Vznešený Alláh praví:
يَمْحَقُ اللَّهُ الرِّبَا وَيُرْبِي الصَّدَقَاتِ
“Bůh zničí úroky, avšak zúročí almužny.” (Bekara: 276)
Málik ibn Anas pravil: “Věru jsem studoval Knihu Boží a pročítal jsem ji, stejně jako slova a skutky Posla Božího صلى الله عليه وسلم. A neobjevil jsem, že by odsuzovaly zlo větší, nežli úroky. To proto, že Alláh vyhlásil válku tomu, kdo se úroky živí!“1
Jsem muslim a mám 36 let. Jsem britský občan, žiji a pracuji v Londýně. Léta jsem pracoval pro technologickou společnost, která slouží zákazníkům a klientům v oblasti finančnictví, právního poradenství a pojišťovnictví. Toto je můj příběh.
Do Londýna jsem se přestěhoval asi před deseti roky, protože jsem tu začal pracovat pro jeden z větších místních finančních domů. Pracoval jsem tu jako obchodní agent nabízející a prodávající bankovní služby, půjčky, pojištění podnikání a sekundární hypotéky. Za pár let jsem dosáhl mimořádného kariérního vzestupu. Několikrát mne povýšili a dostal jsem lepší pozici.
Žil jsem dobře, práce mi šla, zisky plynuly a vydělal jsem solidní jmění. Měl jsem pětadvacet, byl jsem mladý manažer, zatím svobodný. Koupil jsem si krásné nové sportovní auto a právě jsem si pořídil na hypotéku, samozřejmě úrokovou, veliký dům se třemi ložnicemi. Měl jsem zkrátka vše, na co jsem si vzpomenul a co jsem si mohl přát. Všechno bylo naprosto dokonalé. Všechno,
Aspoň se mi to tak docela zdálo …
Jenomže každý den mne sžíraly výčitky svědomí. Každý klient a zákazník se mi svěřoval se svým životním příběhem a zahrnoval mne detaily, proč si musí znovu a znovu půjčovat další a další peníze. Vyklápěli na mne své tragické příběhy a já je vždy vyslyšel a poskytoval jsem jim své poradenství.
Byl jsem přímo placený za to, abych ty lidi stále přesvědčoval o tom, že další půjčka je to jediné správné řešení, ta nejlepší odpověď na jejich problémy. Půjčoval jsem jim peníze, ale dobře jsem věděl, že to proklatě drahé připojištění schopnosti splácet a vůbec výška splátek jako takových je za pár následujících let finančně naprosto srazí na kolena. A to není dobrý pocit. Ten pocit mi lezl na mozek den za dnem víc a víc. Cítil jsem se jako zloděj. Nedokázal jsem to skousnout, i když všechno, co jsem dělal, bylo z hlediska zákona naprosto legální a úplně vpořádku.
Jenže já jsem vůbec necítil žádnou hrdost na to, co jsem dělal, čím jsem se živil a tíha tohoto břemene na mém svědomí s každým ubíhajícím dnem stále více vzrůstala.
Klienti a zákaznáci byli nesmírně potěšeni a rádi, když mohli už napoprvé přijít za mnou. Často mi i říkali, na co peníze potřebují. Rád jsem se dozvídal o všech důvodech, které lidi vedou k tomu, že si peníze půjčují. Nicméně pokud bych otevřeně vyjádřil to, co jsem si uvnitř myslel, povedlo by to k přímému konfliktu s mým zaměstnavatelem a ke střetu zájmů.
Za těch deset roků, co jsem v bance pracoval, jsem vídal jedny a tytéž zákazníky znovu a znovu. Bylo příšerné vidět jiné lidi, jak se stále víc a víc propadají do finančních potíží. Jak mi řekli, jeden z našich bývalých klientů dokonce spáchal sebevraždu. Viděl jsem, jak živobytí našich klientů, zákazníků a svým způsobem i přátel zaniká přímo před mýma očima. Rozvody, přesuny majetku, insolvence, neúnosné finanční těžkosti kvůli nemožnosti splácet penále a úroky. Byli i tací, kteří své pohledávky nemohli plnit kvůli neočekávanému úderu náhlé velmi závažné, často smrtelné choroby.
V té době jsem už měl jasno. Nenáviděl jsem dívat se na to a být součástí toho. Chtěl jsem být dobrý a slušný člověk. Otevřený, čestný a hodný respektu. Chtěl jsem z toho ven.
Roky jsem z toho unikal či se o to alespoň snažil uniknout neustálým hledáním dalších a dalších pracovních příležitostí různého druhu. Jenže z nějakého důvodu jsem pořád neměl sílu svou práci opustit. Až příliš jsem se toho bál, protože jsem sám měl vlastní hypotéku a pohledávky. Uvízl jsem v tom sám. Ale mé svědomí mne nenechávalo napokoji.
Začal jsem zgruntu měnit svůj život. Víc jsem se modlil. Méně jsem utrácel. Zdržoval jsem se svých přízemních chtíčů. Poctivě jsem šetřil na to, abych mohl co nejdřív splatit všechny své dluhy. Současně jsem v zaměstnání usiloval o to, aby mne přeřadili na pozici, kde nebudu lidem inzerovat půjčky. Ale oni mne tam nechtěli pustit.
Tou dobou se už psal rok 2009. Nacházeli jsme se přímo uprostřed finanční krize. Hypotéková bublina právě praskla. Obdržel jsem email zvoucí celé osazenstvo naší pobočky bankovní sítě na schůzi do jednoho z londýnských hotelů. Vzali si nás všechny do jedné kongresové místnosti a tam nám prostě jen oznámili, že můžeme jít domů. Jen tak. Bez ničeho. Vše, celá má kariéra, kterou jsem si léta budoval, byla najednou tatam.
Ano, byl jsem na jednu stranu naprosto ochromený šokem. Na druhou stranu jsem cítil neuvěřitelný pocit svobody. Změnil jsem své myšlenkové nastavení. Dostalo se mi toho požehnání začít najednou úplně jinak.
Samozřejmě, že jsem z toho byl velmi šťastný, ale zase ne tak docela, protože jak mám být šťastný, když jsem zničeho nic bez práce?
Čtyři dlouhé týdny jsem vytáčel náborové agentury, ale každý perzonalista, kterého jsem oslovil, mi položil sluchátko. Dokonce jsem se začal dívat i na inzeráty hledající zaměstnance do bankovního sektoru. Stále jsem měl i svoji hypotéku a své pohledávky, které jsem musel plnit a zplácet. Začínalo to vypadat bledě.
Neúnavně jsem se snažil najít si jakoukoli práci. Mí rodiče si všimli, že na tom nejsem nejlépe a snažili se mne ukonejšit pokaždé, když jsem začínal ztrácet nervy.
A potom se to stalo …
Potkal jsem náborového perzonalistu, který si vyslechl můj příběh a propojil mne na generálního výkonného ředitele malé americké start upové firmy, která si právě otevírala pobočku také ve Velké Británii. Abych to zkrátil, stal jsem se jejich konzultantem pro region Evropy, Blízkého Východu a Afriky. Chvála Alláhu!
V nové firmě jsem takříkajíc rozkvetl. Vydělal jsem si ještě víc, než kdykoli předtím. Navíc to teď vše bylo poctivě a bez pocitu viny. Všechno halál. Věřil jsem a věřím v Alláha. A potom taky v sebe. Nalezl jsem – chvála Alláhu – cestu jak z banky pryč. Jenže stále mám na krku úrokovou hypotéku. Nakonec jsem však přeci jen našel způsob jak svůj dům prodat a za peníze si koupit vlastní nemovitost přesně podle požadavků islámského bezúrokového finančnictví. A hlavní roli v tom sehrála moje žena. Díky tomuto kroku jsem se letos osvobodil od úroků úplně a stoprocentně.
Svoboda a nezávislost od úrokové mašinerie je naprosto skvělá věc. Člověk se cítí tak šťastný a volný. Pocity viny a úzkosti, které předtím každý den zaplavovaly mou mysl jsou najednou úplně pryč. Svobodně dýchám. Mohu se zaměřovat na ty oblasti svého života, na které jsem předtím myslet vůbec nedokázal a myslet jsem na ně měl.
Za poslední dva roky mne v práci čtyřikrát povýšili. Našel jsem si nové záliby, jako studium hadísů a lukostřelbu. A co je ze všeho nejdůležitější, má manželka má rozhodnutí respektuje a má rodina je schvaluje, protože oni byli přímými svědky obav, které mým životem zmítaly před deseti lety. A mohli na vlastní oči sledovat, jak jsem svůj úmysl proměnil ve skutečnost a posunul jsem se od něčeho negativního pozitivním směrem k něčemu mnohem lepšímu.
Prošel jsem i dalšími změnami. Jsem mnohem trpělivější a psychicky toho při styku s ostatními, kteří svou cestu zatím nenašli, omnoho víc vydržím. Daleko méně jiné lidi odsuzuji a snažím se jim pomáhat na cestě, kterou jsem si osobně před lety prošel i já sám.
Velmi si přeji, aby tento můj příběh inspiroval i další lidi, aby co nejvíce naslouchali hlasu svého srdce. Moc vám to pomůže dosáhnout krajních mezí svého potenciálu. Jsem skálopevně přesvědčen, že ten pravý úspěch přichází ke každému na základě našich vlastních, individuálních rozhodnutí, která podnikáme každý den.
Je to velmi důležité. Proto to zopakuji ještě jednou. Prosím, naslouchejte své intuici a nechte si čas na to, abyste svou situaci zvládli. Někdy k tomu, abyste věci změnili, potřebujete dlouhou dobu, klidně i deset let. Trpělivost, vděk a hlavně dobrý úmysl, to je vše potřebné, co potřebujete na své cestě za pozitivní změnou. A za požehnáním.
Mohamed
Londýn, Spojené království
Zdroj: Ethica Institute (https://www.ethica.institute/)