Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَا مِنْ مَوْلُودٍ إِلاَّ يُولَدُ عَلَى الْفِطْرَةِ، فَأَبَوَاهُ يُهَوِّدَانِهِ أَوْ يُنَصِّرَانِهِ أَوْ يُمَجِّسَانِهِ، كَمَا تُنْتَجُ الْبَهِيمَةُ بَهِيمَةً جَمْعَاءَ، هَلْ تُحِسُّونَ فِيهَا مِنْ جَدْعَاءَ
“Není žádného novorozence, aniž by se nenarodil s přirozenou vírou. Až jeho rodiče z něj učiní žida, křesťana, či zoroastrovce. Tak jako i zvířata vrhají mláďata, kterým nic nechybí. Což jste mezi nimi viděli nějaké, které by se narodilo s naříznutýma ušima?1“2
Potom Abú Hurejra recitoval Boží slova:
فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا ۚ فِطْرَتَ اللَّهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا ۚ لَا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّهِ ۚ ذَٰلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ
“Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví.” (Rúm: 30)
Jeden z bratrů, který kdysi býval křesťanem a poté objevil pravdu islámu a přijal ho za svou víru, vyprávěl:
Jednou jsem procházel se svým malým synkem okolo sochy ukřižovaného, nacházející se nedaleko místního kostela.
Syn se mne zeptal: “Tatí! Kdo je to?”
“To je Ježíš, Syn Boží, náš Bůh.”
“A tatí, proč je přibitý na kříž? Proč má na těle rány? Proč vypadá tak vyčerpaně?” vyptávalo se zvídavé dítko. “Mě je ho hrozně moc líto!” nešetřil maličký emocemi.
“To mu udělali jedni velmi zlí lidé, kteří v něj neuvěřili. Proto je ukřižovaný,” odpověděl otec synkovi.
“A tatí! Proč ho ale jeho otec nezachránil?! A když ne on, proč třeba nedokázal bránit sám sebe? Když je nakonec bůh, tak přece může všechno …” uvažoval chlapec.
“Bůh tak určil. Tak tomu Bůh chtěl. Protože jeho plánem bylo nám skrze jeho oběť odpustit naše hříchy,” snažil se rozjímavému chlapci vysvětlit základní dogma své víry jeho otec, dodávaje: “Bůh poslal k nám svého jediného vlastního syna, aby z nás jeho ukřižováním sňal všechny naše hříchy. Obětoval ho kvůli nám, aby nás vykoupil a spasil. Tak to rozhodl a tak s tím byl spokojen.”
“A tatí …” volal na otce ten chlapeček, “i ty bys byl spokojen s tím, aby mě mučili a ukřižovali kvůli komukoli jinému, i kdybys mě dokázal bránit?” divil se.
“Jasně, že ne, to v žádném případě,” ujišťoval synka otec.
Jeho malý synáček mu tehdy řekl: “Jak potom Bůh mohl být spokojen s tím, že se Jeho Synovi stalo něco takového? Když Bůh by nám přece dokázal odpustit naše hříchy i tak, aniž by Jeho Syn trpěl a lidé ho ponižovali a mučili?”
Jak otec toho malého zvídavého chlapce později potvrdil, právě tato slova a tento rozhovor stály na počátku cesty k islámu. Dětské otázky bývají přímé a míří k jádru věci. A tyto měly tu moc, že přesvědčili otce o nesmyslnosti své dosavadní víry. Ukázaly mu pravdu.
Jaký rozum a jaká logika dovoluje věřit v takový blud? A jak se s tím má vyrovnat soucitné a cítící lidské srdce? Jak v něco takového věřit?
Vznešený Alláh praví:
وَقَالُوا اتَّخَذَ اللَّهُ وَلَدًا ۗ سُبْحَانَهُ ۖ بَل لَّهُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۖ كُلٌّ لَّهُ قَانِتُونَ
“A říkají: “Bůh vzal si dítě!” Při slávě Jeho, není tomu tak! Jemu náleží vše, co na nebesích i zemi je, a všichni se před ním pokorně sklánějí!” (Bekara: 116)
قَالُوا اتَّخَذَ اللَّهُ وَلَدًا ۗ سُبْحَانَهُ ۖ هُوَ الْغَنِيُّ ۖ لَهُ مَا فِي السَّمَاوَاتِ وَمَا فِي الْأَرْضِ ۚ إِنْ عِندَكُم مِّن سُلْطَانٍ بِهَٰذَا ۚ أَتَقُولُونَ عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
“Říkají: “Bůh si vzal děti.” Sláva Mu, jenž soběstačný je a Jemuž náleží vše, co na nebesích a na zemi je. Máte snad oprávnění k tomuto tvrzení, či chcete říkat o Bohu něco, o čem nemáte ponětí?” (Júnus: 68)
Cvála Alláhu za přirozenost islámu!
وَقُلِ الْحَمْدُ لِلَّهِ الَّذِي لَمْ يَتَّخِذْ وَلَدًا وَلَمْ يَكُن لَّهُ شَرِيكٌ فِي الْمُلْكِ وَلَمْ يَكُن لَّهُ وَلِيٌّ مِّنَ الذُّلِّ ۖ وَكَبِّرْهُ تَكْبِيرًا
“Rci: “Chvála Bohu, jenž nevzal si pro sebe dítě žádné, jenž nemá společníka ve vládě a nepotřebuje před ponížením ochránce!” A oslavuj velikost Jeho!” (Isrá: 111)
رَبَّنَا آمَنَّا فَاغْفِرْ لَنَا وَارْحَمْنَا وَأَنتَ خَيْرُ الرَّاحِمِينَ
“Pane náš, uvěřili jsme, odpusť nám a slituj se nad námi, neboť Tys nejlepší ze slitovníků!” (Mu´minún: 109)
رَبِّ أَوْزِعْنِي أَنْ أَشْكُرَ نِعْمَتَكَ الَّتِي أَنْعَمْتَ عَلَيَّ وَعَلَىٰ وَالِدَيَّ وَأَنْ أَعْمَلَ صَالِحًا تَرْضَاهُ وَأَدْخِلْنِي بِرَحْمَتِكَ فِي عِبَادِكَ الصَّالِحِينَ
“Pane můj, vnukni mi, abych Ti poděkoval za dobrodiní Tvé, jímž zahrnuls mne i rodiče mé! Dej, ať pro Tvé zalíbení konám zbožné skutky, a uveď mne ze Svého milosrdenství mezi bezúhonné služebníky Své!” (Neml: 19)