Nepřizpůsobuj islám ani sobě, ani jiným
Osoba, která následuje Korán, Sunnu, konsenzus muslimů a praxi zbožných předků, osoba, která má své kvalifikované učitele, která je schopná kritické (sebe)reflexe, rozšiřuje své obzory a žije islám ve svém srdci, získává všechny nezbytné předpoklady, aby dokázala odlišit skutečný a pravý islám od jeho lživé a falešné náhražky. Od takového člověka mají užitek všichni v jeho okolí. Muslimové i nemuslimové. Správně vedení i bloudící. Zbožní i hříšníci. Pokud bude takový člověk upřímný, budou všichni moci spatřit islám takovým, jaký doopravdy je, dokonce i tehdy, když dotyčný ani nebude žádný skutečný učenec či dá’í. Už jen samou svou přítomností a zkušenou radou bude moci ostatní inspirovat a nasměrovat ke skutečným autoritám náboženské nauky, zprostředkovat jejich slova a sdílet je se svou rodinou, přáteli a blízkými. Buď takovým člověkem i ty. A neupírej sám sobě nezměrné dobro, které ti z toho plyne.
A naopak, pokud budeme neupřímní a budeme islám ukazovat jiným, než je ve skutečnosti, lidi od sebe odeženeme. A oni budou v otázce islámu ještě více zmatení, než byli předtím, než nás poznali.
Co je ale ve věci islámu pravda? To, co za skutečný islám označí Ten, který pro lidstvo vyvolil a od lidstva přijímá islám za jediné náboženství – Alláh, Pán všech světů. Jeho verze islámu je ta nejlepší a nejsprávnější. Nacházíme se v neustálém boji a dilematu, zda si pro sebe jako islám vybereme to, co za islám považuje On, anebo to, co za islám považujeme my. Buďme si jisti, že islám, jakým ho Alláh chce, je ten skutečný a jediný pravý. On ví, co je pro nás nejlepší. On je náš Stvořitel, Všeznající, Milující a Dobrotivý.
On je ten, který seslal Korán. On je ten, který vyslal nejlepšího z lidstva a nejznalejšího o Koránu, aby Korán vysvětlil té nejlepší generaci, která nejlépe pochopila jak samotný Korán, tak i toto vysvětlení a tlumočila ho dál. Proto Sufján as-Sewrí řekl: „Náboženství jsou podání.“ A také pravil: „Člověk se ani nemá poškrábat na hlavě, aniž by v tom následoval podání.“1
Víra islámu není dědictví předků a naše příslušnost k němu není měřítko. Islám je znalost víry a zkušenost jejího žití, která uvnitř našeho srdce probouzí jistotu přesvědčení a ryzí autentické svědectví, projevující se náležitým konáním od narození až do smrti. Islám je služba Alláhu tak, jak Alláh chce, srdcem, slovy i činy, tak jak to On předepsal.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín pravil:
„Pravda je to, co je doloženo důkazem (tj. z Koránu a Sunny) a nezakládá se na skutcích a činech lidí.“2
Nezapomeň, že učenci jsou potom následovníky proroků. Oni stojí v čele vyzývání ostatních k pravé víře a oni jsou pro tento úkol nejpovolanejší. Nauku nesou, vyzývají k ní, následují ji a objasňují. Oni nejlépe vědí a nejsprávněji odhadují, v čem je větší přínos či škoda, byť tomu mnozí jiní nerozumějí – a to právě proto, že nejsou učenci a nemají jejich nauku. Učenci jsou ti, kdo nejlépe dovedou zvolit tu správnou metodu vyzývání, zda hovořit tvrději či mírněji, obecněji či konkrétněji, paušálněji či adresněji, komplexněji, či s důrazem na dílčí otázky k té či oné skupině lidí. Blahoslaven ten, kdo zná své místo. A ten, který v tomto učence napadá a pře se s nimi, bývá původcem rozkolu a sektářství mezi muslimy.
Nechť tě nesvedou na zcestí ti, kteří pro stromy přehlížejí les, kteří nedokáží vnímat islám jako celek a redukují ho na jednotlivé jeho součásti. A dej si obzvláště pozor jednak na ty, kteří přehánějí ve své víře a jsou nápadní svou demonstrativní, okázalou a křečovitou tvrdostí a pak také na ty, kteří se jako bahno přizpůsobují každičké podrážce a jsou díky tomu spokojeni s tím, že po nich všichni šlapou.
Ibn Tejmíja praví:
„Šejtán si přeje, aby člověk přeháněl, v čemkoli to lze. Proto vidí-li někoho, koho ego má sklon ke zjemnělosti, zkrášluje mu zjemnělost, do té míry, že dotyčný přestane cítit odpor k tomu, koho Alláh nenávidí a žárlit na to, co Alláha hněvá. A naopak, pokud vidí někoho, koho ego má sklon ke hrubosti, zkrášlí mu hrubost, do té míry, že začne být přísný a tvrdý tak moc, že zcela pomine dobromyslnost, shovívavost a milosrdenství, stejně jako snahu spojovat mezi lidmi a šířit mír. Takový člověk pak přehání v ukrutnosti a překračuje hranice rozumné míry odsudku, odporu a trestání.“3
Nezapomeň, že největším pokušením každého věřícího a konečným cílem jeho prokletého nepřítele – šejtána – je totiž změna v jeho chápání víry. To je větší neštěstí než samotné hřešení a následování přízemních tužeb po majetku či ženách. Kdo žije z úroku či smilní, ten těžce hřeší. Ale kdo úrok či smilstvo povolí, popře svou víru, i kdyby osobně byl od úroků čist a nikdy sám nesesmilnil. Dnes musí být muslim mimořádně silný, aby se ubránil před všemi podobami lží, falší a svůdných bludů, které na něho číhají všude kolem.
Měň své smýšlení v souladu s naukou, kterou získáš a sám sebe přizpůsobuj islámu, na který navykáváš. Nedopusť, aby sis upravoval nauku podle toho, jak smýšlíš a aby sis islám měnil podle toho, jaký jsi a na co si zvyklý. Nikdy a za žádnou cenu se neuchyl k tomu, abys nauku pozměňoval podle smýšlení jiných lidí a abys islám přizpůsoboval mínění někoho dalšího, kdo se jen chvěje v očekávání tvé do islámu oděné pochvaly a na jehož vlídné slovo možná čekáš i ty sám, neboť al-Awzá’í varuje: „Jsou i lidé, kteří milují pochvaly, ale u Alláha nemají hodnotu ani křídla mušky.“4
Vůči takovým nepoklekni a zachovej si svou hrdost. Pomni, že naši zbožní předkové ve svých dobách dokázali přesvědčit nemuslimské národy, aby přijímaly islám. A dnes musíme o pravdách islámu přesvědčovat mnohdy i samotné muslimy.
Mnozí soudobí pisatelé ve svých textech lakují islám narůžovo a vymlouvají se přitom na nutnost jemnosti a ohleduplnosti s cílem, jak tvrdí, zlepšit obraz o islámu. Vyhýbají se přitom nutné zmínce o věčném souboji pravdy a lži, víry a nevíry a dobra se zlem. Pod pláštíkem falešné tolerance tím vychovávají generaci ponížených a ušlápnutých, vymývatelných a kolonizovatelných mozků. Nebuď ty jedním z nich.
Poté, co jsi pochopil nutnost následování Koránu a Sunny v pochopení prvních generací, zapamatuj si pravidlo pravé nauky a skutečného islámu. To, co tě více přibližuje k Alláhu, to je pravá nauka. A to, co tě činí vůči Němu více pokorným, to je skutečný islám.
Střež si svůj islám, buď na něj hrdý, nechť nebude tvým břemenem, cejchem a smolným znamením, nýbrž tvou pýchou, tvou korouhví a tvým diamantem, protože klíčem tvé světské úspěšnosti i spásy v Soudný den je právě tvá víra. Muslime a muslimko! Nepřežijete, pokud sílu pro své přežití nebudete čerpat z Koránu a Sunny!
Správně přistupuj k rozdílným názorům mezi muslimy
Poté, co jsme vyjasnili výše uvedené, věz, že Vznešený Alláh od sebe jasně odlišuje cestu pravé víry od cest bludu:
فَإِنْ آمَنُوا بِمِثْلِ مَا آمَنتُم بِهِ فَقَدِ اهْتَدَوا ۖ وَّإِن تَوَلَّوْا فَإِنَّمَا هُمْ فِي شِقَاقٍ ۖ فَسَيَكْفِيكَهُمُ اللَّهُ ۚ وَهُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ
„Jestliže uvěří v něco podobného tomu, čemu vy věříte, pak půjdou po cestě správné; jestliže se však odvrátí, pak věru jsou v rozkolu. Však Bůh ti proti nim postačí, vždyť Bůh je věru slyšící vševědoucí!“ (Bekara: 137)
Málik ibn Anas řekl: „Sunna je jako archa Noemova, kdokoli na ni nastoupí, spasí se. A kdokoli to odmítne, utone!“5
Ibnu l-Kajjim napsal:
„Jakákoli cesta, která není podložena důkazem z Koránu či příkladem a návodem od Posla Božího صلى الله عليه وسلم představuje cestu vstříc pekelným plamenům za prokletým šejtánem.“6
Dodnes nejčtenější vykladač Koránu, Ibn Kesír, napsal:
„Následovníci Sunny a prvotního společenství muslimů se nedělí do názorových proudů. Jsou jediným názorovým proudem sjednoceným na pravdě. Následují pravdu, kamkoli je zavede.”7
Šarí’atská pravidla a normy vyvěrají z víry v Boží Knihu a z jejího následování. Jsou jimi princip udržování jednoty na pravdě, vyhýbání se rozkolům a rozštěpení vzniklému následkem nepraktikování a nenásledování náboženských zásad. Muslim proto musí pátrat po pravdě, chopit se jí a spolu s ostatními se jí držet pevně, ať už ji mezi svými souvěrci najde u kohokoli. Podstata následování islámu tkví v následování důkazů, nikoli domněnek, chtíčů a obyčejů. Muslim proto musí být moudrý a rozvážný, musí vědět, co se okolo něho odehrává. Musí umět detekovat podstatu neshod, které před ním vyvstávají a motivy muslimských uskupení či jedinců stojících na různých stranách příslovečné barikády.
Ibn Tejmíja definoval ten správný přístup k neshodám mezi muslimy takto:
„Následovníci Sunny a prvotního společenství muslimů se vždy vyjadřují na základě znalostí a shodně principu spravedlivosti. Každému dávají to právo, které si zaslouží.“8
Na jiném místě definuje tentýž autor posuzování vnitromuslimských neshod takto:
„Všechny společné otázky ummy se řeší výhradně Koránem a Sunnou a nikdo nemá právo vnucovat v nich jako závazná slova či řešení někoho z učenců, vůdců, šejchů či králů. Kdo smýšlí, že mezi lidmi třeba rozsuzovat jejich soudem a nikoli soudem Koránu a Sunny, ten je nevěřící! Vládci muslimů vynášejí rozhodnutí v jednotlivých konkrétních situacích. Nejsou soudní instancí v absolutním smyslu slova. Pokud soudí, musí soudit na základě Knihy Boží. Pokud v ní nenajdou náležitou odpověď, musí se obrátit k Sunně Posla Božího صلى الله عليه وسلم a pokud nenaleznou adekvátní odpověď ani tam, pak teprve je jim dovoleno vynést rozsudek podle svých nejlepších schopností, vědomí a svědomí.“9
Není neshoda jako neshoda. Jeden protipól mohou představovat spory ve věrouce a přístupu k ní, jež jsou obecně zcela nepřípustné a nelze v nich tolerovat absolutně žádnou odchylku, protože v této rovině je jakákoli odchylka odchylkou od pravdy a tím lží. Sjednocení na správné ‘akídě je tedy, slovy Ibn Báze, „nejdůležitější záležitostí a největší povinností.“10
Na opačném konci spojitého spektra pak stojí spory v islámské praxi a právní vědě, kde existuje vícero úhlů pohledu a v nichž neexistuje jednoznačný argument pro žádnou ze soupeřících pozic. Ty musí být naopak obecně řešeny na základě svobodného výběru toho nejlepšího řešení s připuštěním vícera možných a případné omluvy pro stoupence jiného názoru. V takových otázkách se nemůžeme ani za jednu pozici s jistotou zaručit, že je správná a ani o jediném učenci říci, že vždy zastával jen ten nejsprávnější názor. To můžeme jen tehdy, když vidíme, že to, co hlásá a to, co činí, si neprotiřečí a není to v konfliktu s Koránem a Sunnou.
Abú Hanífa, jeden z největších fakíhů všech dob, pravil: „Názor, který jsme zvolili, je ten nejlepší, ke kterému jsme byli s to dospět. Kdo potom přijde s názorem lepším, než je ten náš, ten dospěl k pravdě blíže a má větší nárok být následován.“11
Ti, kteří chápou argumenty zeširoka se budou ve svých dedukcích zákonitě lišit od těch, kteří mají sklon chápat je jako jednotliviny bez širšího kontextu. A ti, kteří pronikají k záměru vyřčených textů, přijdou s jinými pohledy, nežli ti, kteří se nedostanou pod povrch jejich doslovného znění.
Dále existují i spory mimo toto spektrum, ty, které se netýkají islámu jako takového a nikdy nesmí být pod islám zahrnuty, protože potom dochází k tříštění jednoty ummy na základě toho, že se strany navzájem obviňují ze zrady islámu v otázkách, které se islámu primárně ani netýkají. Tyto otázky nejsou spojeny s islámem, ale s dobovými a místními reáliemi jazykovými, kulturními, společenskými a politickými. Pokud se kdokoli rozhodne takové neshody islamizovat, dopouští se tím nevýslovné křivdy nejen vůči svým bratřím, muslimům jiného pohledu, ale i vůči islámu samotnému. Svým bratřím ukládá to, co jim Alláh neuložil a do islámu vnáší něco, co není jeho součástí.
Nejinak je tomu v případě individuálních osobních charakteristik, které u jedněch muslimů vedou k větší oblibě některých aspektů islámu oproti jiným, za předpokladu, že se tak neděje na úkor toho, co je povinností pro ně pro všechny. Tak nalezneme někoho, kdo se více věnuje dobrovolnému půstu, jiný nepovinné modlitbě, třetí se oddává zikru a prosbám, čtvrtý vyniká nad rámec povinnosti ve studiu náboženských nauk a pátý v da’wě a společenském aktivizmu. Nikdo z nich nemá právo uvalovat vlastní náboženskou zkušenost na ostatní a nutit toho, kdo se více postí, aby se také více modlil, prosil či vzpomínal Alláha, anebo někoho, kdo více studuje, aby se více věnoval společenským aktivitám či naopak. Jsme různí. Pochop, že toto vše jsou rozmanité brány vedoucí ke stejnému cíli. Alláh je otvírá různým lidem shodně jejich předpokladům, aby si je oblíbili a zamilovali a tím posílili i svou víru a bohabojnost.
O druzích otázek, které jsou mezi muslimy předmětem neshod, hovoří i Abú Ishák aš-Šátibí:
„O každé otázce, která v islámu vyvstala a způsobila mezi lidmi neshody, avšak nikoli toho rázu, že by způsobily nepřátelství, nenávist či rozkolnictví, jsme věděli, že je to neshoda, jejíž existence má v islámu svůj smysl. Avšak pokud šlo o neshodu, která poté, co se objevila, nevyhnutelně vedla k nepřátelství, pomluvám, rozkolnictví a odštěpování se, chápali jsme, že se jedná o něco, co s islámem nemá vůbec nic společného a že jde o to, na co Posel Boží صلى الله عليه وسلم vztahoval koránský verš:
إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَّسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ
„S těmi, kdož rozštěpili náboženství své a stali se sektáři, ty věru nemáš nic společného!“ (An’ám: 159)
Každý rozumný věřící má za povinnost držet se co nejdále od tohoto druhu neshod. Důkazem jsou slova Vznešeného:
وَاذْكُرُوا نِعْمَتَ اللَّهِ عَلَيْكُمْ إِذْ كُنتُمْ أَعْدَاءً فَأَلَّفَ بَيْنَ قُلُوبِكُمْ فَأَصْبَحْتُم بِنِعْمَتِهِ إِخْوَانًا
„Pomněte dobrodiní Božího k vám, když byli jste nepřáteli a On opět sblížil srdce vaše a stali jste se – díky milosti Jeho – bratry!“ (Áli ‘Imrán: 103)
Pokud by při sporu došlo ke vzájemnému bojkotu obou protistran, vždy se tak stávalo kvůli inovaci, kterou vnesli do víry následkem svého následování tužeb.
Islám vyzývá ke svornosti, vzájemné lásce, milosrdenství, slitování a odpuštění. Každý názor, který vede k čemukoli opačnému, odporuje i víře.“12
V otázce vztahu ke vnitromuslimským sporům proto můžeme vnímat dva extrémní a nebezpečné přístupy odporující skutečnému a pravému islámu.
První přístup znamená glorifikaci pokřivování islámu a rádoby tolerantní vyzdvihování odchylek od pravdy jako žádané plurality názorů. Když je umma zmítána chorými poryvy žádostivosti ega jednotlivých muslimů, tito se mezi sebou rozejdou ve svých názorech, začnou zveličovat přínosy názorové různosti a zároveň znevažovat nutnost, povinnost a plody sjednocenosti a názorové jednoty. V takovém případě se akcentují příčiny a cesty neshod nad příčinami a cestami jednoty. Toto je první nebezpečná krajnost.
Druhý nebezpečný extrém je donucování ostatních k přijímání vlastního názoru jako jediného správného. Měj se na pozoru před muslimy, kteří jsou natolik samolibí, že všechny ostatní mimo svou frakci považují za bludaře a myslí si, že jen oni mají pravdu. Dobrý pozor si dej na tuto chorou mentalitu. Vyvaruj se nálepkování, žlučovitých odsudků a do absurdity zahnaného extremizmu, který se skrývá za rádoby náboženskými motivy. To je naprosto zcestná terapie bolavých rozkolů této ummy, která jen zhoršuje původní nemoc. A dávno již bylo řečeno: Pokud už něco nedokážeš napravit, alespoň to ještě více nepokaz. A ten, kdo nedokáže rozpoznat pravdu, ten nedokáže ani rozeznat a vyvrátit lež.
Odsudek za hřích, inovaci, pokrytectví či nevíru je legitimním aspektem islámu, je-li použit na správném místě správným způsobem lidmi, kteří jsou tím pověření. Je účinnou zbraní proti zlu hříšníků, pokrytců, heretiků, sektářů a odpadlíků. Ale použita nesprávnými lidmi na nesprávném místě v nesprávné situaci, stává se tato zbraň zbraní hromadného ničení, která zahubí i toho, kdo ji používá! Přehánění tohoto druhu případné sektářství, bludy, pokrytectví a odpadlictví ještě zintenzivňuje, namísto, aby ho mýtilo. Pokud se tak činí veřejně, roste míra veřejného zla. Pokud se tak činí tajně, bobtná ve společnosti jedovaté pokrytectví.
Otázky názorových neshod jsou nicméně velmi nebezpečný terén, do něhož by prostí muslimové a nováčci na poli islámských nauk neměli vůbec zabředávat. A tím spíše by se měli vyvarovat unáhlených a kategorických soudů.
Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín řekl:
„Vyzývám a vybízím své bratry, zejména pak mládež, aby studovali a učili se nauku s náležitým pochopením a aby o každé věci velmi důkladně přemýšleli. Aby věci neposuzovali zbrkle a unáhleně předtím, než je dopodrobna prostudují, nezískají v nich jistotu a nemají o nich nejmenší pochyby. Pozice toho, kdo odpovídá na otázky o náboženství, je nesmírně prekérní. I jedno jediné špatné slůvko může mít později pro člověka přímo katastrofální následky.“13
Závěrem
Málika ibn Anas kdysi jeden muslim požádal o radu. Málik mu odpověděl: „Radím ti být bohabojný, poskytnout upřímnou radu každému muslimovi a získávat vědění od těch, kteří vědění nesou.“14
Veden tímto jeho příkladem, sepsal jsem i výše uvedené rady.
Bratře! Sestro! Má rada zní: Alláhu děkuj, že následuješ správnou cestu a že islám správně chápeš. Neber to jako samozřejmost a ignoruj, avšak nezatracuj ty, kteří tak zatím nečiní, aby tě Alláh nezbavil Svého nejcennějšího daru – daru správného pochopení víry.
Viděl jsem lidi islám přijímat a přicházet do mešit. Ale viděl jsem je, Alláha prosím o ochranu před tím, mešity i islám jako takový opouštět. A ze zkušenosti vím, že důvodem byla vždy některá z těch tří věcí, kterou jsem zmínil. Buď málo děkovali za dar pravého pochopení víry, anebo se nechali otrávit těmi, kdo víru nechápou správně, anebo byli vůči nim příliš ukrutní. Na zcestí je odvedlo jejich neplodné teoretizování, hromadění nepotřebných poznatků nevedoucích ke změně smýšlení a zaujímání originálních individuálních názorů jen kvůli jejich intelektuálnímu snobství, tedy následování toho, co nevědomého a zatvrzelého nedokáže proměnit a poučit a co rozumný věřící k ničemu nepotřebuje. V blud je uvrhla dlouhá sezení s lidmi, kteří sami neví, co chtějí a nemají jasno sami se sebou, co vlastně následují a jakou cestou se ubírají. Pak se i oni stali stejnými, bez ohledu na to, jak silnými a hrubými slovy je možná někteří z nich odsuzovali. Jejich slova byla možná velmi průrazná, méně však byly průrazné jejich argumenty.
Prosím, přijmi tuto mou radu za svou. Vyzývej k témuž lidi ve svém okolí. Ty, kteří jsou ve tvém postavení, ty, které máš ty sám na zodpovědnost i ty, kteří jsou nad tebou. Nikdy nevíš, kdo z nich může na tuto výzvu odpovědět a stát se vlivnou či vůdčí osobností ve prospěch skutečného a pravého islámu. Tato umma je jako déšť či chutný pokrm. Nevíš, zda je lepší její začátek, prostředek nebo konec. Tato umma bude, dá-li Alláh, tvořit většinu obyvatel Ráje.
Je ale i mnoho těch, kteří jsou na štíru se skutečným islámem a říkají si praví muslimové a také hodně těch, kteří se vydávají za opravdové učence, ale nenesou žádnou skutečnou nauku. Nenech se jimi oklamat. Skutečný a pravý islám je ta nejnádhernější myšlenka, která v celém vesmíru existuje. Ale islám tak, jak ho chápeme my, může být – a nezřídka i bývá – skutečně ohavný a odpudivý, tím více, čím méně se my sami podrobujeme islámu skutečnému a pravému.
Přijmeš-li tyto mé rady za své, připrav se, že řadou lidí budeš obviňován z rozkolnictví, fanatizmu, zaostalosti, netolerance a podobných nešvarů. Věř mi, že se ti to dříve či později stane. A možná se k nim potom po čase přidají i další, pro které nebudeš “dostatečně tvrdý.” Pokud se to stane, potom věz, že kráčíš po zlaté střední cestě uprostřed dvou krajností. A buď si jist, že všechna tato obvinění nepřicházejí od těch, kteří mají problém s tebou, ale od těch, kteří mají problém s koránskými verši a s hadísy, kterými jim odpovídáš. Mají problém podrobit se rozkazu Alláha a Jeho Posla صلى الله عليه وسلم. Akorát se to bojí říci narovinu. Jenže je to všem vidět ze způsobu, jakým oni sami ve svém životě praktikují islám. Po ovoci poznáš strom.
Skončím slovy Ibnu l-Kajjima, jenž pravil:
„Není nic obtížného, při čemž se Alláh vzpomene, aby se to nestalo snadným, ani těžkosti, která by tím nebyla usnadněna a ani nesnáze, aniž by tím nebyla sňata.“15
Prosím tedy Alláha, aby nám usnadnil, co je obtížné, aby ulehčil tíži našeho břemene a sejmul z nás naše nesnáze na tomto i na onom světě. Ámín.
- Zaznamenal al-Herewí v Zemmu l-kelámi we ahlih, 2/264.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá wer-rasáil, 7/367.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 15/292.
- Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/255.
- Zaznamenal al-Herewí v Zemmu l-kelám, 5/81.
- Viz Medáridžu s-sálikín, 2/439.
- Viz al-Bidájetu wen-nihája, 5/228.
- Viz Minhádžu s-sunna, 4/198.
- Viz Minhádžu s-sunna, 5/132.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá we l-mekálát, 8/8.
- Zaznamenal al-Chatíb al-Bagdádí v Táríchu Baghdád, 13/352.
- Viz al-Muweffekát, 4/186. Srov. slova stejného autora v díle al-l’tisám, str. 429.
- Viz Ahkámun mine l-Kur´áni l-kerím, súratu l-Bekara, 1/53.
- Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, 1/322.
- Viz Wábilu s-sejjib, str. 77.