‘Atá’ ibn Jesár slyšel Posla Božího صلى الله عليه وسلم říci:
إذا مرض العبدُ بعث اللهُ إليه ملَكينِ فقال : انظُروا ما يقول لعُوَّادِه ؟ فإن هو إذا جاؤوه حمد اللهَ وأثنى عليه ، رَفعا ذلك إلى اللهِ ، وهو أعلمُ ، فيقول : لعبدي عليَّ إن توفَّيتُه أن أُدخِلَه الجنَّةَ وإن أنا شَفيتُه أن أُبدِلَه لحمًا خيرًا من لحمِه ، ودمًا خيرًا من دمِه ، وأن أُكفِّرَ عنه سيِّئاتِه .
“Když Boží služebník onemmocní, Alláh jím pověří dva anděly. Tito andělé říkají, co dotyčný říká těm, kteří ho navštěvují. Pokud Alláha chválí a velebí, když k němu přijdou na návštěvu, andělé tuto chválu a velebení pozvedají k Alláhu a Alláh ví nejlépe. Alláh řekne: “Pokud Svému služebníkovi vezmu život, přijmu ho do Ráje. A pokud ho vyléčím, nahradím jeho maso lepším masem a jeho krev lepší krví a též mu prominu jeho špatné skutky.“1
Říkávalo se, že zdraví je korunou na hlavách zdravých, kterou mohou vidět pouze nemocní.
Mu’áwíja ibn Kurra vyprávěl, že Abu d-Derdá رضي الله عنه řekl: “Jsou tři věci, které mám rád a které si jiní lidé hnusí – chudoba, choroba a smrt. Miluji chudobu, protože probouzí pokoru vůči mému Pánu. Miluji smrt, protože přináší setkání s mým Pánem. A miluji chorobu, protože je vykoupením za mé hříchy.“2
Hasan al-Basrí pravil: “Nepociťujte nevoli vůči kalamitám a neštěstím, která vás postihují, protože v nich i přese všechno, co nemáte rádi, tkví možná také vaše spása. A možná je v tom, co byste daleko raději, také možná příčina vaší zkázy.“3
Al-Fudajl ibn Ijjád řekl: “Alláh stvořil choroby jedině proto, aby naučil Své služebníky slušnosti. Ne každý, kdo ochoří, také zemře.“4
Jeden ze zbožných předků o chorobách a smrti také pravil: “Smrt věru nakonec přeruší všechna potěšení lidstva. Proto hledejte potěšení v tom, v čem není smrti!“5
Ibn Tejmíja pravil, že “lidské nitro není možno očistit a napravit, dokud nebude zoceleno nesnázemi.“6
A Ibnu l-Kajjim dodává: “Kdo dosáhne poznání Alláha, pro toho se každá tíseň stane volností.”7
Mukbil ibn Hádí al-Wádi’í řekl:
“Při Alláhu, raději bychom, aby naše tělo bylo nemocné, nežli aby naše srdce byla mrtvá!“8
A tak je těžkost a choroba provázená jejím trpělivým snášením lepší, nežli blahobyt a zdraví, za které člověk není Alláhu dostatečně vděčný.
Choroba není sama o sobě ani požehnáním, ani trestem, ale stává se buď jedním, nebo druhým, shodně tomu, jak se během ní chováme. Proto nechť se nikdo nepouští do unáhlených soudů a neříká, když mu onemocní někdo, koho má rád: “To je pro něj milosrdná zkouška, Alláh vždy pokouší lidi, které miluje” a naopak když onemocní někdo, koho nenávidí: “to je pro něj trest, to má zato, co prováděl ostatním lidem.” Střez se toho, že jen tak podle svého rozpoložení určuješ, komu co Alláh předurčil a za co. Své chyby máme všichni a kdyby nám je před sebou navzáhem milostivě neukryl, propadli bychom se do země samou hanbou.
Prosím Alláha, aby vyléčil naše nemocné a aby dal uzdravení všem chorým muslimům. K Alláhu se utíkám před všemi těžkými chorobami a závažnými nemocemi. Ó Bože! Ochraňuj nás i naše rodiny, všechny naše nejbližší, před zákeřnými, smrtelnými chorobami! Žádáme Tě o to skrze Tvou Milost, věru Ty ze všech milostivých jsi Nejmilostivější! Ámín!
- Zaznamenal al-Munzirí v at-Terghíbu wet-terhíb, 4/232. Jako hasan li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Sahíhu Terghíbi t-terhíb, hadís č. 3431.
- Viz Sijeru a’lámi n-nubelá, 2/349.
- Uvádí Ibnu l-Kajjim v Šifá´u l-‘alíl, str. 34.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijiá´, 8/109.
- Zaznamenal Ahmed ibn Hanbel v Kitábu z-zuhd, str. 195.
- Viz Džemí’u l-mesáil, str. 257.
- Viz Medáridžu s-sálikín, 3/317.
- Viz al-Machradž mine l-fitna, str. 136.