Muhammed ibn Wási’ ibn Džábir al-Azdí al-Basrí (zemřel v roce 123 či 127 hidžry) byl velkým vypravěčem hadísů v druhé generaci muslimů, tj. byl následovníkem Prorokových سلى الله عليهه وسلم společníků, nechť je s nimi všemi Alláh spokojen. Vyprávěl od velkého množství sahábů, mezi nimi Anase ibn Málika رضي الله عنه a dalších. Bojoval na cestě Boží v Chorásánu a střední Asii, podílel se na dobytí Transoxánie (arab. ما وراء النهر Má werá an-Nehr) ve vojsku Muhammeda ibn Kutejby. Byl také znám jako výtečný učenec a zbožný uctívač. Hadísy od něj vypráví mnoho jeho žáků z irácké Basry, kde žil i zemřel. Jedním z jeho žáků byl i slavný Ibn Šiháb az-Zuhrí.
Bilál ibn Abí Burda ibn Abí Músá al-Aš’arí byl toho času místodržícím Basry a byl také vypravěčem hadísů, mimoto že byl vnukem slavného sahábího Abú Músá al-Aš’arího رضي الله عنه, od nějž vyprávěl hadísy.
Jednoho letního dne Muhammed ibn Wási’ navštívil Bilála ibn Abí Burdu v jeho honosném guvernérském sídle. Toho dne bylo výjimečné horko. Bilál odpočíval obklopen svým početným služebnictvem a okolo sebe měl spoustu ledu, kterým ochlazoval místnost.
“Jak se ti líbí můj dům, Abú ‘Abdilláhu? Jakým ti se činí?” Zeptal se Bilál Muhammeda.
“Tvůj dům je zajisté přenádherný,” připustil Muhammed, avšak oproti spatřenému luxusu namítl: “leč zahrady a paláce Ráje jsou mnohem krásnější, než on. A to, že si připomínáš pekelný oheň, je ještě přínosnější, protože připomínka Pekla odvrací od pozlátek pozemského světa!”
Bilál se Muhammeda dále zeptal na jednu tehdy módní záležitost: “Co soudíš o Boží předurčení?”
Boží předurčení a jeho vztah ke svobodné vůli lidského jedince bylo tehdy populárním tématem, o němž se mnoho diskutovalo ve vzdělaných kruzích té doby. Byly to diskuze zdlouhavé a namnoze teoretické, nepřinášející pranic vhodného k žitému prožívání víry a proměně přesvědčení v čin.
Leč Muhammed mu proto opáčil: “Nedaleko tebe odpočívají mnozí obyvatelé hrobů. Proto pozor na to, co říkáš! Trochu o nich popřemýšlej. A toto přemýšlení o nich nechť tě odvede od toho, abys příliš moc přemýšlel o Božím předurčení.”
Bilál potom Muhammeda požádal o následující: “Popros za mne Alláha! Nezapomeň na mne ve tvé prosebné modlitbě!”
Muhammed mu odvětil: “K čemu ti bude moje prosba, pokud budeš ve své pozici a funkci nespravedlivý vůči mnoha lidem. Potom budeš mít přímo před svými dveřmi zástupy takových, jejichž prosba se bude k Alláhu zvedat a On ji bude přijímat ještě mnohem rychleji, nežli prosbu moji. A pokud budeš vládnout spravedlivě a nikomu neukřivdíš, mou prosbu ani nebudeš vůbec potřebovat.”1
V tomto příběhu nacházíme několik ponaučení.
Naše funkce, postavení, honosnost našich příbytků či známost mezi lidmi, nic z toho není to, na čem opravdu záleží. Ba naopak, přílišný blahobyt nás může odlákat nahony daleko od věcí, které jsou opravdu důležité v tomto životě i v životě posmrtném.
V naukách této víry existuje mnoho nejrozmanitějších témat, některým se lidé věnují málo, zatímco jiným se oddávají takřka všichni. Různá doba s sebou nese roztodivné otázky. To, že nějaká je zrovna populární u všech, všichni se na ni ptají, všichni o ní diskutují, přednášejí a píšou články, ještě neznamená, že je skutečně tou nejdůležitější otázkou.
A pokud se někdo nachází ve veřejné funkci, tuto pozici nedostal ani za odměnu, ani jako satisfakci, ani jako samozřejmost. Nedostal ji pro sebe jako poctu, ale jako břemeno zodpovědnosti, aby byl k dispozici těm, nad nimiž má vykonávat moc, jejichž problémy má řešit a mezi nimiž má nastolovat spravedlnost a vládu Božího Zákona a Řádu. Spravedlivý vladař je jedním z těch, jež budou ve stínu Božího Trůnu v Den zmrtvýchvstání, zatímco vladař tyranský, povyšující se nad jiné, bude vzkříšen maličký jako nepatrný a všemi opovrhovaný hmyz. Alláh nenechá jedinou prosbu nikoho z těch, jimž dotyčný ukřivdil a nad nimiž zneužil svou pravomoc, aniž by nebyla splněna, na úkor onoho nespravedlivého tyrana.