Samouk není autorita
Abú Zur’a ar-Rází pravil: “Lidem nemůže vydávat fetwy člověk, který si jen načetl knihy (arab. الصحفي as-suhufí), stejně jako je nemůže vyučovat správné recitaci Koránu ten, kdo se Korán namemoroval jen z výtisku Koránu (arab. المصحفي al-mushafí).” Sewr ibn Jezíd k tomu dodal: “Samouci, byť jakkoli sečtělí, nemohou lidem odpovídat na otázky.”1
Sewr ibn Jezíd taktéž řekl: “Nemohou vydávat fetwy ti, kteří svou nauku načerpali jen samostudiem knih.”2
Sulejmán ibn Músá řekl: “Nikdy se neuč Korán před někým, kdo se ho naučil jen z mushafu. A nikdy též nepřebírej nauku od někoho, kdo se ji naučil jen z knih.”3
Důvodů proč je mnoho. Mezi nimi můžeme uvést následující:
Kdo studuje tímto způsobem, tedy pouze z knih, nezřídka vynese nějaké závěry, které v sobě kvůli slabosti a neúplnosti jeho poznání nezahrnují všechny důležité faktory. Kvůli své krátkozrakosti a nedostatku odborných kompetencí nebyl dotyčný schopen zvážit všechny aspekty určitých otázek. Poté, co nalezne něco, co jeho dosavadním závěrům odporuje, zvolí samouk jednu z následujících strategií:
– buď svůj původní závěr odmítne a objektivně zváží všechny informace, které se mu doposud podařilo nashromáždit;
– to nové, co se právě naučil, vyloží v souladu se svými předcházejícími závěry, jež si vybudoval na základě předešlých neúplných informací, třeba i kostrbatým a krkolomným výkladem z nutnosti, v čemž se ukrývá veliká léčka;
– anebo toto nové zjištění zcela odmítne a možná, že dokonce toho, kdo svůj názor zakládá na tomto novém zjištění, prohlásí za zbloudilého sektáře, anebo ho dokonce prohlásí za nevěřícího.
V krátkosti řečeno, takoví jedinci mají sklon k vynášení zbrklých a jednostranných závěrů, zcela prostých schopnosti posoudit danou problematiku z vícero úhlů pohledu, protože tito lidé následují své nedokonalé a omezené znalosti a svou neklidné, nevychované ego. To poslední je nesmírně nebezpečné, zejména tehdy, když dotyční studují pilíře víry a delikátní a nebezpečné otázky, které představují výjimečně tenký led. V takových oblastech chyby vzniklé díky stavu samouka přímo vedou buď k cháridžovskému extremizmu, anebo naopak k rovolňování víry, přemrštěné toleranci a mírnosti či k naprosté nedůslednosti.
Naproti tomu ten, kdo se učí od skutečných učenců, kteří své vlastní ego předtím vychovávali pod vedením svých šejchů a kteří jsou si plně vědomi toho, na co dříve či později narazí také každý student, od někoho, kdo si prošel celou touto cestou, pak bude vědět, že se nesmí uchylovat k žádným unáhleným soudům v žádné otázce. Vždy bude vědět, že je toho ještě moc, co se má učit a čím má své znalosti tříbit a zdokonalovat. Ví, že teprve až na konci tohoto procesu bude schopen vynášet kvalitní závěry.
Šejch, u něhož se učíme, tedy musí být perfekcionista, někdo zkušený, někdo, kdo své vědomosti ze všech oblastí plně zdokonalil a přivedl na určitou požadovanou úroveň, někdo, kdo je zběhlý a dovedný učitel, přítel a rádce zároveň. To proto, že kdo chce překonat širokou pustinu, si také musí zaopatřit průvodce, který touto pouští už prošel a cestu dokonale zná, protože jinak, pokud se zachová opačně, tak se bude jen motat dokola.
Pokud k němu průvodce za těchto podmínek přijde a řekne, že nemusí jít špatnou cestou, sám prohlásí tohoto průvodce za zbloudilého a svůj názor za správný, protože sám si už dávno předtím pevně zvolil mylný kurs.
Dva způsoby studia u učenců
Nelze obsáhnout nauku, aniž by člověk neklečel dlouhé roky na kolenou před učenci a šejchy, které poslouchal a doprovázel, anebo s nimi alespoň nekonzultoval to, co se naučil v knihách. A nemůže nauku dále šířit ten, koho tím takoví učenci a šejchové nepověří.
Abú Ishák aš-Šátibí pravil:
“K nejužitečnějším cestám vedoucím k získání nauky a vědění, vedoucích k cíli v podobě jejich realizace, patří i nutnost přejímat nauku od jejích nositelů, schopnost hlubokého poznání v úplnosti a dokonalosti. (…) Věru se nauka nachází v srdcích lidí a potom se přestěhuje i do knih, avšak klíče k ní stále zůstávají v lidských rukou.”4
Také říká:
“Dostatečným důkazem potvrzujícím platnost tohoto pravidla je, že nenalezneš žádného učence, který se mezi lidmi proslavil jako učitel, od nějž mnoho z nich přejímá nauku, aniž by i on sám neměl nějaký svůj vzor, svého vlastního učitele, který se ve své generaci vyznačoval tou samou vlastností, tj. mnoho lidí od něj přejímalo nauku. A jak málo je takových k nalezení mezi stoupenci zbloudilých sekt či kohokoli, kdo není následovníkem Sunny. A kolik je mezi sektáři takových, kteří jsou této vlastnosti zcela zbaveni!”5
Podle aš-Šátibího existují dva zpúsoby, jimiž student může získávat od svých šejchů islámskou nauku.
Prvním z nich je المشافهة al-mušáfeha. Znamená přímo a naživo sedět před šejchem, který dotyčného přímo vyučuje určité nauce. O tomto způsobu se říká, že je nejužitečnějším a nejlepším způsobem, kvůli existenci zvláštní interakce, kterou Alláh vytváří mezi učitelem a žákem.6
Druhým je المطالعة al-mutále’a. Znamená více nejistý způsob pročítání knih napsaných učenci, což je podmíněno dvěma podmínkami:
První podmínkou je, že musí existovat po boku takového studenta někdo, kdo mu objasní intence a cíle té dané nauky, které se daná kniha týká, kdo ho naučí pojmům užívaných učenci dané nauky, což mu vše v mnohém usnadní četbu dané knihy a její pochopení a porozumění, což je opět umožněno jedině skrze rozhovor s učencem z první či druhé ruky, tedy buď jim to učenec objasní sám, anebo to objasní někdo, kdo před učenci studoval, danou nauku se naučil a chápe ji.
Druhou podmínkou je, že se při tomto druhu studia hledač nauky zaměří na knihy starých klasických autorů, kteří jsou učenější, nežli ti pozdější, například ti dnešní. Dřívější učenci jsou blíže zdroji poznání víry, Knize Boží a Božímu Poslu صلى الله عليه وسلم a v jejich slovech je větší požehnání.7
Islámští učenci směrem ke svým žákům taktéž disponují mechanizmem schvalování a pověřování, který nazýváme arabským výrazem إجازة idžáza. Týká se konkrétního učedníka, jemuž učenec, jeho šejch, buď pouze schvaluje a uznává jeho studium a znalosti, anebo ho dokonce pověřuje a povoluje mu dané dílo, danou oblast či nauku jako celek vyučovat a předávat dál. Tato idžáza může být vydána ústně před svědky, anebo písemně, anebo může mít formu odborného osvědčení.
Odbornou způsobilost uvnitř komunity učenců ověřujeme pomocí pozitivní kritiky učenecké komunity formou schvalovacích vyjádření nazývaných تزكية tezkíja, která vypovídají o odborné erudici a kvalitách dané autority tak, jak je vnímána svými kolegy. Těmito mechanizmy učenci dosvědčují, že jejich učedník mistrovsky ovládá ten díl islámské nauky, který před nimi studoval.8
Důležitost morálky a sebevýchovy pro islámskou nauku
Arabské slovo الأدب al-adeb, v množném čísle الآداب al-ádáb, označuje mravy, společenskou etiketu a dobré vychování. Nemyslím zde tím prvoplánovitě jen vnější aspekty dodržování slušného chování a společenské etikety, to není prvořadé a je to následek slušného chování vnitřního. Myslím tím především sebevýchovu, pečlivé a důkladné budování islámských charakterových vlastností uvnitř své duše, zdůrazňování a podtrhování pozitivních a elminaci negativních vlastností u sebe samotného. Přirozeným následkem tohoto očištění a kultivace vlastního ega je samozřejmě také slušné chování a příkladné vystupování lidského jedince. Právě ono je vnější manifestací toho, k čemu došlo uvnitř.
Tak, jako se nelze stát autoritou v islámu, aniž by člověk studoval u autority jiné, stejně tak se nelze stát autoritou islámu, aniž člověk zkrotí svoje ego, získá správné vychování (arab. الأدب al-adeb), potlačí špatné stránky sebe sama, nakolik to jen dokáže a ozdobí se kýženými mravními ctnostmi.
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه radil: “Ozdobte se vychováním a teprve potom získávejte nauku!”9
Tatáž slova bývají uváděna i ohledně Abú Zur’y ar-Rázího: “Potkali se háfiz hadísů Abú Zur’a a ještě několik dalších háfizů hadísů v jedné z mešit, aby si spolu opakovali, co z hadísů znají. Přišel za nimi jistý mladík, který chtěl memorovat hadísy spolu s nimi. Když se přibližoval, překračoval lidi a proplétal se mezi nimi, aby se posadil na lepší pozici přímo uprostřed mezi nimi. Abú Zur’a mu řekl: “Synku můj, nejprve sám sebe vychovej a potom se můžeš začít učit! To proto, že duše cítí bolest díky špatnému vychování zrovna tak, jako tělo cítí bolest tělesnou.”10
‘Abdulláh ibn Mubárek citoval slova Machleda ibn Husejna: “Daleko více se potřebujeme naučit mnoho morálky, nežli se potřebujeme naučit mnoho hadísů.”11
‘Abdurrahmán ibn Mehdí řekl: “Někdy bychom šli studovat k někomu ne ani tak kvůli jeho vědomostem, jako z touhy naučit se něco z jeho vytříbených mravů.” A pak dodal: “’Alí al-Medíní a další tak chodívali na kroužky Jahjá ibn Se’ída.”12 Jahjá ibn Se’íd byl velikán nauky o hadísech, učitel al-Buchárího učitele.
Snažit se o očistu svého ega, kultivaci vlastní morálky a získání způsobných mravů je šarí’atskou povinností. Pokud budou lidé tuto povinnost brát na příliš lehkou váhu, budou zažívat nesmírně mnoho nepříjemností a rozšíří se mezi nimi chaos.
Tak se také stalo, když nauku vzali do svých rukou ti, kteří se předtím nevěnovali kultivaci sebe sama a neozdobili se okrasou, kterou se skutečný učenec musí honosit. Díky tomu se objevily názorové úchylky, propukly konflikty a rozmnožily se názorové neshody, kvůli kterým se nedostavila hojná úroda toho, co má správně pochopená islámská nauka plodit.
Když lidé zanedbali a odvrhli tu výchovu, ke které šarí’a nabádá, objevilo se mnoho odchylek nejen ideologické povahy, ale také těch, které se týkaly chování a charakterových vlastností, protože sahábové, druhové Posla Božího صلى الله عليه وسلم, ať je s nimi všemi Alláh spokojen, byli skutečnými pevnostmi víry – každý jeden z nich – a když se tyto pevnosti rozpadly, začaly se pomalu sesouvat k zemi také všechny věci doporučené, potom povinné a nakonec lidem zůstala jen holá víra sama o sobě, která se díky tomu stala snadným cílem pro každého, kdo si ji přál odstřelit v samotných základech.
Músá ibn Ahmed al-Hadždžáwí, autor hanbelíjského islámskoprávního kompendia Zádu l-mustekni‘, poskytl v této souvislosti tento barvitý příměr:
“Příklad víry je jako příklad města chráněného pěti pevnostmi: První je ze zlata, druhá ze stříbra, třetí je z železa, čtvrtá z pálené hlíny a pátá z mléčného těsta. Dokud jsou obyvatelé té první pevnosti věrní a pevní na svých pozicích, nepřítel nedokáže podniknout útok na pevnost následující. Když ji opustí, nepřítel projde a vezme na zteč následující pevnost, druhou, třetí, dokud všechny pevnosti nezničí. Víra se tedy ukrývá uprostřed, za hradbami pěti pevností, kterými jsou pevné přesvědčení (arab. اليقين al-jekín), upřímnost víry (arab. الأخلاص al-ichlás), povinnosti, dobrovolné činy a etiketa. Dokud lidé pevně drží stráž nad pevností společenské etikety, šejtán nedokáže napadnout to, co následuje po ní. Když se však ostaví to, co je společenskou etiketou, zaútočí šejtán na sunnu, potom na povinnosti, potom na upřímnost a nakonec i na jistotu přesvědčení.”13
Proto jsou příkladné mravy důkazem skutečné pokornosti a proto byly také učiněny jednou z nedílných součástí poselství a prorocké mise. Příkladné mravy jsou skutečným měřítkem, kterým naši zbožní předkové posuzovali hodnotu lidí. Znalosti samy o sobě jsou jen informace a jejich množství není směrodatné, jako není směrodatné ani množství různých oborů a odvětví lidského poznání, které dotyčný jedinec ovládá. Skutečná nauka je totiž jen to, co vede ke hmatatelnému a pozorovatelnému činu, k bohabojnosti a pokoře před Stvořitelem.
Al-Hakím ve své kronice uvádí od ‘Abdulláha ibn Mubáreka, že člověku nebude ku prospěchu poznání a nauka, kterou u sebe shromáždil, dokud sám nezkultivuje své vlastní chování a toto své vědomí neozdobí ctnostnými mravy.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.
- Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 2/97.
- Viz al-Fakíh we l-mutefakkih, 1/194.
- Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v al-Fakíh we l-mutefakkih, 1/193.
- Viz al-Muweffekát, 1/91.
- Viz al-Muweffekát, 1/95.
- Viz al-Muweffekát, 1/145.
- Viz al-Muweffekát,1/145-155.
- Viz Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we ahlih, str. 419-420.
- Zaznamenali Abu l-Lejs as-Semerkendí v Bústánu l-‘árifín, 1/341; ‘Abdulkádir al-Džejlání v al-Ghunjetu li-tálibi taríki l-hakk, 1/116; a Ibn Muflih v al-Ádábu š-šer’íja, 3/522.
- Uvádí Abú Táhir as-Silefí v as-Sálisete ‘ašere mine l-mešíchati l-baghdádíja, str. 22, podání č. 21. Rukopis uveřejněný v programu Džewámi’u l-kelim.
- Zaznamenal Chatíb a-Baghdádí v al-Džámi’u li-achláki r-ráwí we ádábi s-sámí, 1/122.
- Zaznamenal Ibn Muflih v al-Ádábu š-šar’íja, 149.
- Zaznamenal as-Seferíní v Ghazáu l-albáb, 1/37.