Kronikář Ibn ‘Asír vypráví, že slavný vojevůdce a státník sultán Núruddín az-Zinkí nikdy nic nedělal nadarmo. Vždy, když něco dělal, měl dobrý úmysl tak konat pro spokojenost Boží.
Se svými spolubojovníky si Núruddín oblíbil hry s míči, které hrávali na koňském hřbetu.1
Na jednom ostrově žil zbožný mudrc, známý pro své hojné uctívání, samotu a askezi. Núruddín az-Zenkí si s ním velmi často dopisoval.
Jednou se asketa dozvěděl, že velký král Núruddín miluje jezdecké sporty a míčové hry. Proto mu napsal: “Myslel jsem, že nebudeš prohánět koně, hrát si, dovádět a zahálet! Leda že bys v tom viděl nějaký užitek pro svou víru …”
Núruddín mu odepsal: “Přísahám při Alláhu! Nehraju jen tak pro zábavu a ani kvůli tomu, že bych snad zahálel. Sportujeme tu proto, že jsme pořád ve válce. Nepřítel táboří v naší těsné blízkosti. Zatímco sedíme a odpočíváme, ozve se hlas, že nás nepřítel vzal na zteč. V takovém případě musíme okamžitě nasednout do sedel. Ale bojovat přece nemůžeme ustavičně, v létě, v zimě, ve dne, v noci. I vojáci musejí odpočívat.
Ale pokud bychom neudržovali koně ve formě, zleniví a nebudou schopni dlouhé cesty v bojích a v pronásledování nepřátel, nebudou už schopni bleskových přesunů, obratů, otoček a ústupných manévrů. Proto s nimi sportujeme a pomocí této hry trénujeme je i sebe. Jen tak se kůň naučí bleskurychle měnit směr a na slovo poslouchat svého jezde i ve vřavě bitvy. A při Alláhu, právě toto je můj úmysl, který sleduji i v tomto sportu.”
Ibn ‘Asír dodal: “Pohleď na tohoto vznešeného vládce, kterému se v uctívání Alláha jen tak nikdo nevyrovná! Jeho úmysl je upřímný dokonce i když se baví a sportuje. Do hry se zapojuje s úmyslem, který tuto hru mění na jeden z nejvelkolepějších skutků uctívání. A takových je na světě jen velmi málo. A v tomto je také jeden z důkazů, že kdykoli Núruddín cokoli dělal, činil tak s dobrým úmyslem pro Tvář Boží. Takto konali učení a ctnostní.”
Tedy to, co předváděl Núruddín se svými spoluhráči, nebyla bohapustá zábava a marnotratná zahálka, ale účelná příprava na džihád a trénink bojové připravenosti koní a jejich jezdců.2
Ibnu l-Kajjim v souvislosti s úmyslem, který běžnou činnost dovede proměnit na skutek uctívání, pravil:
“Jsou věci, které mohou mít navlas stejnou podobu, ale jednou jsou chvályhodné a podruhé jsou zavrženíhodné. K takovým protikladům patří spoléhání se na Alláha a fatalistická bezmoc, optimistická naděje a prázdné přání, láska kvůli Alláhu a láska bez tohoto popudu, touha vést ostatní k Alláhu a touha být jejich vůdcem, pozdvihnutí Slova Božího vládnutím shodně Jeho Zákonu a mocichtivé vládnutí nad zemí, odpouštění a poníženost, přísnost a nenávist, obezřetnost a podezřívavost, dar a úplatek, předávání zpráv o někom a stěžování si na někoho, vyprávění o Božím dobrodinní nad sebou a chvástání se Božími dary. První z výše uvedeného je vždy chvályhodnou věcí, zatímco druhé v příslušné dvojici je opovrženíhodné. Vzhled obou věcí se však ničím neliší. Propastný rozdíl je však v úmyslu.”3
Právě úmysl je to, co běžnou a každodenní lidskou činnost odděluje od něčeho mnohem výjimečnějšího a hodnotnějšího – zbožného skutku. Můžeme rozdávat ze svého majetku prostě proto, že chceme věnovat dárek někomu, koho máme rádi, či od koho chceme nějakou protislužbu, anebo něco někomu můžeme dát z touhy po Alláhu a v takovém případě poskytujeme almužnu. Můžeme nejíst proto, že chceme zhubnout a posílit své zdraví, anebo můžeme nejíst s úmyslem přiblížit se k Alláhu. V prvním případě držíme dietu, ve druhém případě držíme půst.