OTÁZKA: Jak se staví islám k očkování nebo k trendu neočkovat děti? V mnoha muslimských zemích prý duchovní agitovali proti očkování, což vyústilo v nebezpečné epidemie.
ODPOVĚĎ:
OTÁZKA: Jak se staví islám k očkování nebo k trendu neočkovat děti? V mnoha muslimských zemích prý duchovní agitovali proti očkování, což vyústilo v nebezpečné epidemie.
ODPOVĚĎ:
Co se týče očkování, pokud je jasně dokázáno, že nepůsobí žádnou škodu a vakcína neobsahuje nic zakázaného, potom ji je možno bez obav použít.
Tím spíše, jedná li se o nákazu, která působí smrt nebo těžké poškození zdraví (např. pravé neštovice, záškrt), jako ztrátu hybnosti, plodnosti nebo malformace nenarozeného plodu, např. (virová obrna, příušnice, zarděnky, spalničky apod.).
Důkazem je Boží příkaz:
وَلا تَقْتُلُوا أَنْفُسَكُمْ إِنَّ اللَّهَ كَانَ بِكُمْ رَحِيمًا
ِA Nezabíjejte se! Věru Alláh je k vám milostiv! (Nisá´:29)
Na základě tohoto verše a pravidla, že cokoli nutně vede k nějakému důsledku, přebírá předpis tohoto důsledku, lze vyvodit, že totéž platí i o očkování. Poskytuje-li toto ochranu před smrtelnou nákazou, nebo nákazou zanechávající trvalé poškození zdraví, jde o nezbytnost (arab. ضرورة darúra). Pokud se jedná o očkování chránící před vysilující a nebezpečnou nákazou, která však není tolik nepůsobí nezvratné poškození, jde o potřebu (arab. حاجة hádža).
I pokud není v otázce ohrožení lidského života nebo nějaké tělesné funkce pacienta, velká většina kvalifikovaných učenců smýšlí, že léčit se je povinností, což je názor šáfi’ovského a hanbelovského mezhebu, anebo alespoň velmi doporučenou sunnou, což je názor hanefíjského mezhebu. Nejsilnějším důkazem tohoto názoru je podle Ibn Džubejra Sunnou stanovený předpis baňkování a pouštění krve přes vlásečnice podtlakem (arab. حجامة hidžáma).
Posel Boží صلى الله عليه و سلم opdpověděl jisté skupině beduínů na otázku, zda se mají léčit ze svých neduhů, takto: „Podstupujte léčbu, protože Alláh určil lék pro každou chorobu, kromě staroby.“1
Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle jiného hadísu na otázku, zda se léčit, jistému beduínovi odpověděl: „Ano, léčte se. Alláh na každou chorobu stvořil i lék. Zná ho ten, kdo ho zná a nezná ho ten, kdo ho nezná.“2
‘Urwa ibn Zubejr se tázal ‘Áiše رضي الله عنها ohledně jejích znalostí: „Matko věřících, neudivují mne tvé znalosti šarí’atských předpisů, vždyť ty jsi manželka Posla Božího صلى الله عليه و سلم a dcera Abú Bekra رضي الله عنه. Ani mne neudivují tvé znalosti dějin a poezie, neboť jsi dcerou Abú Bekra, který byl v tomto ohledu mezi lidmi jeden z nejučenějších. Ale udivují mne tvé znalosti lékařství. Odkud a jak jsi je získala?” Odpověděla: „Posel Boží صلى الله عليه و سلم na konci svého života často ochořel. Navštěvovaly ho delegace z okolního světa, předepisovali mu léky a já jsem ho jimi léčila. Tak jsem se to naučila.“3
V okamžiku, kdy se navíc jedná o ochranu celé populace před infekcemi, pak jde tím spíše o povinnost.
Proto by muslimové neměli zanedbávat ani medicínskou vědu ani ochranu veřejného zdraví, které by mělo být v kompetenci institucí upravujících jejich světské záležitosti. Ibn Chubejr a al-Ghazálí uvádí, že znalost medicíny je povinností muslimů jako kolektivu (arab. فرض كفاية fardu kifája), tj. pokud umma jako celek nevyprodukuje dostatek odborníků v těchto otázkách, hřích padá na všechny její členy.
Proto není ani objektivní, ani racionální, ani nábožensky ospravedlnitelné podléhat davové hysterii, nepotvrzeným zprávám a konspiračním teoriím, jako to bohužel učinili muslimové v některých chudých oblastech v Sahelu, když odmítli očkování proti dětské obrně a černému kašli ze strachu, že vakcíny dodávané z EU a USA jsou nakažené virem HIV, nebo muslimové v indickém státě Gudžarát, když odmítli dát očkovat své děti proto, že se obávali údajného tajného projektu indické vlády, který měl za cíl sterilizovat muslimy. Stejně nepodložené jsou obavy mnohých křesťanských fundamentalistů a zastánců alternativní medicíny či způsobu života v západních zemích, kteří poukazují na údajnou spojitost mezi autizmem a vakcinací. Je pravdou, že vakcinace, či spíše ojedinělá alergická reakce na ni, byla zodpovědná za několik případů těžkého poškození zdraví, ale jde o natolik řídké případy, že nemohou určovat pravidlo a zvrátit verdikt, protože potenciální riziko neočkování je omnoho větší.
Ochrana před nákazami a jejich prevence je naznačena konec konců již hadísy.
Od ‘Abdulláha ibn ‘Abbáse رضي الله عنه se uvádí, že Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه táhnul směrem na Šám a když dospěl do města zvaného Sergh, které se nachází severně od Hidžázu, setkal se tam se svými vojáky pod vedením Abú ‘Ubejdy Ámira ibn Džerráha رضي الله عنه. Ti jej zpravili o tom, že v Šámu propukla epidemie. Omar na to Ibn ‘Abbásovi poručil: „Zavolej mi první muhádžiry.” Ibn ‘Abbás mu je tedy zavolal a on se s nimi ohledně té epidemie radil. Oni ohledně toho měli různé názory. Někdo řekl: „Vyrazil jsi s určitým cílem a neměli bychom od něj ustupovat.” Jiní řekli: „S tebou přicházejí i vzácní lidé, společníci Božího Posla صلى الله عليه و سلم, neměli bychom je vystavovat riziku nákazy.” Omar řekl: „Rozejděte se.” Poté Ibn ‘Abbásovi poručil svolat ansáry. Když je svolal, Omar se s nimi opět dlouze radil, co činit, když nyní ví, že v Šámu řádí epidemie. Jenže i oni měli různé názory, podobně jako muhádžirové. „Rozejděte se,” poručil jim Omar a nařídil Ibn ‘Abbásovi sezvat kurajšovské stařešiny z řad muhádžirů, ty z přítomných, kteří islám přijali ještě před osvobozením Mekky. Když je sezval, seznali, že všichni byli stejného názoru: „Myslíme, že by ses měl obrátit zpět a nevystavovat je té nákaze.” Potom Omar svolal všechny a řekl jim: „Zítra ráno se vracíme zpátky do Medíny, připravte se.” Abú ‘Ubejda namítl: „To budeme utíkat před rozhodnutím Božím?” Omar vyjádřil nevoli: „Ach, kdyby to tak řekl někdo jiný, Abú ‘Ubejdo!” A o Omarovi bylo známo že nemá rád nesouhlas. Dodal: „Ano, správně, od jednoho rozhodnutí Božího běžíme vstříc jinému rozhodnutí Božímu! Co myslíš, kdybys měl velbloudy a spustil se s nimi do jednoho údolí z jedné i druhé stray, z nichž jedna je úropdná a druhá neúrodná, kdybys je nechal popásat se na jedné úrodné a na druhé neúrodné straně, nebylo by snad i jedno i druhé rozhodnutím Božím?” V tom přišel ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf رضي الله عنه, který kvůli nějaké své potřebě nebyl předtím přítomen a řekl: „Já o tom něco vím. Slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci: „Pokud uslyšíte, že v nějakém kraji propukla epidemie, nevcházejte tam. A pokud epidemie propukne v místě, kde se nacházíte vy, neopouštějte toto místo, prchajíce před ní!” Poté Omar poděkoval Alláhu a vzdálil se.4
Za zmínku jistě stojí i skutečnost, že právě muslimští lékaři, proslavení i celou řadou jiných poznatků, metod, zjištění a postupů, stáli u zrodu velmi efektivní předmoderní metody, která vlastně byla svého druhu vakcinací. Uvádí se, že na územích Osmanské, Safíjovské a Mughalské říše bránili v nákaze pravými neštovicemi tak, že kůží pacientů provlékali niť napuštěnou výměškem z boláků kravských neštovic. V evropském lékařství přišli na vakcinaci podobným způsobem. Samotné slovo vakcinace v sobě dodnes ukrývá latinské slovo vacca znamenající krávu.
1 Zaznamenali Ahmed v Musnedu, hadís č. 17989; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2039, jako hasan sahíh; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3436; a Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 3588, v několika lehce odlišných verzích od Ibn Mes’úda, Abú Hurejry, Abú Chuzámy a Ibn ‘Abbáse رضي اله عنهم أجمعين. Jeho isnád je sahíh. Ibn Hibbán ho uvádí jako sahíh pod č. 1394 a 1395 ve svém Sahíhu. S tímto oceněním souhlasí al-Busírí v Medžme’u z-zewáid.
2Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 3568 od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه jako sahíh; Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3438 se sahíh isnádem, jehož autentičnost doložil al-Busírí v Medžme’u z-zewáid a Hákim v Mustedreku, 4/196-197. S nimi v tom souhlasil i az-Zehebí.
3Zaznamenal Ahmed v Musnedu, podání č. 24373.
4Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1485.