‘Abdulláh ibn ‘Amr ibnu l-‘Ás رضي الله عنهما vyprávě: „Seděli jsme s Poslem Božím صلى الله عليه وسلم, když přišel jeden beduín. Měl přes sebe přehozený honosný plášť s ozdobným lemováním.
Přibližoval se, až stanul přímo před Poslem Božím صلى الله عليه وسلم a pak pyšně pravil: „Váš druh pohanil každého urozeného jezdce a vyzdvihoval kdejakého pasáčka!“
Posel Boží صلى الله عليه وسلم ho popadl za cípy jeho pláště a odvětil mu:
أَلاَ أَرَى عَلَيْكَ لِبَاسَ مَنْ لاَ يَعْقِلُ
„No ne! Vidím, že nosíš oděv někoho, kdo vůbec neuvažuje.“
A pak pokračoval:
إِنَّ نَبِيَّ اللهِ نُوحًا صلى الله عليه وسلم لَمَّا حَضَرَتْهُ الْوَفَاةُ قَالَ لِابْنِهِ: إِنِّي قَاصٌّ عَلَيْكَ الْوَصِيَّةَ، آمُرُكَ بِاثْنَتَيْنِ، وَأَنْهَاكَ عَنِ اثْنَتَيْنِ: آمُرُكَ بِلاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ، فَإِنَّ السَّمَاوَاتِ السَّبْعَ وَالأَرَضِينَ السَّبْعَ، لَوْ وُضِعْنَ فِي كِفَّةٍ وَوُضِعَتْ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ فِي كِفَّةٍ لَرَجَحَتْ بِهِنَّ، وَلَوْ أَنَّ السَّمَاوَاتِ السَّبْعَ وَالأَرَضِينَ السَّبْعَ كُنَّ حَلْقَةً مُبْهَمَةً لَقَصَمَتْهُنَّ لاَ إِلَهَ إِلاَّ اللَّهُ، وَسُبْحَانَ اللهِ وَبِحَمْدِهِ، فَإِنَّهَا صَلاَةُ كُلِّ شَيْءٍ، وَبِهَا يُرْزَقُ كُلُّ شَيْءٍ، وَأَنْهَاكَ عَنِ الشِّرْكِ وَالْكِبْرِ
„Věru když se k němu přiblížila smrt, Boží Prorok Núh odkázal svému synovi: „Věru ti zanechávám tento testament. Přikazuji ti dvě věci a jiné dvě věci ti zakazuji. Přikazuji ti slova lá iláhe ille lláh, tj. „nic krom Alláha nemá nárok být uctíváno,“ pročež věru kdyby bylo sedmero nebes i sedmero zemí položeno na jednu misku vah a na druhou misku vah byla položena slova „nic krom Alláha nemá nárok být uctíváno,“ tato slova by převážila. A kdyby sedmero nebes a sedmero zemí byly tmavým prstencem, slova „nic krom Alláha nemá nárok být uctíváno“ by ho přeťala vedví. Slova „nic krom Alláha nemá nárok na uctívání“ a subhánalláhi we bihamdih, tj. „sláva Alláhu v Jeho chvále, prostému vší nedokonalosti“ jsou pak věru modlitbou každičké věci a skrze ni se všemu dostává obživy. A zakazuji ti modloslužbu a pýchu.“
Někdo řekl (podle jiného podání to řekl sám ‘Abdulláh): „Už víme, co je to modloslužba, ale co vlastně je pýcha? Je snad znakem pýchy nosit honosné oblečení?“
Posel Božíصلى الله عليه وسلم odvětil:
لاَ
„Nikoli.“
„Je potom pýchou, když si někdo z nás obuje krásné sandály s nádhernými řemínky?“ zeptal se dotyčný.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم odpověděl:
لاَ
„Nikoli.“
„Anebo je pýchou, když někdo z nás vlastní jízdní zvíře?“ hádal ten muž.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم znovu odvětil:
لاَ
„Nikoli.“
„A co mít okolo sebe spoustu přátel, s nimiž sedávám, je to pýchou?“ snažil se dotyčný uhodnout, co je podstatou neřesti, od které dávní i současní proroci odvracejí.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم však znovu uvedl jeho chápání na pravou míru svým stručným:
لاَ
„Nikoli.“
Dotyčný se nakonec zeptal: „Posle Boží, a co tedy je potom pýchou?“
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu odpověděl:
سَفَهُ الْحَقِّ، وَغَمْصُ النَّاسِ.
„Pošetilý výsměch pravdě a zpupné opovrhování jinými lidmi.“1
Tento hadís se dotýká všeobecného jevu lidské společnosti, která zbloudila daleko od přímé Boží cesty. Tepe nešvar, na který naráželi všichni proroci a Boží poslové – povrchní přístup k lidem a automatické a nekritické přesvědčení o správnosti právě panujícího společenského uspořádání a nyní existující sociální hierarchie mezi lidmi a názory, které zastávají. Staví se proti elitářským nárokům mocných a volá po kritickém přehodnocení hodnoty každého člověka. Ta není dána ani jeho původem, ani jeho bohatstvím či mírou úcty, kterou dotyčnému prokazují jeho krajané a podřízení. Skutečná hodnota člověka pramení z jeho nitra a z toho, jak on osobně naplňuje to, co po něm chce jeho Stvořitel, Jediný Pravý Bůh.
Následně Posel Boží صلى الله عليه وسلم přechází ke zmínce o prvním skutečném poselství lidstvu, které bylo svěřeno do rukou Núha, mír s ním. Vznešený Alláh ohledně něj praví:
لَقَدْ أَرْسَلْنَا نُوحًا إِلَىٰ قَوْمِهِ فَقَالَ يَا قَوْمِ اعْبُدُوا اللَّهَ مَا لَكُم مِّنْ إِلَٰهٍ غَيْرُهُ إِنِّي أَخَافُ عَلَيْكُمْ عَذَابَ يَوْمٍ عَظِيمٍ ﴿٥٩﴾ قَالَ الْمَلَأُ مِن قَوْمِهِ إِنَّا لَنَرَاكَ فِي ضَلَالٍ مُّبِينٍ ﴿٦٠﴾ قَالَ يَا قَوْمِ لَيْسَ بِي ضَلَالَةٌ وَلَٰكِنِّي رَسُولٌ مِّن رَّبِّ الْعَالَمِينَ ﴿٦١﴾ أُبَلِّغُكُمْ رِسَالَاتِ رَبِّي وَأَنصَحُ لَكُمْ وَأَعْلَمُ مِنَ اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ ﴿٦٢﴾ أَوَعَجِبْتُمْ أَن جَاءَكُمْ ذِكْرٌ مِّن رَّبِّكُمْ عَلَىٰ رَجُلٍ مِّنكُمْ لِيُنذِرَكُمْ وَلِتَتَّقُوا وَلَعَلَّكُمْ تُرْحَمُونَ ﴿٦٣﴾
„A již kdysi jsme vyslali Noema k lidu jeho; i pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho! Já se věru pro vás obávám trestu dne strašného! Však velmoži z lidu jeho řekli: „My vidíme, žes věru upadl do bludu zjevného.“ I pravil: „Lide můj, já nejsem v bludu, já posel jsem Pána lidstva veškerého. a předávám vám poselství Pána svého, udílím vám radu dobrou a vím od Boha to, co vy nevíte. Jste snad překvapeni, že se vám dostalo připomenutí od Pána vašeho prostřednictvím muže z vás, aby vás varoval a abyste byli bohabojní – snad se nad vámi smiluje.“ (A’ráf: 59-63)
Posel Boží Núh, mír s ním, v biblické tradici známý jako Noe, byl prvním skutečným poslem Božím v historii lidstva, který lidstvu zvěstoval první opravdové ucelené zjevení a který svůj lid přivedl z nevíry do víry.
Vznešený Alláh pravil:
وَلَقَدْ أَرْسَلْنَا نُوحًا إِلَىٰ قَوْمِهِ فَلَبِثَ فِيهِمْ أَلْفَ سَنَةٍ إِلَّا خَمْسِينَ عَامًا فَأَخَذَهُمُ الطُّوفَانُ وَهُمْ ظَالِمُونَ
„A vyslali jsme již kdysi Noema k lidu jeho a zůstal mezi nimi tisíc let bez padesáti. A zachvátila je potopa, neboť byli nespravedliví.“ (‘Ankebút: 14)
Núhův prorocký předchůdce Adam, praotec všech lidí, mír s ním, kdysi dávno vychoval pokolení, které následovalo prvotní čistou víru v Jedinost a Jedinečnost Boží a Boží absolutní nárok na uctívání.
Tuto víru lidstvo zachovalo po deset generací, načež se od ní postupně odchýlilo a zdegenerovalo k modloslužebnictví, jak popisuje Vznešený Alláh:
قَالَ نُوحٌ رَّبِّ إِنَّهُمْ عَصَوْنِي وَاتَّبَعُوا مَن لَّمْ يَزِدْهُ مَالُهُ وَوَلَدُهُ إِلَّا خَسَارًا ﴿٢١﴾ وَمَكَرُوا مَكْرًا كُبَّارًا ﴿٢٢﴾ وَقَالُوا لَا تَذَرُنَّ آلِهَتَكُمْ وَلَا تَذَرُنَّ وَدًّا وَلَا سُوَاعًا وَلَا يَغُوثَ وَيَعُوقَ وَنَسْرًا ﴿٢٣﴾ وَقَدْ أَضَلُّوا كَثِيرًا ۖ وَلَا تَزِدِ الظَّالِمِينَ إِلَّا ضَلَالًا ﴿٢٤﴾ مِّمَّا خَطِيئَاتِهِمْ أُغْرِقُوا فَأُدْخِلُوا نَارًا فَلَمْ يَجِدُوا لَهُم مِّن دُونِ اللَّهِ أَنصَارًا ﴿٢٥﴾
„I pravil Noe dále: „Pane můj, oni mne neuposlechli a následovali toho, jehož majetek a děti jen zkázu jeho zvětšily, a nesmírný úklad proti mně připravili a zvolali: „Neopouštějte božstva svá! Neopouštějte Wadda ani Suwá´, ani Jaghútha a Ja´úqa a Nasra!“ A věru oni mnohým zbloudit dali; a nerozmnožuj nespravedlivým ničeho, leda jejich bloudění!“ Pro hříchy své pak byli utopeni a do ohně pekelného vrženi a nenalezli pro sebe mimo Boha žádné pomocníky.“ (Núh: 21-25)
Alláh potopou světa očistil zemi od špíny modloslužby a modloslužebníků a zachránil jen Núha, jeho rodinu a jeho věrné věřící následovníky, celkem ne více, než jen několik desítek lidí:
فَكَذَّبُوهُ فَأَنجَيْنَاهُ وَالَّذِينَ مَعَهُ فِي الْفُلْكِ وَأَغْرَقْنَا الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا ۚ إِنَّهُمْ كَانُوا قَوْمًا عَمِينَ
„Však oni za lháře jej prohlásili; My pak zachránili jsme jej i ty, kdo spolu s ním na lodi byli, zatímco jsme utopili ty, kdož znamení Naše za lživá měli – a byl to věru lid zaslepený.“ (A’ráf: 64)
Tito šťastlivci se stali Božími vyvolenými a základem, z něhož mělo být obnoveno celé lidstvo.
Sunna nám v tomto hadísu ukazuje odkaz nejstaršího ze zjevení, který svým potomkům předal sám Núh na smrtelné posteli, když v úctyhodném a pro nás dnes zcela nepředstavitelném věku odcházel z tohoto světa. Tento odkaz zahrnuje dva apely pozitivní a dva negativní.
První z příkazů volá po naplnění slov svědectví víry, že není božstva krom Jediného Pravého Boha, který je Skutečný, který je Jedinečný a je přesně takový, jak popuisuje Sám Sebe. A proto, jinými slovy, nic a nikdo nemá právo být uctíváno vedle Něho či namísto Něj.
Druhý z příkazů volá k velebení, oslavování a chválení Alláha skrze oslavné formulky a slovní obraty, které On zjevil. Jednak se tím implikuje nutnost Zjevení, které ustavuje správný způsob uctívání Jediného Pravého Boha a jednak se dává na vědomí, že právě uctívání je účelem lidského bytí a naplněním Božího řádu ve světě, ke kterému se člověk vědomě přidává, zatímco ho z předurčení Jediného Pravého Boha naplňuje i všechno ostatní, co On stvořil. Lidské plnění tohoto závazku přináší do světa soulad a harmonii, zatímco zpronevěra tohoto závazku ve světě působí zkázu a chaos. Vznešený Alláh o veškerenstvu, jež pěje Boží chválu, praví:
تُسَبِّحُ لَهُ السَّمَاوَاتُ السَّبْعُ وَالْأَرْضُ وَمَن فِيهِنَّ ۚ وَإِن مِّن شَيْءٍ إِلَّا يُسَبِّحُ بِحَمْدِهِ وَلَٰكِن لَّا تَفْقَهُونَ تَسْبِيحَهُمْ ۗ إِنَّهُ كَانَ حَلِيمًا غَفُورًا
„A pěje slávu Jeho sedm nebes a země i vše, co na nich je. A není věci, jež by chválu Jeho neslavila, avšak vy nevěřící slavení jejich nechápete. On věru mírný je i odpouštějící.“ (Isrá: 44)
První ze zákazů je následně analogicky protikladem prvního příkazu. Zakazuje se modloslužba, tedy přidružování k Jedinému Pravému Bohu. K tomu dochází, když se připíšou vlastnosti stvoření Stvořiteli, anebo se stvoření připíšou vlastnosti a nároky Stvořitele. Když někdo odmítá existenci Stvořitele, také Mu vlastně připisuje vlastnost stvořených jsoucen, která nejsou samozřejmá a tím pádem mohou i neexistovat. A prakticky rovněž byla doba, kdy skutečně neexistovala, protože vše, co bylo jednou stvořeno, má někdy v čase svůj počátek. Právo na uctívání je ovšem výsostným nárokem Stvořitele. Kdo ho neplní, anebo tento nárok připisuje stvoření, zvedá stvoření, ať už je jakékoli či je uctívaným dokonce i on sám, na roveň Jedinému Pravému Bohu a tím se dopouští modloslužby, stejně jako ten, kdo směřuje svou prosbu, modlitbu, velebení či jakýkoli jiný skutek uctívání komukoli či čemukoli jinému, než Jedinému Pravému Bohu.
Po tomto zákazu, který Prorokovi společníci, ať je s nimi všemi Alláh spokojen, chápali jako samozřejmý imperativ, přichází zákaz druhý, který jim byl nejasný a vyžadoval další vysvětlení. Zákaz pýchy, nadutosti, zpupnosti a arogance. Ta nebere svou podstatu ve vnějším vzhledu, honosném šatu, drahé obuvi, luxusním životě či postavení nebo oblibě mezi lidmi. Člověk může nosit nejdražší a nejluxusnější oblečení, žít nejpřepychovější život a být středem pozornosti, obletován všemi ostatními ldimi, aniž by zároveň byl pyšný, nadutý, zpupný a arogantní. A není ani vyloučeno, že někdo v nejubožejším hávu, žijící nejbídnější život, někdo, kdo je všemi opovrhován, může trpět i touto příšernou neřestí. Jediným měřítkem a lakmusovým papírkem určujícím, zda touto zničující duchovní chorobou někdo trpí, či nikoli, je jeho schopnost přistupovat k druhým s uctivostí a pokorou a neohrnovat svůj nos nad pravdou, byť by mu byla nepříjemná, odporovala jeho dosavadnímu mínění a byla v rozporu s jeho vlastními zájmy. Kdo toto dovede, ten se před ní zachránil. Kdo však v této zkoušce propadne, toho si tato choroba připíše jako svou další oběť, bez ohledu na to, co má na sobě, jak žije, v čem jezdí a kolik má okolo sebe lidí.
Ať nás Všemohoucí Stvořitel chrání před modloslužbou a pýchou a podpoří nás ve snaze uctívat a velebit pouze Jeho. Ámín!
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 6583; al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, hadís č. 548 a toto je jeho znění; a at-Taberání v ad-Du’á, hadís č. 1714. Jeho isnád doložil jako sahíh al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 134; a celý hadís jako sahíh označil v Sahíhu l-Adebi l-mufred, hadís č. 426.