OTÁZKA: Jak se stavět k různým neshodám mezi muslimy, ve víře, v praxi, či k neshodám politickým? Na jednu stranu se říká, že rozdílnost názorů je Alláhova milost a na druhou stranu je vidět, že nejednota přináší ummě obrovské utrpení, jak dnes, tak i v dávné či nedávné historii?
ODPOVĚĎ:
Často uváděný výrok, že “neshoda názorů je milostí” nemá žádný základ (arab. لاأصل له lá asle lehu) a nelze ho připsat Prorokovi صلى الله عليه وسلم, ani nikomu z učenců, dokonce ani nelze vysvětlit, odkud se vzal či doložit ho jako padělek.1
Je to tvrzení jako každé jiné tvrzení. Sice někdy za některých podmínek může být pravdivé, daleko spíše je však nepravdivé a užívané k podpoře falešné tolerance vůči názorům, které nelze ani při největší vůli označit za islámské.
Toto tvrzení odporuje koránským veršům:
وَلَا تَكُونُوا كَالَّذِينَ تَفَرَّقُوا وَاخْتَلَفُوا مِن بَعْدِ مَا جَاءَهُمُ الْبَيِّنَاتُ ۚ وَأُولَـٰئِكَ لَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ
“Nebuďte jako ti, kdož se rozdělili a do sporu se dostali poté, co k nim přišly důkazy jasné; pro ty je určen trest nesmírný” (Áli ‘Imrán: 105)
فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّـهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّـهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ
“A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný!” (Nisá:59)
Vyvrací ho také autentický hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم, v němž říká:
إن الله يرضى لكم ويكره لكم ثلاثا.
“Věru Alláh je pro vás spokojen s trojím a nemá pro vás rád trojí.”
A mezi těmito třemi věcmi vzpomenul:
أن تعتصموا بحبل الله جميعا ولا تفرقوا.
“…když se budete společně držet provazu Božího a nebudete se rozdělovat.”2
Pro správné posouzení každého konkrétního sporu či názorové nejednoty mezi muslimy, zda je ona rozkolem, trestem a pokušením, anebo naopak milostí a respektu hodnou pluralitou, je nezbytně důležitá schopnost správně vyhodnotit podstatu této neshody a její místo v hierarchii příslovečných jablek sváru. Toto nám umožní zaujmout správné stanovisko v dané věci a zachovat ten správný postoj k těm muslimům, kteří s námi v dané věci nesouhlasí.
Tato dovednost je nesmírně důležitá nejen pro učence, ale i pro obyčejné muslimy, kteří se střetávají s rozdílnými názory a odlišnými pochopeními týkajícími se mnoha věcí, jejichž nositeli jsou jejich bratři a sestry v islámu, s nimiž se potkávají. Rozpoznat stupeň důležitosti dané otázky a úroveň závažnosti odlišného názoru v ní je nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím to, jak se zachovat vůči dotyčnému oponentovi, pomineme-li další důležité činitele týkající se samotného tohoto jedince či panující konkrétní situace. Odhlédneme-li od nositele protinázoru a situace neshody na samotný protinázor, jeví se nám umění správně odhadnout závažnost neshody jako ta naprosto zásadní věc. Protože pokud se jedná o hrubou odchylku, nebude náš vztah k jejímu nositeli stejný, jako u odchylky mírné či zcela bezvýznamné a naopak.
Měřítkem posouzení závažnosti hrozeb a přínosů pramenících z neshod mezi muslimy je jasnost či skrytost pravdivého názoru v nich, resp. míra obtíží a složitost těchto otázek, či jinak řečeno míra úsilí a vynaložených odborných kompetencí nutných k odhalení správného názoru. Čím je pravda skrytější a čím je náročnější ji odhalit, tím méně příkrý musí být náš odsudek zastánců opačného názoru a tím větší ospravedlnění mají naši oponenti pro svůj případný omyl. Čím těžší je dopátrat se konečného rozřešení sporné otázky, tím snesitelnější a omluvitelnější je i názorová neshoda mezi muslimy, která se této otázky týká.
Žebříček neshod
Při pohledu na otázky, na nichž se muslimové neshodnou, o nichž vášnivě diskutují a mezi sebou se přou, můžeme vytvořit jistý pracovní žebříček nebezpečnosti neshod od těch nejhorších po ty nejméně závažné. Tento náš pracovní žebříček má šest kategorií. U prvních dvou lze říci, že rozdělování se, spory a názorové neshody představují jasné zlo a očividný rozkol. Třetí a čtvrtá představuje jistou střední příčku a šedou zónu. Pátá a šestá v zásadě nepředstavují problematickou neshodu, ba dokonce, alespoň v některých případech, ony mohou být zmíněnou milostí a žádoucí rozmanitostí.
V některých otázkách existuje konsenzus všech generací klasických učenců, který trvá více než tisíciletí. V těchto otázkách neexistovaly absolutně žádné názorové neshody až do období kolonizace a moderní dominance ze strany Západu, kdy se muslimské národy ocitli v pozici slabších a podřízených, krčící se pod podrážkou cizích utlačovatelů. V tomto momentu zásadního oslabení se objevují podlézavé fetwy odsuzující např. zahalování obličeje jako neislámskou praktiku, anebo povolující oslavy svátků nevěřících atd. V této kategorii neshod říkáme, že jednoznačně platné stanovisko je klasické stanovisko islámu, hájené učenci mnoha generací před námi. Názor opačný je zcela neopodstatněný, bezcenný, nepravdivý (arab. باطل bátil) a zcela nesprávný, protože rozporuje to, co vždy zastávala umma islámu. Debata o takové věci je bezpředmětná a neshoda v názorech na takové problematiky je odsouzeníhodná. Do této kategorie patří i drtivá většina věroučných témat, která byla rozporována jen ze strany sektářů a odštěpenců v muslimské historii. Podkategorie této skupiny může zahrnovat i věci, jejichž popírání obecně vyvádí člověka z islámu, avšak někteří muslimové, zejména ti ve víře noví, je pro nedostatek svých znalostí a neúplnost svého podrobení se Alláhu rozporují a zatím nedokážou přijmout, čímž mohou mít dočasnou omluvu, dokud jim není vše vyjasněno a dokud to jejich srdce nepřijmou. Tato kategorie je základ, na němž se buduje loajalita. Zastáncům protinázoru se loajalita odpírá, protože se jedná o lidi, kteří svou víru pozměňují, aby víc vyhovovala tužbám a chtíčům jejich, anebo – ještě hůře – někoho jiného.
Druhá kategorie neshod zahrnuje otázky, v nichž existuje konsenzus, jenž se odehrál před objevením se dané neshody názorů. Došlo k němu proto, že do některého z pozdějších učenců nedospěla informace, že v dané otázce k vytvoření konsenzu došlo. Právě tato skutečnost dovolila danému učenci, aby zaujal stanovisko opačné k tomu, na němž bylo dosaženo konsenzu. Tento konsenzus je však dochován od jiných učenců věrohodnou a autentickou cestou až k nám, takže o něm není nejmenších pochyb. I v tomto případě se jedná o odsouzeníhodnou neshodu, avšak její závažnost nedosahuje závažnosti té první. Názor protichůdný konsenzu je chybný, odchýlený (arab. شاذ šázz) a nesprávný a jako takový ho třeba odmítnout a zavrhnout, ovšem méně ostrým způsobem, než protichůdný názor první kategorie. V rovině věrouky spadají do této kategorie neshody mezi různými proudy kelámu. I v této kategorii otázek je jasně veden rozdíl mezi správným vedením a bludem, avšak nikoli tak ostře jako v té předchozí.
Ještě méně závažná je neshoda, kdy důkazy na jedné straně jsou dostatečně silné, aby názor podložily, např. existuje zde jasný a věrohodný hadís v této otázce, který za autentický považují všichni učenci hadísu. Potom je zřejmé, že k učenci zastávajícímu opačné stanovisko se dotyčný hadís nedostal, zatímco k jinému ano. Anebo je u zastánců jednoho z názorů možno pozorovat nucené “narážení” důkazů tak, aby podkládaly dotyčný názor, ale opačný názor plynule a jasně vychází z předložených argumentů v hadísech či koránských verších, aniž by se dala vnímat jakákoli nucenost. Jedním z takových případů je názor, dle nějž se žena může vdát i bez dovolení jejího poručníka, anebo názor o zákazu pohybovat rukama před a po předklonu v modlitbě. V takovém případě považujeme svůj názor za správný a názor protistrany za nesprávný, avšak naše stanovisko už nemůže být kategorické jako v prvních dvou případech. Také odsudek tohoto opačného názoru musí být shodně tomu méně příkrý. Zde vybíráme nízor, který se nám tedy jeví jako správnější (arab. راجح rádžih).
Čtvrtý druh názorových neshod není důkazová linka tak přímá a správná odpověď vyvstane teprve poté, co se všechny indicie spojí. Navíc musíme vzít v potaz i další doplňující důkazy jako názory sahábů, ať je s nimi Alláh se všemi spokojen, či obecná šarí’atská pravidla. Teprve potom můžeme dospět k závěru a přiklonit se k jednomu, či druhému názoru. V tomto případě považujeme svůj názor za silnější, nežli názor protistrany, avšak nikoli kategoricky. Ponecháváme si prostor, že možná chybujeme a že pravdu má protistrana. V takovém případě nám není dovoleno odsuzovat názor protistrany jako chybný. Jen vyzýváme ke svému názoru jako ke správnějšímu, předkládáme a objasňujeme své důkazy tak, aby bylo zřejmé, že jsou silnější, než protidůkazy. Zde tedy vybíráme názor, který se nám jeví jako lepší (arab. أفضل afdal) ze dvou možných.
Pátý druh neshod se nemůže opřít o žádné šarí’atské texty ani o slova Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků. Názory tohoto typu bývají budovány pouze na základě jistých pravidel, které dřívější mudžtehidové vyvodili z šarí’atských textů. Někdy se učenci na těchto pravidlech shodují, ale nejsou stejného názoru na jejich aplikaci, zda je možno toto pravidlo aplikovat i na konkrétní případ, v němž neshoda panuje. A někdy nejsou zajedno ani v otázce pravidla samého. V tomto případě pokud se nám učiní některý názor více či méně věrohodnějším, následujeme ho. Anebo následujeme názor někoho z těchto učenců shodně tomu, na čem ve svém srdci cítíme klid. Protistranu za nic neodsuzujeme a přiznáváme jim právo na jejich vidění věci.
Věci níže, než je těchto pět neshod, označujeme jako způsoby aplikace šarí’y v konkrétních společenských situacích, neboli šarí’atskou politiku (arab. السياسة الشرعية as-sijásetu š-šer’íja). Jedná se o otázky praktického a taktického charakteru a nejednotnost v nich představuje neshodu nejméně závažného druhu, za předpokladu, že se shodneme na všem výše uvedeném, na prvních třech výše jmenovaných bodech. Příkladem takové neshody jsou různé přístupy muslimů v zemích většinově nemuslimských k tomu, jak mezi svými sousedy šířit islámskou osvětu a vyzývat k islámu, jaký způsob k tomu zvolit či nezvolit, jaký způsob oslovování zbytku společnosti vybrat apod. Spadá sem klasická politika ve smyslu správy věcí veřejných, organizační záležitosti společenského a náboženského života muslimů, taktika působení, plány pracovní i životní, týkající se kolektivů i jednotlivců.
Právě tyto neshody představují žádanou a kýženou názorovou pluralitu v rámci ummy a právě ony nás obohacují a podtrhují naši rozmanitost. Tragédií dnešních muslimů je, že mnozí z nich právě tyto nejdrobnější neshody povýšili na ty nejhrubší, na otázky bytí a nebytí, víry a nevíry, na věc, na jejímž základě se uplatňuje princip loajality a zříkání se (arab. الولاء والبراء al-weláu wel-berá). To je špatné a nebezpečné.
Praktické a “politické” neshody
Pokud se někdo s někým neshodne, zda se někdo má učit zpaměti Korán ráno či večer, zda někdo má provozovat v mešitě tu či onu aktivitu apod., kam a na co má investovat majetek, jakého kandidáta podpořit či nepodpořit v politice, to jsou věci, kvůli kterým nelze projevovat či odpírat vzájemnou loajalitu či se kvůli nim hádat.
O to více to platí o názorech na koronavirus a vakcíny, moderní vědu, kulturní války a polarizaci společnosti, mezinárodní a vnitropolitické dění apod. Tyto drobnosti nelze povyšovat nad stupeň jejich závažnosti, vysmívat se stoupencům opačného názoru, či dokonce vydávat o nich fetwy a prohlášení, která odsuzují opačný tábor z hlediska víry a pochopení náboženství. Nelze, aby jedni spílali druhým do konspirátorů a druzí prvním do zaprodanců, kteří odmítají povědět pravdu o velkém spiknutí. Přitom i jedni i druzí jsou pravověrní muslimové. Polarizací diskuze si pouze blokují vlastní cestu do Ráje, protože si vzali jiné muslimy za nepřátele a odmítli v nich vidět bratry.
V těchto posledních otázkách je totiž názor budován čistě na základě rozvažování přínosů a užitků oproti rizikům a škodám.
Toto rozvažování závisí na množství a kvalitě informací, jak šarí’atských, tak i praktických, které máme. Právě otázka přesnosti informací, jimiž disponujeme, je věc nepřístupná pochopení většiny lidí. Úplná pravda je v těchto otázkách věcí takřka nedosažitelnou, je metou, ke které se směřuje a které se pokoušíme dosáhnout. Snažíme se jen jednat způsobem, kdy doufáme, že maximalizujeme užitek a minimalizujeme škodu, přičemž je tu stále obrovská pravděpodobnost, že se nám to tak úplně nepovede. Vždy existuje veliká šance, že v mnoha věcech bude úsudek mnoha jiných lidí daleko lepší, nežli ten náš, protože nám unikl nějaký veledůležitý faktor, ovlivňující správné rozhodnutí tak podstatně, že by, kdybychom ho zauvažovali, naše stanovisko zcela obrátil.
Toto je jasné každému zdravě uvažujícímu člověku znalému svých limitů a hranic svých znalostí a dovedností. Jen člověk neskutečně plytký a tupý si myslí, že ví a zná všechno, je kompetentní se o všem vyjadřovat a vyjadřovat ke všemu svůj názor. V dnešní době je však takových laciných všeználků přehršel. Je však obecně známo, že čím hloupější někdo je, tím zarputileji hájí svůj názor jako jediný možný a jediný správný.
Proto bývají více či méně nesprávné všechny ty politicky angažované a populistické stesky na nezájem politicky negramotného muslimského lidu o správu věcí veřejných, na zásadní význam politiky pro ceny potravin, bydlení, léků či energií, na nutnost či nemožnost nenávidět politiky všechny jako skupinu lidí, na obecnou zkaženost, na veskrze a pouze špatný vliv mezinárodního obchodu, na všeobecně rozšířenou korupci ve všech oblastech a směrech.
Populisté mobilizující lid jsou klasickým případem nebezpečných hlupáků, kteří ani nevědí, že nevědí. Všechna ta jejich moudra jsou neskutečně plytká a opíjí se jimi jen neskutečně naivní a povrchní lidé milující lehkomyslné generalizace, v nichž spatřují selský rozum a moudrost prostého lidu.
Důsledky politicko-společenské negramotnosti
Politická negramotnost těch, kteří všechny ostatní muslimy považovali za nejvíce politicky negramotné, způsobila muslimům dneška ty největší škody. Tato politická negramotnost vedla samozvané muslimské politruky a politické aktivisty rozkolu a pokušení k podpoře dalších a dalších vládců supervelmocí pod záminkou, že jsou noví a jinací, nežli jejich předchůdci, a že symbolizují novou éru, která bude k muslimské ummě vstřícnější. V mnoha případech to byli tito prostoduší muslimové, kdo se ukázal jazýčkem na vahách a umožnil novému kandidátovi prodrat se k moci.
A co se stalo? Proměnila se forma a obsah zůstal ten samý. Muslimové nepřestali být utlačováni, jen se jejich útlak nyní odehrával pod trochu odlišnými záminkami, byl jinak medializován a media ho alternativně podávala. Mnohdy ke starým způsobům útlaku a ostrakizace muslimů přibyly nějaké nové navíc. A naši slabomyslní muslimové vždy hlasovali za dalšího a dalšího naleštěného a reklamami uhlazeného samozvaného spasitele s nadějí, že s ním bude lépe, aby se později vždy zase ukázalo, že je stejný, ne-li i horší, nežli jeho předchůdce. Pokud bychom řekli, že se tak stalo skoro vždy a skoro nikdy se nestal opak, nemýlili bychom se.
Komukoli, kdo se dívá na skutečnost pohledem mnohem komplexnějším, než nakolik mu to dovolují informace získané jen z medií, která jsou vlastněná a poplatná nenáhodným osobám, firmám, politickým subjektům a tendenčním trendům, musí být jasné, že výše popisované závěry či mediální analýzy o někom či o nějakém jevu jsou vždy notně zkreslené a povrchní. Absolutní většině lidí v absolutní většině případů není dopřáno rozpoznat, v jaké z možností, které se nabízí, je větší užitek a menší škoda. To proto, že většina lidí má velmi omezený přístup ke skutečně pravdivým a kvalitním informacím, díky nimž by mohli pochopit a poznat všechna relevantní fakta, na jejichž základě by mohli dospět ke správným a adekvátním rozhodnutím, rozvážit kritéria jejich posouzení a zvolit z nich tu, která optimalizuje poměr zisků a ztrát.
Právě proto šarí’a disponuje touto tolerancí vůči těmto neshodám politické a praktické příčiny. Dokonce přichází s množstvím předpisů, které se jich týkají. Alláh si je dobře vědom, že poznání holé skutečnosti a konečné pravdy je v těchto otázkách mimořádně obtížné a mnoho lidí v tomto nikdy nedojde skutečného konce. Informací, které o těchto věcech, jevech a otázkách nevíme, je vždy mnohem více, nežli těch, na něž se můžeme s jistotou spolehnout při formulování našeho konečného závěru. Velmi se liší od prvních dvou čí tří typů neshod, kde operujeme s jasnými a nedvojznačnými náboženskými fakty, která lze snadno pochopit a kde pravda jasně vystupuje na povrch.