Vysvětlení Koránského verše A'ráf:55

Vzývejte Pána svého pokorně a skrytě – vždyť On věru nemiluje přestupníky! (A’ráf:55)

 

Vzývání a úpěnlivé prosby k Alláhuسبحانه و تعالى se vší pokorou, konané potají, jsou lékem na aroganci, násilnickost a vše tomu podobné. Uctívání Alláha Vznešeného ve skrytu, kdy nás nikdo nevidí, nelze dosáhnout jinak, nežli skrze إِخلَاصٌ ichlás, skrze upřímnost. Upřímnost vyžaduje pak vnitřní stav úsilí, aby naše vnější činy a slova byla přivedena do souladu s naším nitrem. Jedinec se pak chová tak, jak má, bez toho, aby se jakkoli přetvařoval před ostatními lidmi, nebo bez toho, aby na něj působil jejich společenský tlak. Upřímnost je darem a požehnáním, které Alláh uštědřuje ze Svých služebníků jen tomu, komu chce.

 

Hovoříce o proroku Zekeríjjá عليه السلام, Alláh سبحانه و تعالى praví:

Hle, Zachariáš zavolal k Pánu svému voláním tajným (Merjem:3)

Výraz خفيا chafíjjen znamená ve skrytu, potají. Tak Zekeríjjá عليه السلام zvolal na svého Pána, slabým pokorným hlasem uprostřed noci. Toto slovo je v Koránu užito jen jedinkrát a to právě na tomto místě.

Ibnu l-Kajjím v Bedái’u l-fewáid uvádí, že právě taková osamělá a pokorná modlitba v tichosti s sebou přináší mnoho dobra a užitku, zejména proto, že vede k upřímnosti.

V Medáridžus-sálikín potom Ibnu l-Kajjím uvádí od Džunejda al-Baghdádího ohromující popis upřímnosti:

الإخلاص سر بين الله وبين العبد لا يعلمه ملك فيكتبه ولا شيطان فيفسده ولا هوى فيميله

„Upřímnost je tajemstvím mezi Alláhem a Jeho služebníkem, andělé o ní nevědí, leč píší ji, neví o ní ani šejtán, proto ji nepokazí a ani žádné tužby ji neovlivní.“

 

Tento krásný popis možno pochopit ve světle hadísu, dle nějž v Den Soudu přinesou andělé své zapečetěné záznamy Alláhu, načež jim bude přikázáno z nich určité části vymazat, protože budou odmítnuty. Některé budou odmítnuty celé. Andělé se podiví a řeknou, že v záznamech neviděli nic, nežli jen samé dobro. Alláh سبحانه و تعالى jim však odpoví, že ony činy nebyly vykonány upřímně pro Jeho potěchu.¹

 

Jeden z našich selef pravil: „Kdokoli ve své upřímnosti spatřuje upřímnost, pak věru jeho upřímnost potřebuje více upřímnosti. Zkáza každého upřímného leží v jeho upřímnosti dotud, dokud ve své upřímnosti spatřuje upřímnost. Teprve až ve své upřímnosti přestane upřímnost spatřovat, stane se skutečně upřímným a očištěným.“

 

Na základě těchto moudrých slov bychom měli vynaložit co nejvíce úsilí do takových činů uctívání, které jsou skryté a nikdo je nevidí, které nás o to více přibližují k Alláhu a od nichž můžeme doufat v odměnu od Alláha, až před ním v Den Soudu staneme. Až příliš často se upínáme k zevnějším projevům víry a přestáváme pozorovat náš vlastní duchovní vývoj, ztráceje ze zřetele cesty, jak posílit svůj ichlás, svou upřímnost, případně jak jí dosáhnout.

 

Jedna z těchto cest je krásně popsána Zu n-Núnem al-Misrím, který uvádí tři příznaky skutečně upřímného uctívání:

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Milodarem je dobrý skutek, za který nechceš žádnou chválu, kromě té od Alláha.“²

Abú Bekr ad-Dakkák aš-Šáfi’í ohledně nedostatků těch, kteří se snaží být upřímní, pravil: „Mají tendenci kochat se vlastním upřímným uctíváním. Pokud si Alláh přeje očistit jejich upřímnou oddanost, potom je učiní المُخلَصُونَ al-muchlasún³, spíše nežli المُخلِصُونَ al-muchlisún⁴.“

 

Imám an-Newewí pravil:

„Věz, že upřímnost je často zasažena chorobou zvanou عجوب ‘udžúb, tedy zahleděnost do sebe sama. Kdokoli trpí zahleděností do sebe, co se týče milodaru, jeho milodar má vadu. Podobně i lidé, kteří se chvástají tím, kolik dobročinnosti vykonali. Jejich dobročinnost je poškozena.“⁵

 

Nechť nás Alláh podpoří, abychom byli objektivní při zhodnocování svých úmyslů a rozvažování nad nimi, aby byly zasvěceny jen Jemu Jedinému. Ámín.