OTÁZKA: Proč slavíte váš svátek tak, že brutálně týráte a zabíjíte zvířata? Proč svého boha uctíváte surovým proléváním krve nevinných živých tvorů?
ODPOVĚĎ:
Vznešený Alláh, jediný skutečný a pravý Bůh, Pán náš i váš, jednak není božstvem pouze muslimů a jednak Sám vymezuje způsob, jak se mu přiblížit. Jedním z těchto způsobů je i přinášení obětiny v podobě porážky zvířete, jehož maso potom porážející rozdělí mezi sebe, své bližní a chudobné, kteří to neměli v životě tolik snadné jako on.
Pán celého lidstva a všech světů přikazuje:
فَصَلِّ لِرَبِّكَ وَانْحَرْ
“Modli se proto k svému Pánu a přinášej mu obětinu!” (Kewser: 2)
Vznešený Alláh o přinášení obětí praví:
لَن يَنَالَ اللَّهَ لُحُومُهَا وَلَا دِمَاؤُهَا وَلَٰكِن يَنَالُهُ التَّقْوَىٰ مِنكُمْ ۚ كَذَٰلِكَ سَخَّرَهَا لَكُمْ لِتُكَبِّرُوا اللَّهَ عَلَىٰ مَا هَدَاكُمْ ۗ وَبَشِّرِ الْمُحْسِنِينَ
“K Bohu nedospěje ani maso jejich, ani krev jejich, ale dospěje k Němu bohabojnost vaše. A takto vám je podmanil, abyste hlásali velikost Boží za to, že vás uvedl na cestu pravou. A oznam těm, kdož dobré konají, zvěst radostnou!” (Hadždž: 37)
Obětina je rituálem dochovaným již od časů Adamových, mír s ním. Až v pozdějších generacích propadlo lidstvo modloslužebnictví a začalo přinášet obětiny falešným božstvům.
Obětina v islámu však představuje způsob uctívání výlučně Jediného Pravého Boha, stvořitele jak obětiny, tak obětujícího. A jen tento Jediný Pravý Bůh je legitimním důvodem opravňujícím jedno stvoření, aby vzalo život stvoření jinému. Z tohoto důvodu je muslimům taktéž zakázána konzumace toho, nad čím nebylo jméno Boží proneseno, resp. co bylo zasvěceno komukoli či čemukoli kromě Jediného Pravého Boha:
إِنَّمَا حَرَّمَ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةَ وَالدَّمَ وَلَحْمَ الْخِنزِيرِ وَمَا أُهِلَّ بِهِ لِغَيْرِ اللَّهِ
“Bůh zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno někomu jinému než Bohu.” (Bekara: 173)
Skutečnost, že mnozí jiní přinášejí obětiny vymyšleným modlám a dávno mrtvým lidem a tento způsob uctívání namísto Bohu provádějí k poctě někoho jiného, kdo si takovou poctu nezaslouží, nemění nic na tom, že základem tohoto rituálu je víra v absolutní Boží Jedinost. A ta samá víra stojí v pozadí i veškerých ostatních islámských obřadů, jako je modlitba, prosba, půst, pouť apod. Všechny tyto původně velebily Jediného Pravého Boha a falešným vymyšleným božstvům je lidé přiřkli až druhotně. A všechny tyto obřady mají svůj pravzor v konání prvních zástupců lidského rodu na zemi.
Samozřejmě obětina má i svou obrovskou sociální dimenzi, ale ta není její alfou a omegou, jen dodatečným přínosem, stejně jako u ostatních činů uctívání. Pravá podstata obětiny tkví právě v přinášení oběti, v pojmu oběti, odevzdání života stvoření kvůli Jedinému Pravému Bohu. Jde o čin přibližování se k Uctívanému vypuštěním duše živého tvora (arab. التقرب إلى المعبود بإزهاق الروح at-takarrubu ile l-Ma’búdi bi-izháki r-rúh). A jediný skutečný Uctívaný je pouze Jediný Pravý Bůh, Alláh, který toto uctívání Sám nijak nepotřebuje. To člověk potřebuje přiblížit se k Němu a prokázat Mu svou oddanost.
Přinášením odměny spolu s dotyčným obětním kusem obětováváme na oltář Boží Jedinosti jakékoli naše vztahy se stvořením, které tímto zanikají ve prospěch výlučného vztahu se Stvořitelem. Každý další náš vztah s kýmkoli, koho On stvořil, se potom odehrává pouze v Jeho Jménu a výlučně dle Jeho Zákona. Tento aspekt oběti dosáhl vrcholu v příběhu o prorockém praotci Ibráhímovi/Abrahámovi, mír s ním, jemuž bylo přikázáno obětovat jeho vymodleného prvorozeného syna Ismá’íla. Splněním tohoto příkazu otec potvrdil totální podrobenost Božímu nařízení navzdory tomu, co jeho duše přirozeně miluje. A syn prokázal neochvějnost v plnění Božího příkazu tím, že se plně poddal své zamýšlené úloze obětiny. Když byl ustaven důkaz jejich pokornosti, Alláh seslal za Ismá’íla náhradu v podobě později obětovaného velkého berana. Ibráhím svým činem dosáhl stupně absolutní Boží blízkosti (arab. خلة chulla), dospěl nejvýše, kam člověk ve svém vztahu k Alláhu může dospět. Jediným dalším člověkem, který se dostal k Alláhu až tak daleko, byl Boží Posel Muhammed صلى الله عليه وسلم. Obětina je tedy vrcholem přesvědčení o Boží Absolutní Jedinosti a Jedinečnosti (arab. التوحيد at-tewhíd). Prosba k Alláhu, pronesená během ní, září světlem čisté a neposkvrněné víry v Jediného Pravého Boha.
Obětina je také sebevýchovou člověka, který ji přináší, v tom smyslu, že se skrze ni odvrací od Božích darů samotných a obrací svou pozornost k Tomu, Kdo je jejich Dárcem. Samozřejmě, i kdyby se od Něho odvrátil a jen si užíval darů, které mu On poskytuje, Pánu všech světů by to v ničem neublížilo. Nicméně je to slaboučký a nicotný člověk, kdo potřebuje posílit svůj vztah ke svému Pánu. Obětinou uznáváme, že je to Jediný Pravý Bůh, kdo nám poskytuje všechno dobré na tomto světě. Cokoli dobrého, čeho se nám dostává, je jen cestou, která nás má k Němu vést. Přinášením oběti prokazujeme, že jsme vždy schopni a připraveni obětovat dobro, které nám posílá, ve prospěch Toho, Kdo nám toto dobro daruje. Naše srdce se neupíná k tomuto dobru a nepovažuje ho samo o sobě za cíl.
Přinášením oběti si také uvědomujeme, že je to jen Stvořitel, kdo dává nejen život, ale i smrt. A On Jediný má právo nařizovat a zakazovat. Jen Jediný Pravý Bůh dává životu smysl a hodnotu.
Přinášením obětiny potvrzujeme absolutní Milost a Dobrotu Stvořitele tohoto světa. On Sám nejlépe ví, co je milosrdenství a co je bezcitnost, co je spravedlnost a co je křivda. Sám rozum vede k absolutnímu poddání se Jeho Soudu. On je Ten, kdo nám vložil do srdcí soucit a Jeho Soud stojí nad každým jedním individuálním názorem, vkusem a pocitem. A stejně tak i Jeho nařízení vymezuje patřičné místo každému pocitu, který zažíváme uvnitř sebe samých my.
Přinášením obětiny taktéž potvrzujeme, že Alláh je zdrojem veškerého smyslu a významu, veškeré hodnoty a účelu všeho existujícího. On vymezuje každému jsoucnu jeho úlohu a On stanovuje veškerá hodnotová kritéria. Tato skutečnost vyniká a nabývá na důležitosti obzvláště v dnešní době, kdy existují lidé, kteří se chovají protichůdně k ní.
Příkladem takových postojů jsou názory těch, kteří odmítají konzumaci masa. Mnozí z nich přikládají živým zvířatům hodnotu už jen na zákoladě toho, že jsou živá a tuto hodnotu jejich života pak automaticky ztotožňují s hodnotou lidského života. Zapomínají ovšem na Dárce života a smrti a Ustanovitele všech hodnot, bez Nějž nemá nic svou hodnotu a smysl samo o sobě. Přineseš-li obětinu, potvrzuješ, že není smyslu ani hodnoty bez Jediného Pravého Boha.
Alláh je Ten, který život dává i odnímá, On určuje hodnotu života každé živé bytosti v porovnání s hodnotou života jiné a cenu, kvůli níž je dovoleno život odejmout. On stvořil dobytek a lovnou zvěř, aby byla kořistí pro masožravce a všežravce včetně lidí. On umožnil, aby lidé měli možnost porážet zvířata na maso či je lovit v přírodě. On určil i to, jak vypadá chrup a trávicí ústrojí člověka a stvořil ho k tomu, aby konzumoval nejen rostlinou, ale i živočišnou stravu. Proto člověk nejenže může, ale i musí jíst maso a toto maso musí získat jen tím způsobem, který mu dovolil Jediný Pravý Bůh. A toto Jeho rozhodnutí je absolutní spravedlnost a nikoli křivda a vyzdvihování lidského druhu nad ostatní pozemské tvory, jak se domnívají někteří. Právě oni jsou skutečně ti nespravedliví.
Účelem zvířat, která mají být obětována, je, aby byla obětována Jedinému Pravému Bohu a toto je naplnění jejich životní mise. Obětovat je božstvům falešným, ať už kameným či dřevěným modlám minulosti, nebo současným ideologickým modlám konzumu, to je ta skutečná bestiálnost. Krutostí není obětovat zvíře Jedinému Pravému Bohu, protože to je naplněním životního cíle tohoto zvířete. A je to to, co si nejvíce přeje i samo toto zvíře, protože, ať už je jakýkoli způsob porážky zvířete pro toto zvíře traumatizující a bolestivý, ten islámský je ze všech možných způsobů porážky bolestivý a traumatizující nejméně, pokud je vykonán správně a podle šarí’atských předpisů. A je také nejzdravější pro konzumaci člověkem.
Skutečné krutosti se naopak dopouštějí ti, kteří odmítají konzumaci masa a také sekulární humanisté, které pobuřuje islámský způsob porážení. Oni obviňují Samotného Stvořitele z nespravedlnosti a surovosti a manipulují k tomuto názoru ostatní lidi prostřednictvím některých vědeckých závěrů, které jim slouží jako ubohá vějička a chatrná berlička. Pobuřuje je porážení zvířat či sama konzumace masa. Nazývají to genocidou živých tvorů. Avšak měří dvojím metrem a zapomínají, že oni sami každý den páchají zločin genocidy jiných živých tvorů – jednobuněčných, hub a rostlin. Odkud berou své přesvědčení, že jejich život má menší cenu, než život zvířat? Vždyť i ony reagují na vnější podněty a zažívají stres – a proto musí i ony nějakým způsobem cítit a vnímat. Navíc i oni zasahují do života zvířat a působí jim nepohodlí a bolest, protože produkce jejich potravy se rovněž neobejde bez ničení životního prostředí, zabírání a likvidace zdrojů potravy jiných zvířat, či vybíjení těch živočichů, kteří jsou považováni za škůdce v zemědělství. Odkud potom berou takoví lidé právo určovat, že život krávy má větší hodnotu než třeba život mravence? To oni jsou nespravedliví a křivdíci, protože zatímco my, muslimové, říkáme, že toto právo patří pouze do rukou Alláha, stvořitele lidí, krav, hřibů, salátů, plísní, mšic i mravenců. Tito lidé si toto exkluzivní Boží právo určovat hodnotu života živých bytostí uzurpují. Kdo se odchýlí a obrátí se zády od Toho, který je pramenem všech hodnot, zákonitě propadá anarchii.
Stvořitel vše předurčil a ustanovil na základě Své Moudrosti, Spravedlnosti, Milosti a Dobrotivosti i zákony, podle nichž se celý živý i neživý svět řídí. Patří k nim i ty, které se týkají naší duše a našeho duchovního růstu. On je ustanovil na základě své absolutní znalosti o tom, co je pro nás po všech stránkách nejlepší. A tyto zákonitosti nám sděluje cestou Zjevení (arab. الوحي al-wahj). Alláh od nás žádá, abychom Ho a pouze Něho velebili a oslavovali právě kvůli nám samotným. Velebit Ho a oslavovat zbavuje naše srdce touhy velebit a oslavovat kohokoli kromě či mimo Něho, protože to jsou stvoření a ta jsou pomíjivá a oproti Stvořiteli neporovnatelně nedokonalá. Vše, co nám přikázal, nám přikázal z čisté lásky k nám a z nekonečné moudrosti, že právě to je pro nás to nejlepší. Uctívat jen Jeho a nepřidružovat k Němu nic a nikoho je pro nás tím pádem tou největší poctou, zdrojem veškeré dokonalosti a absolutní dobroty, milosrdenství a spravedlnosti. Plodem tohoto uctívání je plná odevzdanost Jemu, naprostá láska k Němu a niterný vztah absolutní poslušnosti a poddanosti Jedinému Velebenému.
Alláh dobře ví, že porušení základního principu zákazu uctívat vedle či namísto Stvořitele cokoli stvořeného je vždy pramenem a zdrojem jisté nedokonalosti a duchovního pádu lidského srdce. Srdce se tímto ušpiní tím nejhorším znečištěním, které existuje – modloslužbou. Modloslužba je tou nejodpornější podobou křivdy, protože směřuje vztah poslušnosti tam, kde mu není místo, namísto vůči Stvořiteli ho obrací vstříc stvořením. Narušuje tak prvobytný rozdíl mezi stvořeným a stvořitelem, ten odvěký princip na němž je zbudováno celé univerzum. Alláh nepotřebuje naše uctívání, ale miluje nás a chce pro nás dobro. A proto je spokojen s tím, že uctíváním pouze Jeho Jediného čistíme své srdce a duchovně se zdokonalujeme. Právě toto uctívání nás činí lidmi, stvořeními, která si On vyvolil, aby jim sesílal Svá nebeská zjevení a do jejich řad umístil Své proroky, mír s nimi všemi. Učinil je z řad lidí. A nikoli z řad krav, hřibů, salátů, plísní, mšic a mravenců. A lidé samotní si takovou poctu vůbec ničím nezasloužili. Bylo to čistě Jeho rozhodnutí z Jeho dobroty a Moudrosti.