Reflexe verše „Poslouchejte Alláha, poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu“ u Ibn Tejmíjji

Vznešený Alláh pravil:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ ۖ فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا

Vznešený Alláh pravil:

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.(Nisá:59)

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja vyložil tento verš:

„Není řečeno poslouchejte Posla صلى الله عليه و سلم a poslouchejte ty, kdož nad vámi mají autoritu, nýbrž tato poslušnost je podmiňována [jejich] poslušností vůči Poslu, přičemž poslušnost vůči Poslu صلى الله عليه و سلم je totožná s poslušností vůči Alláhu. Poslušnost se uvádí jen při zmínce o Prorokovi صلى الله عليه و سلم a nikoli při zmínce našich nadřízených. To proto, že kdo se podřídí Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم, podřizuje se i Alláhu Vznešenému a nikdo nemá právo, když mu Prorok صلى الله عليه و سلم něco nařídí, tázat se, zda-li to nařídil také Alláh, anebo nenařídil, na rozdíl od našich nadřízených, kteří někdy lidem mohou nařizovat i neposlušnost vůči Alláhu, tudíž, ne každý, kdo je poslechne, poslechne také Vznešeného Alláha a proto musí být známo, zda je to, co nám nařizují, taktéž i činem poslušnosti, nebo neposlušnosti vůči Alláhu, zda nám něco takového Alláh nařizuje, nebo nenařizuje. V takovém případě je zcela lhostejno, myslíme-li pod nadřízenými učence, nebo politické či vojenské vůdce. Pod předpis tohoto verše spadá jak následování učenců, tak i pokornost vůči vůdcům a jen tímto způsobem může náboženství (arab. دين dín) zcela náležet Jedinému Bohu!“¹

Pojem ألو الأمر úlu l-amr, tedy představených či nadřízených, jež musíme na základě příkazu Vznešeného Alláha poslouchat a vůči kterým musíme být pokorní ve všem, co je dobro a co neodporuje nařízením Božím, ať se nám toto dobro subjektivně líbí nebo ne, případně zda-li je toto dobro pro nás obtížné, či nikoli, šejchu l-islám Ibn Tejmíjja definuje následovně:

„ألو الأمر Úlu l-amr jsou všichni, kteří jsou dotazováni a kteří mají pravomoc nad někým, nebo něčím. Jsou to ti, kteří jsou nadřízení jiným lidem. Spadají sem ti, kteří mají pravomoc, sílu a moc, stejně jako lidé nauky a znalosti. Na základě výše řečeného je možno tyto představené rozdělit na dvě skupiny:

učenci, arab. العلماء al-‘ulemá´
vůdci, arab. الأمراء al-umerá´, tedy vládci a vojenští nadřízení.

Pokud se budou tyto dvě kategorie lidí chovat správným způsobem, masy se po nich napraví též. Pokud se ovšem zkazí, zkazí se po nich i masy, jak pravil Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه, když se ho dotázala Ahmesíjja: „Dokdy budeme při moci?“ a on odpověděl: „Dokud se vaši předáci (arab. آئمتكمáimmetekum) budou ubírat správnou cestou (arab. إستقامة istikáma)!“ Mezi takové patří i panovníci (arab. الملوك al-mulúk), šejchové (arab. المشائخ al-mešáich) a lidé ve státních funkcích (arab. أهل الديوان ahlu d-díwán). Každý, koho je povinnost v něčem následovat, ten je jedním z našich nadřízených a každý z nich má právo přikazovat to, co Alláh nařídil, jakož i zakazovat to, co Alláh zakázal, každému z těchto představených je povinnost se podřídit v tom, v čem je zároveň i pokornost vůči Alláhu, stejně jako je neuposlechnout v tom, co by znamenalo neposlušnost vůči Alláhu. To vyjádřil Abú Bekr as-Siddík, když převzal nad muslimy vládu a pronesl v kázání: „Ó lidé, silný mezi vámi je u mne sláb, dokud mu neodejmu cizí nárok. A slabý mezi vámi je silným, dokud mu nezajistím jeho nároky! Podřizujte se mi v tom, v čem se i já podřizuji Vznešenému Alláhu a pokud budu vůči Alláhu neposlušný, nepodřiďte se mi.“²

Také o nich říká:

„Imámové mezi učenci říkají: Naši představení zahrnují dvě skupiny lidí, jednak učence a druhak státníky a vojevůdce. Spadají sem šejchové náboženství (arab. مشائخ الدين mešáichu d-dín) i vladaři muslimů (arab. ملوك المسلمين mulúku l-muslimín) – a pak každý, kdo je na cokoli tázán z hlediska své odbornosti. Jedny respektujeme co se týče uctívání, v otázkách výkladu koránských veršů a významu hadísů, informací přicházejících od Alláha Vznešeného apod., zatímco druhé posloucháme v otázkách boje, vykonávání Alláhem předepsaných trestů apod., v činech, které vykonávají a které jsou jim nařízeny Vznešeným Alláhem. Když se na nějaké věci shodnou, jejich konsensus je kategorickým důkazem, protože umma Muhammeda صلى الله عليه و سلم se neshodne na bludu. Pokud dojde ke sporu, pak je nutno vrátit se ke Koránu a Sunně.“³

Na jiném místě vysvětluje:

„Našimi představenými jsou jednak učenci a jednak státníci a vojenští velitelé. Pokud od nás žádají něco, co od nás žádá i Alláh a Posel Jeho صلى الله عليه و سلم, je naší povinností uposlechnout je v tom. A pokud se o něco přou, pak je nutno tuto otázku posuzovat podle slov Alláha a Posla Božího “⁴

„Těmi, které je, s dovolením Božím, přikázáno poslouchat, jsou učenci a státníci, resp. velitelé, stejně jako všichni ostatní, kteří spadají do významu tohoto verše, jako šejchové, králové apod., kdokoli, kdo je nějak nadřízen někomu jinému a kterého jiní následují. Alláh nám přikazuje poslouchat je, dokud oni budou poslouchat Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jak bylo řečeno:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! (Nisá:59)

a nebylo řečeno „… a poslouchejte ty, kdož mají nad vámi autoritu“ – čímž se nám chce vyjasnit, že je máme poslouchat jen potud, nakolik oni sami budou poslouchat Proroka صلى الله عليه و سلم, protože je nesporné, že kdokoli poslouchá Proroka صلى الله عليه و سلم, ten poslouchá i Alláha Vznešeného, tedy opětovné užití slov و أطيعوا we atí’ú, tj. a poslouchejte v souvislosti s Prorokem صلى الله عليه و سلم neznamená nic protichůdného vůči poslouchání Alláha. Jenže kdyby bylo řečeno „a poslouchejte Posla a poslouchejte ty, kdož mezi vámi mají autoritu,“ pak by to znamenalo příkaz poslouchat každého zvlášť.

Od Posla Božího صلى الله عليه و سلم je zaznamenáno, že pravil: „Poslušnost je jen v dobru!“⁵ A také: „Není pokornosti vůči stvoření za současné nepokornosti Stvořiteli!“⁶ Také pravil: „Muslim je povinenposlouchat a uposlechnout, když je mu to milé i když je mu to zatěžko, kromě pokud bude žádán, aby se dopustil neposlušnosti [vůči Alláhu] (arab. معصية ma’síjja)! Pokud mu bude nařízena neposlušnost, pak není ani poslouchání, ani uposlechnutí.“⁷“⁸

Podává i tento širší výklad uvedeného a souvisejících veršů:

„Vznešený Alláh vám nařizuje svěřovat zodpovědné funkce těm, kterým důvěřujete a kteří jsou jich hodni. Přikazuje vám, pokud soudíte lidem, abyste soudili spravedlivě. Věru krásná je rada od Alláha Vznešeného, a Alláh je Všeslyšící a Vševidící:

إِنَّ اللَّهَ يَأْمُرُكُمْ أَن تُؤَدُّوا الْأَمَانَاتِ إِلَىٰ أَهْلِهَا وَإِذَا حَكَمْتُم بَيْنَ النَّاسِ أَن تَحْكُمُوا بِالْعَدْلِ ۚ إِنَّ اللَّهَ نِعِمَّا يَعِظُكُم بِهِ ۗ إِنَّ اللَّهَ كَانَ سَمِيعًا بَصِيرًا يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ ۖ فَإِن تَنَازَعْتُمْ فِي شَيْءٍ فَرُدُّوهُ إِلَى اللَّهِ وَالرَّسُولِ إِن كُنتُمْ تُؤْمِنُونَ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ ۚ ذَٰلِكَ خَيْرٌ وَأَحْسَنُ تَأْوِيلًا

Bůh vám přikazuje, abyste vraceli svěřené majetky jejich vlastníkům, a když soudíte mezi lidmi, abyste soudili spravedlivě. Vždyť Bůh – a jak krásné je to, k čemu vás napomíná – vždyť Bůh slyšící je i jasnozřivý.Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu – jestliže věříte v Boha a v den soudný! A to bude nejlepší a povede k nejkrásnějšímu výsledku.(Nisá:58-59)

Islámští učenci říkají, že první z těchto dvou veršů byl zjeven ohledně státníků, jejichž povinností je vrátit každému to, co jim bylo svěřeno (arab. أمانة amána), aby si zachovali důvěryhodnost a aby delegovali do výkonných funkcí pod sebou jen ty, kteří jsou jich hodni, aby byli spravedliví vůči lidem, když jim soudí.

Druhý verš pak byl zjeven ohledně muslimských mas, vojsk a ostatních, od kterých je vyžadováno poslouchat své nadřízené v tom, jak rozdělují prostředky, jak soudí a vládnou, jak vedou války atd., kromě pokud jim přikazují, či od nich žádají, něco, co jest neposlušností a nepokorností vůči Vznešenému Alláhu.

Pokud jim přikazují neposlušnost a nepokornost vůči Vznešenému Alláhu, pak není pokornosti stvořenému za nepokornosti Stvořiteli! Pokud se v něčem budou přít, pak nechť svůj soud vrátí Knize Boží a Sunně Jeho Posla صلى الله عليه و سلم. Pokud se nadřízení takto nebudou chovat, potom nechť jim jsou poslušni jen v tom, co se od nás očekává z hlediska poslušnosti vůči Alláhu. To potom bude posuzováno jako dostačující míra poslušnosti vůči Alláhu a Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم a splněním svých povinností vůči nim [tj. nadřízeným], shodně slov Božích:

وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ

Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. (Máida:2)

Uvedené verše nás zavazují, abychom svěřovali zodpovědné funkce a pravomoci jen lidem, kteří jsou jich důstojni a abychom byli obezřetní, když mezi lidmi rozsuzujeme, což všechno dohromady definuje principy spravedlivé politiky (arab. السياسة العادلة as-sijásetu l-‘ádila) a zodpovědné státosprávy (arab. الولاية الصالحة al-wilájetu s-sáliha)!“⁹

Na jiném místě tento verš vysvětlil následovně:

„Alláh přikazuje pokornost vůči našim představeným, ať již jde o učence, nebo o vůdce, dokud se oni sami nerozejdou a neupadnou do vzájemných neshod, z čehož lze pochopit, že jejich shoda je důkazem správnosti, přičemž jim samým se přikazuje navracet se k Alláhu a k Jeho Poslu صلى الله عليه و سلم kdykoli, kdy nastane neshoda, jinými slovy, nebude se navracet ani k imámovi, k učenci, který se následuje, ani k dobré logické analogii!“¹⁰

Ibn Tejmíjja na mnohých místech ve svých dílech a knihách dále objasňuje detaily významu a souvislostí uvedeného verše:

„Selef často opakovali slova: „Pokud se napraví dvě skupiny lidí, napraví se po nich i ostatní – učenci a státníci, či velitelé.“

Vznešený Alláh říká:

Všechny tefsíry komentující tento verš jej vztahují na učence a státníky/vojevůdce. Proto imám Ahmed a všichni ostatní učenci naznačují, že obě tyto skupiny spadají do kategorie lidí, kterou nám tento verš přikazuje poslouchat. Tedy máme uposlechnout i jedny i druhé, ale jen v tom, co je zároveň i poslušností vůči Alláhu. Takovými lidmi byli např. vyslanci samotného Posla Božího صلى الله عليه و سلم jako byli ‘Alí, Mu’áz, Abú Músá, ‘Attáb ibn Usejda, Osmán ibn Abi l-‘Ás رضي الله عنهم أجمعين a ostatní. Byli zároveň obojím, jak učenci, tak i státníky či vojevůdci, podobně jako chalífové po Prorokovi صلى الله عليه و سلم, jako Abú Bekr, Omar, Osmán a ‘Alí رضي الله عنهم أجمعين, dále jejich zástupci, náměstci apod. Proto odjakživa platilo pravidlo, že lid v modlitbách vede učenec (arab. صاحب الكتاب sáhibu l-kitáb, dosl. držitel Knihy), zatímco v bitvách je vede velitel (arab. صاحب الحديد sáhibu l-hadíd, dosl. držitel meče).

Poté došlo k rozdělení moci. Tedy, pokud k tomu dojde, pak je povinností poslouchat každého zvlášť. Kdo tedy vede džihád, nebo trestá zločince a hříšníky, tomu je povinnost být poslušným ve všem, v čem je také poslušnost Alláhu. Podobně je povinností být poslušen ve všem, co je poslušnost Alláhu také tomu, kdo je zodpovědnou osobou v instituci pověřené sbíráním zekátu. Povinností je důvěřovat a být poslušným vůči tomu, kdo se věnuje studiu Koránu a věrně jej dostavuje druhým, objasňuje koránské příkazy a zákazy. I vůči němu je povinnost být pokorný a uposlechnout ho, když nás o něco požádá, samozřejmě v limitech pokornosti vůči Alláhu!“¹¹

Také praví:

„Ibn Omar vypráví: „Slyšel jsem Božího Poslaصلى الله عليه و سلم říci: „Všichni jste pastýři a každý z vás je zodpovědný za své stádo. Předák je pastýřem a je zodpovědným za své stádo, muž je pastýřem své rodiny a je zodpovědným za své stádo, žena je pastýřem v domě svého muže a je zodpovědna za své stádo, jakož i sluha je pastýřem majetku svého hospodáře a je rovněž zodpovědným za své stádo – tedy každý z vás je pastýřem, zodpovědným za své stádo.“¹²

Pravověrní, správně vedení chalífové (arab. خلفاء الراشدون chulefá ar-rášidún) jsou pilíři této ummy, zájmu celé ummy bylo dosaženo skrze ně tak, jako ho nebylo dosaženo skrze kohokoli jiného. Po jejich období dochází k rozdělení pravomocí, takže králové vykonávají jednu část, vojevůdci další, zatímco učenci a odborníci v náboženských záležitostech vykonávají další část islámem daných pravomocí a převádějí je do praxe. Tímto jsou všichni našimi představenými, každý v doméně toho, čím se zaobírá. Vznešený Alláh přikazuje:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا أَطِيعُوا اللَّهَ وَأَطِيعُوا الرَّسُولَ وَأُولِي الْأَمْرِ مِنكُمْ

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu!(Nisá:59)

což zahrnuje obě skupiny – vůdce politické stejně jako náboženské, v tom, co od nás budou žádat z poslušnosti vůči Alláhu Vznešenému. Kdokoli z nich nám pak bude nařizovat neposlušnost vůči Alláhu, pak není pokornosti stvořenému za současné nepokornosti vůči Stvořiteli. V jednom podání je řečeno: „Napraví-li se dvě skupiny lidí – učenci a vůdcové, pak se napraví i ostatní lidé.“¹³

V podobném duchu říká také:

„Posel صلى الله عليه و سلم a pravověrní chalífové po něm vládli lidem jak v otázkách náboženských, tak i v otázkách vezdejších, ale po nich došlo k transferu moci, čímž vojevůdci (arab. أمراء الحرب umeráu l-harb) vládli nad lidmi v otázkách vezdejška a vnějších projevů náboženství, zatímco šejchové nauky (arab. شيوخ العلم šujúchu l-‘ilm), lidé znalosti a víry, vládli nad lidem v otázkách nauky a víry. Obě tyto skupiny jsou představenými, těmi, kdož mezi námi mají autoritu, které máme za povinnost poslouchat a uposlechnout ve všem, co není nepokorností vůči Alláhu Vznešenému. A oni za to budou dotazováni.“¹⁴

V souvislosti se vztahem tohoto principu k lásce vůči Alláhu Ibn Tejmíjja uvádí:

„Míra lásky vůči Alláhu a pokornost vůči Němu se dokazuje přes lásku vůči Prorokuصلى الله عليه و سلم a pokornost vůči němu, přičemž láska k Prorokoviصلى الله عليه و سلم a pokornost vůči němu poměřuje mírou lásky vůči tomu, koho Prorokصلى الله عليه و سلم miluje a pokornosti vůči tomu, koho nám Posel Božíصلى الله عليه و سلم nařídil poslouchat, jak praví Vznešený Alláh:

Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Kdo mne uposlechne, uposlechl i Vznešeného Alláha. Kdo uposlechne mnou ustaveného vůdce, uposlechl i mne! Kdo mi bude neposlušný, ten je neposlušný i vůči Alláhu. A kdo bude neposlušný vůči mnou ustavenému vůdci, ten je neposlušný i vůči mně.“¹⁵ “¹⁶

Princip pokornosti pak shrnuje zde:

„Já samotný jsem povinen poslouchat, uposlechnout a být pokorným vůči Alláhu Vznešenému a Jeho Posluصلى الله عليه و سلم, poslouchat a uposlechnout představené, pokud mi nařídí něco, v čem je pokornost vůči Alláhu. A pokud mi nařídí neposlušnost vůči Alláhu, potom není poslušnosti stvořenému za současné neposlušnosti vůči Stvořiteli. K tomuto nís vede Korán i Sunna, na tomto je shoda imámů ummy! Vznešený Alláh praví:

Posel Božíصلى الله عليه و سلم praví: „Není pokornosti vůči stvořenému za současné nepokornosti vůči Stvořiteli,“¹⁷ a „Pokornost je jen v dobru.“¹⁸ Je mou povinností vydržet křivdy a násilí vládce a nepovstat proti němu ani v momentech pokušení, na základě hadísu od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, ve kterém Posel Božíصلى الله عليه و سلم říká: „Kdokoliu svého vůdce uvidí něco, co mu není milé a co nemá rád, nechť vydrží a bude trpělivý, protože kdo se odštěpí od společenství třeba i o jednu stopu a jako takový zemře, umírá smrtí džáhilíjje!“¹⁹ Dále mi je kromě jiného nařízeno, abych to, co říkám, také konal, abych byl spravedlivý, kdekoli se budu nacházet a abych se neobával nikoho jiného, nežli Vznešeného Alláha, jak je zaznamenáno od ‘Ubády ibn Sámita رضي الله عنه: „Přísahali jsme Poslu Božímuصلى الله عليه و سلم věrnost, že jej budeme poslouchat a uposlechneme ho, ve věcech snadných, či nesnadných, ať už nám to bude pohodlné, či obtížné, i kdyby vůči nám měli být lidé nespravedliví. Přísahali jsme mu, že nebudeme soupeřit o moc s těmi, kterým byla moc dána, že budeme to, co říkáme, také konat, že budeme spravedliví, kdekoli budeme a že se, kromě Alláha, nikoho jiného nebudeme obávat.“²⁰

Posel Božíصلى الله عليه و سلم žádal od svých společníků přísahu na tyto tři základní principy:

Pokornost vůči nadřízenému v rámci pokornosti vůči Alláhu Vznešenému, i kdyby sám náš nadřízený byl křivdícím.
Nevyvolávání sporů o moc s těmi, kteří ji mají.
Pevný postoj na straně pravdy a spravedlnosti kdekoli, kdykoli a vůči komukoli, bez jakéhokoli strachu ze stvoření.

Vznešený Alláh nám přikázal, že se v momentě neshody máme obrátit na Alláha a Jeho Posla .“²¹

1Viz Medžmú‘u l-fetáwá, 10/266; Ikámetu d–delíl ‘aláibtáli t–tehlíl, 4/390; al-Fetáwá al-kubrá, 5/240.

2Viz Medžmú’u l-Fetáwá, 28/170. Srov. al-Amru bi l-Ma’rúf, 1/52;. al-Istikáma, 2/296; Kutubunwe Resáilunwe Fetáwá Ibni Tejmíjja fi l-fikh, 28/170.

3Viz Medžmú’u l-fetáwá, 3/250.

4Viz el-Džewábus–sahíh limen beddele díne l-Mesíh, 2/238.

5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7145.

6Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, hadís č. 14795.

7Muttefekun ‘alejhi.

8Viz Džámi’u r–resáil, 1/274.

9Viz Medžmú’ul-fetáwá, 28/245; es-Sijásetu š–šer’iíjja, 1/17; Kutubun we resá’ilun we fetáwá, 28/245.