّتَعَمِّدًا فَجَزَاؤُهُ جَهَنَّمُ خَالِدًا فِيهَا وَغَضِبَ اللَّهُ عَلَيْهِ وَلَعَنَهُ وَأَعَدَّ لَهُ عَذَابًا عَظِيمًا
“Kdokoliv zabije úmyslně věřícího, bude jeho odměnou peklo a bude v něm nesmrtelný. A Bůh se naň rozhněvá a prokleje ho a připraví mu trest strašlivý.” (Nisá: 93)
Důvodem je i jednoznačný hadís Posla Božího صلى الله عليه وسلم, který v den ‘Arefa v pátek během pouti na rozloučenou řekl:
إِنَّ دِمَاءَكُمْ وَأَمْوَالَكُمْ وَأَعْرَاضَكُمْ بَيْنَكُمْ حَرَامٌ ، كَحُرْمَةِ يَوْمِكُمْ هَذَا ، فِي شَهْرِكُمْ هَذَا ، فِي بَلَدِكُمْ هَذَا ، لِيُبَلِّغ الشَّاهِدُ الْغَائِبَ
“Věru vaše krev, vaše majetky a vaše důstojnost je mezi vámi nedotknutelná, tak jako je pro vás svátost tohoto dne, tohoto měsíce na tomto místě. A nechť o tom přítomný zpraví nepřítomného!“3
Tento hadís je vyřčen všeobecně a týká se života, jmění a důstojnosti všech muslimů, zbožných i hříšníků.4
(1)
Otázce šátku coby náboženské povinnosti nelze uniknout. První, co si muslimky i muslimové musí v této věci uvědomit, je, že předpisový oděvní kodex podle šarí’y, tzv. حجاب hidžáb, je nepopiratelnou povinností a jeho součástí je i velký, široký šátek zahalující vlasy, krk a výstřih ženy, správnou koránskou terminologií zvaný خمار chimár anebo جلباب džilbáb, tedy v češtině nejčastěji závoj.
Musí pokrývat šarí’atsky stanovenou nahotu (tj. u ženy dle převažujícího názoru vše s výjimkou obličeje a rukou od konečků prstů až k zápěstí, podle druhého názoru je nahotou, která musí být podle islámu zakryta, celé tělo včetně obličeje), dále nesmí být průsvitný, ani upnutý a obtahující křivky těla, ani nesmí být ozdobou sám o sobě, nesmí napodobovat oděv opačného pohlaví, nesmí napodobovat oděv nevěřících a hříšníků a nesmí extravagantě a výrazně odlišovat konkrétního jedince nad ostatní (tzv. لباس الشهرة libásu š-šuhra).
Předpis hidžábu coby šarí’atsky předepsaného způsobu odívání žen je jasně doložitelný jako povinnost bez jakékoli relevantní diskuze už v samotném Koránu a dále taktéž i v Sunně. V historii islámsko-právního myšlení nebyl tento předpis nikdy rozporován, až do moderní doby.
Vznešený Alláh praví:
وَقُل لِّلْمُؤْمِنَاتِ يَغْضُضْنَ مِنْ أَبْصَارِهِنَّ وَيَحْفَظْنَ فُرُوجَهُنَّ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ إِلَّا مَا ظَهَرَ مِنْهَا ۖ وَلْيَضْرِبْنَ بِخُمُرِهِنَّ عَلَىٰ جُيُوبِهِنَّ ۖ وَلَا يُبْدِينَ زِينَتَهُنَّ …
“A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť neukazují své ozdoby …” (Núr: 31)
V jiném koránském verši Vznešený Alláh přikazuje:
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ قُل لِّأَزْوَاجِكَ وَبَنَاتِكَ وَنِسَاءِ الْمُؤْمِنِينَ يُدْنِينَ عَلَيْهِنَّ مِن جَلَابِيبِهِنَّ
“Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje!” (Ahzáb: 59)
V tomto verši klade Alláh ohlášení příkazu hidžábu a péči o jeho dodržování výslovně přímo Prorokovi صلى الله عليه وسلم v pozici vůdce prvotní muslimské komunity. Nerespektovat tento předpis a odhalovat to, co má zůstat zahaleno, znamená dopouštět se velehříchu v islámské právní vědě známého jako التبرج at-teberrudž – odhalování nahoty.
O odhalování toho, co má zůstat zahaleno, hovoří verš promlouvající k věřícím ženám:
وَقَرْنَ فِي بُيُوتِكُنَّ وَلَا تَبَرَّجْنَ تَبَرُّجَ الْجَاهِلِيَّةِ الْأُولَىٰ
“Zdržujte se důstojně ve svých domech a nestavte na odiv ozdoby svoje podle způsobu dřívější doby nevědomosti!” (Ahzáb: 33)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم nenáviděl deset druhů nemravnosti a zmínil mezi nimi i “odhalování nahoty (arab. التبرج at-teberrudž) tím, že žena snímá svůj závoj na místech, kde je ho zakázáno sejmout.“5
Šejch al-Albání definoval pojem التبرج at-teberrudž jako „jednání, kdy žena vystavuje na odiv své ozdoby, tělesné obrysy a vše to, co je jí nařízeno skrýt, což rozdmýchává tužby mužů.“6
Odhalování nahoty obecně znamená nedodržování výše popsaného předpisového oblečení tak, jak ho stanovuje šarí’a, ukazování nahoty nepříbuzným mužům a veřejnosti, lascivní způsob chůze či hovoru či křiklavé používání parfému.
Šejch Ibn Báz rozšiřuje smysl předpisu o odhalování nahoty nejen na nenošení hidžábu, ale i na nedodržování ostatních šarí’atských předpisů s ním spojených, porušování Božích nařízení a svádění k nemorálnosti.7
V koránské verzi příběhu o Adamovi a Evě a jejich vyhnání z Ráje také čteme o jedné ze lstí prokletého šejtána, jenž spočívala v odhalování jejich nahoty a ukazování těch partií těla, které měly zůstat skryty. Touto lstí pokouší šejtán lidstvo dodnes a ponouká ho k odhalení toho, co Stvořitel lidstva stanovil nahotou.
Vznešený Alláh proto varuje:
يَا بَنِي آدَمَ لَا يَفْتِنَنَّكُمُ الشَّيْطَانُ كَمَا أَخْرَجَ أَبَوَيْكُم مِّنَ الْجَنَّةِ يَنزِعُ عَنْهُمَا لِبَاسَهُمَا لِيُرِيَهُمَا سَوْآتِهِمَا ۗ
“Synové Adamovi! Nechť vás nepokouší satan tak, jako způsobil odchod rodičů vašich z ráje, strhávaje z nich oděv, aby jim ukázal nahotu jejich!” (A’ráf: 267)
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil:
الْمَرْأَةُ عَوْرَةٌ فَإِذَا خَرَجَتِ اسْتَشْرَفَهَا الشَّيْطَانُ
“Žena je celá nahotou, kdykoli vyjde ven, pokouší ji šejtán.“8
Matka věřících ‘Áiša رضي الله عنها a spolu s ní skupina dalších Prorokových společníků رضي الله عنهم أجمعين vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِنَّ اللهَ لا يَقْبَلُ صَلاةَ حائِضٍ إِلَّا بِخِمارٍ
“Alláh nepřijme modlitbu ženy, která už prodělává menstruaci, kromě pokud má závoj.“9
Podle at-Tirmizího hadís ukazuje na předepsané odívání během modlitby.10
Podle ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما odkazuje tento hadís na obcházení okolo Ka’by, které bylo dříve v době předislámské barbarské nevědomosti prováděno nahými ženami, shodně znění verše:
وَإِذَا فَعَلُوا فَاحِشَةً قَالُوا وَجَدْنَا عَلَيْهَا آبَاءَنَا وَاللَّهُ أَمَرَنَا بِهَا ۗ قُلْ إِنَّ اللَّهَ لَا يَأْمُرُ بِالْفَحْشَاءِ ۖ أَتَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
“A když se dopustí necudnosti nějaké, říkají: “Nalezli jsme otce své, že takto činí, a nám tak nařídil Bůh!” Odpověz: “Bůh nikdy nepřikazuje necudnosti! Chcete snad mluvit o Bohu něco, co vůbec neznáte?” (A’ráf: 28)11
Pokud je toto řečeno ohledně modlitby a obcházení Ka’by, tedy činů, kdy se žena plně soustředí na uctívání Alláha a šejtán se během těchto skutků pokornosti od ní drží dále, co potom v případě, že se věnuje své běžné činnosti?
Další skupina hadísů odsuzuje hřích odhalování toho, co má zůstat pokryto šarí’atsky přijatelným oděvem.
Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم mezi obyvateli Pekelného ohně výslovně uvedl:
نِسَاءٌ كَاسِيَاتٌ عَارِيَاتٌ مُمِيلاَتٌ مَائِلاَتٌ رُءُوسُهُنَّ كَأَسْنِمَةِ الْبُخْتِ الْمَائِلَةِ لاَ يَدْخُلْنَ الْجَنَّةَ وَلاَ يَجِدْنَ رِيحَهَا وَإِنَّ رِيحَهَا لَيُوجَدُ مِنْ مَسِيرَةِ كَذَا وَكَذَا
“ženy sice oblečené, ale i přesto nahé, se sklony ke zlu, které zkrášlují zlo svým manželům. Jejich hlavy jsou jako hrby drabařů, naklánějící se na jednu stranu. Nevejdou do Ráje a ani neucítí jeho vůni, ačkoli jeho vůni lze ucítit ze vzdálenosti takové a takové.“12
Fadála ibn ‘Ubejd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
ثَلاَثَةٌ لاَ يُسْأَلُ عَنْهُمْ: رَجُلٌ فَارَقَ الْجَمَاعَةَ وَعَصَى إِمَامَهُ فَمَاتَ عَاصِيًا، فَلاَ تَسْأَلْ عَنْهُ، وَأَمَةٌ أَوْ عَبْدٌ أَبِقَ مِنْ سَيِّدِهِ، وَامْرَأَةٌ غَابَ زَوْجُهَا، وَكَفَاهَا مَؤُونَةَ الدُّنْيَا فَتَبَرَّجَتْ وَتَمَرَّجَتْ بَعْدَهُ. وَثَلاَثَةٌ لاَ يُسْأَلُ عَنْهُمْ: رَجُلٌ نَازَعَ اللَّهَ رِدَاءَهُ، فَإِنَّ رِدَاءَهُ الْكِبْرِيَاءُ، وَإِزَارَهُ عِزَّهُ، وَرَجُلٌ شَكَّ فِي أَمْرِ اللهِ، وَالْقُنُوطُ مِنْ رَحْمَةِ اللهِ.
“Neptej se na tři: Na muže, který se oddělil od společenství, vzepřel se vládci a zemřel jako odštěpenec. Neptej se na něj. Či otroka a otrokyni, jež zběhnou svému vlastníkovi. Anebo ženy, jejíž manžel není přítomen a ona i přesto, že je dostatečně zajištěná, začne ukazovat své vnady nepříbuzným mužům venku a mísit se s nimi. Neptej se na další tři: Na muže, který je pyšný a chce konkurovat Alláhu v Jeho plášti – a Jeho pláštěm je Hrdost a Jeho přehozem Jeho Moc, dále na muže, jenž pochybuje o rozkazu Božím a na někoho, kdo ztratil naději v Boží milost.“13
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم hovořit ohledně žen muslimů žijících na konci věků takto:
نساؤُهم كاسياتٌ عارياتٌ على رؤوسِهنَّ كأسنمةِ البُخْتِ العِجافِ، الْعَنُوهُنَّ فإنَّهنَّ ملعوناتٌ لو كان وراءَكم أمَّةٌ مِن الأممِ خدَمهنَّ نساؤُكم كما خدَمكم نساءُ الأممِ قبْلَكم
“… jejich ženy budou oblečené a přesto nahé, na hlavách budou mít hrby jako chlupaté hrby vyhublých drabařů, proklínejte je, protože ony jsou prokleté, kdyby po vás měl přijít ještě další lid, vaše ženy by zkazily jejich ženy, tak jako vaše ženy zkazily ženy jiných národů před vámi!“14
Podle Abú Uzejny as-Sadefího رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم také pravil:
…شَرُّ نِسائِكُمُ المُتَبَرِّجاتُ المُتَخَيِلاتُ، وهُنَّ المُنافِقاتُ، لا يدخلُ الجنةَ مِنْهُنَّ إلّا مثلُ الغُرابِ الأَعْصَمِ
„Nejhorší z vašich žen jsou takové, které odhalují svou krásu a jsou marnivé a povrchní. Ony jsou pokrytecké. Žádná z nich nevejde do Ráje a pokud, bude tam jako vrána s červeným zobákem.“15
Ve vysvětlení tohoto hadísu al-Albání říká:
“Tímto přirovnáním se ukazuje, že jen velmi málo takových žen vejde do Ráje, tolik, kolik je vran s červeným zobákem. To proto, že takových je mezi vranami jen skutečně zanedbatelný počet.“16
Na základě všech výše citovaných argumentů proto kdokoli by popíral povinnost hidžábu a trval na tom, že ženě je podle islámu dovoleno odhalovat své vlasy a ostatní zahalované partie těla i poté, co by byl důkladně obeznámen s jeho předpisy, by se stal nevěřícím, protože by tímto svým názorem popíral jasné a nedvojsmyslné texty Koránu a Sunny, jak stanovuje Stálá komise pro fetwy v KSA, přičemž dodává:
“Ty, které to nepovažují za dovolené, avšak i přesto se pohybují venku nezahalené, nejsou nevěřící, ale dopouštějí se velehříchu (arab. الكبيرة al-kebíra). Musí ho zanechat a kát se z něj k Alláhu s nadějí, že jim Alláh odpustí. Pokud některá žena zemře bez tohoto pokání, potom je předmětem Boží libovůle stejně jako ostatní hříšnice, neboť Vznešený Alláh praví:
إِنَّ اللَّهَ لَا يَغْفِرُ أَن يُشْرَكَ بِهِ وَيَغْفِرُ مَا دُونَ ذَٰلِكَ لِمَن يَشَاءُ ۚ
“Bůh věru neodpustí, je-li k Němu něco přidružováno, ale odpustí, komu chce, věci méně závažné než toto.” (Nisá´: 48)”17
Šejch ‘Abdurrezzák ibn ‘Abdilmuhsin al-Bedr poznamenal:
“Ženská tematika hidžábu, cudnosti, vyhýbání se míšení se s muži, zůstávání v domě atd., to vše bylo uzákoněno jen z důvodu ochrany žen před škodou a z důvodu zachování jejich osobní pověsti a důstojnosti coby počestných.“18
Také řekl:
“Je pro vás nezbytně nutné vědět, že nařízení Alláha, Pána všeho stvořeného, Stvořitele všehomíra, jsou těmi nejlepšími, nejpropracovanějšími, nejúplnějšími a nejkrásnějšími. Pokud muslimka v toto skutečně upřímně a pevně věří, nebude váhat a snadno přijme jakékoli nařízení, které se k ní dostane a dodrží vše, co jí Alláh ustavil za povinnost a co jí přikázal.“19
Dodávám, že pokud západní společnosti garantují muslimkám mezi nimi žijícím jejich svobodu vyznání, pak musí tolerovat i jejich nošení hidžábu, protože jinak by neměřily stejným metrem všem a nedostály by vlastním principům, které na sebe z vlastní vůle samy tyto západní společnosti uvalily. Hidžáb přímo vyplývá ze svobody vyznání tak, jak je na Západě definována lidskoprávní legislativou, protože vyvěrá z neomezitelného osobního přesvědčení, které je nenapadnutelnou součástí náboženské svobody ve smyslu vnitřní víry (tzv. forum internum svobody vyznání), kterou nelze žádným zákonem omezovat.
Zákazem hidžábu by se západní společnosti provinily proti vlastním zásadám, neboť efektivně využívaná svoboda vyznání může být v demokratických režimech dle rozhodnutí Úmluvy Evropského soudu o lidských právech omezena jen ve svém vnějším projevu (tzv. forum externum) a to jen takovými limity, které jsou zákonem stanoveny jako nezbytně nutné pro veřejné blaho, zdraví, morálku a ochranu práv a svobod ostatních.20
Navíc svoboda vyznání a svědomí neplatí jen ve smyslu svobody k něčemu, ale také ve smyslu svobody od něčeho a muslimky mají dle toho ústavně garantovanou svobodu nesouhlasit s většinovým odmítáním šarí’atských předpisů či nepřijímat nemuslimskou většinovou konvenci o odívání na veřejnosti a mají právo mít hranice veřejně akceptovatelné nahoty nastavené jinde, přísněji než většina. Jejich svoboda tedy nespočívá jen ve svobodě vstříc islámu a nošení hidžábu, ale také ve svobodě od nevíry a od veřejné nahoty.
Argumentace nucením žen v jiných oblastech světa k přesnému opaku je nadále neudržitelná, protože vlastní zásady o svobodě vyznání a právu na osobní integritu a identitu nebyly v západních zemích stanoveny v reciproční závislosti na plnění týchž zásad jinými, nezápadními společnostmi a nelze je proto v návaznosti na ně libovolně přehodnocovat.
- Fetwy o tom vynesli mezi jinými ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz, Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín či Sálih al-Fewzán. Viz al-Buhúsu l-islámíja, 38/210. Srov. ‘Abdulmálik ar-Ramadání ve Fetáwá al-‘ulemá al-akábir fímá ahdara min dimá fi l-Džezáir, str. 139-144; a Medžmú’u l-fetáwá we r-resáil, sv. 2, fetwy č. 141, 143 a 146.
- Pro svou nenávistnou protimuslimskou kampaň užívala a dodnes užívá íránské protesty např. antiislámská organizace My Stealthy Freedom.
- Od vícero sahábů, Alláh s nimi všemi budiž spokojen, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 67; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1679.
- Tak praví an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 16/143.
- Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, 8/141.
- Viz al-Mer´atu l-muslima, str. 54.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/226.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1173 jako hasan gharíb; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 2061; Ibn Chuzejma v Sahíhu, hadís č. 1685; a v delší verzi Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5598. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Irwáu l-ghalíl, 1/303.
- Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 641; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 377 jako hasan; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 655. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2853.
- Viz Džámi’u s-suneni lit-Tirmizí, 2/229.
- Tak uvádí v komentáři výše uvedeného hadísu Mullá ‘Alí al-Kárí, viz Mirkátu l-mefátíh, 2/634.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2128.
- Zaznamenali ve vícero obdobných verzích Ahmed v Musnedu, hadís č. 23943; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 3749; Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 4559; al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 590; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 416; Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 3058.
- Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 7083; at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebíru, hadís č. 14839 a v al-Mu’džemu l-awsatu, hadís č. 9331; al-Hákim v Mustedreku, hadís č. 8346; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 5753, jehož podání ocenil Šu’ajb al-Arnáút ve své revizi jako slabé. Al-Hajsemí uvádí všechny jeho vypravěče jako spolehlivé v Medžme’u z-zewáid, 5/145.
- Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 12480. Jako sahíh jej doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1849.
- Viz Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, 4/466.
- Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 2/27. Srov. Ibid., 17/104.
- Viz Mew’izatu n-nisá´, str. 11.
- Viz Ibid., str. 9-10.
- Viz článek 9(2) předmětné Úmluvy.