Potřebují muslimky skutečně zachraňovat? Názor americké antropoložky

Tento článek se zabývá etikou probíhající "Války proti terorismu" a táže se, zda nám antropologie – jako disciplína oddaná porozumění kulturním rozdílům a vypořádávání se s nimi – může nabídnout kritický náhled na argumenty obhajující americkou intervenci v Afghánistánu nutností osvobození či záchrany tamních žen.
Na úvod se dotýkám nebezpečí, která plynou z reifikace (chybného považování kultury za materiálně se projevující fenomén, který je ukončený a lze jej vnímat, spíše než za komplexní agregát procesů, na němž se více či méně podílí různí jedinci, pozn. překl.). Tato jsou zřejmá ze snah o skrývání nepřehledných historicko-politických dějů za srozumitelné kulturní ikony, jakou je i muslimská žena. Následně přivádím pozornost k rezonanci současného diskursu rovnosti, svobody a práv s raně koloniální a misionářskou rétorikou o muslimkách. Tvrdím, že je místo toho třeba rozvinout skutečné docenění rozdílů mezi ženami ve světě – jakožto produktů rozličných dějin, vyústění rozličných okolností a projevů rozličně strukturovaných potřeb.
Dále zaujímám stanovisko, že spíše než snažit se o "záchranu" ostatních (i s nadřazeností, kterou to implikuje, a násilím, které by to přivodilo) bychom spíše měli uvažovat v intencích (1) práce s nimi v situacích, které rozeznáme jako ovlivňované historickými změnami, a (2) úvah o naší zvýšené zodpovědnost při poukazování na podoby globální nespravedlnosti, již mocní mající vliv na jejich životy přivádějí.
Mnoho z těchto argumentů o limitech tzv. kulturního relativismu rozvíjím přemítáním o burce a mnohovýznamovosti zahalování se v muslimském světě.
 

Jaké jsou tedy argumenty pro Válku proti terorismu využívající snahu o osvobození afgánských žen? A má v tomto ohledu antropologie co nabídnout?

 

K této otázce mě částečně přivedla i má osobní zkušenost s afghánskou reakcí na válku. Stejně jako mnoho mých kolegů zabývajících se podobnými tématy jsem byla zvána, abych o tématu promluvila. Proč mě to jako akademika, který tomuto věnoval 20 let života a má problematický vztah ke své identitě, nepotěšilo? Byla zde možnost, jak rozšířit své myšlenky a napravit omyly. Náruživé pátrání po informacích o našich sestrách – zakrytých ženách (jak je G. Bush krásně nazval) je chvályhodný a v souvislosti se studijními programy, které dnes berou vážně nadnárodní feminismus, má i určitou integritu.

Mé znepokojení mě vedlo k reflexi toho, proč se jakožto západní feministky nebo prostě lidé mající starost o ženy máme obávat reakcí na události 11. září 2001. Ráda bych upozornila na "minová pole" – tato metafora je bohužel pro zemi jako Afghánistán a jeho nejvyšší počet min na osobu příliš vhodná – této posedlosti údělem muslimek. Pokouším se ukazovat skrze ně cestu pomocí poznatků z antropologie – vědy, jejíž povinností je pochopení a práce s kulturními rozdíly. Zároveň se však snažím o kritický přístup k antropologické reifikaci kulturních rozdílů.

 

 

Je snazší vidět, proč je třeba ohledně soustředění se na muslimky pojímat skepsi, začneme-li s reakcí americké veřejnosti. Zanalyzuji dva její projevy: rozhovor s reportérem "PBS NewHour s Jimem Lehrerem" a projev první dámy L. Bushové ze 17. 11. 2001. (…) Otázky u prvního z nich byly beznadějně obecné. Věří muslimky v x? Jsou y? Povoluje islám ženám z? Odpověděla jsem: Zaměnila-li byste každé "muslimka" za křesťanka nebo židovka, dávaly by vám ty otázky smysl? Nevěřila bych, že zavolá znovu. Zavolala však dvakrát. (…)

 

Zajímavé je přesvědčení, že se znalostmi o ženách a islámu nebo rituálech lze pochopit útoky na WTC nebo vládu Talibanu a tak dále (…).

Jinými slovy – je otázkou proč se znalosti o kultuře daného regionu staly významnějšími než ty o historii tamních represivních režimů a roli USA. Toto rámování dle mého zabraňovalo v pochopení utrpení v tomto světě. Tyto otázky nás místo k pochopení vedly k dělení světa na Západ a Východ, nás a muslimy, země, kde první dámy veřejně promlouvají, a země, kde se ženy tiše potácejí v burkách.
Nejnaléhavější pro mě byla otázka, proč byla problematika afgánských žen tak významná, když ignorovala ostatní souvislosti. Proč byly ženy najednou takto využívány, když k tomu nedocházelo v předešlých konfliktech?

L. Bushové se v její řeči na jednu stranu nepodařilo pojmout významné rozdíly mezi Talibanem a teroristy a také jednotlivé příčiny chudoby, nemocí a podvýživy afghánských žen a jejich vyloučení z práce, ze školství a z radostí laku na nehty. Na druhou stranu jiné rozdíly vytvořila – představu civilizovaných lidí stojících proti monstrům, které "nám chtějí vnutit svůj svět".
Řeč zahrnovala ženy jako jeden z důvodů intervence v Afghánistánu. "Boj proti terorismu je i bojem za práva a důstojnost žen".

Tato slova strašidelně rezonují s lidmi, kteří se někdy zabývali kolonialismem. Britové při kolonizaci Jižní Asie často používali tento argument. "Bílý muž zachraňoval hnědou ženu před hnědým mužem". Historie je těchto případů plná, včetně Blízkého Východu. K paradoxu došlo v Egyptě, kde Lord Cromer bojoval proti útisku tamních žen a sám se doma stavěl do opozice proti jejich volebnímu právu. (…)
I podle těchto příkladů je tedy nutné mít se na pozoru, kdykoliv se někdo snaží historickou a politickou situaci skrývat za snahu o osvobození žen.

 

Dále bych se ráda zaměřila na ty Afghánky, které se (dle L. Bushové) tak radovaly z osvobození Američany. Panuje rozšířené přesvědčení, že hlavním znakem talibanského útlaku na ženách je vnucování burek. Liberálové jsou pak překvapeni, když vidí, že se ani po osvobození svých burek nevzdávají. Proto je potřeba vyjasnit několik základních věcí ohledně zahalování.
Zaprvé je nutno zmínit, že to nebyl Taliban, kdo vynalezl burku. Jedná se o místní paštunský oděv, který ženy nosily, aby daly najevo skromnost a počestnost. Značila také oddělení mužských a ženských sfér v rámci rodiny a domu, nikoliv však na veřejnosti.

 

Antropoložka Hanna Papanek burky označila za "přenosnou sekluzi". Všimla si, že její vynález ženám umožnil opustit oddělený domov a zároveň si zachovat morální standardy týkající se oddělení mužů a žen.
Proč by se tedy ženy najednou měly stát neskromnými? Proč by měly odhazovat znamení své počestnosti a svou ochranu před cizími muži? Oděv se stal natolik praktickým, že většina žen ani neuvažovala o jeho významu.
Jedná se o podobnou (byť ne úplně) situaci, jako když bychom se na operu vydali v šortkách.

 

Antropologové moc dobře ví, že lidé přizpůsobují svůj oděv své komunitě a jejím sociálním standardům, náboženství a morálce, nesnaží-li se naopak schválně tyto konvence porušovat nebo na jejich zachování naopak nemají prostředky. Žijeme-li v přesvědčení, že Američanky jsou ve volbě oblečení svobodné, stačí připomenout výraz "tyranie módy".

Jediné, co Taliban udělal, bylo, že vnutil jednu formu zahalování a prohlásil ji za jedinou "nábožensky" vhodnou. Nejsem sice odbornicí na Afghánistán, ale většina tamních žen nebyla příliš vzdělaná a žila v zemědělských oblastech. I kdyby došlo k osvobození, nevzdaly by se zahalování, stejně jako se zahalují jejich hinduistické protějšky.

 

I v New York Times vyšel článek o afghánských uprchlicích, které se své okolí snažily vzdělávat v této rozmanitosti. Zobrazuje celou škálu – burky, čádory i moderní hidžáby, kterých využívají především studentky např. medicíny. To, že burka náleží pouze ctihodným ženám, dosvědčuje i rozhovor s chudou trhovkyní, která ji odmítá nosit s tím, že není nic pro ni, když si musí vydělávat na ulici.
Guardian zase přinesl příběh o ženě, která si vymohla výjimku z nošení burky. I jí však přišlo nemyslitelné vzdát se čádoru. V mé etnografické studii beduínské komunity jsem zaznamenala, že je zahalování před starším mužem považováno za znak morálky a rodinné cti. 

 

 

Z tohoto vyplývají dva závěry. Zaprvé se musíme zbavit výkladu zahalování jako symbolu útlaku žen. Není přece porušením svobody, když uznáme různé socio-historické kontexty, v nichž ženy existují. Zadruhé pak musíme přestat zjednodušovat všechny problémy žen na problematiku zahalování.
Vyvstává tedy problém, jak se ke kultuře druhých postavit (bez pasivity kulturního relativismu).

 

Tuto problematiku bych ráda nahlížela ze tří úhlů. Prvním je můj názor na přístup feministek-antropoložek. Sama nesouhlasím s talibanskou diktaturou, ale když se mně do rukou dostala petice proti jejich útlaku žen, byla jsem na pochybách. Nikdy mně nikdo nenabídl petici za práva žen v Palestině nebýt bombardována Izraelci. Problematika se přehnaně medializuje a zapomíná se kvůli ní na ostatní problémy žen ve světě, čímž však nikterak nesnižuji přínos organizací, které se tímto zabývají. (…) Měli bychom se však pozorně podívat, co podporujeme, a přemýšlet o tom proč. Dle mého názoru také chybí větší snaha o boji s nerovností ve světě. Sociální práva také považuji za základní.

 

Dále si musíme uvědomit existenci rozdílu. Bude pro post-talibanské Afghánky vysvobozením to, že se budou oblékat jako my? Nebo jsme naopak schopní přijmout, že se budou odlišovat? Na spasitelskou rétoriku si musíme dávat dobrý pozor. Chceme pro ženy spravedlnost, ale přijměme, že názory na ni se mohou velmi lišit.

 

Při diskuzích o přestavbě Afghánistánu se tamní aktivistky shodly, že základem pro ni musí být islám. "Kdybych přišla do A. žádajíc hlasy pro sekularizaci, pošlou mě někam" Ženy naopak vzhlížejí k Íranu – zemi, kde funguje feminismus muslimských žen a daří se mu. Není však jisté, děje-li se tak díky, nebo navzdory tamní vládě.

Je také nutné neupadnout do polarizace a nestavět feminismus pouze jako specifikum Západu. Je nebezpečné dávat proti sobě feminismus s fundamentalismem – bojovníci za práva žen v muslimském světě by se tak ocitli před těžkou volbou, protože jejich chápání feminismu je odlišné. 

 

Existuje tedy osvobození, které je zároveň islámské? A je vůbec osvobození tím správným cílem? Saba Mahmood dvacet let prováděla terénní výzkumy v Egyptě a tvrdí, že ani jednou nenarazila na ženu, která by záviděla těm americkým. Všimla si také, že je vždy nucena se distancovat od činů islamistických hnutí ve světě – nic takového ale nepozoruje u sekularistů, kteří se za světové války, kolonialismus, genocidy, otrokářství a ostatní škody tolik omlouvat nemusejí. Musíme se zbavit dogmatické víry v islamismus stejně jako v sekulární humanismus.

 

 

Na závěr se pojďme vrátit k mému titulku – potřebují ženy záchranu? Nezachraňujete jen před něčím, ale i PRO něco. A tato idea nadřazenosti toho, pro co chceme ženy zachraňovat, posiluje pocit nadřazenosti Západu – aroganci, které bychom se měli bránit. Stejné rétoriky bychom nikdy neužili v souvislosti s Afroameričankami nebo pracujícími ženami – rasa a třída jsou zpolitizovány, nikoliv však kultura. Nesmíme se hlásit k přístupu misionářů z 19. století, kteří se snažili zachraňovat své muslimské sestry. (…)

 

Nestojíme nad světem a nedíváme se na něj jako na moře chudých a utlačovaných lidí. Jsme jeho součástí. A samotná islamistická hnutí vznikla v reakci na zásahy Západu do životů na Blízkém Východě.

 

Jako mnohem produktivnější se mně jeví zaměřit se na všechny formy bezpráví a na to, co proti nim můžeme udělat. RAWA – hnutí afghánských žen – opakovaně upozorňuje na nutnost vnímat rozdíl mezi vládami a jejich občany, vnímat, jak se události točí kolem ropných zájmů a mezinárodnímu obchodu s drogami. Nejsou posedlé zahalováním, i když to jsou ty nejradikálnější feministky bojující za sekulární a demokratický Afghánistán. Bohužel jsou však vyslyšeny jenom jejich zprávy o excesech Talibanu, a to i přes to, že kritizovaly i předchozí režimy. Misionářství a koloniální feminismus už patří minulosti, my musíme kriticky zkoumat naše možnosti ve snaze o tvorbu světa, v němž se tyto nebohé Afghánky, pro něž se "lámou srdce civilizovaného světa", mohou dočkat bezpečí a slušného života.

 

Autor: Lejla Abú Lughd