Překážky v hledání nauky, díl 3.

 

Všimněte si, že Korán nebyl zjeven najednou, ale postupně. Toto ilustruje nutnost postupného získávání znalosti.

 

Vznešený Alláh praví:

إِنَّا نَحْنُ نَزَّلْنَا عَلَيْكَ الْقُرْآنَ تَنزِيلًا

Zajisté jsme ti seslali Korán sesláním (Insán:23)

 

وَقَالَ الَّذِينَ كَفَرُوا لَوْلَا نُزِّلَ عَلَيْهِ الْقُرْآنُ جُمْلَةً وَاحِدَةً ۚ كَذَٰلِكَ لِنُثَبِّتَ بِهِ فُؤَادَكَ ۖ وَرَتَّلْنَاهُ تَرْتِيلًا

A říkají ti, kdož nevěří: "Kdyby mu byl seslán Korán v jednom celku, uvěřili bychom!" A sesíláme jej takto, abychom tím posílili srdce tvé, a předčítáme jej s péčí největší. (Furkán: 32).

 

Výraz نزلناه تنزيلا nezzelnáhu tenzílen odkazuje k postupnému sesílání Koránu a výraz رتلناه ترتيلا rattelnáhu tertílen k jeho pečlivé recitaci, podle některých učenců umožňující jeho objasnění.

 

Az-Zubejdí zmínil ve své knize az-Zarí’a:

„Pro žáka je důležité nepokračovat do určité oblasti nauky, dokud nebude ovládat tu předcházející a nedá jí to, co od něj žádá. Protože věru jen memorovat a tlačit znalosti do hlavy znamená ztratit pochopení a porozumění tomu, co se člověk učí.“

 

Proto je třeba začít s naukou tewhídu a potom se přesunout k dalším odvětvím.

 

Postupnost (arab. تدرج tederrudž) se odráží ve dvojím – v postupnosti studia jednotlivých nauk i v postupnosti studia každé jedné z nich.

 

Abu l-Ajná vyprávěl: „Přišel jsem k ‘Abdulláhovi ibn Daúdovi¹ a on se mne zeptal: „Co tě přivádí?“ Řekl jsem: „Přicházím kvůli hadísu.“ Odpověděl: „Odejdi a nauč se nejprve Korán.“ Odpověděl jsem: „Věru jsem se již naučil zpaměti celý Korán.“ Řekl: „Čti.“ Recitoval jsem dlouhý kus a on mi potom řekl, odkud mám recitovat dál, potom dál, dokud jsem neskončil. Potom mi řekl: „Teď běž a nauč se dědické právo.“ Řekl jsem mu: „Věru jsem se tu nejpodstatnější část z něj již naučil.“ Pravil: „Velmi dobře. Kdo ti je blíže? Tvůj strýc nebo tvůj synovec?“ „Můj synovec,“ odpověděl jsem. „Proč?“ zeptal se. „Protože můj bratr je od mé matky a můj strýc je od mého dědečka.“ Řekl mi: „Tak se běž učit arabskou jazykovědu.“ Řekl jsem: „Věru jsem se učil nauku o jazyku od těchto dvou …“ „Dobrá,“ řekl, „proč tedy Omar ibnu l-Chattáb, když byl smrtelně raněn, řekl:

يا لَله و لِلمسلمين

„Já lalláh we lilmuslimín“ – proč je na prvním písmeni lám fetha a na druhém kesra?“ Odpověděl jsem: „Protože první lám je kvůli prosbě k Alláhu, tam bývá fetha a druhé je kvůli tomu, že hledal útěchu.“ Potom Abdulláh řekl: „Pokud by byl někdo, komu bych měl odevzdat hadísy, byl bys to ty.“

 

Nejprve je tedy nutno naučit se do detailů tewhíd a teprve potom se přesunout k dalším oblastem islámské náboženské nauky. V rámci tohoto musíme dodržovat postupnost ve studiu jednotlivých knih a některé prostudovat dříve, nežli jiné. Anebo se můžeme ponořit do studia jednoho jeho odvětví, např. توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíjja a zcela jej zvládnout, před tím, než se ponoříme do detailů nauky o jedinečnosti Božích jmen a atributů. Tím tedy získáváme postupnost a posloupnost v hledání nauky jak mezi jednotlivými obory, tak i uvnitř každého z nich.

Nebo, jiný příklad, pokud se učíme fikh, nejprve se učíme o očistě a modlitbě a až potom o půstu a pouti. Všechno má své místo a toto místo odpovídá prioritnosti, kterou určitá část zaujímá.

Každý další nový typ nauky je třeba začít studovat až poté, co jsme důkladně zvládli ten předcházející.

 

 

Jednou z pohrom dnešního dne je i to, že na náboženské otázky odpovídají nedovzdělaní lidé. Jednou z podob zkaženosti, která od takových osob vychází, je, že hovoří o Alláhu, aniž mají potřebnou znalost. Osoba trpící slepou důvěrou v sebe sama dále sama sebe ukolébá v přehnané sebelásce.

 

Imám Ibnu l-Medíní vypráví, že seděl s imámem aš-Ša’bím, jedním z dávných imámů hadísu, když se ho zeptal: „Okdud jsi získal všechnu svou znalost?“ Aš-Ša’bí mu odpověděl: „Tím, že jsem se k ničemu neupínal, tím, že jsem cestoval do mnoha zemí, tím, že jsem měl trpělivost jako zeď a vstával brzo ráno jako ptáček.“

Abú Hamza vyprávěl, že se doslech o velkém imámovi Ja’kúbu ibnu s-Sufjánovi, že řekl: „Cestoval jsem za naukou celých třicet let.“²

 

Jahjá ibn Abí Kesír pravil: „Nikdo nezíská nauku odpočinkem těla.“

 

Výše uvedená podání zdůrazňují důležitost pevného, systematického a dlouhodobého hledání nauky, kterou je možno získat jedině za cenu velikých obětí, při vynaložení velkého množství času, úsilí a trpělivosti. Člověk musí cestouvat, snažit se pochopit, bádat apod. Jen takto získá status toho, kdo je schopen vydávat fetwy a může si dovolit postup samostatného vyvozování (arab. إجتهاد idžtihád).

 

Toto ilustrují i další podání³:

 

Ikrima, učedník Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما zmínil: „Ibn ‘Abbás mi dával na nohy okovy, zatímco mne učil Korán a dědické podíly.“⁴

 

Imám aš-Šáfi’í pravil: „… Na hledači nauky pak je, aby vynaložil největší možné úsilí při hledání nauky, aby byl trpělivý a přenesl se přes všechny překážky, které se mu během studia postaví do cesty. A též, aby měl čisté úmysly, když se bude snažit získat znalost přímo z textu, anebo dedukcí z něj, aby toužil po Alláhu a hledal u Něho pomoc, neboť věru nikdo nezíská nic dobrého, kromě pokud mu On pomůže.“⁵

 

Al-Chatíb al-Baghdádí píše:

„Alláh učinil nauku prostředkem pro ty, které k Sobě přiblížil (arab. أولياء awlijá) a touto znalostí také ochránil ty, které si mezi nimi vyvolil. Proto ten, kdo je popisován charakteristikou nauky, má právo cítit se volný a zcela se oddat získávání této nauky.“⁶

 

Šejch al-Burdžís uvádí⁷, že se jeden muž zeptal jistého učence: „Jak jsi dokázal získat tolik vědomostí a nauky?“ Odpověděl: „Uzřel jsem ji a viděl jsem, jak je vzdálená. Tak, jako bys ji musel ulovit šípy. Není to něco, co člověk uvidí ve snu, ani něco, co je zděděno od praotců a strýců. Získal jsem svou nauku tím, že jsem přespával ve stanech a používal kameny, abych na nich spočíval. Navykl jsem si dlouho do noci bdít, abych mohl hloubat nad knihami. Tím, že jsem o všem hluboce přemýšlel a podnikal cestu za cestou, vydával se na nebezpečné výpravy. A shledal jsem, že se nauka neuchytí, kromě když ji budeš pěstovat. A nedá se pěstovat nijak jinak, než v duších těch, kteří ji budou zalévat cestou naučné lekce (arab. درس ders). Což jsi neviděl toho, kdo je pohlcen hromaděním vezdejších statků? A tráví celou svou noc obšťastňováním žen. Stane se snad pomocí tohoto fakíhem? Nikoli! Při Alláhu! Nauka se nezískává ničím jiným, nežli tím, že si člověk vypomáhá sešity, že s sebou nosí inkoust, cestuje napříč pustými kraji a pokračuje v hledání nauky dnem i nocí.“

 

 

Pokud člověk ke hledání nauky nevyužije výhody volného času a dobrého zdraví, nic se pravděpodobně nenaučí, neboť v takovém rozpoložení a takové situaci je proces učení nejefektivnější.

A tím, co člověku pomůže zvýšit míru svého odhodlání hledat nauku, jsou podání, která ilustrují, kolik entuziazmu projevili v této věci naši zbožní předkové. Právě jednou z věcí, které v člověku podněcují odhodlání získávat nauku, je studium životopisů selef.

 

Al-Ferá´ uvádí: „Věru jsem podiven tím, když někdo má schopnost získávat nauku, ale nestuduje.“

 

V hadísu uváděném od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما Posel Boží صلى الله عليه و سلم praví: „Jsou dvě požehnání, o která většina lidí přichází – pevné zdraví a volný čas.“⁸

 

Rabí’a pravil: „Nesluší se pro toho, kdo disponuje alespoň špetkou znalosti, aby plýtval časem.“⁹

 

 

Člověk neustále odkládá věci na později, dokud jej znenadání nezastihne smrt a on řekne:

"Pane můj, kdybys mi mohl dát odklad do lhůty blízké, abych mohl dávat almužny a stát se jedním z bezúhonných!" (Munáfikún:10)

 

Ohledně úspěchu na onom světě Vznešený Alláh praví:

o to nechť soutěží ti, kdož soutěží (Muteffifín: 26)

 

Nechť k něčemu podobnému se upíná úsilí! (Sáffát: 61)

 

Naděje je jednak chvályhodná a jednak odsouzeníhodná. Chvályhodná naděje je tehdy, když člověk doufá v dobro, ačkoli tohoto dobra nemůže dosáhnout. Aby byla chvályhodná, musí naděje splňovat tři podmínky – člověk cítí ve svém srdci pevné odhodlání činit to, co je v jeho silách, věc, ve kterou doufá nesmí překračovat limity stanovené šarí’ou (nesmí toužit po zlu) a člověk nesmí učinit tuto naději středobodem svého života, aby nevešel ve známost jen tím, že v něco doufá, ale nic pro to ve skutečnosti nedělá.

 

O odsouzeníhodné naději hovořil Ibn Kajjím, když vysvětloval výrok Abú Ismá’íla Harawího:

„… druhou věcí, která působí zkaženost srdcí je, když se člověk nechá unášet vlnami moře nadějí, protože toto moře je bezbřehé, plachtí na něm ztroskotanci tohoto světa, jak bylo zmíněno v některých verších poezie:

„Kdykoli jsem si přál a měl naději, srávil jsem noc vesel a v jásotu

Věru taková naděje hlavním jest vkladem do bankrotu.“

Tedy zboží, které zakoupíš za takovou naději je jen slib od šejtána, jen fantazie nemožného a falešného, neboť věru vlny klamné naděje a falešné snění si nikdy nepřestanou pohrávat s tím, kdo po nich klouže, tak, jako si pes pohrává s mrtvolkou své kořisti, neboť jde o zboží, které si kupuje vždy jen nízká, opovrženíhodná a přízemní duše. Takový typ duše, který není odhodlaný dosáhnout skutečné reality vně sebe a naopak se spíše spokojuje s tím, že se dále vyhýbá skutečnosti, kvůli své podmaňující naději.“

 

Nechť se tedy hledač nauky drží dále od této choroby a nechť se před ní má na pozoru, nechť naopak využije to lepší v sobě, protože toto je vpravdě jako smrtelná rakovina. Je jen málo těch, kteří se z něčeho takového vyléčili.

 

Hasan al-Basrí pravil: „Vydá-li se člověk hledat nauku, pak nebude trvat dlouho a uvidíš na něm dopady této nauky. Na jeho pokoře, jeho zraku a jeho jazyku, na jeho rukou, jeho modlitbě a jeho odříkavosti. Pokud dotyčný získá nějaký aspekt nauky a koná dle něj, pak je to pro něj lepší než celý tento svět a vše, co je v něm.”

 

Sahnún ibn Sa’íd pravil: „Nejvíce uspěchaní ze všech uspěchaných jsou ti, kteří spěchají vydávat fetwy a zvládli přitom jen část znalosti, ale i přesto se domnívají, že znají celou pravdu.“

 

Jistý moudrý muž pravil: „Nechť nám Alláh dá užitek ve znalosti a nechť tu část znalosti, kterou získáme, nezískáme jen proto, abychom si získali publikum a stali se spokojenými sami se sebou.“

 

Nechť Alláh požehná učencům a hledačům nauky v jejich nauce a dobrotě a nechť jsou ku prospěchu i všem ostatním. Ámín.

 

 

Autor: šejch ‘Abdusselám al-Burdžís, Rijád, KSA

Zdroj: www.salafipublications.com. Pořadí jednotlivých překážek bylo redakcí změněno tak, aby lépe odpovídalo našim podmínkám a potřebám našeho publika.