Ani za tisíc červených velbloudů

 شَهِدْتُ حِلْفَ الْمُطَيَّبِينَ مَعَ عُمُومَتِي وَأَنَا غُلَامٌ فَمَا أُحِبُّ أَنَّ لِي حُمْرَ النَّعَمِ وَأَنِّي أَنْكُثُهُ.

„Jako mladík jsem byl spolu se svými strýci přítomen uzavření Hilfu l-mutajjibín, neporušil bych ho ani za tisíc červených velbloudů!“¹

 

Talha ibn ‘Abdilláh ibn ‘Awf رضي الله عنه uvádí, že Posel Božíصلى الله عليه و سلم také řekl: 

لَقَدْ شَهِدْت فِي دَارِ عَبْدِ اللّهِ بْنِ جُدْعَانَ حِلْفًا فَمَا أُحِبُّ أَنَّ لِي حُمْرَ النَّعَمِ وَأَنِّي أَنْكُثُهُ وَلَوْ أُدْعَى بِهِ فِي الْإِسْلَامِ لَأَجَبْت.

„V domě ‘Abdulláha ibn Džud’ána jsem byl přítomen uzavření jednoho paktu, nepřál bych jej pak porušit ani za tisíc červených velbloudů! A kdybych byl k němu vyzván i v islámu, zajisté bych výzvu přijal!“²

 

Uvedené hadísy odkazují na jednu z nejvýznamnějších úmluv a paktů v Arábii v době džáhilíje byl tzv. حلف الفضول Hilfu l-fudúl, přibl. Pakt dobrodinců. Jeho uzavření následovalo po dřívější dohodě, nazvané حلف المطيبين Hilfu l-mutajjibín, přibl. Pakt ovoněných, z doby dávno před narozením Božího Posla صلى الله عليه و سلم a ti, kteří uzavřeli pakt, kterému byl Posel صلى الله عليه و سلم přítomen, byli klíčovými osobami paktu původního, proto ho v uvedeném hadísu Prorok صلى الله عليه و سلم také nazval původním názvem, tedy Hilfu l-mutajjibín namísto Hilfu l-fudúl.

 

Cílem těchto dohod bylo pomáhat utlačovaným a bránit v křivdě, nespravedlnosti a násilí, které se ve společnosti nezadržitelně rozrůstalo a šířilo.

 

První dohoda, tzv. Hilfu l-mutajjibín, byla předznamenána událostí, kdy se jeden z Kurejšovců rozhodl převzít službu u Ka’by od klanu Benú ‘Abdi d-Dár, stejně jako vlajkonošství v bitvách a napájení poutníků během hadždže. Všechny tři funkce nikdy nepobral jeden jediný kmen a proto začali ostatní závidět a pletichařit. Chtěli si tyto výsady uzurpovat a rozdělit mezi sebou.

I samotní Kurejšovci byli vnitřně nejednotní. Benú ‘Abdi d-Dár si zavolali na pomoc respektované a statečné muže. Benú ‘Abdi Menáf vytáhli nádobu s voňavkou, do které všichni přítomní společně strčili ruce na znak přísahy a dohody, že kmeni Benú ‘Abdi d-Dár i všem utlačovaným pomohou a nastolí spravedlnost. Poté si utřeli ruce o plášť na Ka’bě, aby tak potvrdili slova své přísahy. Proto byli nazváni Ovoněnými.³

 

Při této příležitosti se také dohodli, že stráž Ka’by a napájení poutníků bude v kompetenci Benú ‘Abdi Menáf a přikrývání Ka’by vzácnými látkami, vlajkonošství a svolávání lidu v kompetenci Benú ‘Abdi d-Dár. Tato dohoda byla dlouhou dobu v platnosti.⁴

 

Imám Abú Dža’fer at-Taháwí vysvětluje:

„Hilfu l-mutajjibín byl uzavřen mnoho let před slavným Rokem Slona⁵ mezi osmi kurejšovskými klany: Hášim, Muttalib, ‘Abdu š-Šems, Newfel, ‘Abdu Menáf, Tejm ibn Murra, Asad ibn ‘Abdu l-‘Uzzá, Zehra ibn Kiláb a Háris ibn Fihr, poté co se Benú ‘Abdi Menáf snažili převzít napájení poutníků a vlajkonošství od Benú ‘Abdi d-Dár. Oněch osm klanů se rozhodlo, že jim to nedovolí, načež jistá Ummu Hákim bint ‘Abdulmuttalib donesla nádobu s voňavkou, ve které přítomní na znak přísahy a platnosti svých slov smočili ruce a otřeli jimi o Ka’bu. Proto byli nazváni Ovoněnými. To, co se nacházelo v rukou Benú ‘Abdi d-Dár, jim přenechali, aby kvůli tomu mezi Araby nedošlo k válce.“⁶

 

Následnou dohodu tzv. Hilfu l-fudúl, uzavřelo několik aktérů dřívější dohody Hilfu l-mutajjibín. Tuto dohodu uzavřel i Boží Posel صلى الله عليه و سلم jako dvacetiletý mladík. Cílem této dohody bylo snažit se o celospolečenskou nápravu k lepšímu. Kurejšovské klany vyzvaly k uzavření této dohody a pro tento účel se shromáždili v domě ‘Abdulláha ibn Džud’ána, jednoho ze starších mekkánských aristokratů. U něj také dohodu uzavřeli a společně se shodli, že se zaručí, aby v Mekce nezůstal nikdo, komu bylo ukřivděno, aniž by se za dotyčného nepostavili všichni jako kolektiv a aniž by všichni jako kolektiv nevystoupili proti tomu, kdo se proti dotyčnému dopustil bezpráví, křivdy či násilí, dokud nebude poškozenému jeho právo navráceno a křivda napravena.⁷

 

Ibn Kesír uvádí, že Hilfu l-fudúl byl nejvznešenější a nejvýše ceněný pakt známý mezi Araby a první, kdo o něm mluvil a k němu vyzýval byl Zubejr ibn ‘Abdulmuttalib.⁸

 

Příčinou vzniku paktu byl případ cizího obchodníka, od kterého v Mekce jistý ‘Ás ibn Wáil odkoupil podvodem zboží. Cizinec se obrátil o pomoc na vznešené lidi z Mekky, ale někteří jej hrubě odbili, zatímco jiní souhlasili s tím, že mu pomohou.

 

Pakt byl uzavřen v posvátném měsíci Zu l-Ki’da, kdy všichni přísahali, že budou jednotní v pomoci ukřivděnému a utlačovanému proti křivdícímu a utlačovateli, dokud nebudou odňatá a pošlapaná práva urovnána a navrácena zpět, i kdyby to mělo mít za následek, že na tom budou tratní jakožto kolektiv. Poté se odebrali k ‘Ásovi ibn Wáilovi, vzali mu podvodem uzurpované zboží a vrátili ho původnímu majiteli.

 

Účast Božího Posla صلى الله عليه و سلم v tomto paktu je pro nás velikým a důležitým mementem v otázce zcela zásadního segmentu víry i života. Je důkazem, že každý muslim má povinnost vždy usilovat o spravedlnost a dobrou věc jak jen to lze, pomáhat a podporovat všechny jedince či organizace nebo instituce, které se zasazují o spravedlnost. Navrátit uzurpované nároky zpět těm, vůči kterým se někdo další dopustil bezpráví je nezbytná a důležitá zásada zdravého fungování společnosti a lidského života, kterou Islám potvrdil a absolutizoval jako nejvyšší pravidlo.

 

Existují i další příklady Prorokovy صلى الله عليه و سلم pomoci dobré věci, i když se týkala výlučně nemuslimů. A to dokonce ještě předtím, než jej Alláh povolal jako proroka. Asistoval jako dospívající mladík během války al-Fidžár, kdy bránil svůj lid před nepřáteli. Válka začala kvůli porušení svátosti posvátných měsíců, což je věc, kterou následně respektovali i muslimové.⁹ Pomáhal svým soukmenovcům renovovat Ka’bu a sám vložil na své místo Černý kámen, přičemž tímto činem usmířil své rozhádané příbuzné, kteří se nebyli schopni dohodnout na tom, kdo bude mít tu čest kámen uložit.¹⁰ Na všechny tyto události svého mládí Prorok صلى الله عليه و سلم s hrdostí vzpomínal.

 

Prorokova صلى الله عليه و سلم slova فَمَا أُحِبُّ أَنَّ لِي حُمْرَ النَّعَمِ وَأَنِّي أَنْكُثُهُ „nepřál bych si jej tedy porušit ani za tisíc červených velbloudů“ a وَلَوْ أُدْعَى بِهِ فِي الْإِسْلَامِ لَأَجَبْت „A kdybych k němu byl vyzván znovu i v islámu (tj. již jako muslim), zajisté bych výzvu přijal,“ nám jasně ukazují, že muslimové jsou vybízeni ke vzájemné výpomoci s nemuslimy v otázce ochrany a pomoci obětem nesnází a bezpráví, bez ohledu na to, kým tyto oběti jsou. Červení velbloudi jsou častým příkladem toho nejcenějšího druhu majetku, kterého se mohlo člověku v Arábii Prorokovy صلى الله عليه و سلم doby dostat. Smyslem obou uzavřených dohod bylo zamezit bezpráví a útlaku a nastolit spravedlnost. To, že v daných podáních Prorok صلى الله عليه و سلم dohody chválí již z pozice Proroka, je jejich jednoznačným schválením i přesto, že šlo bezpochyby o pomoc lidem, kteří muslimy zcela jistě být nemohli. Pomocnou ruku třeba podat každému, kdo pomoc potřebuje. Pokud je to muslim, nebo nás nějaký muslim vyzývá, abychom někomu pomohli, pak tím spíše.

 

Posel Boží صلى الله عليه و سلم, jak bylo jeho zvykem, také proměnil slova v činy. Poté, co přesídlil z Mekky do Medíny uzavřel s místními židy dohodu o vzájemné společné obraně a soužití. Nikdo nebyl na pochybách o tom, že židé jsou nevěřící, ale Posel Boží صلى الله عليه و سلم před náboženským exkluzivizmem zvolil blaho a bezpečí všech Medíňanů.¹¹

 

Tato praxe Božího Posla صلى الله عليه و سلم nám ukazuje, že dokud jsou lidé dobří a užiteční pro ostatní, dokud je spojuje konání dobra, čisté úmysly a pevné morální zásady, které jsou obecně prospěšné pro společnost, což pro pomoc utlačovaným zcela jistě a bezpochyby platí, muslim musí přispěchat a přiložit ruku k dílu jako první, protože usiluje v prvé řadě o zalíbení a spokojenost Boží, jakož i o štěstí a mír všech lidí v okolí i celého lidstva a v neposlední řadě i o vlastní štěstí a mír.

 

Islám, jak vidno na základě těchto příkladů, vyzývá lidi ke kolektivní solidaritě, zamezováni škodám a získávání užitku, k potírání násilí, křivdy, bezpráví a nespravedlnosti, k dodržování práv a nároků lidí, k trvání na univerzálním principu svobody svědomí a přesvědčení, k ochraně všeho, co má člověku být zaručeno z titulu jeho člověčenství a co je v zájmu lidstva jako celku. Prorokصلى الله عليه و سلم nám otevřeně a jasně říká, že kdyby ho Kurejšovci, kteří byli v okamžiku vyřčení těchto slov jeho nesmiřitelnými nepřáteli, k podobné dohodě vyzvali i nyní jakožto muslima, proroka a vůdce nové náboženské komunity, jejich výzvu by opětoval a o společné dobro by se znovu zasadil. I když šlo de facto o neislámskou dohodu, uzavřenou mnoho let před sesláním Zjevení, před Koránem a Sunnou.

 

Vznešený Alláh pravil:

وَلْتَكُن مِّنكُمْ أُمَّةٌ يَدْعُونَ إِلَى الْخَيْرِ وَيَأْمُرُونَ بِالْمَعْرُوفِ وَيَنْهَوْنَ عَنِ الْمُنكَرِ

Nechť stane se z vás obec, jež bude vyzývat k dobrému, přikazovat vhodné a zakazovat zavrženíhodné. (Áli ‘Imrán:104)

 وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ

Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nepřátelství. (Máida:2)

 

Abú Hurejra uvádí, že Posla Božího صلى الله عليه و سلم skyšel říci: 

ذَرُونِي مَا تَرَكْتُكُمْ، فَإِنَّمَا هَلَكَ مَنْ كَانَ قَبْلَكُمْ بِكَثْرَةِ سُؤَالِهِمْ وَاخْتِلَافِهِمْ عَلَى أَنْبِيَائِهِمْ.

„Toho, co jsem vám zakázal, se vystříhejte a to, co jsem vám nařídil, vykonávejte, kolik jen dovedete! Ti před vámi byli zajisté zničeni kvůli množství svých otázek a neshod se svými proroky.“¹² 

 

Spravedlnost je imperativem a příkazem Vznešeného Alláha a Jeho Poslaصلى الله عليه و سلم, Koránu i Sunny, islámu ve všeobecnosti. Proto o ni usilujte, kolik jen můžete, dovedete, zvládnete a dokážete!

 

Háfiz Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja v této souvislosti pravil:

„Šarí’a spočívá na moudrosti a interesu lidstva jak na tomto, tak i na onom světě. Celá šarí’a je spravedlností, celá je milostí Boží. Šarí’a jako celek zajišťuje zájmy lidstva a užitek pro něj. Šarí’a sama je moudrostí. Každá otázka opouštějící rámec spravedlnosti a zvrhávající se v nespravedlnost, z milosti v trest, z užitku ve škodu, z moudrosti v hloupost – není šarí’ou, i když ji někdo může šarí’ou nazývat na základě svého špatného pochopení a interpretace šarí’y. Šarí’a je ryzím ustavením spravedlnosti mezi lidmi a milosrdenství mezi stvořeními. Šarí’a je stínem Božím na zemi, moudrostí, která nejlépe a nejupřímněji ukazuje na Něho a na pravdivost poselství Jeho Proroka صلى الله عليه و سلم. Šarí’a je světlem, jímž vidí ti, kteří mají oči, kterým se správně ubírají ti, kteří jsou uvedeni na správnou cestu. Šarí’a je lékem na každou chorobu a přímou stezkou všem, kteří si přejí po přímé stezce kráčet. Šarí’a je radostí oka, životem srdce a slastí duše. Šarí’a je životem, potravou, lékem, světlem, uzdravením i ochranou. Šarí’a je dobrem tohoto světa, každé dobro pramení z ní a pomocí ní se uskutečňuje.“¹³

 

Skutečný muslim miluje spravedlnost a staví se na její stranu. Hledá ji, ať již se nachází kdekoli. Pomáhá slabým a utlačovaným, lhostejno kde jsou a kým jsou. Bojuje proti rasismu, zaujatosti a nacionalizmu. Pomáhá všem národům utlačovaným násilníky, kteří si pyšně a drze vykračují po zemi. Bojuje proti všem těm, kteří si přejí ze všech lidí nadělat svoje otroky. Islám stojí v cestě křivdě a násilí, všemi možnými způsoby pomáhá utlačovaným a ukřivděným, bez ohledu na barvu jejich pleti, na jejich národnost nebo vyznání.

 

Opravdový muslim věří, že pomoc ukřivděnému a ustavení spravedlnosti a míru na zemi je jedním z největších cílů džihádu, který šarí’a přikazuje. A toto nám nejlépe ukazuje právě příběh o Hilfu l-fudúl, na který Prorok صلى الله عليه و سلم vzpomínal do konce života. Protože šlo o boj proti porušování práv lidí, i kdyby šlo o nevěřící!

 

Šejch Muhammed Muchtár aš-Šenkítí pravil: "Pokud jsi ochotný pomoci ukřivděnému, jen pokud je stejného náboženství, či původu, potom tvoje víra v to, co Alláh o pomoci ukřivděnému přikázal, není úplná."

 

Proč tedy nereagujeme na výzvy znamenající záchranu a prosperitu lidského života? Na to, co nás ochrání před pletichami našich nepřátel a odežene od nás zlé? Proč nenásledujeme obecný princip dobra, který vidí každý rozumný, zdravý a morální člověk se srdcem na správném místě a špetkou lidskosti v sobě, když tento princip navíc potvrzují i nedvojsmyslné důkazy Koránu a Sunny? Proč nechytíme ruku bezectného a nespravedlivého násilníka a nepomůžeme ubohému a utlačovanému? Jak se vypořádáme se zjištěním, že alespoň někteří staroarabští modloslužebníci měli větší smysl pro spravedlnost, než mnozí dnešní muslimové, kteří jsou muslimy jen podle jména? Nebo než ti, kteří sice každý den před Pánem svým padají na tvář, ale nevidí nespravedlnost všude okolo sebe?