Prameny nevíry podle imáma Ibnu l-Kajjíma al-Džewzíjje

Pýcha člověku brání pokořit se příkazu Alláhovu a uposlechnout ho. Závist člověku brání přijímat rady a dávat je druhým. Hněv člověku brání být spravedlivým. A nízká tužba mu brání v tom, aby se zcela oddal službě Alláhu.

 

Když je přehrazen pramen pýchy, člověk se snáze podřídí. Když se přehradí pramen závisti, člověk snáze dává a přijímá rady. Když se přehradí pramen hněvu, člověk se snáze stane spravedlivým a skromným. A když se přehradí pramen nízké tužby, člověk se snáze stane trpělivým, cudným a zbožně uctívajícím.

 

Odstranit tyto čtyři zhoubné nectnosti je těžší, nežli pohnout z místa celou horou, obzvláště pak tehdy, když se stanou zakořeněnými vlastnostmi a nedílnou součástí charakteru dotyčného jedince. Ten, kdo bude těmito vlastnostmi stižen, nikdy nedokáže vydržet vykonávat nějaký dobrý čin a nebude nikdy schopen očistit svou duši. Kdokoli se bude snažit oddat se užitečným skutkům, tyto čtyři nectnosti mu jeho úsilí pokazí. Všechny nedostatky pramení z těchto čtyřech základů. Když opanují lidské srdce, zobrazují mu pravdu jako lež a lež jako pravdu, dobro mu zobrazují v podobě zla a zlo v podobě dobra, upínají ho stále více k tomuto, pomíjivému vezdejšímu světu a oddalují ho od věčného světa onoho.

 

Pokud zapřemýšlíš o nevíře, která je u lidí přítomna, uvidíš, že se zakládá na této čtveřici nectností a že dřívější národy byly právě kvůli nim trestány. Kdo dovolí, aby do jeho duše vstoupily prameny nevíry, otevřel sám sobě brány veškerého zla, které mu zabraňuje být poslušný, upřímný, kajícný, navracet se k Alláhu, přijímat pravdu, poskytovat muslimům dobré rady, být skromný, před Alláhem pokorný a nepovyšovat se nad ostatní Boží stvoření.

 

Tyto čtyři nectnosti se zakládají na skutečnosti, že služebník nepozná svého Pána a také na tom, že služebník nepozná ani sám sebe. Protože kdyby skutečně dosáhl opravdového poznání svého Pána a Jeho Vznešených Přívlastků i Dokonalých Vlastností, kdyby skutečně do hloubky poznal své slabosti a nedostatky, nikdy by nebyl pyšným, nehněval by se, nikomu by nezáviděl, protože závist je jednou z podob protivení se Alláhu, zejména proto, že dotyčný služebník se nedokáže smířit se skutečností, že Alláh daroval někomu jinému ze Svých služebníků takové požehnání, kterým neobdařil jeho samého, pročež si dotyčný přeje, aby tohoto požehnání byl onen druhý zbaven. Tím se protiví a bouří proti rozhodnutí Božímu, smýšlí, že Boží rozhodnutí darovat toto požehnání někomu jinému než jemu je nespravedlivé, nenávidí to, co mu Alláh určil a s čím je pro něj spokojen. Právě díky tomu se stal Iblís nepřítelem Božím, díky své pýše a žárlivé závisti.

 

Proto je nutno nahradit tyto dvě zhoubné nectnosti skutečným a hlubokým poznáním Alláha a Jeho Jedinečnosti, být spokojen jen s Ním jakožto se svým Pánem, obracet se jen k Němu s prosbou o pomoc ve všech záležitostech, nahradit hněv skutečnou hlubokou znalostí sebe sama a své vlastní hodnoty a postavení, pravdy, že člověk vlastně ani nemá právo se hněvat a toužit sám pro sebe po odplatě, neboť tím vlastně dává sám sobě a vlastní spokojenosti přednost před svým Pánem a jeho spokojeností, vyjadřujíce tak hněv vůči svému Pánu, Který jej samého stvořil.

 

Nejdůležitějším nástrojem, který mu pak pomůže zbavit se této vlastnosti je snaha podřídit svůj hněv Alláhu a hněvat se jen nad tím, co hněvá i Jeho, stejně jako vyjadřovat potěšení a spokojenost nad tím, co těší i Jeho. Kdykoli se pak hněvá, nebo těší nad tím, co hněvá, nebo těší Vznešeného Alláha, pak zmizí jeho hněv a jeho potěcha kvůli komukoli jinému, stejně jako platí i opak.

 

Nicméně lékem na jeho tužbu je skutečné a hluboké poznání a pochopení pravdy, že uposlechnutí nízkých tužeb je největším důvodem puzení k okamžitému uspokojování chtíčů. Zkrocení těchto nízkých tužeb je naopak nejdůležitější příčinou dosažení satisfakce. Tedy pokaždé, když se vydá hledat sebeuspokojení cestou ukojení svých nízkých tužeb, tyto nízké tužby jej vlastně od skutečného sebeuspokojení oddalují. Čím více se svým nízkým tužbám vyhýbá, tím je skutečnému, nejúplnějšímu a nejžádanějšímu uspokojení sebe sama blíže.

 

Tedy hněv je jako dravá šelma, kdykoli od něj byť i na malý okamžik odvrátíš pozornost, sežere tě zaživa. Nízká tužba je jako požár, kdykoli ji rozdmýcháš, vzplane vysokým plamenem a zaživa tě začne spalovat. Pýcha je jako hádka s králem ohledně vlastního majetku. Buď tě král dá popravit, nebo ti majetek zabaví. A závist je jako vyjádřit nenávist a vyhlásit nepřátelství někomu, kdo je mnohem mocnější a silnější, nežli jsi ty sám.

 

Ti, kdož jsou schopni svůj hněv a své nízké tužby spoutat, ti vyženou šejtána ze svého středu. A naopak ti, které jejich jejich hněv a jejich nízké tužby přemohou, ti sami sebe zbavili přístřeší a ochrany, kterou Alláh poskytuje.

 

 

Autor: imám Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja

Zdroj: Fewáidu l-fewáid, str. 288.