Vznešený mravní standard Posla Božího صلى الله عليه و سلم

Současné kontroverze kolem islámu otvírají mnohé výzvy, z nichž asi nejdůležitější je představit lidem mimo muslimské kulturní prostředí osobu našeho milovaného a požehnaného Proroka صلى الله عليه و سلم. Jedním z nejlepších způsobů, jak toho dosáhnout, je představit jim etický rámec a standard, který Prorok صلى الله عليه و سلم do barbarského a krutého prostředí Arábie doby nevědomosti (arab.

V době zintenzivněné komunikace a globální masmediální sítě je pro muslimy klíčové znovu se přihlásit k Prorokovu صلى الله عليه و سلم etickému ideálu. Právě převažující podmínky, kdy si tohoto ideálu sami muslimové častokrát nejsou vědomi a kdy jsou nejen za Západě, ale vůbec po celém světě široce medializovány činy jednotlivců z jejich řad, které způsobům Prorokovým صلى الله عليه و سلم příkře odporují, přispívají k pokřivování obrazu islámu u nemuslimů. Toto pokřivení následně pomáhá vytvářet předsudky vůči islámu a stereotypní vnímání muslimů.

Stavím se za názor, že všechny tyto typy zobrazování spojující Prorokaصلى الله عليه و سلم s terorizmem, se zakládají na únosech, stínání, chladnokrevných vraždách nic netušících a nevinných civilistů, což jsou všechno jevy, které charakterizují mnoho projevů současného politického dění v muslimském světě, více, nežli na kterémkoli historickém předsudku Evropanů či Američanů. Pokud my, muslimové, chceme přispět ke změně toho, jak je islám a náš Prorokصلى الله عليه و سلم vnímán a zobrazován na Západě, potom budeme muset odstranit především to naše chování, které samo o sobě islám velmi účinně karikuje. Takové změny nelze dosáhnout nijak jinak, nežli hlubokou znalostí doprovázenou důsledným praktikováním naučeného, tedy oživením vznešeného etického ideálu našeho milovaného Prorokaصلى الله عليه و سلم.

Vznešený Alláh praví:

لَتُبْلَوُنَّ فِي أَمْوَالِكُمْ وَأَنفُسِكُمْ وَلَتَسْمَعُنَّ مِنَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ مِن قَبْلِكُمْ وَمِنَ الَّذِينَ أَشْرَكُوا أَذًى كَثِيرًا ۚ وَإِن تَصْبِرُوا وَتَتَّقُوا فَإِنَّ ذَٰلِكَ مِنْ عَزْمِ الْأُمُورِ

A jistě budete vystaveni zkouškám na majetcích svých i osobách svých a uslyšíte od těch, jimž dostalo se Písma před vámi, i od modloslužebníků mnoho zlého. Budete-li však trpěliví a bohabojní, shledáte, že to patří k podstatě věcí.(Áli ‘Imrán:186)

Studium etického standardu Božího Poslaصلى الله عليه و سلم je pro soudobou krizi relevantní a musí začít přímo studiem inkriminovaných koránských veršů, například právě tímto.

Tento verš byl zjeven jako uklidnění, upokojení Prorokaصلى الله عليه و سلم a jeho následovníků, jako předpověď toho, čeho se jim dostane od různých jedinců mezi modloslužebníky i mezi židy či křesťany. Byl tímto předem zvěstován budoucí průběh událostí. Muslimové mají být trpěliví vůči těmto podobám nactiutrhačství a i ve vztahu k negativní propagandě, která se úměrně s rostoucím vlivem muslimů ve společnosti zvětšuje, vždy zůstat bohabojnými a spravedlivými. Tato implikace upozorňující na běh událostí je zachycena ve slovech vykladače Koránu z osmanské doby, imáma Ismá’íla al-Bursewího:

„Alláh s vámi bude zacházet tak, jako by vás zkoušel, zda zachováte svou úroveň mravnosti a pravdymilovnosti, jakož i zbožných skutků.“¹

Al-Bursewí následně shrnuje hlavní poučení z tohoto verše:

„Buďte si vědomi, že oplácení zlého skutku zlým skutkem jen zvýší míru zla. Proto je vám přikázáno reagovat na urážky trpělivě a minimalizovat tak jejich možný negativní dopad v reálném světě. Podobně, příkaz zachovat bohabojnost minimalizuje možnost toho, že se dopustíme něčeho, co by nám ublížilo na onom světě. Proto tento verš v sobě spojuje etiku nezbytnou pro úspěch jak na světě tomto, tak i na světě onom.“²

Je zajímavé poznamenat, že tento verš byl zjeven až po hidžře, tedy v době medínské. Šlo tedy o proklamaci státní politiky Medíny, tedy politiky žité muslimské slušnosti. Strategickým úspěchem této politiky mělo být o několik let později nekrvavé a nenásilné dobytí samotné Mekky. To bude umožněno z větší části právě díky tomu, že Prorokصلى الله عليه و سلم nepěstoval kulturu odplaty a pomsty ani v sobě, ani ve svých následovnících. Ani nerozvíjel uvnitř sebe, ani uvnitř svých stoupenců hlubokou nenávist k lidem, ke kterým mu bylo přikázáno jít s poselstvím islámu.

Jedině takto mohli být muslimové připraveni přijmout mezi sebe své někdejší zavilé nepřátele Abú Sufjána, ‘Amra ibnu l-Áse, Chálida ibnu l-Welída, ‘Ikrimu ibn Abí Džehla a mnoho dalších.

Alláh praví:

فَاصْدَعْ بِمَا تُؤْمَرُ وَأَعْرِضْ عَنِ الْمُشْرِكِينَ إِنَّا كَفَيْنَاكَ الْمُسْتَهْزِئِينَ الَّذِينَ يَجْعَلُونَ مَعَ اللَّهِ إِلَٰهًا آخَرَ ۚ فَسَوْفَ يَعْلَمُونَ وَلَقَدْ نَعْلَمُ أَنَّكَ يَضِيقُ صَدْرُكَ بِمَا يَقُولُونَ فَسَبِّحْ بِحَمْدِ رَبِّكَ وَكُن مِّنَ السَّاجِدِينَ وَاعْبُدْ رَبَّكَ حَتَّىٰ يَأْتِيَكَ الْيَقِينُ

Ohlas tedy to, co ti bylo přikázáno, a odvrať se od modloslužebníků, vždyť My stačíme ti proti posměváčkům, kteří vedle Boha ještě jiné božstvo staví, však záhy poznají! A víme již, že hruď tvá je stísněna tím, co říkají, ty však chválu Pána svého oslavuj a buď mezi těmi, kdož na tvář padají, a Pánu svému služ do chvíle, kdy k tobě nepochybná jistota přijde! (Hidžr: 94-99)

Tyto koránské verše byly zjeveny v Mekce rovněž jako útěcha Prorokaصلى الله عليه و سلم, kterému se dostávalo odmítavých a nenávistných reakcí přímo od jeho vlastních lidí. Podstatou těchto slov je fakt, že Alláh Sám vezme do svých rukou zodpovědnost za odplatu nad těmi, kteří Jeho milovaného Prorokaصلى الله عليه و سلم trápili.

Posel Božíصلى الله عليه و سلم je instruován odvrátit se od svých nepřátel a nechat Alláha, aby se s nimi vypořádal.

Mufessir Abú Su’úd Muhammed ibn Muhammed al-Hanefí říká:

„To znamená nevěnovat žádnou pozornost tomu, co říkají, nebýt jimi znepokojen a nepomýšlet na pomstu vůči nim.“³

Uvádí se, že verše byly zjeveny ohledně čtyř urozených mužů z kmene Kurejš, kteří se chovali vůči Prorokoviصلى الله عليه و سلم obzvláště násilnicky. Alláh pověřil anděla Džibríla, aby se s nimi vypořádal a všech pět nakonec zemřelo velmi ošklivou smrtí, s výjimkou al-Asweda ibnu l-Muttaliba, který přežil, ale oslepl poté, co Džibríl ukázal na jeho oči.⁴

Prorokصلى الله عليه و سلم byl pověřen hlásáním poselství, měl pracovat na svém úkolu šířit Boží Zvěst a co nejvíce prohloubit svou zbožnost a vzpomínání Alláha. A co se týče nepřátel a jejich osudu, Aláh se s nimi vypořádá. Nakonec jim stejně dá na vědomí, že jejich urážky nijak neovlivlivnily to, proti čemu se tak vehementně stavěli.

Alláh praví:

لَيْسَ لَكَ مِنَ الْأَمْرِ شَيْءٌ أَوْ يَتُوبَ عَلَيْهِمْ أَوْ يُعَذِّبَهُمْ فَإِنَّهُمْ ظَالِمُونَ

Ty nemáš nic společného s tou věcí: buď On přijme jejich pokání, anebo je potrestá, vždyť oni věru jsou nespravedliví. (Áli ‘Imrán:128)

V tomto verši Alláh Svému Proroku připomíná, že je to On, kdo má vše pod kontrolou. Úkolem Proroka صلى الله عليه و سلم pak je pouze dostavit Boží poselství a nezatěžovat se starostí o výsledek. Při předávání poselství je sám Prorokصلى الله عليه و سلم instruován osvojit si ty nejvznešenější morální vlastnosti a nejpříkladnější etiku, etiku, která je ustavena samotným Alláhem, nikoli nějakým člověkem, byť i Prorokemصلى الله عليه و سلم samým.

Vznešený Alláh praví:

وَإِنَّكَ لَعَلَىٰ خُلُقٍ عَظِيمٍ

vždyť vskutku povaha tvá je vznešená. (Kalem:4)

‘Áiša رضي الله عنها, požehnaná manželka Prorokaصلى الله عليه و سلم, byla žádána, aby popsala morální vlastnosti Prorokaصلى الله عليه و سلم. Odpověděla: „Nebyl obhroublý ani ve svých činech, ani ve svých slovech. Nechvástal se na tržištích, nemstil se za zlé, co mu bylo učiněno, naopak promíjel a odpouštěl.“⁵

Tento hadís představuje omnoho detailnější objasnění než jiný, kdy ‘Áiša odpověděla, že „Prorokovouصلى الله عليه و سلم morálkou byl Korán.“⁶ Jinými slovy, jeho charakter byl inspirovaný samotným Alláhem, neboť Korán je přímé a nestvořené slovo Boží.

Zamysleme se nyní nad samotnou misí Božího Poslaصلى الله عليه و سلم. On sám při popisu své mise jednou pravil: „Byl jsem seslán, abych mravní ctnosti dovedl k dokonalosti.“⁷ V kontextu toho, co bylo již výše zmíněno, můžeme tento hadís vyložit jako „byl jsem vyslán jedině proto, aby se lidé stali morálně lepšími, mravnějšími.“

Myšlenka, že islám je vlastně jen cesta k tomu, aby se lidé stali ještě omnoho více mravními a morálními, by měla rezonovat dnes ještě o to více, o co mnozí muslimové chápou svůj islám jen jako svou světskou identitu. Právě tato zesvětštělost přispěla rozhodným podílem k ještě hlubšímu pádu politicko-společenské kompetentnosti muslimů, navzdory tomu, že politicko-společenská aktivita je jedním z klíčových aspektů islámu. Jenže politika sama o sobě nemůže poskytnout ex post facto determinanty našich hodnot a principů. Tyto morální a mravní principy byly předurčeny již předem a to přímo samotným Stvořitelem.

Toto vidění není ničím novým, hovořil o něm již přední hanefíjský učenec al-‘Izzuddín ibn ‘Abdil’azíz ibn ‘Abdisselám as-Sulemí:

„Nikdo si nezasluhuje stát se člověkem k Alláhu přiblíženým a Alláhem zaštiťovaným chráněncem (arab. ولي الله welíjju lláh), dokud sám sebe neočistí úplným přijetím etiky Koránu a dokud sám sebe neokrášlí vznešenými charakteristikami odvozenými od Vznešených Přívlastků Božích v míře, jaké je toho lidská bytost schopna. On je Nejvznešenější a přikazuje jedině to, co je nejvznešenější. Je Nejštědřejší a přikazuje štědrost. Zkrášluje a přikazuje jen to, co je krásné. Je Dobrotvůrcem a přikazuje jen konání dobra. On je Ulehčovatelem a přikazuje ulehčovat. Je Promíjejícím a přikazuje povznášet se nad chyby druhých. Je Obnovujícím a Znovuustavujícím, přikazuje znovu ustavovat to, co bylo poničeno.“⁸

Vydržet zkoušky, útrapy a snášet útisk je nezbytným předpokladem toho, abychom se byli schopni pohnout kupředu a dosáhnout ještě větší dokonalosti. Posel Božíصلى الله عليه و سلم je náš vzor a náš vůdce, vede nás k tomuto principu slovem i činy. Nikdo nebyl více utiskován, nežli on. Nemohl by nikomu přikazovat, že se má chovat tímto způsobem, kdyby se takto sám nechoval. Nemohl by přikazovat druhým, aby překonávali tento druh překážek, pokud by tyto překážky také on sám nezdolal a neurazil kus této velmi obtížné cesty. Jen tím, že se vydáme touto cestou a jen tím, že se namísto stvoření upneme ke Stvořiteli, máme naději na úspěch.

Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَسْتَوِي الْحَسَنَةُ وَلَا السَّيِّئَةُ ۚ ادْفَعْ بِالَّتِي هِيَ أَحْسَنُ فَإِذَا الَّذِي بَيْنَكَ وَبَيْنَهُ عَدَاوَةٌ كَأَنَّهُ وَلِيٌّ حَمِيمٌ

Dobré a špatné skutky si nejsou rovné; odplácej tím, co lepší je, a hle, ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, se stane jakoby přítelem horoucím.(Fussilet:34)

Prorokův صلى الله عليه و سلم bratranec a velmi blízký společník ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه ohledně tohoto verše řekl: „Alláh přikazuje věřícím trpělivost pokaždé, když se objeví hněv, přikazuje, aby byli ochotni prominout vždy, kdy dojde k ignorantskému a tupému činu a odpouštět, budou-li věřící nějak uraženi. Pokud tak učiní, Alláh je ochrání před šejtánem a dá jim zvítězit nad jejich nepřáteli, které si takto podmaní.“⁹

Al-Bursewí tento verš vysvětluje:

„Nejsou si rovny dobrá mravnost a nemravnost, či špatné mravy, ani v odměně, kterou přinášejí, ani v efektu, který způsobují. Zachováš-li se vstříc urážkám a ignoranci trpělivě, zřekneš-li se nutkavé touhy pomstít se za ně, pokud nebudeš přikládat příliš pozornosti bláhovosti těchto lidí, vysloužíš si na tomto světě status mravní vznešenosti a na onom světě nesmírnou odměnu. Oni [tví nepřátelé] získají přesný opak toho. Proto nedovol jejich drzosti, aby do tebe vložila zlé mravy, které ti zabrání v získání těch dobrých.“¹⁰

Žádný jiný verš neztělesnuje ducha islámské etiky a mravnosti lépe, než tento. Nejenže přikazuje konat jen vznešené činy, ukazuje navíc také, jak jsou tyto vznešené činy daleky světské slabosti a jak se stávají zdrojem síly a vznešenosti již na tomto světě. Avšak pokud někdo neudržuje vztah s Alláhem, nemůže svým srdcem pojmout a pochopit pravdivost Jeho příslibu, ani ohromnosti Jeho převahy a moci. Nehledě na naše vnímání, Alláh má moc přetvořit naše nepřátele na naše přátele. Ve smyslu zákonitostí tohoto světa, tím, že se vůči vlastním nepřátelům budeme chovat vznešeně a šlechetně, na této Boží síle a moci získáme.

Tak, jako ukazuje následující verš:

وَمَا يُلَقَّاهَا إِلَّا الَّذِينَ صَبَرُوا وَمَا يُلَقَّاهَا إِلَّا ذُو حَظٍّ عَظِيمٍ

Však dostane se toho pouze těm, kdož trpěliví jsou, a dosáhnou toho jen vlastníci velikého štěstí. (Fussilet:35)

Al-Bursewí vysvětluje toto veliké štěstí slovy:

„Dosáhnou vznešené úrovně vlastní, osobní mravnosti a morálky, jakož i ohromné duchovní síly. Posedlost pomstou existuje jen kvůli slabosti ega, její přetrvávání ovlivňují jen vnější stimuly. Když duše zesílí, převáží její podstata, která není ovlivňována podněty zvenčí. Pokud nebude nadále ovlivňována vnějšími podněty, omnoho snáze přejde urážky, aniž by cítila nutkání mstít se za ně.“¹¹

Jedním z velkých nedostatků, kterými jakožto muslimové při svém působení navenek trpíme je to, že politiku stavíme jako naši první a nejdůležitější prioritu a zcela ztrácíme ze zřetele fakt, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم přinesl nejvznešenější a nejčistší systém duchovnosti a etiky, který lidstvo zná. Zavedení tohoto mravního systému a položení základů pro jeho další přetrvání a rozvoj bylo jádrem jeho mise. Jen na základě tohoto systému je možno získat jakékoli dobro a úspěch, který je na tomto světě možný. Proto je zcela namístě to, co Posel Božíصلى الله عليه و سلم sám vyjádřil slovy: „Byl jsem vyslán jedině proto, abych dovedl morální ctnosti k dokonalosti.“¹²

Následuje několik dalších Prorokovýchصلى الله عليه و سلم výroků implikujících principy, které jsme nastínili:

Anas ibn Málik رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Právě vznešené mravy jsou mezi činy těch, kterým je předurčeno vstoupit do Ráje.“¹³

‘Amr ibn ‘Abasa se Prorokaصلى الله عليه و سلم dotázal: „Co je to víra?“ Prorokصلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „Trpělivost a velkodušnost.“ ‘Amr se následně zeptal: „Co je nejlepší podobou víry?“ Prorokصلى الله عليه و سلم mu odpověděl: „Vznešená mravnost.“¹⁴

‘Ukba ibn ‘Ámir vyprávěl, že mu Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl: „Ó ‘Ukbo! Mám tě zpravit o těch nejvznešenějších rysech těch nejlepších na tomto i na onom světě? Navazuj vztahy i s těmi, kdo je s tebou zpřetrhá, dávej i tomu, kdo tobě odpírá a odpouštěj těm, kteří tě utiskují.“¹⁵

Abú Hurejra uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم jednou svým druhům řekl: „Hledejte ušlechtilost u Alláha.“ „Co se tím myslí, Posle Boží,“ zeptali se přítomní. Odpověděl: „Navazujte vztahy s těmi, kteří je s vámi zpřetrhali. Dávejte i těm, kteří vám odepřeli. A promíjejte těm, kteří vás z nevědomosti uráželi.“¹⁶

‘Amru ibnu l-Ás slyšel Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم říci: „Mravních ctností je čtyřicet, nejvznešenější z nich je věnovat někomu svou vlastní dojnici. Není nikoho, kdo by se k někomu zachoval mravně, toužíce po odměně a potvrzujíce příslib, který se k ní pojí, aniž by mu za to Alláh nedal vejít do Ráje.“¹⁷

‘Abdulláh ibn Omar uvádí od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم slova: „Dva rysy byly součástí povahy Arabů a jsou rovněž i náboženskými pilíři, nicméně postupně jich pozbýváte. Je to ostych a mravní ušlechtilost.“¹⁸ Ostych nebo stud možno chápat jako zdráhavost učinit něco, za co by se člověk styděl.

Ibn ‘Abbás رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم pravil: „Kdokoli bude chválen za to, že je nejurozenější mezi lidmi, nechť se bojí Alláha. Kdokoli bude chválen za to, že je mezi lidmi nejsilnější, nechť se spoléhá na Alláha. A kdokoli bude chválen za to, že je mezi lidmi nejbohatší, nechť bude více spokojen s tím, co vlastní Alláh, nežli s tím, co nachází ve svých vlastních rukou.“¹⁹

Nastínili jsme mravní zásady, kterými se vyznačuje náboženství islámu. Tyto zásady nesdílí jen muslimové, shodnou se na nich i ostatní a jsou přijatelné pro celé lidstvo. Součástí mezinárodních úmluv i zákoníků jednotlivých zemí často bývá princip zakazující hanobení druhého, nebo vyhrožování, urážení, napadání a zostouzení jiného na základě jeho rasy, barvy pleti, národnosti nebo etnického původu, náboženské příslušnosti nebo politické orientace apod. Mnohé státy takové jednání kvalifikují jako trestné a vyměřují za ně různou sazbu odnětí svobody. Zákon je ale minimem morálky a nedokáže takovému chování zcela zabránit, mnohdy také chybí vůle k jeho důsledné aplikaci.

Jak se tedy, jakožto muslimové, zachovat v situaci, kdy jsme uráženi a odsouzeni pro své muslimské vyznání? Máme snad odpovědět na urážku urážkami, jak činí někteří? Nebo se máme naopak snažit o to, aby byl islám lidem vysvětlen a objasněn tím nejčistším a nejtaktnějším možným způsobem? Rozvažte sami na základě toho, co víme o etickém standardu Božího Poslaصلى الله عليه و سلم samotného.

Je nabíledni, že právě tato druhá alternativa je mnohem žádanější, pozitivnější, preferovanější a konstruktivnější. Je omnoho blíže duchu Prorokovaصلى الله عليه و سلم učení.

Během bitvy na Uhudu vyrazili Prorokoviصلى الله عليه و سلم přední zub. Rozsekli mu ret a způsobili mu na čele krvácející ránu. Posel Boží صلى الله عليه و سلم se ze všech sil snažil zastavit krvácení a staral se o to, aby se ani kapka jeho krve nedostala na zem: „Kdyby byť i jediná kapka této krve zkropila zem, mohl by na ně [tj. na nepřátele z řad Kurejšovců] dopadnout trest Boží!“ Toto na sahába رضي الله عنهم أجمعين mocně zapůsobilo. Otázali se podiveně: „Proč proti nim neprosíš?“ Prorokصلى الله عليه و سلم odpověděl: „Nebyl jsem seslán, abych lidi proklínal. Byl jsem vyslán jen jako varovatel a jako milost. Ó Alláhu, odpusť mým lidem, neboť nevědí, co činí.“²⁰

Posel Božíصلى الله عليه و سلم byl tedy Alláhem vyslán jakožto vyzyvatel k pravému náboženství a jako milost. Tato výzva a tato milost musí být dostupná všem lidem, včetně těch na Západě. Milost, kterou Prorokovaصلى الله عليه و سلم mise naplňuje, spočívá v nekompromisní a neústupné oddanosti výše uvedeným mravním principům, které ustavil Všemohoucí Alláh. Právě samotné dodržování tohoto mravního principu umožňuje této milosti, aby se rozšířila.

Nyní jsme dospěli k okamžiku, kdy bychom se měli podělit o dar Prorokovaصلى الله عليه و سلم správného vedení i se zbytkem světa. Prorokصلى الله عليه و سلم sám sebe popisuje jako dar milosti. Alláhova Milost vedla Prorokaصلى الله عليه و سلم k tomu, aby se živě a hluboce zajímal o to, zda toto správné vedení následuje i jeho lid, i když se mnohdy jednalo o jeho nejzavilejší odpůrce a nepřátele, kteří mu škodili tím nejpodlejším způsobem. Měli bychom vůči svým vlastním lidem zaujmout podobný postoj plný zájmu a zodpovědnosti, i když mnozí z nich nám nezbytně budou oponovat.

Měli bychom se stůj co stůj snažit vyhnout se všemu našemu konání, které by mohlo podnítit v našich spoluobčanech předsudečné vnímání islámu. Tak, jak pravil Posel Božíصلى الله عليه و سلم: „Svolávejte lidi, ale neodhánějte je.“²¹

Tato doba je temnou epochou, kdy všechny národy zavrhují své vznešené etické principy ve jménu amorálního zisku a prosazení své světské nadvlády. Nechť my budeme těmi, kteří prosadí svou sílu a převahu cestou neústupného prosazování své mravnosti. Toto je věru základem skutečné nadvlády a moci ve světě, jakož i trvalého respektu ze strany všech ostatních národů.

Jak pravil velký bard Egypta, Ahmed Šewkí:

„Všechna společenství nejsou ničím jiným, nežli mravními zásadami, které existují souběžně s nimi. Když odumřou tyto mravní zásady, sama společenství je záhy následují.“

Autor: Zejd Šákir

Zdroj: The Ethical Standard of Prophet Muhammadصلى الله عليه و سلم, Zaytuna Institute, 2006. Redakčně upraveno.

1Viz Rúhu l-beján, 2/172.

2Ibid., 2/173.

3Viz Tefsír Abí Su’úd, 4/36.

4Ibid., 4/37.

5Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2016.

6Viz Abú Dža’fer Muhammed ibn Džerír at-Taberí v Džámi’u l-beján fí te´wíli l-Kur´án, 12/179-180, hadísy č. 34559, 34560, 34561, 34562.

7Zaznamenal al-Bejhekí v as-Sunenu l-kubrá, 10/323, hadís č. 20782.

8Viz Šedžeretu l-me’árifi we l-ahwál, str. 67.

9Toto vysvětlení od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه uvádí imám Dželáluddín as-Sujútí v ad-Durru l-mensúr fí tefsíri

bi l-me´súr, 7/282.