Falešná autorita příliš benevolentních hledačů sporných úlev
Islám je islám, takový, jak ho Alláh seslal svému Poslu صلى الله عليه وسلم. Islám není plastelína. Islám je pevně vytvarovaná litá ocel. Nemůžeš v něm na nic sahat a přetvářet to. Jen můžeš konstatovat, že islám je takový, jaký je. Pokud se ti líbí, vítej do něj. Pokud se ti nepozdává, nikdo ti ho nevnucuje. Ber nebo nech být. Ale Soudný den stejně nastane a ty si uvědom, že ať chceš, nebo nechceš, budeš opět vzkříšen k životu. Ty, stejně jako já. Stejně tak já, který jsem si dělal z náboženství plastelínu a tvaroval jsem si ho tak, jak to pasovalo mně, nebo lidem, kterých sympatie jsem se snažil získat. A stejně tak ty, který jsi náboženství vnímal jako pevný kus oceli s daným neměnným obsahem i formou, která je jaká je a do které se nezasahuje. Oba dva se v ten den budeme za své činy zodpovídat Pánu všech světů. I ty, i já.
Hovoříme-li o falešných autoritách, příkladem druhým, obzvláště rozšířeným v dnešní době a v našich zemích s nemuslimskou většinou jsou popírači hříchů a jejich vlivu na víru, roztodivní liberálové a modernisté všech barev a úrovní, následovníci tužeb a všichni ti, kteří mají sklon hledat úlevy, být nedůslední a mají tendenci rozrušovat a obcházet jasná stanoviska víry a jejího Zákona. Možná, že je mohou vést ušlechtilé motivy soucitu k muslimům a snaha ulehčovat jim a nekomplikovat jejich situaci. Avšak shovívavost vůči stvořeným nesmí nikdy a za žádnou cenu přerůst ve shovívavost vůči porušování Zákona stanoveného Stvořitelem. Pravá shovívavost vůči lidem spočívá v jejich navedení na cestu toho, co jejich Stvořitel miluje. A nikoli v tom, že jim člověk odkýve cokoli, co si jejich tužby zamanou.
Takoví nevychovanci kladou přílišný důraz na ulehčování a zlehčování, podbízejí se tužbám svým či tužbám jiných a akcentují ve svých výkladech náboženství přísliby odměny v Koránu a Sunně, zapomínajíce na neméně důležité verše a hadísy, obsahující hrozby trestu.
Také se jim stává, že hadísy a verše hovořící o trestu a vzbuzující hrozby se snaží vykládat v souladu s jejich přespříliš blahosklonným osobním předporozuměním a subjektivním libůstkám v povolování objektivně nepovolitelného.
Někdy to vede dokonce i k tomu, že se snaží mermomocí vměstnat mezi obyvatele ráje i nevěřící, židy a křesťany. A to jen proto, že se v jejich vidění a podle jejich dojmu jedná o dobré lidi a na základě dojmů z některých veršů Božího Zjevení, které nedokáží přivést do souladného celkového obrazu s verši a hadísy jinými. Proto zbytek Zjevení jednoducho odignorují. Zapomínají na to, že je to Alláh, kdo stvořil Ráj i Peklo a jen On Sám rozhodne, kdo bude nebo nebude obyvatel jednoho či druhého. Zapomínají, že o tom, kdo zasluhuje jedno, či druhé, nerozhoduje jejich omezená a subjektivní lidská perspektiva, ale absolutní, vždy nutně objektivní a neomezená všeznajícnost a soud Boží.
Takoví lidé také smazali původní rozdíl mezi krajní nouzí (arab. الضرورة ad-darúra), která může zakázané učinit povoleným, na straně jedné; a pěti základními životními nutnostmi (arab. الضروريات الخمسة ad-darúríjátu l-chamsa) na straně druhé. Zatímco první možnost platí jen v případě bezprostředního ohrožení života či za bezprostředně hrozícího trvalého poškození zdraví, oni tuto krajní nouzi rozšířili i o ohrožení majetku, rodové linie a osobní cti, čímž vytvořili z příslušnosti k islámu jen módní identitární pózu, zbavenou jakékoli nutnosti vyvinout na cestě Boží nějaké přiměřené a rozumné úsilí, překonat nějakou překážku či si odepřít některé lákadlo.
Když tito zbloudilí sektáři pokřivující islám listují stránkami popsanými výroky učenců, pravidelně si vybírají pouze ty názory učenců, které dovolují něco, co názory jiných učenců zakazují, bez ohledu na skutečný stav věci a na realitu poznání víry. Bez ohledu na to, že by protiřečily třeba i jednoznačnému a nedvojsmyslnému nařízení z Koránu či Sunny. Ty druhé názory, které se jim zrovna nehodí, pak takoví jedinci ignorují, popírají, rozporují či přehlíží jejich existenci, často dokonce úplně podvědomě a mimo volní kontrolu.
Vybírají si jen to, co vyhovuje jejich chaotickému mentálnímu nastavení, které se jen velmi obtížně smiřuje s kategoričností, s imperativy, zákazy a nařízeními a které by bylo nejraději, kdyby v islámu neexistovala žádná tabu a kdyby Všemohoucí Alláh nevyznačil žádné nepřekročitelné hranice a kategorické zákazy. Ovšem přizpůsobovat víru sobě a jiným je dovoleno jen tehdy a jen v těch mezích, jako to dovoll Ten, který tuto víru seslal.
Díky tomuto svému sklonu přijímají takoví jedinci názor v jednom případě jednoho mezhebu, který dovoluje např. ženě aby provdala samu sebe bez přítomnosti poručníka, ačkoli všechny ostatní mezheby to zakazují. Potom z dalšího, odlišného mezhebu, si takoví lidé vyberou názor, podle nějž nejsou k uzavření sňatku potřeba dva svědci a nakonec ze třetího mezhebu třeba názor, že není potřeba sňatek ani rozhlásit. Tím vytvoří možnost uzavření tajného manželství, o němž nikdo nic neví, vytvoří nový typ manželského soužití, který je neplatný a nesprávný podle konsenzu učenců, protože ti, kteří nepožadovali svědky, požadovali ohlášení manželství, ti kteří nepožadovali ohlášení manželství, požadovali přítomnost poručníka nevěsty apod. Avšak tito lidé si poskládali svůj zbrusu nový názor z dřívějších už tak sporných názorů ulehčujících v dílčích otázkách a nyní si myslí, že jejich stanovisko má oporu v tom, co řekli učenci dávno před nimi.
Jiní jim podobní hledali úlevu pro muslimy žijící v dnešní době či ve zvláštních podmínkách v zemích nemuslimů s výmluvou nutnosti vytvořit pro ně speciální islámsko-právní pravidla, avšak toto snažení se nejednou zvrtlo a sklouzlo k hledání neoprávněných a nedovolených ulehčování, obsahujících povolování zakázaného, překračování a obcházení dokonce i islámských zákazů týkajících se hříchů tak obludných, jako je kupříkladu úrok. Z jednoho mezhebu vzali svolení k pobytu v zemích nevěřících, v nichž není šarí’atské jurisdikce, které je platné pod podmínkou, že v nich muslim může praktikovat svou víru, s tím, že se stále nejedná o území války. A z jiného, odlišného mezhebu, vzali dovolení účastnit se v těchto zemích transakcí shodně smluvním pravidlům dané země, zahrnujících také účast na úroku. A to dokonce I přesto, že toto svolení mělo být platné právě jen pro podmínky země, která je ve válečném stavu s muslimy. Tím do jednoho názoru spojili nespojitelné – něco, co je podmíněno předpoklady, jež se navzájem vylučují. Chtějí snad usilovat o smír muslimů s jinověrci tím, že vymyslí právní kličku platnou jen pro území války a navíc jen proto, že se jim právě zachtělo obejít něco, co islám jinak obecně považuje ze strany muslima za trestuhodný velehřích, byť by poškozoval nevěřícího?
Podobně tomu další z nich zvolili existující názor jednoho mezhebu o tom, že se psem jakožto zvířetem se nepojí žádná nečistota, ať by již byla vázána přímo na něj, či pouze na jeho sliny. Na základě tohoto názoru pak dovolili muslimům chovat psy i bez šarí’atsky oprávněného důvodu, bez ohledu na jednoznačně vyznívající texty přímo hovořící o velikosti odměny ztrácející se tomu, kdo psa bezdůvodně drží a o nevoli andělů vstoupit do domu, v němž se nachází pes.
A další z nich navzdory relevantním názorům velké většiny islámských učenců historie, přes jasně doložené interpretace souvisejících koránských veršů, ba i přes nedvojsmyslné zákazy v hadísech dovolili hudební nástroje a jimi vyluzované melodie, jen aby ukojili lidskou touhu po nich ve společnosti, která je nyní touto neřestí naprosto prosáklá a zcela přesycená.
A nezůstalo jen u toho, když ti nejextrémnější z nich začali povolovat i ty největší ohavnosti tak, že mezi jejich současnými podobami a tím, co je zakázáno v Koránu a Sunně a co zakazovaly generace zbožných učenců této ummy a relevantních islámských autorit vytvořili umělý, zcela vymyšlený a naprosto irelevantní rozdíl, aby vytvořili dojem, že na tyto věci se islámská pravidla klasické doby nevztahují. V dalším kroku sáhli k premise, že kde neexistuje situace, tam neexistuje ani příslušný předpis a vše je v základu dovoleno, shodně presumpci dovolenosti (arab. الإباحة الأصلية al-ibáhatu l-aslíja). Ve třetím kroku vyzdvihli své nové, pozměněné pochopení víry nad pochopení učenců napříč staletími, snažíce se podsunout ummě, že po více než čtrnácti století – padněme nyní všichni na kolena – pochopili správný význam toho, co Alláh či Posel Boží صلى الله عليه وسلم ve svých slovech zamýšlejí, z miliard a miliard muslimů pouze a jedině oni. Potom budovali auru exkluzivity pro svůj názor a současně vsadili do srdcí svých názorových protivníků komplex méněcennosti a pocit viny za to, čemu věří, k čemu se hlásí a co zastávají. Nakonec jim už nic nebránilo v tom, aby označili každého, kdo brání odvěká stanoviska Božího náboženství, za zpátečníka, fanatika a nebezpečného fundamentalistu, zcela ignorujícího kontext doby a místa, za sektáře, který se dalece vzdálil a odchýlil od zlaté střední cesty kýžené islámské umírněnosti.
K tomuto docházelo a dochází nejen třeba v otázkách hidžábu a halál masa, ale v diskuzi o zákazech tak závažných, jako je cizoložství a sodomie.
Dávní učenci si byli dobře vědomi i tohoto nebezpečí, hrozby ze strany těch, kteří si budou v islámu hledat a nalézat pouze to, co vyhovuje jejich libůstkám, ignorujíce vše ostatní.
Sulejmán at-Tejmí říká: „Kdybys posbíral všechna ulehčení od každého učence, shromáždil bys u sebe každičké zlo.“1
Ibn Abdulberr komentujíce jeho slova říká:
„Na tomto je konsensus učenců a není v tom známa neshoda.“2
Víra v podání těchto falešných autorit přestává být originální a lákavá alternativa konvenčnímu modernímu světu v němž žijeme, světu bludu, zkaženosti, nevíry a zla. Stala se věcí příliš konvenční a tuctovou, příliš všední, šedivou a každodenní, naprosto zbavenou nutnosti něco pro ni vykonat. Zbývá už jen jako jakási maškarní maska předem připravená k pohodlnému navlečení uživatelem jen tehdy, kdy a jen tam, kde se jemu zachce. Takový výklad víry nemá ambici dovést věřícího k té nejlepší verzi sebe samého. Jen proto, že se tohoto svého cíle vzdal ještě předtím, než tento proces začal. Proto, že se někomu nechtělo opustit svou zónu osobního komfortu.
Tito lidé naprosto ignorují cokoli v Koránu a Sunně, co hovoří o konkrétních trestech nejen na tomto, ba dokonce i na onom světě. Cítí se snad před trestem Božím v bezpečí? A jak nešťastný to člověk ten, kdo se cítí v bezpečí před Božím trestem! Je úplně stejným nešťastníkem, jako onen nebožák, který ztratil poslední kapku naděje v Boží milost.
To proto, že strach (arab. الحوف al-chawf) z Božího trestu i naděje (arab. الرجاء ar-radžá´) v Boží odpuštění poskytují lidské duši ten správný balanc a rovnováhu, aby v ní zakořenila a rozvíjela se hluboká víra a propukal bohatý duchovní život srdce.
Vznešený Alláh praví v popisu Svých zbožných uctívačů:
يَدْعُونَ رَبَّهُمْ خَوْفًا وَطَمَعًا
“oni Pána svého z bázně i z touhy vzývají” (Sedžda: 16)
A dávní učenci, ti nejerudovanější svou znalostí, nejhlubší svým poznáním, největšího rozhledu ve svém vědění a nejpokročilejší v sebevýchově a krocení svého ega říkávali: Srdce člověka je jako pták vzlétající do výše ke svému Pánu. Láska k Alláhu Všemohoucímu je jako hlava tohoto ptáka a naděje spolu se strachem jsou dvěma jeho křídly. Pták potřebuje mít zdravá obě tato křídla, aby mohl vzlétnout.
Skutečný věřící tedy zná jak naději, tak i strach, naproti tomu malověrný člověk bez důkladné výchovy vlastního ega zachází buď do jedné, či do druhé krajnosti. Buď se až moc bojí, takže sám sebe I ostatní již odsoudil k Peklu a smýšlí, že pro něj není spásy, že mu nepomůže nikdo a že si nepomůže ani on sám, anebo si o sobě myslí až příliš a přemrštěně se spoléhá na Boží odpuštění. Skutečný věřící však žije mezi oběma těmito extrémy a mezi nimi balancuje až do chvíle, kdy stane před Tváří svého Pána. Věz, že žádný extrém v náboženství není chvályhodný, ani přespříliš ochromujícího svazujícího strachu, ani přespříliš klamných a prázdných nadějí.
To, že v některém momentu o kousíček převládne strach či naopak naděje, přísnost či naopak přehnaná benevolence, je normální a lidský poklesek, kterému se neubrání nikdo. Toto nepředstatuje problém a překážku, dokud platí základní pravidlo vyváženosti obou těchto tendencí, kterého se dovedou držet jen skuteční a opravdoví věřící.
Titulní fotografie: Háfiz učí své posluchače recitaci Koránu nazpaměť v medrese v severobosenském Cazinu, foto Rudolf Dvořák-Bruner pro časopis Český svět, 1905.