Proč je nejnebezpečnějším hříchem hovořit o islámu bez znalosti

Vznešený Alláh stanovil, že jedním z největších a nejnebezpečnějších hříchů je hovořit o Něm bez znalosti:

قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Vznešený Alláh stanovil, že jedním z největších a nejnebezpečnějších hříchů je hovořit o Něm bez znalosti:

Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.” (A’ráf:33)

Imám Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja tento verš okomentoval následovně:

„Co se týče hovoru o Alláhu bez znalostí, to je nejpřísněji zakázáno a jedná se o největší hřích u Alláha. Právě z tohoto důvodu je vzpomenut na čtvrtém místě hned po jmenování jiných zákazů. Výjimky z tohoto zákazu neexistují v žádném případě, tento zákaz zůstává v platnosti vždy a v každé situaci. Zákaz hovořit o Alláhu bez znalosti není jako zákaz konzumace mršin, krve nebo vepřového masa, což jsou zákazy, při nichž existují situace, kdy přestávají platit, protože zákazy se dělí na dva druhy: 1. zákaz samotného činu již v jeho základě, nebo 2. momentální zákaz, který podléhá proměně v závislosti na změně doby.

Proto Vznešený Alláh hovoří „Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné …“ a potom přechází k tomu, co je samo ještě větší hřích, než toto: „a abyste k Alláhu přidružovali to, o čem On neseslal žádné oprávnění,“ načež uvádí to, co je samo o sobě ještě větším zákazem: „a mluvili o Alláhu to, o čem nemáte ponětí.“

Tedy jedná se o největší a nejpřísnější ze všech zákazů, protože jeho porušení s sebou nese lež o Alláhu Vznešeném, připisování Alláhu toho, co Mu není hodno, měnění Jeho víry, negaci toho, co On potvrdil a potvrzování toho, co On popřel, považování za správné toho, co On určil jako nesprávné a považování za nesprávné toho, co On určil jako správné, prokazování nepřátelství tomu, koho On miluje a prokazování náklonnosti tomu, komu On vyjádřil nepřátelství, lásku vůči tomu, koho On nemiluje a nenávist vůči tomu, koho On miluje. Nese s sebou připisování Alláhu toho, co Ho není hodno, bez ohledu, zda se to týká Jeho Osoby, vlastností, slov anebo činů. Tento zákaz je nejsilněji potvrzeným zákazem, jeho porušení je největším možným hříchem, je základem modloslužebnictví a nevíry, na něm jsou založeny všechny inovace a bludy. Základ každé lidské bludné inovace v náboženství se vrací na porušení zákazu hovořit o Alláhu bez znalosti.“¹

Vznešený Alláh praví:

وَلَا تَقُولُوا لِمَا تَصِفُ أَلْسِنَتُكُمُ الْكَذِبَ هَٰذَا حَلَالٌ وَهَٰذَا حَرَامٌ لِّتَفْتَرُوا عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ ۚ إِنَّ الَّذِينَ يَفْتَرُونَ عَلَى اللَّهِ الْكَذِبَ لَا يُفْلِحُونَ

Neříkejte tedy to, co jazyky vaše lživě tvrdí: “Toto dovoleno je a toto zakázáno!” vymýšlejíce si tak proti Bohu lež. Věru ti, kdož proti Bohu lži si vymýšlejí, ti nebudou mezi blaženými. (Nahl:116)

Šejch Muhammed al-Amín aš-Šenkítí říká:

„Zbožní předkové, budiž s nimi Alláh spokojen, se vyhýbali slovům „toto je povoleno“ a „toto je zakázáno“ kvůli obavě z tohoto verše.“²

A’meš pravil: „Nikdy jsem neslyšel, že by Ibráhím an-Necha’í vůbec kdy řekl, že něco je halál nebo harám, nýbrž vždy měl ve zvyku říkat „tohle neviděli rádi“ nebo „tohle považovali za chvályhodné.“³

Vznešený Alláh pravil:

وَيَوْمَ الْقِيَامَةِ تَرَى الَّذِينَ كَذَبُوا عَلَى اللَّهِ وُجُوهُهُم مُّسْوَدَّةٌ ۚ أَلَيْسَ فِي جَهَنَّمَ مَثْوًى لِّلْمُتَكَبِّرِينَ

V den zmrtvýchvstání pak uvidíš ty, kdož o Bohu si lži vymýšleli, s tvářemi zčernalými. Což nebude peklo místem útulku pro zpupné? (Zumer:60)

Šejch ‘Abdulkerím al-Chudajr říká:

„Tento verš se ze všeho nejvíce vztahuje na ty, kteří odpovídají na náboženské otázky a hovoří o Alláhu bez znalostí.“⁴

Vznešený též pravil:

وَلَا تَقْفُ مَا لَيْسَ لَكَ بِهِ عِلْمٌ ۚ إِنَّ السَّمْعَ وَالْبَصَرَ وَالْفُؤَادَ كُلُّ أُولَٰئِكَ كَانَ عَنْهُ مَسْئُولًا

A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku. (Isrá´:36)

Šejch ‘Abdurrahmán as-Sa’dí říká:

„Tj. nenásleduj to, o čem nemáš znalost, nýbrž dobře prověřuj vše, co hovoříš i vše, co činíš.“⁵

Vznešený Alláh řekl:

يَا أَيُّهَا النَّاسُ كُلُوا مِمَّا فِي الْأَرْضِ حَلَالًا طَيِّبًا وَلَا تَتَّبِعُوا خُطُوَاتِ الشَّيْطَانِ ۚ إِنَّهُ لَكُمْ عَدُوٌّ مُّبِينٌ إِنَّمَا يَأْمُرُكُم بِالسُّوءِ وَالْفَحْشَاءِ وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Lidé, jezte dovolené a dobré z toho, co na zemi je, a nenásledujte stopy satanovy, vždyť on vaším nepřítelem je zjevným! On přikazuje vám jen špatnosti a hanebnosti, a abyste o Bohu říkali něco, o čem nemáte ponětí. (Bekara:168-169)

ۖ أَتَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ

Chcete snad mluvit o Bohu něco, co vůbec neznáte? (A’ráf:28)

Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه pravil: „Které nebe mne přikryje a která země mne ukryje, pokud o Boží Knize řeknu cokoli bez znalosti?“⁶

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Zajisté je bláhovým ten, kdo odpovídá na každou otázku, která mu je položena.“⁷

Abdulmelik ibn Abí Sulejmán pravil: „Sa‘ída ibn Džubejra se na něco tázali a on odpověděl, že neví. Poté řekl: „Běda tomu, který o tom, co neví, řekne, že ví!“⁸

Kásim ibn Muhammed pravil: „Při Alláhu Vznešeném! Radši bych byl, kdyby mi odsekli jazyk, než abych hovořil o tom, o čem nemám znalost.“⁹

Ibn Sirín řekl: „Věru tato nauka je nábožestvím. Proto se dobře dívejte, od koho budete své náboženství přejímat.“¹⁰

Praxe našich selef učí, že tato nauka je tím nejhodnotnějším, co existuje a hledat ji je tím nejvznešenějším skutkem, kterým se můžeme přiblížit k našemu Pánu.

Ibn Šiháb az-Zuhrí pravil: „Nikdo nikdy neuctíval Alláha dobrým činem takovým jako je nauka.“¹¹

Sufján as-Sewrí pravil: „Není dobrého činu, který by byl hodnotnější, nežli hledání nauky, pokud se tato hledá se správným úmyslem.“¹² Něco podobného uvedl i Bišr ibnu l-Háris.¹³

Imám aš-Šáfi’í pravil: „Po vykonávání povinností neexistuje žádný jiný čin, který by byl hodnotnější, nežli hledání nauky.“ Bylo řečeno: „Dokonce ani džihád na cestě Boží?“ Odpověděl: „Dokonce ani džihád na cestě Boží!“¹⁴

Imám Ahmed ibn Hanbel pravil: „Hledání nauky je nejhodnotnějším činem, ovšem jen pro toho, koho úmysly jsou upřímné.“ Zeptali se ho: „A jak učiní svůj úmysl upřímným?“ Odpověděl: „Nechť si dá předsevzetí, že bude pokorný vůči lidem a zbaví se veškeré neznalosti.“ A také řekl: „S naukou se nic nemůže srovnávat!“¹⁵

Od Hasana al-Basrího se uvádí slova: „Neexistuje nic, co Alláh stvořil vznešenějšího a odměnou hodnotnějšího, nežli studium nauky, ani hadždž, ani ‘umra, ani džihád, ani milodar.“¹⁶

Víru a náboženství je povinnost přijímat od islámských učenců a od těch, kteří dosáhli vysokého stupně v hledání nauky. Nikoli od neznalců, tupců a ignorantů, kteří si vzali do hlavy, že něčemu rozumí a něco znají, protože takoví jsou dvojnásobnými neznalci a slaboduší, kteří se sami obtěžkali břemenem.

Bratři a sestry! Vězte, že pravý učenec či hledač nauky se kromě pevné a jisté znalosti vždy pozná jak podle vzhledu, tak i podle způsobu, jak hovoří, chodí a podle všech svých pohybů, podle světla nauky a bohabojnosti, které se zračí v jeho tváři a vyzařuje z ní.

Vznešený Alláh praví:

وَمَن لَّمْ يَجْعَلِ اللَّهُ لَهُ نُورًا فَمَا لَهُ مِن نُّورٍ

A komu Bůh neučinil světlo, ten nemá ani část světla. (Núr:40)

‘Abdulláh ibn Mes’úd řekl: „Ten, kdo recituje Korán, se podle probdělých nocí, zatámco jiní lidé spí, podle dní strávených recitací, zatímco jiní všelijak zahálčí, podle pláče, zatímco se jiní smějí, podle zbožnosti, když druzí hřeší, podle mlčení, když se jiní o všem možném dohadují, podle pokory, zatímco si jiní hrají na důležité, podle pohrouženosti a smutku, zatímco se jiní veselí.“¹⁷

Háfiz al-Baghdádí popisuje učence, od kterých je třeba přijímat nauku takto:

„Je nutné, aby ten, kdo hledá nauku, si mezi učenci vybral toho, kdo je znám svým oddaným následováním náboženství, o kom není známo, že by kdy na veřejnosti pochybil a který se stará hlavně o sebe. Taktéž si má vybrat toho, koho krášlí mravní principy týkající se hledání nauky a toho, kdo ve svém životě praktikuje trpělivost, jemnost, pokoru vůči těm, které vyučuje, něžnost vůči těm, kteří hledají nauku, slovo pravdy, upřímnou radu všem služebníkům Božím, jakož i další z chvályhodných vlastností a vznešených mravů.“¹⁸

Proto vždy přijímejte znalost přímo od pramene, od učenců známých upřímnými slovy a správnými činy, kteří již svou životní pouť završili jako lidé pravdy, anebo jsou již ve velmi pokročilém věku a o jejich znalosti se ví, že je stabilní a jistá.

Pokud nemůžete čerpat znalost z největších, nejznámějších a kapitálních děl učenců, jejichž správné vedení a učenost dosvědčuje celá umma, což je případ většiny z nás, potom hledejte nauku u současných učenců, kteří následují cestu prvních a vyvolených pokolení této ummy.

1Viz Medáridžu s-sálikín, 1/372.

2Viz Adwáu l-beján, 3/455.

3Uvádí ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 184.

4Viz Šerhu durúsi l-muhimmeti li ‘ámmeti l-umma, str. 94.

5Viz Tejsíru l-Kerími r-Rahmán, 2/920.

6Zaznamenal Ibn Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlihi, 2/41.

7Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Ibid., 2/48.

8Ibid., 2/43.

9Ibid., 2/44.

10Zaznamenal Muslim v al-Mukaddimetu li Sahíhi Muslim, 1/12.

11Zaznamenal jej ‘Abdurrezzák v al-Musannefu, podání č. 20479.

12Zaznamenal jej ad-Dárimí v as-Sunen, podání č. 326.