Zikr se tedy neváže jen a výhradně k samotnému aktu vzpomínání Alláha a Jeho vzývání zbožnými frázemi tesbíhu, tehlílu, tekbíru apod., ale má mnohem širší význam. Zahrnuje i výuku o tom, co je halál a co je harám, co Alláh přikázal vykonávat a co zakázal, co miluje, s čím je spokojen a co naopak nenávidí.
Zikr se tedy neváže jen a výhradně k samotnému aktu vzpomínání Alláha a Jeho vzývání zbožnými frázemi tesbíhu, tehlílu, tekbíru apod., ale má mnohem širší význam. Zahrnuje i výuku o tom, co je halál a co je harám, co Alláh přikázal vykonávat a co zakázal, co miluje, s čím je spokojen a co naopak nenávidí. Možná, že tento druhý typ zikru je snad ještě důležitější a hodnotnější, protože znát ku příkladu halál a harám je povinností a oddávat se zikru pronášením oslavných formulek je činem dobrovolným.1
Proto jsou v Koránu učenci též nazváni lidem připomenutí, ve verši:
فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
a zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li! (Nahl:43)
Zikr jako takový sám má několik úrovní a druhů:
-
Zikr srdce, kterým je strach a naděje.
-
Zikr mysli, vnitřního já, kterým je naprostá oddanost, podřízení se a pokora.
-
Zikr jazyka, kterým je Alláha chválit, prokazovat Mu vděk, velebit Ho a oslavovat.
-
Zikr ostatních tělesných orgánů. Např. zikr očí je klopení pohledu a pláč, zikr uší je poslouchat dobrá slova a neposlouchat zlá, pomluvy a klevety, zikr rukou je dávat milodary a činit ostatní akty zbožnosti s rukama spojené, zikrem celého těla je pak plnit si své závazky.
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja byl dotázán, zda je hodnotnější recitace Koránu, nebo vzpomínání Alláha. Odpověděl následovně:
„Je to různé podle toho, jak se od sebe liší i jednotliví lidé a stavy, v jakých se nalézají. Hovoříme-li o člověku, který byl obdařen dobrým porozuměním Knize Boží, který když recituje, přemýšlí o verších, obohacuje svou moudrost a zvětšuje své poznání předpisů, kdy se mu ukazují významy a fakta spojená se základními pravdami náboženství a s pravidly povoleného a zakázaného, pak pro takového je recitace Koránu hodnotnější a lepší, a jakpakby ne, když je recitace Koránu jedním z nejhodnotnějších vzpomínání Alláha a studium Božích předpisů jedním z nejhodnotnějších činů dobrých lidí. ‘Atá hovořil: „Sezení zikru jsou kroužky a sezeními, kde se studuje povolené a zakázané, kde se učí, jak se kupuje a prodává, jak se modlí, postí, vykonává hadždž, řeší předpisy manželství a rozvodu apod.“
A hovoříme-li o člověku, který silou a mocí hlubokého pochopení Koránu neoplývá, ale samotný akt vzpomínání Božího na jeho nitro a ambice působí pozitivně a očišťuje jeho duši, v takovém případě je pak pro něj vhodnější zabývat se vzpomínáním Alláha.
Duchovní poutník (arab. سالك sálik) na cestě pokornosti Vznešenému Alláhu a ten, který prahne po větším množství dobrých skutků, nesmí zanedbat ani jedno, ani druhé. Bude vzpomínat Alláha, dokud u sebe nepocítí únavu, načež zvolna přejde k recitaci Koránu, s maximální duchapřítomností a rozmýšlením o významech recitovaných koránských veršů, velebení Alláha, když narazí na verše hovořící o tewhídu, prosbu, když bude číst verše o příslibu a naději, pokoru a prosbu o ochranu, když narazí na verše o strachu a hrozbě, bude si brát ponaučení, narazí-li na verše vyprávějící příběhy dávných pokolení. Recitace Vznešeného Koránu se těm, kteří Korán čtou, nikdy nemůže omrzet, kvůli různorodosti významu jeho veršů.
Při zikru je třeba obrátit pozornost k jednomu momentu, na který poukázali učenci, tedy při opakování slov „lá iláhe ille lláh“ je třeba mít stále na paměti verš:
فَاعْلَمْ أَنَّهُ لَا إِلَٰهَ إِلَّا اللَّهُ
Věz tedy, že není božstva kromě Boha (Muhammed:19)
Tímto tato slova dají plod jak zikru, tak i recitace Koránu, čímž člověk spojí obě podoby dobra.
Recitace Koránu a vzpomínání Alláha mají svůj bonton (arab. آداب ádáb) a podmínky (arab. شروط šurút), o kterých hovoří učenci, proto je povinností neztrácet je ze zřetele. Pokud má člověk před sebou šejcha, který ho vede, obrátí se k němu a šejch dotyčnému ukáže a nasměruje ho k tomu, co je pro něj hodnotnější a lepší.
A Alláh Vznešený ví nejépe.“2
Zikr jakéhokoli druhu odhání šejtána, oslabuje jeho vliv a působení, přináší spokojenost Boží, odhání trápení a starosti, vyhání je ze srdcí a hrudí, naopak do nich vlévá štěstí a spokojenost, posiluje srdce i tělo, dává světlost srdci i tváři, činí obživu hojnější a požehnanější, maže hříchy, přináší klid, smír a duševní pohodu, vyrovnanost a zajišťuje stín Ráje.
Kroužkem zikru tedy je jakékoli shromáždění kvůli zikru, recitaci a učení Koránu, studiu nauky, studiu Sunny, ke kterému nás vybízí náš Pán v Koránu a která je věrohodně zachována až k Poslu Božímu. Jsou jím všechna setkání, kde se vzpomíná a velebí Všemohoucí Alláh, kde se čte, recituje, vyučuje a objasňuje Korán a Sunna, na kterých se analyzuje aktuální stav a současné problémy muslimů, buduje islámské bohatství a nachází se řešení a odpovědi na různé výzvy. A nejlepšími možnými z těchto kroužků zikru jsou kroužky zabývající se islámskou náboženskou naukou (arab. العلم الشرعي al-‘ilmu š-šar’í) – lekce a dersy, na kterých se učí povolené a zakázané, studuje Korán, Sunna a životopis Božího Posla Muhammedaصلى الله عليه و سلم. Právě získávání nauky je vůbec nejhodnotnější zikr, který člověk může vykonat a tím jsou i kroužky nauky nejvznešenějšími ze všech kroužků zikru.
Důležité je ale třeba se i jen setkat a družit se ve jménu Alláha, Jeho milosti a dobrodiní.
Imám Ibn Kajjím al-Džewzíjja pravil:
„Sezení zikru jsou sezeními andělů, zatímco sezení nicnedělání a lhostejnosti jsou sezeními šejtánů, proto nechť si každý člověk vybírá to, co je mu milejší – s kým bude na tomto světě, s tím bude i na světě onom!“3
Taková andělská sezení byla pro život muslimů nezbytností vždy a nejinak tomu je i dnes.
Vznešený Alláh praví:
وَاصْبِرْ نَفْسَكَ مَعَ الَّذِينَ يَدْعُونَ رَبَّهُم بِالْغَدَاةِ وَالْعَشِيِّ يُرِيدُونَ وَجْهَهُ
Buď neochvějný v duši své spolu s těmi, kdož Pána svého zrána i navečer vzývají po Jeho tváři toužíce! (Kehf: 28)
Hadísy, které jsme výše citovali,odkazují na zikr specifické formy, nemůže se z něj vyrozumět něco více, nežli jen to, že sahábové رضي الله عنهم أجمعينseděli v kruhu a vyslovovali každý sám za sebe slova velebící a chválící Alláha, Jediného a Všemohoucího. Velebili a slavili ho tak, jak se naučili od Posla Božího صلى الله عليه و سلمa jak Jemu Nejvyššímu nejlépe sluší a patří. Není žádného důkazu, že by to činili společně a za užití nějakých nových technik nebo obřadů.
Nutno poznamenat, že v uváděném hadísu ani v jiných jemu podobných podáních se nikdy neuvádí, že by pod pojmem ذكر zikr byly myšleny bludy a inovace známé např. od súfíjů, jako skupinová provolávání jmen Božích a zbožných formulí, vzývání Alláha pomocí frází nedohledatelných v autentické sunně, oslovování Stvořitele obecným osobním zájmenem: يا هو já huwe, tj. Ó On, rituální tance, padání do transu, davové prožívání změněných stavů vědomí, vzájemné míšení žen s muži apod., nic z toho, co znají ti, kteří to znají nebo viděli ti, kteří viděli k čemu na podobných seancích dochází a k čemu někdy hodžové, imámové, šejchové a pírové těchto uskupení vyzývají, odvolávajíce se na hadís o kroužcích vzpomínání Alláha.
Zikr ve smyslu vzpomínání Alláha speciálními k tomu určenými slovy je totiž ucítáním, které musí být prováděno výhradně jen tak, jak bylo prováděno v době Božího Posla صلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي الله عنهم أجمعين a jejich zbožných následovníků. Ti vzpomíánali Alláha každý sám a potichu, aby byli co nejupřímější, co nejniternější a aby se k Alláhu obraceli s co největší pokorou a bázní. V rychlém, soutěživém a hlasitém vykřikování slov zikru se tato dimenze vzpomínání Božího úplně ztrácí a skutečnou slast zikru ani nelze pocítit.
Vždyť Vznešený Alláh pravil:
ادْعُوا رَبَّكُمْ تَضَرُّعًا وَخُفْيَةً ۚ إِنَّهُ لَا يُحِبُّ الْمُعْتَدِينَ
Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě – vždyť On věru nemiluje přestupníky! (A’ráf:55)
Ve skutečnosti není zaznamenán ani jeden jediný autentický řetězec vypravěčů či jediné podání, které by dokladovalo, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se svými saháby رضي الله عنهم recitovali zikr společně, nebo že by tento způsob uctívání vykonávali sborově. Nebyla to praktika ani druhé generace muslimů ani třetí, což jsou první tři nejlepší generace islámu. Není zaznamenána ani od učenců rané doby, není podporována nejsprávnějšími názory ani jednoho ze čtyř dodnes existujících sunnitských mezhebů.
Praxe společného zikru byla uvedena až v období všeobecné slabosti a nevzdělanosti muslimů, kdy počet skutečných učenců poklesl.
Dále je známo, že alespoň část z takto pratikovaných zikrů vůbec neodpovídá podáním ze Sunny a jedná se o vymyšlená slova lidí, neuváděná nikde v autentických islámskoprávních zdrojích.
Ibn Tejmíjja o kroužcích zikru podle sunny a podle bid’a říká:
„Co se týče pravidelného shromažďování lidí, které se opakuje např. každý týden, každý měsíc nebo každý rok, mimo shromáždění šarí’atsky předepsaných, takové shromažďování je v protikladu k ustanoveným pravidelným shromážděním např. kvůli vykonávání pěti denních modliteb, páteční modlitby, svátků, odchodu na hadždž apod., což by již bylo považováno za vymyšlenou inovaci.“4
Pokud je zikr vykonáván tímto způsobem, je zanedbávána Sunna Božího Posla صلى الله عليه و سلم ve smyslu praxe zachovávané v podáních zaznamenaných ve sbírkách věrohodných hadísů.
Abú Bekr as-Siddík řekl:
لَسْتُ تَارِكًا شَيْئًا كَانَ رَسُولُ اللَّهِ صلى الله عليه وسلم يَعْمَلُ بِهِ إِلاَّ عَمِلْتُ بِهِ، فَإِنِّي أَخْشَى إِنْ تَرَكْتُ شَيْئًا مِنْ أَمْرِهِ أَنْ أَزِيغَ.
„Neopustím nic, co i Posel Boží صلى الله عليه وسلم činíval, tedy budu vždy činit totéž, neboť se obávám, že pokud bych opustil některý z jeho příkazů, odchýlil bych se na zcestí.”5
Dokonce existují i podání kritizující inovace při zikru. Jedním z takových je i vyprávění od ‘Amra ibn Selmána: „Měli jsme ve zvyku sedávat před dveřmi ‘Abdulláha ibn Mes‘úda رضي الله عنه před ranní modlitbou. Jakmile vyšel, šli jsme s ním do mešity. Jednou přišel Abú Músá al-Aš‘arí رضي الله عنه k nám a řekl: „Což Abú Abdurrahmán již odešel?” Odpověděli jsme: „Ne.“ Tedy usedl s námi a čekal. Když Ibn Mes‘úd vyšel, všichni se kolem něj shromáždili. Abú Músá mu řekl: “Ó Abú Abdurrahmáne! před chvílí jsem viděl něco v mešitě, považoval jsem to za zlo, ale všechna chvála Alláhu, neviděl jsem nic, než jen dobro.“ Zeptal se: „Tedy co to bylo?“ Abú Músá odpověděl: „Jestli dožiješ, tak to uvidíš. Viděl jsem v mešitě lidi sedící v kruzích, čekali na modlitbu. V každém kruhu měli kaménky v rukou a (jeden z nich) hovořil: „Opakujte Alláhu akbar stokrát.“ A opakovali stokrát. Poté řekl: „Opakujte Lá iláhe illelláh stokrát.“ Taktéž řekli stokrát. Poté řekl: „Opakujte Subhána lláh stokrát.“ A opakovali to stokrát.” Ibn Mes‘úd se zeptal: „Co jsi jim řekl?“ Abú Músá odpověděl: „Neřekl jsem jim nic, čekal jsem, abych slyšel i tvůj názor, nebo to, co říkáš.“ Ibn Mes‘úd odpověděl: „Je tvou povinností jim nařídit, aby opustili zlé činy, které získali a upevnit je, že jejich dobré činy nebyly ztraceny!” Poté jsme šli za ním, až přišel k jednomu z těch kruhů, postavil se a řekl: „Co to děláte?” Odpověděli: „O Abú Abdurrahmáne! Jsou to kaménky na kterých děláme tekbír, tehlíl i tesbíh.” Řekl: „Opusťte vaše zlé činy. Ujišťuji vás, že žádný z vašich dobrých činů nebude ztracen. Běda vám, ummo Muhammeda! Jak rychle spějete ke zničení! Ještě jsou mezi vámi společníci vašeho Proroka, kterých je mnoho. Je zde jeho oděv, který se ještě nerozpadl a i jeho miska je ještě celá. Při Tom, vJehož Rukou je má duše! Buďnásledujete náboženství lepší, než náboženství Muhammeda, nebo otvíráte brány bludu.” Řekli: „Ó Abú Abdurrahmáne! Při Alláhu, toužíme jediněpo dobru.” odpověděl: „Mnoho je takových, kteří mají dobré úmysly ale dobra nedosáhnou. Opravdu, Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám vyprávěl o „lidu, recitujícím Korán, který se však nedostane dále než jen do jejich hrdla (arab. قوما يقرءون القرآن لا يجاوز تراقيهم kawmen jekra´úna l-kur´áne lá judžáwizu tarákíhim).“ Při Alláhu! Nevím, ale je možné, že většina z nich patří k vám.” Po těchto slovech je opustil.“6
‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Každá inovace je bludem, i kdyby ji lidé vnímali jako něco dobrého.“7
Imám Sufján as-Sewrí pravil: „Inovace je Iblísovi milejší, nežli hřích, neboť ze hříchu se lze kát, zatímco z inovace nikoli.”8 Tj. lidé necítí potřebu kát se z toho, co subjektivně považují za dobý čin a akt zbožnosti.
Proto se takové praxe třeba zříci a obrátit se k cestě Sunny, mimo níž není ani spásy, ani záchrany.
Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنه říká: „Nevykonávejte ani vy žádný čin zbožnosti, kterým Alláha neuctívali Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci رضي الله عنهم.“
Imám aš-Šáfi’í pravil: „Učenci se jednohlasně shodují, že pokud je již Sunna Posla Božíhoصلى الله عليه وسلمprokázána, pak je již zakázáno odvrhnout ji kvůli názorům kohokoli.“9
A imám Ibn ‘Abdilberr pravil: „To, co je věrohodnou cestou dochováno od Posla Božího صلى الله عليه و سلم nebo od sahábů رضي الله عنهم, to je znalost, ze které čerpáme svou víru i my, ale vše to, co je vneseno do náboženství až po nich a nemá žádnou oporu v tom, co se od nich traduje, vše toto je inovace a blud.“10
Imám Abú Hanífa pravil: „Držte se pevně podání (arab. آثار ásár) a cesty zbožných předků. A vyvarujte se všeho nově vymyšleného, protože vše to jest inovací.“ 11
Následování takových inovací znamená sejití z cesty a odchýlení se od džemá’a, hlavního tělesa muslimské ummy. Naopak pevné následování Sunny znamená spásu, mimo níž spásy není, a činí člověka následovníkem cesty správných generací, byť by byl ve svém okolí jediný takový. ‘Abdulláh ibn Mes’úd pravil: „Džemá’a označuje ty, kteří následují Pravdu, i kdybys byl sám.“12
1Podrobněji viz ‘Abdurrezzák al-Bedr ve Fewáidu l-mensúra.
2Viz Džámi’u l-mesáil, 3/386.
3Viz al-Wábilu s-sajjib, 1/65.
4Viz Iktidá s-siráti l-mustakím, 2/140.
5Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3093; Uvádí ho i Ibn Batta, v al-Ibána, čl. 77.
6Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 206.
7Zaznamenal Abú Šáma al-Makdísí v díle al-Bá’is ‘alá inkári l-bid’ati we l-hawádis, podání č. 39.
8Uvádí al-Láliká’í v Šerhu usúli i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a, podání č. 238.
9Uvádí Ibn Kajjím v Medáridžu s-sálikín, 2/335.
10Uvádí Ibn Tejmíjja ve Fetwetu l-hamewíjje, str. 480.
11 Uvádí as-Sujútí v Sewnu l-mantik, str. 32.
12Viz al-Fakih we l-mutefakkih, 2/191.