V měsíci Ša’bánu roku 842 po hidžře dokončil významný učenec hadísů, háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání svůj velkolepý komentář na al-Buchárího sahíh, nazvaný Fethu l-Bárí. Tento komentář je nejznámějším a nejčtenějším komentářem al-Buchárího sbírky Sahíh dodnes.
Na počest tohoto svého počinu uspořádal velkou hostinu, aby tento přelomový bod ve svém životě náležitě oslavil. Na tuto hostinu sezval spoustu učenců, soudců, guvernérů, vládních úředníků i obyčejných lidí.
Jak uvádí as-Sacháwí, když autor svůj komentář hadísů z al-Buchárího Sahíhu dokončil, uspořádal dne 8. Ša’bánu 842 po hidžře velkou slavnost, hostinu tak velkou, že větší lidé v té době na onom místě nikdy nezažili. Mnoho vůdců, učenců, soudců, hodnostářů a dalších bylo přítomno této oslavě a jen Alláh zná přesný počet jejich účastníků. Celý banket stál více než 500 dinárů ve zlatě a spoustu jídla, pití, ovoce, sladkostí a mnoho dalšího občerstvení. Byla to událost vskutku ohromující.1
Tento střípek velkolepé islámské historie nás učí tomu, že není nic špatného na tom, že sezveme všechny své přátele a známé, abychom společně oslavili úspěch, který se nám podařil. Není na tom nic zpupného, dokonce ani kdyby byla daná oslava notně pompézní a honosná – a to tak dlouho, dokud je naše srdce čisté a dokud neoslavujeme způsobem protiřečícím Božímu Zákonu.
Ibn Hadžer se také chtěl podělit o svůj životní úspěch a o štěstí a radost z dokončení nejdůležitějšího díla svého života. Nechtěl zviditelnit sám sebe, ale chtěl pozdvihnout úroveň studia hadísů ve své době a na místě, kde působil. O upřímnosti jeho úmyslů svědčí i to, že právě jeho komentář je tím nejčtenějším a nejstudovanějším dodnes. Každý, kdo se zajímá o hadísy a o al-Buchárího Sahíh toto dílo zná a čte.
Tím, že napsal tak ohromující a objemné dílo, Ibn Hadžer nezpychl a nezačal se stranit ostatních. Naopak, zaplatil jim ze svého vlastního majetku, kterého díky své činnosti z dovolení Božího nabyl, nevídanou hostinu, aby vyjádřil Alláhu své štěstí z dokončeného díla a podělil se o to, co cítí, s ostatními. Nebyl jen vzdělaným učencem oddaným autentické Sunně, byl mimo to i štědrý.
‘Abdurrahmán ibn Násir as-Se’dí řekl:
“Opavdu vděční lidé jsou známí svou dobrosrdečností, nesobeckostí a velkodušností. Ztělesňují laskavost, lásku a čestnost. Přináší ostatním radost. Dokáží přinášet dobrou náladu a odehnat smutek.” 2
Svou velkodušností se Ibn Hadžer navíc uchránil i závisti ostatních tím, že si je získal na svou stranu. Každý se cítil součástí příběhu vzniku a dokončení komentáře na nejlepší knihu, která kdy byla pod nebeskou klenbou sepsána, sbírky hadísů Sahíh od al-Buchárího. Každý věděl, že Ibn Hadžer na něho nezapomněl a že mu chtěl vyjádřit osobní dík za to, že právě v jeho společnosti a za jeho podpory se mu něco takového podařilo. Proto byli všichni spokojeni a nikdo nezáviděl, že takový úspěch přišel do náruče právě Ibn Hadžera a ne jeho. Tak byl každý spokojen se svým životním údělem a neohlížel se na to, co je dáno do rukou jiným. Předešlo se tak závisti, nespokojenosti a hněvu na to, co už Alláh Všemohoucí rozhodl a určil.3
Tento slovutný znalec hadísů tímto svým činem jen následoval pobídku Božího Posla صلى الله عليه وسلم v hadísu od Mu’áze ibn Džebela رضي الله عنه:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ وَجَبَتْ مَحَبَّتِي لِلْمُتَحَابِّينَ فِيَّ وَالْمُتَجَالِسِينَ فِيَّ وَالْمُتَزَاوِرِينَ فِيَّ وَالْمُتَبَاذِلِينَ فِيَّ
“Vznešený Alláh pravil: “Má láska je zajištěna těm, kdo milují jiné jen kvůli Mně, kdo sedávají s jinými pospolu jen kvůli Mně, kdo jedni druhé navštěvují jen kvůli Mně a kdo na ostatní utrácejí jen kvůli Mně!” 4