Charakteristické znaky propagandy, díl 2.: Manipulace s realitou a jejím zobrazováním

 

Skutečnost je realita (z latinského res, tj. věc), věcnost, povahy, vlastnosti a stavy věcí, jsoucen či vztahů mezi nimi tak, jak jsou. Existuje nezávisle sama o sobě, nezávisle na pozorovateli, ideálně bývá empirická, zjistitelná objektivně, tedy nesubjektivní, pokud je nějaká věc, vlastnost, jsoucno, či relace mezi nimi vnímána např. větším počtem navzájem nezávislých pozorovatelů, větším počtem různých, nebo odlišných metod, tím pravděpodobněji je skutečná. Skutečnost věci je dána samou touto věcí, či vlastností nebo jsoucnem a jeho vztahem k jiným jsoucnům či věcem. Nemění se v závislosti na čase a místě, ani na pozorovateli, jeho přístupech a metodách. Není závislá na tom, zda ji pozorovatel vypozoruje či nikoli, je inhernetně přítomna od počátku či vzniku až do zániku daného jsoucna, věci, či vztahu mezi nimi.

Poznání skutečnosti komplikuje subjektivita pozorovatele a jeho zatíženost předznalostí, respektive paradigmatem, ve kterém je uvězněn. Pozorovatel, chce-li se dopátrat co nejblíže skutečnosti, by měl pracovat na zohlednění a uvědomění si svých limitů, které mohou jeho vnímání zkreslovat. Nejlehčí je situace tam, kde se skutečnost kryje s logickou správností, tedy v logice nebo matematice, či empirickou pravdivostí, jako v přírodních vědách, kde lze věci dokázat experimentálně. V oborech majících za předmět zájmu člověka, jeho myšlení, kulturu a společnost, je situace omnoho těžší, je potřeba být daleko obezřetnější, poněvadž rušivých vlivů i potenciálně působících neznámých veličin může být daleko více, než je na první pohled patrné.

Takovou výpověď, která by byla v souladu se skutečností, která by ji respektovala, neodporovala a odpovídala by jí, bychom nazývali pravdivou.

 

Fakt (z latinského facere, činit, vytvářet) je naopak výsledkem činnosti člověka, jeho kognitivních procesů, jeho poznávání, metody, kterou používá, paradigmatu, v jakém se pohybuje a předznalosti, kterou si nese s sebou. Fakt je skutečnost artikulovaná pozorovatelem. Některá fakta odpovídají skutečnosti zcela, některá více než jiná a některá méně. Jako výsledky pokud možno objektivizované poznávací snahy lidí se na fakta pohlíží, jako by byla skutečností, od argumentace se vyžaduje, aby byla fakticky podložená, fakticky pravdivá, stejně jako logicky správná. Fakt, ke kterému jsme dospěli vědeckou metodou a jehož platnost lze vědeckou metodou verifikovat, nebo falzifikovat, sluje faktem vědeckým. Tedy, ne každý fakt je faktem vědeckým a i u vědeckého faktu se někdy, byť málokdy, stane, že nebude odpovídat skutečnosti (např. bude opakovaným experimentem vyvrácen).

 

Interpretace staví ze zjištěných faktů tvrzení o realitě. Je výpovědí postavenou na zjištěných skutečnostech, které jsou poskládány do souvislostí, případně vysvětlovány. Jsou pomůckou k vysvětlení, uchopení, či pochopení reality. Interpretaci ovlivňují vstupní data, metoda i sám interpretátor. Tato interpretace není sama o sobě faktem, neboť aby jím byla, musí být dostatečně podložena, prokázána a doložena, v ideálním případě vědeckou metodou, empirickým experimentem, nějakým důkazem, ověřením, jiným svědectvím apod.

Existují i interpretace nevědecké, ideologické a účelové, které se vzpírají vědecké metodě. Je spravedlivé odlišovat tyto dezinterpretace od skutečných vědeckých interpretací už jen proto, že poznání, pochopení, nebo vysvětlení věcí nijak nepřispívají. Dezinterpretace neodkrývají další fakta, nýbrž podněcují fakticky nesprávná tvrzení a posilují falešné mentální modely a kognitivní rámce kolidující s realitou.

Lze přibližně říci, že interpretace sestavená tak, aby mohla být podrobena kritické vědecké metodě, se nazývá hypotézou a hypotéza, která úspěšně projde testem kritické vědecké metody, nebo poskytuje vhodný interpretační rámec, jak porozumět studovaným fenoménům, se stává teorií.

 

Model je zřetězenou interpretací, vstupují do něj fakta a jejich interpretované vztahy. Neodpovídá realitě, poskytuje jen jistý nástin, je jejím modelem, usnadňuje pochopení a uchopení skutečnosti, orientaci v ní, odhalování dalších faktů, v ideálním případě i predikci dění do budoucna. Mezi modelem a skutečností působí vztah, který lze nejlépe demonstrovat na vazbě mezi mapou a krajinou, kterou tatáž mapa zobrazuje. Model nikdy není realitou, ale jejím zjednodušeným uchopením. Kdyby byl model realitou, selhal by jako model, protože by nemohl modelovat skutečnost a přinášet nám z ní informace, které od něj jakožto od modelu očekáváme. Mapa v měřítku 1:1, jako ve Stručné historii hanby od Jorge Luise Borgese k ničemu neposlouží, protože podle ní nikam nedojdeme.

 

Mezi pojmy skutečnost, fakt, interpretace a model je v rámci objektivity a přesnosti výpovědí o světě třeba vždy důsledně rozlišovat.

 

Je třeba si dát pozor i na pojem mediální fakt, označující zcela něco jiného, než pojem fakt či vědecký fakt. Mediální fakt je zachycenou částí mediální reality, tedy informace o události, kterou artikulovala masmedia, celou anebo z části. Pakliže ji artikulovala celou, jde o čistou fabulaci, fabrikát, fámu, neboli hoax a media mají vymahatelnou povinnost uvádět věci na pravou míru, kterou ovšem jen zřídkakdy respektují. Pakliže nejde o naprosté falsum, je nutno mít stále na paměti, že něco takového se skutečně stalo, ovšem ne přesně tak, jak je popisováno, s menší intenzitou a četností, viníkem může být někdo jiný a celkové vyznění naprosto odlišné. Mezi způsoby výroby mediálních faktů inspirovaných skutečnými událostmi patří sehrávání rekonstrukcí a jejich vydávání za pravé záběry událostí, anebo naopak úmyslné vyvolávání kýžených událostí, aby mohly být následně medializovány. Specifickým případem je slovní léčka, kdy je zpovídaná osoba nalákána do nepohodlné pozice. K výrobě mediálně manipulovaných faktů se často zneužívá skryté kamery. Tím se dostáváme na hranice toho, co německý sociolog H. M. Kepplinger nazývá manipulací událostmi.¹

 

Typickým případem sekvence zmanipulovaných i zcela podvržených mediálních faktů je v naší otázce v našem prostředí již kultovní „dokument“ z cyklu Infiltrace s názvem Já, muslim (2004). Přímo ztělesňuje pošlapání hned několika profesních podmínek kladených na žánr dokumentárního filmu: (1) je natočen zúčastněnými lidmi s nikoli nezaujatým názorem. (2) Poskytuje prostor pouze jedné straně. (3) Druhá strana je zobrazena prokazatelně nepravdivým, vždy a soustavně dehonestujícím způsobem. (4) V době zveřejnění snímku probíhalo posuzivání stížnosti proti registraci ÚMO, podané členkou nejmenovaného nového náboženského hnutí a nebyl jasný jeho budoucí výsledek, patrná tak byla snaha průběh budoucích událostí zvrátit. (5) Nestandartní produkce filmu, vazby na zájmové skupiny i zahraniční členy onoho náboženského spolku. (6) Distribuce filmu prostřednictvím webů napojených na euroskeptickou a nacionalistickou scénu. (7) Snaha promítat zjevně jednostranný výtvor ve veřejných prostorách, jako školy, kinosály a administrativní budovy.

Případem se v dané době zabývala i RRTV.

 

Důležitým poznatkem, který lze z exkurze do světa mediálních faktů shrnout, je, že je nutno rozlišovat mezi mediální prezentací dotyčné události a pohledem na ni, tedy (často zjednodušeným) názorem na danou událost a hlubším komentářem k ní, či její podrobnou analýzou. Zpráva je vždy souhrnem obojího. George Gerber, americký mediální analytik, dokonce tvrdí, že v mediálním zpravodajství žádná fakta neexistují, všechny zprávy představují již hotové pohledy na dané události.²

 

Pokud někdo publiku záměrně ztěžuje možnost rozlišit skutečnost od faktu a od jeho interpretace, např. zastřením rozdílu mezi událostí a jejím komentářem, dopouští se hrubé manipulace. Rafinovanějším postupem je prezentace ryze ideologických a politických předpokladů v podobě výsledku pozorování reality nebo vědeckého výzkumu.

 

 

V akademické obci koluje posměšek, že existují tři druhy lží: zlá černá lež, dobře míněná bílá lež a – statistika.

 

Společnost se při tvorbě svých názorů do značné míry odvolává na statistická data, která však z velké části, díky zvětšující se míře své funkční negramotnosti, není schopna číst a interpretovat. To se poté různě promítá do výkladů statistik.

Např. česká masmedia referovala o únosu mladé Němky do Bosny, kde byla po několik měsíců vězněna, jako otrokyně a objekt pohlavního chtíče, nedaleko Banje Luky místním starším manželským párem, jehož jména nebyla v článku uvedena. Velmi snadno dohledatelná statistika pravící, že v zemi jsou nejpočetnější náboženskou komunitou muslimové, patrně ve spojení s latentní stereotypizací muslimů a jejich vztahu k ženám způsobila, že zločinci byli v internetové diskuzi pod článkem okamžitě identifikováni jako muslimové a následně na základě tohoto předpokladu jako muslimové i ostouzeni, navzdory skutečnosti, že dotyčnou oblast obývají menšinoví etničtí Srbové, kteří jsou pravoslavní. Místní, srbská media dokonce zveřejnila i jména pachatelů dokládající, že v tomto případě šlo skutečně o pravoslavné křesťany srbské národnosti. Nesprávně užitá statistika, jejíž optika byla nastavena zle, namísto mikroregionu na celý stát, v tomto případě způsobila zkreslení reality u internetových diskutujících.

 

Podobně se může vyskytnout unáhlené zobecnění na základě statistiky posuzující četnost, nebo intenzitu nějakého studovaného jevu. Může se přidružit fakt, že skutečné důvody pozorovaného zjištění nejsou známy, díky nedostatečnosti užité metodologie, nebo stavu vědeckého poznání v daném okamžiku, nedostupností nezbytných informací, nebo díky stereotypizaci. Častým fenoménem je nalezení falešné závislosti. Mějme dvě veličiny, které obě závisí na stejné příčině, která nám ovšem zůstává skryta. Tuto závislost, pokud bychom započítali tuto nám nyní neznámou, skrytou příčinu, lze naprosto jasně statisticky prokázat. Pokud se ale necháme unést faktory, které naše vnímání zkreslují a porovnáme závislost mezi těmito dvěma důsledky téže příčiny a chybně jeden z nich označíme za příčinu druhého, dojde opět ke statistickému prokázání jejich příčiné souvislosti – statistika nám empiricky doloží náš omyl. Takto se dá statisticky prokázat skoro cokoli, třeba že čápi nosí děti, vztáhneme-li lidskou natalitu v daném regionu na početnost hnízdících párů čápů. Oba faktory – počet živě narozených dětí i počet zahnízdviších čápů, ovšem logicky závisí na shodné příčině – celkovém zdraví dané krajiny, resp. nakolik je uchráněna negativních vlivů jako je znečištění ovzduší, vody, půdy, před vlivem dalších stresorů apod. Z této kategorie statistických důkazů jde v islamoskeptické praxi např. o korelace mezi muslimským vyznáním a vyšší kriminalitou na základě vyššího počtu muslimů v západoevropských věznicích, oproti většinové populaci.

 

Chybně a intuitivně sestavená statistika totiž častěji porovnává veličiny nějakým způsobem se sebou spjaté, namísto toho, aby hledala, zda nejsou spjaty s nějakou jinou veličinou. Veličina, od které si slibujeme, že je klíčová pro pochopení daného jevu, tv. prediktor, upoutává naši pozornost, takže ignorujeme ostatní. Navíc nejsme schopni naráz zhodnotit více než tři nebo čtyři prediktory, přičemž si nemůžeme nikdy být zcela jisti, kolik proměnných skutečně vstupuje do hry a podílí se na námi zjištěných výsledcích. Připočítává se špatná interpretace zjištěných výsledků, která je vědomě či nevědomě ovlivněna tezemi, které interpretující zastává, tedy ideologii máme sklon věřit více, než empirickým datům. Velký vliv mají i samosplňující se proroctví, jako je třeba právě to o střetu civilizací. Čím více lidí v něj věří, tím spíše nastane.

 

Statistika navíc zanedbává případy, které jsou velmi málo četné a není tedy pravděpodobné, že mohou nastat. Avšak v dostatečně velkém statistickém souboru dat, vyšetřovaném po dostatečně dlouhou dobu zákonitě a s jistotou nastanou i ony, byť jsou výjimkami, na jejichž základě nemožno vyvozovat obecně platné závěry.

 

Také záleží na formulaci zjištění v rovině podprahové a emoční. V experimentu Tverského a Kahnemana (1981) se měly dvě skupiny lékařů setkat s hypotetickou cizokrajnou infekční chorobou, která nakazila 600 pacientů. Jedněm bylo řečeno, že při zachování konzervativního postupu léčby mají šanci zachránit 200 lidí, při alternativním s třetinovou pravděpodobností přežijí všichni, ale dvoutřetinovou, že všichni zemřou. V této skupině se 72% rozhodlo pro konzervativní léčbu. Druhá skupina lékařů slyšela totéž, jen v opačném zarámování, tj. měřeno počtem zemřelých namísto počtu uzdravených. V této skupině se poměr obrátil, více než dvě třetiny lékařů bylo ochotných riskovat alternativní postup.³

 

Veličinou veledůležitou pro masmedia i propagandu je veřejné mínění. Různí sociologové kladou důraz na jeho hodnotící funkci, autenticitu vyjádření a většinovost, resp. dominantnost. Bývá definováno jako „souhrn v dané společnosti dominujících mínění a názorů týkajících se veřejných záležitostí, jež jsou pro společnost v daném čase důležité.“ Zkoumajího renomované instituce, např. v USA Gallup Insitute, Pew Forum, v ČR např. STEM nebo IVVM.⁴

Jeho poznání, zodpovědná a pravdivá analýza a dostatečná možnost pro to, aby se projevilo, je ideálním předpokladem skutečně demokratického fungování společnosti.

V praxi tomu bývá jinak. Veřejné mínění samo je nestálé, je více než souhrn mínění jednotlivců, protože je určováno i jejich společenskými interakcemi, často bývá zatíženo předsudky, návyky, netolerancí, stereotypy i otevřeným nepřátelstvím a působí jako nástroj společenské kontroly, upírající v některých případech možnost dialogu a diskuse. Je subjektivní a jeho názor není vždy nutně pravdivý.

Veřejné mínění lze ovlivňovat, manipulovat a řídit, modulovat pomocí falešné zprávy, kterou v něm necháte rezonovat. Má na něj vliv skrytá persuaze a jiné podoby propagandy. Do jisté, poměrně značné míry, se slepě řídí názory autorit, svých názorových lídrů.

 

Veřejné mínění se zkoumá anketami a dotazníky a jejich výsledky se statisticky zhodnocují. Nečestným zjišťováním lze veřejné mínění spoluutvářet a dokonce i falšovat. Ne vždy je základním přístupem sondáže nebo průzkumu veřejného mínění nestrannost, často některé ankety vznikají přímo na politickou objednávku. Důležité je vždy ptát se, jak byl vybrán vzorek, jak byl početný, jaká je tzv. statistická směrodatná odchylka (ukazující relevantní rozdíl a determinující statistickou významnost), za jakých podmínek byl průzkum proveden, jak byly položeny otázky a zda byly zachovány podmínky motivující pravdomluvnost jeho respondentů, zda na otázky měli respondenti dostatek času. Nelze opomenout ani otázku medializace průzkumu a jeho okomentování, nebo otázku kdo, na čí podnět a kdy daný průzkum zrealizoval.

 

Okolnosti průzkumu znamenají, zda byly nebo nebyly brány v potaz činitele ovlivňující výsledek, při naší problematice veřejnost zodpoví např. otázku zda povolit stavbu mešity jinak v situaci, kdy na dané lokalitě bez problému dlouhodobě žije nějaká muslimská komunita a jinak v situaci, kdy se vystupňuje napětí např. násilím extremistických skupin ve světě.

Důležitou okolností je i to, zda byl průzkum anonymní, kolik respondentů odpovídalo v nějakém průzkumu vůbec poprvé, zda v dané otázce existuje obava z vyjádření společensky nevhodného stanoviska, nebo naopak zda nějaké stanovisko není preferováno jako elitnější oproti jinému.

 

Z hlediska kladených otázek nesmí být sporu o tom, zda respondent otázky tazatele pochopil. Osobně jsem během terénního výzkumu názorů na islám opakovaně zažil situaci, kdy dotazovaní nechápali podstatu dotazníku a pletli si ho s nějakým vědomostním kvízem. Po vyplnění dotazníku se pak dožadovali prozrazení „správných odpovědí“ i tam, kde byli tázáni na svůj osobní, subjektivní názor, např. zda by akceptovali sňatek své dcery s muslimem.

Obrovský prostor manipulace se skrývá ve způsobu kladení otázek. Lze je položit tak, aby tazatel dostal odpověď dle svého očekávání. Pokud někomu položíte otázku, zda schvaluje výjimku z veterinárního zákona pro halál porážky a k tomu mu pustíte videozáznam hovězích porážek rezavými kusy plechu někde v africkém slumu, nečekejte, že odpoví kladně. Případně tážete-li se na názor na omezení přistěhovalectví z muslimských zemích a zároveň poukazujete na situaci během imigrantských bouří na pařížských předměstích, opět se dopouštíte manipulace.

Podobně je manipulací i série na sebe navazujících otázek, kdy by vámi neoblíbená odpověď na začátku vyústila v řetězec pro respondenta nežádoucích situací, čímž je tento nucen odpovědět tak, jak chcete vy.

Další formou manipulace s otázkami je podsunutí hodnotícího stanoviska v samotné otázce, díky kterému respondent nadále nebude mít šanci odpovědět tak, jak si nepřejete.

 

Pokud navíc průzkum probíhá v době veřejného rozhodování o nějakých věcech, může se uplatnit tzv. ovčí efekt, kdy se nerozhodnutí postaví na stranu toho názoru, který má dle průzkumů ve společnosti větší popularitu.

 

Etické otázky nikdy nelze řešit pomocí anket a referend. Veřejné mínění je veličina, která se dá měřit, ale nikoli jakási modla postulující všeobecně závazná řešení, která je nutno následovat.