Pod pokličkou islámské hrozby, díl 3.: Specifika válečné propagandy

November 17, 2014 November 8, 2020
Logo XXL

Válka je nestandartní a krizová, vyhrocená situace, proto i chování lidských jedinců a společností během ní je nestandartní a daleko více iracionální, než je obvyklé.

Válka je nestandartní a krizová, vyhrocená situace, proto i chování lidských jedinců a společností během ní je nestandartní a daleko více iracionální, než je obvyklé.

V současnosti jsme svědky i aktéry jistého druhu psychologické války. Hlavními strategiemi této války je (1) vytrvale popírat, že ji my vůbec vedeme, případně opakovat, že se poze bráníme (2) eliminovat důvěryhodnost protivníků, zamezit jim v přístupu ke kontaktům, zdrojům a informacím a (3) strhnout publikum na svou stranu.
 
Nejdůležitějším specifikem propagandy je dle očekávání práce se strachem a odporem k nepříteli. Ta má čtyři fáze: (1) oznámení a představení hrozby adresátům propagandy, (2) vydání doporučení, jak se mají adresáti propagandy chovat, (3) ujišťování adresáta propagandy, že s naším doporučením danou hrozbu přemůže a (4) nezbytnost zajistit, že adresát propagandy se podle našich doporučení řídit dokáže a bude nás poslouchat.
Čím více se jedinec bojí, tím snadněji se zúčastní nějaké preventivní akce. Pokud adresát propagandy sezná, že je vystaven hrozbě, vůči které je bezmocný, není hra na strach účinná a je nutno dát mu do rukou zbraně, kterými se může bránit a kterým dostatečně důvěřuje jako efektivním a použitelným.1
 
V době války roste hlad po informacích a války překypují mediálně zajímavými situacemi. Novináři také nezřídka čelí přímému ohrožení života. Bojující strany jsou si vědomi značné moci medií a proto neumožňují objektivní přístup k informacím. Některé zatajují, jiné propagandisticky zveličují, přibarvují a vymýšlejí, případně z téhož obviňují protistranu. Cenzura bývá standardně hájena argumentací strachu, aby se z medií o taktických vojenských operacích nedozvěděl nepřítel.
 
Prvním válečným konfliktem, který naplno prokázal účinek masmedií a důležitost novinářů byla americká invaze do Vietnamu. Během ní již nešlo tajit žádné vojenské operace, novináři nepodléhali takové kontrole jako dnes a velmi záhy prosákly i informace o válečných zvěrstvech, jako masakr ve vesnici My Lai, kde americká armáda vyvraždila tamní civilní obyvatelstvo. Tyto informace významně přispěli ke stažení amerických vojsk ze země. Poučením pro vojenské špičky USA bylo do budoucna zajistit lepší kontrolu masmedií.
 
V 1. irácké válce v roce 1991 již byli novináři cíleně vypouštěni jen do předem vymezených vojenských sektorů a podrobováni dohledu. Pete Williams, tehdejší tiskový mluvčí Pentagonu si systém pochvaloval jako nejlepší zpravodajské pokrytí války všech dob. I sám začátek vojenské akce byl naplánován v souladu s časem, kdy na východním pobřeží USA začínají hlavní večerní zprávy. 27.2. 1991 vrchní velitel operací gen. Schwarzkopf přiznal, že většina válečného zpravodajství byla pochybného a manipulativního charakteru. Již v roce 1992 následně armáda přijala nové směrnice o informování medií během války, které posilnily vliv manipulace a propagandy.2
Mark Cristin-Miller z Newyorské univerzity k tomu říká:
„Pouštní bouře byla bezprecedentní propagandistickou operací. Byla to katastrofa jak pro západní tisk, tak pro americký lid, neboť všechno bylo zrežírováno jako podle nějaké choreografie a zmanipulováno Pentagonem. A média to přijala.“3
 
Všechny mezilidské vztahy se zakládají na nezbytnosti, že jedni lidé o druhých něco vědí. Ve válce je nutno mást protistranu šířením falešných informací o vlastním chování a plánech. Takto přesvědčili spojenci během II. světové války Němce o tom, že vylodění na Sicílii je zástěrka pro vylodění na Sardínii nebo v Řecku. Tím byla pravda představena jako lež a lež jako pravda, načež byli nacisté vyloděním se na Sicílii zaskočeni stejně tak, jako v případě vylodění se v Normandii v červnu 1944 a nikoli u břehů La Manche o měsíc později, jak nacisté čekali.
 
Účinným nástrojem válečné propagandy je šíření nenávisti vůči protistraně. Ve svém díle Sociální psychologie masové lži Schneersohn říká:
„Život masy vždy charakterizovaly kořistnické a bojechtivé tužby, střetávající se s opačnými hodnotami – náboženskými, etickými, kulturně-sociálními principy solidarity a lásky k bližnímu. Ale vždy se kořistnická bojechtivost vkrádala zadními vrátky do národa za pomoci známých konstrukcí. Mezi takové patří „svatá válka,“ „vlastenecká válka,“ „osvobozenecký boj,“ „preventivní úder,“ „obranná válka,“ „vnucená válka“ či „válka z nutnosti.“4
 
Anne Morelli (2004) systematizovala nejčastější okruhy válečné propagandy, které užil i George W. Bush před invazemi do Afghánistánu (roku 2001) a Iráku (roku 2003) takto5:
  1. My si válku nepřejeme.
  1. Veškerou vinu za válku nese nepřítel.
  2. Nepřítel má vlastnosti démonů. Nepřítele je dobré personalizovat, vydestilovat do jedné figury. Pro Bushe byli takovými temnými vrahy a inkarnacemi Zla Saddám Hussajn, nebo Usáma bin Ládin (nebráníme ani jednoho).
  3. My bojujeme za dobrou věc a nikoli za sobecké cíle. Skutečné geopolitické cíle válek se veřejnosti neukazují, naopak se předkládají motivy, které válku vysvětlují jako nedvojsmyslně ospravedlnitelou. Takto Donald Rumsfeld a Tony Blair opakovali svou mahámantru, že USA a jejich spojenci mají morální právo z hlediska sebeobrany a humanity napadnout Irák.
  4. Nepřítel se dopouští válečných zvěrstev ze samé své podstaty, zatímco my, pokud, tak pouze nechtěně. Pokud se zjistí, že za zvěrstvo není zodpovědný nepřítel ale naše vlastní armáda, nazve se to jednoduše kolaterální ztrátou. Mrtví civilisté jsou často vysvětlováni pomocí floskule o nepříteli, který je užívá jako živý štít, protože takové tvrzení jde jen těžko dokázat, či vyvrátit.
  5. Nepřítel užívá zakázaných zbraní. Spolu s předcházejícím argumentem implikuje, že my na rozdíl od nepřítele respektujeme pravidla hry. Tento argument byl hlavním mediálním ospravedlněním invaze do Iráku v roce 2003. 5. února 2002 předložil Colin Powell Radě bezpečnosti OSN zprávu o iráckém atomovém programu, dle níž se Iráčané snažili v Nigérii koupit 500 tun oxidu uraničitého. Korespondence mezi Irákem a Nigerií se ukázala být lživým padělkem, podepsaný bývalý nigerijský ministr Allele Habibou již léta nebyl ve funkci. Dementována byla i falešná zpráva o nálezu laboratoří pro vývoj chemických zbraní.
  6. Naše ztráty jsou mizivé, zatímco ztráty nepřítele obrovské. Na začátku války v Iráku r. 2003 bylo oznámeno, že se rozpadla celá irácká armáda a vzdávaly se celé divize. Velmi záhy se ukázalo, že informace byly nepřesné. Irácká strana se snažila o tutéž propagandu pomocí záběrů zabitých amerických vojáků.
  7. Naši věc podporují intelektuálové a umělci. Znesvářené válčící strany vždy hledají osobnosti, které zpopularizují jejich boj. Takového druhu byl i tzv. Dopis z Ameriky, ve kterém v únoru 2002 58 předních amerických intelektuálů podpořilo „spravedlivou válku proti islámským teroristům.“
  8. Naše mise je svatá. Velmi rozšířené je i užívání rádoby náboženské rétoriky. Arundhati Roy (2001) analyzovala rétoriku George W. Bushe a Usámy bin Ládina v souvislosti s útokem na Afghánistán se zjištěním, že zatímco druhý jmenovaný užívá dichotomii věřící/nevěřící, první užívá stejné dělení na dobro/zlo. Černobílé vidění světa prokázali oba sokové.
  9. Kdo pochybuje o našich informacích, je zrádce. Kdo v době války rozkrývá vlastní propagandu, není dobrý vlastenec. Britský literát John L. Carré záhy po 11. září zveřejnil esej Tato válka je odedávna prohraná.6 Píše v něm:
    „[J]ako bychom vstoupili do nového Orwellova světa ve kterém se naše osobní věrohodnost jakožto spoluúčastníka na válce posuzuje podle míry, v jaké zahrnujeme do vyprávění o současnosti minulost. Každý odkaz na to, že nejnovější útoky jsou částí širšího historického kontextu je vykládáno jako jejich ospravedlnění. Kdo je na naší straně, ten tak nečiní. A kdo tak učiní, ten je proti nám.“
    V následné diskuzi o důvodech afghánské války zmínil Carré i někdejší americké spojenectví s al-Ká’idou, nynějším nepřítelem v dobách boje proti sovětské invazi do Afghánistánu.
Pro každou válku je důležité také užití PR agentur. Ty hrály klíčovou úlohu v tom, že se dnes takřka každý druhý Američan domnívá, že v pozadí útoků na WTC skutečně stál Saddám Husajn a jeho Irák.7
 
Již v první válce v Zálivu vybírali zaměstnanci agentury Hill & Knowlton kuvajtské uprchlíky a připravovali je jako „očité svědky“ k projevům před medii a novináři. V říjnu 1990 tak před Pracovní skupinou pro lidská práva promluvila o událostech v Irákem okupovaném Kuvajtu 15-letá Nájira as-Sabáh. I toto setkání zorganizovali Hill & Knowlton. Plačící Nájira popisovala jak iráčtí vojáci v nemocnici vytahovali kuvajtská nemluvňata z inkubátorů a házeli s nimi o zem, kde tato umírala. Nejenže Hill & Knowlton obstarali svědkyni, ale videosnímek její výpovědi rozšířili do 700 televizních stanic. Jen 10. října 1990 na jediné stanici (ABC Nightline) sledovalo výpověď Nájiry as-Sabáh 53 milionů Američanů. V červenci 1992 John R. MacArthur pro New York Times dokázal, že Nájira byla ve skutečnosti dcerou kuvajtského velvyslance v USA a je sporné, zda v inkriminovaném období v Kuvajtu vůbec byla. Podle viceprezidenta agentury Franka Mankiewicze byl Kuvajt nesmírným úspěchem této firmy. Při hlasování uvedlo šest amerických senátorů jako důvod svého souhlasu s válkou v Zálivu právě příběh o inkubátorech. Konečné rozhodnutí bylo vyneseno většinou pouhých pěti hlasů.8
Vyskytly se i další manipulace, oproti inkubátorové ale naprosto směšné, jako když se za oběť ekologické katastrofy způsobené Saddámovým pálením ropných polí vydával kormorán zasažený ropnou skvrnou u pobřeží Bretaně.9
 
Ještě před útoky z 11. září Colin Powell, tehdejší ministr zahraničí, usiloval na svém ministerstvu zaměstnat jednoho z největších expertů na reklamní marketing s tímto objasněním:
„I my prodáváme. Prodáváme systém svobodného hospodářství a americký systém hodnot, to jsou velmi žádané výrobky.“
Tímto zaměstnancem se nakonec stala Charlotte Beers, bývalá ředitelka reklamních agentur Ogilvy & Mather Worldwide . Měla z americké zahraniční politiky vytvořit skutečnou značku.10
 
I zpravodajství z Afghánistánu mělo do objektivity daleko. Ředitel společnosti Fox Britt Hume ve svém vysílání ukazoval, kolik času v hlavních zprávách věnovala, dle jeho názoru promrhlala, konkurence, tedy stanice ABC, NBC a CBS, na snímky afghánských válečných obětí. Během jednoho z novinářských vstupů bylo také řečeno, že mrtví a ranění afghánští civilisté nemají žádnou informační hodnotu. Podle časopisu Spiegel z 12. 11. 2001 hlavní mluvčí Bílého domu Ari Fleischer dokonce Američany napomenul, „aby si dávali pozor na to, co říkají.“ Walter Isaacson z CNN ve svém memorandu upozornil zahraniční dopisovatele, že nesmí vytvořit nejmenší dojem o tom, že CNN pochybuje o smyslu americké intervence v Afghánistánu. Novináři se neměli příliš zaměřovat na místní civilní oběti a jejich bídu. Dokonce navrhl zpravodajům, aby své reportáže z Afghánistánu vždy zakončovali slovy „Americká vojenská akce je odpovědí na teroristický útok, ve kterém bylo v USA zabito 5 000 lidí.“11
 
Při americké invazi do Iráku r. 2003 hrály reklamní agentury a soukromé společnosti také významnou úlohu. Podle údajů Daoa a Schmitta (2002) šlo o společnost Rendon Group. Dříve působili pro CIA, měli napojení i na vládnoucí dynastii v Kuvajtu a na tzv. Irácký národní kongres, což byla skupina snažící se o svržení Saddáma Husajna. Disponovali rozpočtem $100 000 na měsíc. Jde o firmu údajně vylepšující poskvrněnou imidž USA ve světě. Podle Erin P. Billings (2002) byli založeni roku 1981 a působí dnes ve více než osmdesáti zemích světa.12
 
Kromě válečné propagandy, šíření dezinformace a bohapustých lží velmocenští váleční plánovači s úspěchem využívají i efektu zástěny. USA tak zneužily euforii z rumunské revoluce proti Ceausescovi k invazi do Panamy, Rusové 1. války v Zálivu r. 1991 k tomu, aby vyřešili problém bývalého východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera a otázku vlivu v Pobaltí, nebo Izraelci útoků iráckých raket Scud na ještě větší zesílení útlaku palestinského civilního obyvatelstva v Gaze a na Západním břehu Jordánu.13
 
 
 
1KOUKOLÍK, František. 2010. op. cit., str. 214.
2KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 261.
3RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 42.
4SCHNEERSOHN, Fischel. 1927. Sozialpsychologie der Massenlüge. in: LIPMANN, Otto. PLAUT, Paul (eds.). Die Lüge in psychologischer, historischer, soziologischer, sprach- und literaturwissenschaftlicher und entwicklungsgeschichtlicher Betrachtung. Leipzig, str. 546.
5Více viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 265-268.
6Viz Frankfurter Allgemeine Zeitung, 17. října 2001, str. 49.
7Více viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006.op. cit., str. 266.
8Více viz Ibid., str. 269.
9RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003.op. cit., str. 15.
10Více viz KUNCZIK, Michael. ZIPFEL, Astrid. REŠETAR, Anika. SUŠILOVIĆ, Dubravka. (překl.) 2006. op. cit., str. 270.
11Více viz Ibid., str. 268.
12Ibid., str. 271.
13RAMONET, Ignatio. PACVOŇ, Michal (překl.) 2003. op. cit., str. 16.