OTÁZKA: Jak se stavět k osobě, která se postí, ale nemodlí se z důvodu své lenosti a slabého praktikování víry? Je půst takového člověka přijat u Alláha?
ODPOVĚĎ:
Rozhodnutí v této věci se opírá o stanovisko v otázce, zda osoba, která se nemodlí z důvodu své lhostejnosti vůči tomuto předpisu islámu, stále zůstává muslimem, anebo tímto svým činem, tj. odvržením praxe pravidelné modlitby, popřela svou víru a stala se nevěřícím odpadlíkem od islámu.1
Na tuto otázku existují v islámsko-právní tradici dvě protichůdné odpovědi.
- Zanechání modlitby se rovná odpadlictví od islámu.
Podle prvního stanoviska, které zastávala velká většina Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků, nechť je se všemi Alláh spokojen, člověk, který se nemodlí z důvodu své lhostejnosti a lenosti, byť povinnost modlitby uznává, přestává tímto svým skutkem být muslimem, odpadá od islámu a stává se nevěřícím.2 V tomto názoru je následuje drtivá většina učenců hadísu, dále imámů al-Awzá’ího, an-Nach’ího, Ibn Mubáreka, Ibn Ráhawejha, Ahmeda ibn Hanbel podle prvního podání a oficiální stanovisko jeho mezhebu a také to byl názor záhirovců.3 Ze současníků byli tohoto názoru např. šejchové Ibn Báz a al-‘Usejmín. Opírají se o doslovné čtení Prorokových صلى الله عليه وسلم hadísů ve svém celkovém vyznění jednoznačne dokládajících, že ten, kdo modlitbu odvrhne, stává se nevěřícím.4
Proto půst takové osoby není u Alláha přijat a nemá žádnou hodnotu, protože skutky člověka Alláh nepřijme, dokud nepřijme islám. Osoba, která se nemodlí a chce se postit, musí nejprve znovu přijmout islám a začít se modlit a teprve potom může mít naději, že Alláh její půst přijme.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín proto v odpovědi na stejný dotaz nekompromisně tvrdí:
“Půst toho, kdo se nemodlí není platný a není přijat, protože ten, kdo se nemodlí, je nevěřící a odpadlík.
Vznešený Alláh praví:
فَإِن تَابُوا وَأَقَامُوا الصَّلَاةَ وَآتَوُا الزَّكَاةَ فَإِخْوَانُكُمْ فِي الدِّينِ
“Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, pak se stanou vašimi bratry v náboženství.” (Tewba: 11)“5
Stálá komise pro fetwy v KSA se také držela tohoto názoru a v odpovědi na stejný dotaz uvedla:
“Modlitba je jedním z pilířů islámu a je tím nejdůležitějším hned po svědectví víry. Jedná se o povinnost každého jednotlivce a kdokoli ji popírá proto, že ji nepovažuje za povinnost, anebo už jen dokonce proto, že je líný a lhostejný, stává se nevěřícím. Pokud se někdo postí a modlí jen v Ramadánu, pak lze jeho jednání popsat jako pokus podvést Vznešeného Alláha. A nešťastní jsou ti, kteří Alláha znají jen v Ramadánu. Jejich půst není platný, dokud se nezačnou modlit i jindy, nežli jen v Ramadánu. Naopak, toto jejich jednání je činí nevěřícími, vinými velkou nevírou zbavující člověka islámu, dokonce i přesto, že nepopírají, že je povinností modlit se, shodně silnějšímu ze dvou názorů mezi učenci.“6
A činy nevěřících, jejich dobré skutky a akty uctívání Alláh nepřijme, shodně koránskému podobenství:
مَّثَلُ الَّذِينَ كَفَرُوا بِرَبِّهِمْ ۖ أَعْمَالُهُمْ كَرَمَادٍ اشْتَدَّتْ بِهِ الرِّيحُ فِي يَوْمٍ عَاصِفٍ ۖ لَّا يَقْدِرُونَ مِمَّا كَسَبُوا عَلَىٰ شَيْءٍ ۚ ذَٰلِكَ هُوَ الضَّلَالُ الْبَعِيدُ
“Činy těch, kdož v Pána svého nevěří, se popelu podobají, nad nímž se vítr rozpoutal v den bouřlivý. A oni nemají moc nad ničím z toho, co si vysloužili – a to věru je bloudění daleké.” (Ibráhím: 18)
2. Zanechání modlitby neznamená odpadlictví od islámu.
Vážným problémem prvního názoru je nepreciznost vyjádření. Znamená slovo “zanechání” či “odvržení” modlitby odvržení povinnosti se modlit? A znamená použité slovo “nevíra” skutečně nevíru znamenající odpadnutí od islámu, anebo je jen výstrahou, která jako nevíru pojmenovává jeden obzvláště závažný hřích, aniž by to cokoli vypovídalo o odpadlictví jeho pachatele? Pokud ano, potom lze dokázat jen to, na čem je i jinak shoda všech učenců – tedy že nevěřící je ten, kdo odmítá přímo povinnost modlitby jako takovou. Ale nešlo by už dokázat nevíru tomu, kdo se nemodlí jen z lenosti a lhostejnosti, byť uznává, že se modlit má. Dalším závažným nedostatkem tohoto názoru je neshoda uvnitř skupiny samotných jeho stoupenců, jak velká musí být lhostejnost a lenost dotyčného vůči modlitbě, aby ho bylo možno označit za nevěřícího. Popře člověk islám už tím, že se nepomodlí jedinou povinnou modlitbu? Anebo tím, že se za celý život nepomodlí ani jedinkrát?
Pochybnost pramenící s nejasného vyřčení musí tedy hrát ve prospěch obviněného. Nazvání odvržení či zanechání povinnosti modlit se je těžký hřích, který je pro výstrahu označen za nevíru. Nevírou rušící islám je jen svévolné popření povinnosti se modlit. Ten, kdo se nemodlí kvůli lhostejnosti a lenosti je těžký hříšník, ale je stále ještě muslimem. Toto je názor většiny pozdějších učenců, včetně Sufjána as-Sewrího, Abú Hanífy a jeho mezhebu,7 Málika a jeho mezhebu,8 aš-Šáfi’ího a jeho mezhebu9 a Ahmeda ibn Hanbel podle druhého podání.10 Ze současníků ho zastával např. šejch al-Albání.
Podle tohoto názoru člověku, který se nemodlí, čímž se dopouští těžkého hříchu, stále zůstává povinnost postit se v Ramadánu, protože dotyčný nepřestává být muslimem. Také ho nelze připravit o možnost, že Alláh jeho půst přijme a učiní ho prostředkem nápravy jeho pošramoceného vztahu ke Stvořiteli. Takový člověk se nachází v Boží libovůli. Bude-li Alláh chtít, odpustí dotyčnému to, že se nemodlí a jeho půst mu přijme, anebo ho potrestá za to, že byl lhostejný a jeho půst mu odmítne.
Oba výše nastíněné názory jsou podloženy významnými a neoddiskutovatelnými argumenty, kvůli nimž nelze ani jeden odmítnout jako a priori nesprávný. Lze jen preferovat jeden jako adekvátnější, nežli ten druhý.
Proto se vyslovuji k preferování druhého názoru, zastávaného většinou pozdějších učenců a imámů mezhebů. Smýšlím tedy, že i když se někdo nemodlí, ale postí se, má stále existující, jakkoli malou, naději na přijetí svého půstu.
Abychom mohli říci, že člověk, který se nemodlí, nemá vůbec žádnou naději na přijetí půstu, potřebovali bychom další specifický důkaz, že tomu tak je, protože hovoříme o záležitosti z domény nepoznatelného (arab. الغيب al-ghajb), o němž se dozvídáme jen z Koránu a Sunny. Navíc je půst samostatným skutkem uctívání, který není podmiňován jiným skutkem.
Dr. ‘Abdulláh al-Fakíh na svém monitorovaném webu uvedl, že “učenci, kteří soudí, že nemodlení se nepřivádí člověka mimo islám, nikde neuvádějí, že půst takové osoby není platný.“11
Tedy člověk, který se nemodlí z lenosti a lhostejnosti, má stále naději na přijetí svého půstu u Alláha, jakkoli je tato naděje malá a nepatrná, protože je stále ještě muslimem s povinností postit se. Možná, že je půst takového člověka upřímný a Alláh se mu za něj smiluje.
Vznešený Alláh praví:
فَمَن يَعْمَلْ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ خَيْرًا يَرَهُ
“A kdo učinil dobra jen za váhu prášku, uzří je!” (Zelzela: 7)
Toto často dosvědčuje i praxe, kterou zažíváme každý den. Ramadán a půst v něm obrací na správnou cestu mnoho lidí, kteří byli od víry daleko. Pro velké množství zbloudilých a hříšných je posledním poutem mezi nimi a Alláhem. Nebylo by moudré odsoudit tyto lidi, zpřetrhat jejich spojení s islámem a sounáležitost s muslimskou ummou či upřít jim veškerou naději na přijetí jejich dobrých činů, která je může motivovat k tomu, aby se káli a napravili svůj vztah ke Stvořiteli.
Na druhou stranu, jak malá je tato naděje na přijetí půstu člověka, který se nemodlí, byť preferujeme názor, že nemodlení se nečiní hříšného muslima odpadlíkem, ukazují dva následující hadísy:
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil
إِنَّ أَوَّلَ مَا يُحَاسَبُ بِهِ الْعَبْدُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ مِنْ عَمَلِهِ صَلاَتُهُ فَإِنْ صَلُحَتْ فَقَدْ أَفْلَحَ وَأَنْجَحَ وَإِنْ فَسَدَتْ فَقَدْ خَابَ وَخَسِرَ
“Věru tím prvním, zač bude služebníku zúčtováno, bude jeho modlitba. Bude-li vpořádku, budou vpořádku i všechny ostatní jeho činy. A bude-li vnepořádku, pak prodělá a utrpí ztrátu.” 12
Tento hadís jasně dokládá, že modlitba je na vyšším stupni povinnosti, než půst. Nemodlit se je závažnějším hříchem, než nepostit se.
Půst také přichází v pořádku priorit islámských povinností až po modlitbě, jak vidno z hadísu Mu’áze ibn Džebela رضي الله عنه, jemuž coby vyslanci Posla Božího صلى الله عليه وسلم do Jemenu bylo přikázáno vyzvat lid nejprve ke svědectví, že není božstva kromě Alláha a Muhammed صلى الله عليه وسلم je Posel Boží, potom k pěti denním modlitbám a pak teprve k ostatním věcem. 13
Začít se modlit a napravit svůj režim modliteb je prioritnější, nežli se začít postit a ignorovat přitom svou nedbalost vůči modlitbě coby důležitější a prioritnější povinnosti.
Burejda رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ تَرَكَ صَلاَةَ الْعَصْرِ فَقَدْ حَبِطَ عَمَلُهُ
“Kdokoli se nepomodlil odpolední modlitbu, toho skutky budou zneplatněny.“14
Je možno smýšlet, že úplné nemodlení se dovádí v otázku platnost ostatních činů a vynechávání modliteb ohrožuje přijetí činů za konkrétní dny, kdy není modlitba vykonána úplně.
A v neposlední řadě, cílem půstu je získání bohabojnosti. Osobu, která se chce postit, avšak je líná se modlit a je lhostejná vůči této povinnosti, lze jen těžko popsat jako bohabojnou. Proto sám půst bez doprovodné modlitby jen stěží plní svou funkci.
Netřeba ovšem ztrácet naději, byť sebenepatrnější, na milost Boží. A páchání jednoho hříchu nesmí sloužit jako ospravedlnění pro páchání dalšího hříchu.
Kdo se postí a nemodlí se, ať prosí Alláha o odpuštění svého hříchu a o přijetí svého půstu i ostatních dobých skutků. Ramadán je skvělá příležitost, jak k půstu přidat i ostatní islámské povinnosti – především modlitbu – a stát se zbožnějším.
Ať nás všechny Alláh vede přímou cestou a napraví u nás vše, v čem máme nedostatky. Ámín!
Odpovídal: Alí Větrovec
- Pro širší debatu o této problematice i s uvedením důkazů viz článek Mezi vírou na jedné straně a nevírou na straně druhé je modlitba. K dispozici zde: https://www.e-islam.cz/mezi-virou-na-jedne-strane-a-nevirou-na-strane-druhe-je-modlitba/
- Viz Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 7/371.
- Viz al-Medžmú’, 4/225.
- Jedná se například o hadísy zaznamenané Muslimem v Sahíhu, hadís č. 82; at-Tirmizím v Sunenu, hadís č.2621, oceněný al-Albáním v Techrídži at-Tirmizího Sunenu jako sahíh.
- Viz Fetáwa s-sijám, str. 87.
- Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 10/140.
- Viz Ibn ‘Ábidín v ad-Durru l-muchtár, 2/8.
- Viz al-Karáfí v az-Zechíra, 2/305.
- Viz an-Newewí v al-Medžmú’, 3/16.
- Viz al-Mughní, 2/299-300.
- Viz Validity of the fasting of a person who does not pray. Online na: https://www.islamweb.org/en/fatwa/100154/validity-of-the-fasting-of-a-person-who-does-not-pray
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 413 jako hasan gharíb; an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 465; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 1425; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 7902. Jako sahíh li-ghajrihi ho doložil al-Albání v Techrídžu Miškáti l-masábíh, hadís č. 1280.
- Hadís je muttefekun ‘alejhi, od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنه ho uvádí al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1395; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 19.
- Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 553.