OTÁZKA: Uznáváte prý svobodu slova a náboženskou toleranci, ale zároveň tvrdíte, že každý člověk má povinnost stát se muslimem. Vybízíte prý k toleranci mezi muslimy různých názorů, ale zároveň vnucujete své chápání islámu všem ostatním. Není to od vás protimluv?
ODPOVĚĎ:
Jediný Pravý Bůh je Stvořitelem úplně všech lidí bez rozdílu, muslimů i nemuslimů, věřících i bezvěrců, bez ohledu na názory a postoje, které vyznávají a které hlásají.
Žádný člověk nemá právo stanovovat jinému člověku něco za povinnost či jakkoli omezovat svobodu smýšlení a názoru tohoto svého lidského bližního, natož aby ho nutil k tomu, aby přijal jeho vlastní názory a víru. Toto právo nemá ani žádný muslim vůči komukoli jinému, ať už muslimovi či nemuslimovi.
Toto je naprosto jasně a nedvojznačně řečeno v mnoha koránských verších, jako například zde:
لَا إِكْرَاهَ فِي الدِّينِ ۖ قَد تَّبَيَّنَ الرُّشْدُ مِنَ الْغَيِّ ۚ فَمَن يَكْفُرْ بِالطَّاغُوتِ وَيُؤْمِن بِاللَّهِ فَقَدِ اسْتَمْسَكَ بِالْعُرْوَةِ الْوُثْقَىٰ لَا انفِصَامَ لَهَا ۗ وَاللَّهُ سَمِيعٌ عَلِيمٌ
“Nebudiž žádného donucování v náboženství! A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne. A Bůh je slyšící, vševědoucí.” (Bekara: 256)
وَلَوْ شَاءَ رَبُّكَ لَآمَنَ مَن فِي الْأَرْضِ كُلُّهُمْ جَمِيعًا ۚ أَفَأَنتَ تُكْرِهُ النَّاسَ حَتَّىٰ يَكُونُوا مُؤْمِنِينَ ﴿٩٩﴾ وَمَا كَانَ لِنَفْسٍ أَن تُؤْمِنَ إِلَّا بِإِذْنِ اللَّهِ
“Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, bez výjimky uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha.” (Júnus: 99-100)
وَقُلِ الْحَقُّ مِن رَّبِّكُمْ ۖ فَمَن شَاءَ فَلْيُؤْمِن وَمَن شَاءَ فَلْيَكْفُرْ
“A rci: “Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!” (Kehf: 29)
Tak jako jsou si lidé mezi sebou navzájem rovni a Spravedlivý Stvořitel všem z nich měří stejným metrem, je tento Spravedlivý Stvořitel pánem všech těchto lidí, je nad nimi v absolutním smyslu a oni jsou mu absolutně poddáni. On má proto absolutní právo jim poroučet, přikazovat, zakazovat a stanovovat jim něco za povinnost a zákon, aniž by Ho za to kdokoli soudil či Mu v tom odporoval či se On musel kohokoli ze Svých stvoření doprošovat dovolení. On je stvořil tak, jak chtěl, a tehdy, kdy chtěl, je umístil na tuto zemi, aniž se jich ptal. A tehdy, kdy bude chtít a tak, jak bude chtít, je z této země smrtí odstraní, aniž by Mu v tom mohl kdokoli zabránit.
Vznešený Alláh praví:
لَا يُسْأَلُ عَمَّا يَفْعَلُ وَهُمْ يُسْأَلُونَ
“A On nebude tázán na to, co koná. zatímco oni budou dotazováni na počtu vydání.” (Anbijá´: 23)
Každý člověk je už z titulu svého bytí plně podroben Boží tvořivé vůli (arab. الإرادة الكونية al-irádetu l-kewníja) ať chce nebo nechce. Alláh ve své Moudrosti a Dobrotivosti uložil člověku za povinnost následovat i jeho vůli zákonodárnou (arab. الإرادة الشرعية al-irádetu š-šer’íja). To proto, že opak by byl rouháním se proti samotnému nejzazšímu účelu lidského bytí, kvůli kterému Stvořitel lidstvo stvořil:
وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالْإِنسَ إِلَّا لِيَعْبُدُونِ
“A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali” (Záríját: 56)
Ze Své absolutní moci pak Jediný Pravý Bůh označuje islám za to jediné náboženství a Šarí’u za to jediné zákonodárství, které On stanovuje celému lidstvu za povinnost následovat:
إِنَّ الدِّينَ عِندَ اللَّهِ الْإِسْلَامُ ۗ
“Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám.” (Áli ‘Imrán: 19)
الْيَوْمَ أَكْمَلْتُ لَكُمْ دِينَكُمْ وَأَتْمَمْتُ عَلَيْكُمْ نِعْمَتِي وَرَضِيتُ لَكُمُ الْإِسْلَامَ دِينًا ۚ
“Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islám jako náboženství.” (Máida: 3)
Islám znamená věřit a uctívat pouze Jediného Pravého Boha a uznávat všechna Jeho Zjevení od všech Jeho proroků, kterých se člověk dožije, následujíce aktuální náboženský Zákon toho posledního z nich. V naší době to implikuje i nutnost přijetí Muhammeda صلى الله عليه وسلم za Posla Božího a následování Šarí’y, která mu byla zjevena, tak, jak mu byla zjevena.
Alláh nás také zpravuje o tom, že islám ve výše uvedeném chápání je u Něho jediné přijaté náboženství:
وَمَن يَبْتَغِ غَيْرَ الْإِسْلَامِ دِينًا فَلَن يُقْبَلَ مِنْهُ وَهُوَ فِي الْآخِرَةِ مِنَ الْخَاسِرِينَ
“Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí.” (Áli’Imrán: 85)
Tato povinnost platí pro jednotlivce, komunity, státy i celé lidstvo a celá společnost má za povinnost organizovat své záležitosti shodně Božímu Zákonu.
Vznešený Alláh ve Své moudrosti k této povinnosti člověka nedonutil, byť to mohl učinit tak, jako ho donutil narodit se a jako ho donutí i zemřít. Ponechal mu v tom svobodu rozhodnout se buď pro víru a pokornost, anebo nevíru a nepokornost, následkem čehož bude na tomto světě požívat buď spojenectví a přátelství, anebo opozici a nepřátelství všech, kteří jsou oddáni Jedinému Stvořieli, zatímco na světě onom pak bude buď věčně blažený, anebo navěky zatracený. Dobrotivý Alláh mu ovšem pomáhá ve výběru tím, že mu posílá Svá Zjevení a Své Proroky, mír s nimi všemi.
Toto je smyslem Božích slov:
مَّنِ اهْتَدَىٰ فَإِنَّمَا يَهْتَدِي لِنَفْسِهِ ۖ وَمَن ضَلَّ فَإِنَّمَا يَضِلُّ عَلَيْهَا ۚ وَلَا تَزِرُ وَازِرَةٌ وِزْرَ أُخْرَىٰ ۗ وَمَا كُنَّا مُعَذِّبِينَ حَتَّىٰ نَبْعَثَ رَسُولًا
“Kdo po cestě správné se ubírá, sám pro sebe tak činí, však kdo bloudí, ten jen proti sobě tak činí. A žádná duše nákladem obtěžkaná neponese břímě jiného a nepotrestali jsme nikoho dříve, než byl námi vyslán posel.” (Isrá: 15)
Jinými slovy, každý lidský jedinec má plnou svobodu se rozhodnout, jakou cestou se vydá.
Vznešený Alláh o člověku praví:
إِنَّا خَلَقْنَا الْإِنسَانَ مِن نُّطْفَةٍ أَمْشَاجٍ نَّبْتَلِيهِ فَجَعَلْنَاهُ سَمِيعًا بَصِيرًا ﴿٢﴾ إِنَّا هَدَيْنَاهُ السَّبِيلَ إِمَّا شَاكِرًا وَإِمَّا كَفُورًا ﴿٣﴾ إِنَّا أَعْتَدْنَا لِلْكَافِرِينَ سَلَاسِلَ وَأَغْلَالًا وَسَعِيرًا ﴿٤﴾ إِنَّ الْأَبْرَارَ يَشْرَبُونَ مِن كَأْسٍ كَانَ مِزَاجُهَا كَافُورًا ﴿٥﴾
“Věru jsme člověka stvořili z kapky semene, ze směsí, zkoušejíce jej. A slyšícím a vidoucím jsme jej učinili a na správnou cestu – ať vděčný je, či nevděčný – jsme jej uvedli. Pro nevěřící jsme pak řetězy, okovy a plamen šlehající připravili, zatímco zbožní popíjet z poháru budou, v němž kafr je přimísen …” (Insán: 2-5)
S obrovskou mírou svobody jednat tak, jak člověk ve svém životě chce, je mu ovšem dávána i obrovská zodpovědnost neuvalit na sebe Boží Hněv a z něj pramenící trest, před kterým nás Všemohoucí varuje v dalších pokračováních veršů, které jsme na začátku citovali jako důkaz lidské svobody jednat dle vlastního uvážení:
اللَّهُ وَلِيُّ الَّذِينَ آمَنُوا يُخْرِجُهُم مِّنَ الظُّلُمَاتِ إِلَى النُّورِ ۖ وَالَّذِينَ كَفَرُوا أَوْلِيَاؤُهُمُ الطَّاغُوتُ يُخْرِجُونَهُم مِّنَ النُّورِ إِلَى الظُّلُمَاتِ ۗ أُولَٰئِكَ أَصْحَابُ النَّارِ ۖ هُمْ فِيهَا خَالِدُونَ
“Bůh je ochráncem těch, kdož uvěřili, a dal jim vyjít z temnot ke světlu. Avšak ochráncem těch, kdož neuvěřili, jsou Tághútové, kteří je vyvedou ze světla do temnot – a takoví budou ohně pekelného obyvateli a v něm budou nesmrtelní.” (Bekara: 257)
وَيَجْعَلُ الرِّجْسَ عَلَى الَّذِينَ لَا يَعْقِلُونَ
“A On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří soudnost nemají.” (Júnus: 100)
إِنَّا أَعْتَدْنَا لِلظَّالِمِينَ نَارًا أَحَاطَ بِهِمْ سُرَادِقُهَا ۚ وَإِن يَسْتَغِيثُوا يُغَاثُوا بِمَاءٍ كَالْمُهْلِ يَشْوِي الْوُجُوهَ ۚ بِئْسَ الشَّرَابُ وَسَاءَتْ مُرْتَفَقًا ﴿٢٩﴾ إِنَّ الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ إِنَّا لَا نُضِيعُ أَجْرَ مَنْ أَحْسَنَ عَمَلًا ﴿٣٠﴾ أُولَٰئِكَ لَهُمْ جَنَّاتُ عَدْنٍ تَجْرِي مِن تَحْتِهِمُ الْأَنْهَارُ يُحَلَّوْنَ فِيهَا مِنْ أَسَاوِرَ مِن ذَهَبٍ وَيَلْبَسُونَ ثِيَابًا خُضْرًا مِّن سُندُسٍ وَإِسْتَبْرَقٍ مُّتَّكِئِينَ فِيهَا عَلَى الْأَرَائِكِ ۚ نِعْمَ الثَّوَابُ وَحَسُنَتْ مُرْتَفَقًا ﴿٣١﴾
“A věru jsme připravili pro nespravedlivé oheň, jenž hustým dýmem je obklopí. A poprosili o pomoc, bude jim pomoženo vodou podobnou kovu roztavenému, jež spálí tváře jejich. A jak odporný to nápoj a jak hnusné to místo pobytu! Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, budou odměněni, a nedopustíme, aby se ztratila odměna těch, kdož dobré činili. Jim budou patřit zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou; tam budou se náramky zlatými zdobit, do šatů zelených z hedvábí a brokátu se odívat a v nich na lehátkách odpočívat. Jak krásná to odměna a jak výtečné to místo pobytu!” (Kehf: 29-31)
To, že jako muslimové vybízíme k následování cesty Pravdy, nemá být bráno jako naše snaha poroučet jiným a i my máme za povinnost vyzývat jiné k Pravdě tím způsobem, aby to tak nevypadalo a nebylo to tak interpretováno. My nikomu nic neporoučíme. My pouze seznamujeme, apelujeme, vyzýváme a vybízíme. Předkládáme objektivní skutečnosti a pravdu. A je na každém člověku, jak s touto informací, kterou mu zprostředkujeme, naloží. Následky ponese sám.
Muhammed Násiruddín al-Albání řekl:
“Nemáme povinnost přivést srdce lidí k pravdě, k níž vyzýváme. Naší povinností je k pravdě pouze vybídnout.“1
A co se týče příjemců tohoto našeho varování, pak subjektivní názorová pozice jednoho lidského jedince není a ani nemůže být skutečným měřítkem objektivní pravdy a správnosti jiného postoje. Není podmínkou objektivní pravdivosti něčeho, aby to konvenovalo názorům všech lidí nebo aby se to všem lidem na světě zamlouvalo a líbilo. A naše každodenní životní zkušenost je schopna doložit tisíce příkladů objektivních pravd, které se vždy nějaké skupince nespokojených prostopášníků příčí.
Kdokoli tvrdí, že žádná objektivní pravda a skutečnost neexistuje, je vždy jedním ze dvou typů lidí. Buď je někým, kdo nikdy nepřišel do styku s žádnou objektivní pravdou či skutečností, protože je obklopen samými nepravdami, polopravdami a dílčími částmi pravdy vytrženými z kontextu, přičemž může být i někým, kdo se sice s objektivní pravdou a skutečností setkal, avšak ve zdeformované formě, nebo má co se této pravdy týče, ještě nějaké pochybnosti, v každém případě je to někdo, kdo tuto objektivní pravdu a skutečnost v její celistvosti zatím ještě nespatřil. Anebo je to někdo, kdo se s objektivní pravdou a skutečností setkal, v hloubi duše ji pozná, ale takříkajíc mu “nesedla,” protože koliduje s nějakým jeho zájmem, chtíčem či tužbou. Ta pravda se mu nelíbí a proto od ní utíká, zavírá před ní oči a strká hlavu do písku.
Alláh o takových říká:
وَاتْلُ عَلَيْهِمْ نَبَأَ الَّذِي آتَيْنَاهُ آيَاتِنَا فَانسَلَخَ مِنْهَا فَأَتْبَعَهُ الشَّيْطَانُ فَكَانَ مِنَ الْغَاوِينَ ﴿١٧٥﴾ وَلَوْ شِئْنَا لَرَفَعْنَاهُ بِهَا وَلَٰكِنَّهُ أَخْلَدَ إِلَى الْأَرْضِ وَاتَّبَعَ هَوَاهُ ۚ فَمَثَلُهُ كَمَثَلِ الْكَلْبِ إِن تَحْمِلْ عَلَيْهِ يَلْهَثْ أَوْ تَتْرُكْهُ يَلْهَث ۚ ذَّٰلِكَ مَثَلُ الْقَوْمِ الَّذِينَ كَذَّبُوا بِآيَاتِنَا ۚ فَاقْصُصِ الْقَصَصَ لَعَلَّهُمْ يَتَفَكَّرُونَ ﴿١٧٦﴾
“Vyprávěj jim zvěst o tom, jemuž jsme znamení Svá dali a jenž se pak od nich odvrátil. A satan jej učinil následovníkem Svým a stal se tak jedním ze zbloudilých. Kdybychom byli chtěli, byli bychom jej pozdvihli znamením naším, avšak on přikláněl se k zemi a šel za svými vášněmi a podobal se psu: když přiblížíš se k němu, vyplazuje jazyk, a když necháš ho na pokoji, také vyplazuje jazyk. A podobně je tomu s lidmi, kteří znamení Naše za lež prohlašují. Vyprávěj jim tedy tyto příběhy, snad o tom budou přemýšlet.” (A’ráf: 175-176)
Člověk musí být připraven přijmout pravdu a dobrou radu a následovat ji ve svém životě bez ohledu na to, zda se mu líbí, či nikoli. Jedině tak z ní může mít užitek a vyhnout se nemilým, avšak předvídaným, následkům opačného jednání. Odmítání objektivní pravdy, která koliduje s osvojenými schématy dosavadního uvažování, není projevem rozumného člověka a nemůže být ospravedlňováno poukazem na svobodu smýšlení. Člověk je totiž v pozici svobodného tvora, měří-li se oproti jinému člověku. Měří-li se však oproti Stvořiteli, je člověk jeho pouhopouhým otrokem.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
كفى بالمرءِ إثْمًا إذا قيل له اتقِ اللهَ غضِبَ
“Člověku jako hřích postačí to, že když je mu řečeno: “Boj se Alláha!” rozzlobí se.“2
A také podle ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه říká v podobném duchu:
وإنّ أبغضَ الكلامِ إلى اللهِ أن يقولَ الرَّجلُ للرَّجلِ: اتَّقِ اللهَ، فيقولُ عليكَ نفسَكَ.
“… a věru nejohavnějšími slova u Alláha jsou, když člověk tomu člověku, jenž ho opomene: “Boj se Alláha,” odpoví: “Hleď si svého!“3
Podle jiné verze řekl:
إن من أكبر الذنب أن يقول الرجل لأخيه: “اتق الله” ، فيقول: عليك نفسك، أنت تأمرني؟!
“Věru k největším hříchům patří, když člověk tomu, kdo ho opomene: “Boj se Alláha,” odpoví: “Hleď si sebe, to mi ty chceš něco přikazovat?!“4
Schopnost myslet byla člověku dána právě proto, aby si člověk sám stanovil hranice svých chtíčů, emocí a sklonů a dovedl je v sobě kontrolovat a ovládat. Lidská svoboda musí být vyvážena lidskou zodpovědností a skutečně svobodný člověk je jen ten, který je natolik zralý, že sám sobě dokáže říci dost a postavit si nepřekročitelnou hranici v momentě, kdy překročení takové svobody znamená pro dotyčného či pro jeho okolí zhoubné následky. Co se týče popuštění uzdy svobodě mimo jakékoli hranice, to přece dovedou i zvířata bez rozumu.
Jenže někteří lidé mají omezenou a pokroucenou představu o životě, bytí, Bohem daných zákonech vesmíru (arab. سنن الله الكونية sunenu lláhi l-kewníja), jak v jeho poznatelné, tak v jeho nepoznatelné části. Jejich omezenost je viditelná obzvláště v pohledu na člověka a společnost. Tito lidé na základě svých nedokonalých a namnoze subjektivních představ odhadují, čemu by islám měl učit a jaký by měl být.
Některým není islám po vůli proto, že naráží na jejich chtíče a tužby (arab. الأهواء al-ahwá), emoce, sklony a vášně, čímž tito lidé nabývají dojmu, že omezuje jejich tvůrčí a osobní svobody, či nějaké jiné. Jiným lidem se islám protiví v některém ze svých aspektů proto, že naráží an jejich rozumová zkreslení, utkvělé představy a racionalizované pochybnosti. A další se tváří nelibě na některé aspekty islámu proto, že odporují jejich dosavadní duchovní cestě a náboženské zkušenosti. U všech z nich může tento nesoulad nabývat podob celistvých i dílčích, kvůli čemuž takový člověk odmítá islám buď jako celek, anebo odmítá uznat některé jeho části.
Z toho plyne, že výše uvedený prohřešek není jen záležitostí nemuslimů, ale i mnoha muslimů a těch, kteří se islámu připisují. Dokonce se takoví mohou nacházet i v řadách následovníků správné islámské věrouky následovníků Sunny a prvotního společenství (arab. أهل السنة والجماعة ahlu s-sunneti wel-džemá’a). Míra tohoto nešvaru závisí na čistotě a špinavosti jejich srdce. Takoví malověrní muslimové pak milují islám jako celek, jako pojem, ale nemají rádi některé jeho nezbytné prvky a nedílné součásti. Nelíbí se jim islám takový, jaký je a nedokážou ho přijmout tak, jak jim ho Alláh zjevil, Posel Boží صلى الله عليه وسلم předal a zbožní předkové vysvětlili.
Islám je objektivně dokonalý systém. Jen se nemusí vždy za každou cenu rovnat podle subjektivní šablony dokonalosti v očích každého jednoho člověka, neboť ne každý dokázal nakalibrovat svá měřítka dokonalosti podle Božích měřítek dokonalosti. Ne každý si dokáže věci poskládat a pochopit správně. Pak může nastat situace, kdy se objektivní skutečnost srazí s něčí subjektivní vizí. Pak je na každém člověku, dá-li přednost Božímu objektivnímu pohledu, anebo své subjektivní iluzi. A vždy bude mnoho takových, kteří si zvolí tu druhou cestu mimo té jediné objektivní, pravdivé a logické.
Právě kvůli těmto kolizím s něčím subjektivním chápáním vznikají všechny ty nynější prapodivné názory a chatrné myšlenkové konstrukce, které implikují, že všichni islámští učenci napříč patnácti staletími dějin islámského myšlení rozuměli základním věcem špatně a že mnohé věci, které jsou předmětem konsenzu (arab. الإجماع al-idžmá’) mezi všemi muslimy od dob Posla Božího صلى الله عليه وسلم až do dnešních dní vlastně ani nejsou pevně dané. Proto může přijít někdo a tvrdit, že je možno odvrhnout dokonce i autentické hadísy, pokud jsou v rozporu s “rozumem,” anebo raději rovnou odmítnout Sunnu jako celek. Samozřejmě jednotlivé bludy se ve své hloubce a intenzitě liší, ale všechny operují s argumenty typu “nejsou všichni učenci dokonalí,” či “není třeba si osobnosti dějin idealizovat.” To jsou samozřejmě sice pravdivá tvrzení, ale je jimi argumentováno ve prospěch klamu. To proto, že pokud se blíže podíváš na důvody a jevy, které dotyčným na názorech učenců minulosti překážejí, shledáš, že dávní učenci mají na své straně konsenzus prvních generací, nebo aspoň Prorokových společníků, budiž s nimi všemi Alláh spokojen, či věrohodný hadís, že bezchybně dedukují v souladu s pravidly šarí’y a nauky o ní, že dokazují jednotlivé kroky své argumentace správným způsobem apod. Jenže právě u těchto jejich dnešních oponentů je možné zpochybnit naprosto vše, kromě vlastní subjektivní vize a osobního názoru, který je skutečným islámem jednoznačně vyvrácen.
Upřednostnit svůj subjektivní pohled nad skutečnost a pohledy muslimů napříč staletími je však jednou z podob pýchy, samolibosti a arogance, jak se dozvídáme od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه, jenž slyšel Božího Posla صلى الله عليه وسلم říci:
الْكِبْرُ بَطَرُ الْحَقِّ وَغَمْطُ النَّاسِ
“Pýcha jest nevolí vůči pravdě a pohrdáním lidmi.“5
Těžko si představit větší protimluv, než situaci toho, kdo říká, že miluje islám, ale přece s plným svým vědomím nepostupuje v souladu s ním a názor islámu na nějakou věc mu není po vůli. Takový člověk propadá do bažin sebestřednosti a domýšlivosti, aniž to vůbec cítí, přičemž může nakonec i zpochybnit svou víru, aniž si je toho vůbec vědom. Dávní učenci právě proto nazvali tento druh lidí následovníky tužeb (arab. أهل الأهواء ashábu l-ahwá) a každému je zřejmá pointa tohoto označení. Takoví lidé rozbijí celistvý systém Božího Zákona na jednotlivé součástky a sestavují si z něj nový systém podle sebe, tak jak chtějí, obracejí jedny části proti druhým, přesouvají jedny dílce na neodpovídající místa a nacházejí zdánlivé kontradikce, z nichž se pak chytají jen za ty kousky, které se jim zamlouvají.
O takových Vznešený Alláh praví:
يُحَرِّفُونَ الْكَلِمَ مِن بَعْدِ مَوَاضِعِهِ ۖ يَقُولُونَ إِنْ أُوتِيتُمْ هَٰذَا فَخُذُوهُ وَإِن لَّمْ تُؤْتَوْهُ فَاحْذَرُوا ۚ وَمَن يُرِدِ اللَّهُ فِتْنَتَهُ فَلَن تَمْلِكَ لَهُ مِنَ اللَّهِ شَيْئًا ۚ أُولَٰئِكَ الَّذِينَ لَمْ يُرِدِ اللَّهُ أَن يُطَهِّرَ قُلُوبَهُمْ ۚ لَهُمْ فِي الدُّنْيَا خِزْيٌ ۖ وَلَهُمْ فِي الْآخِرَةِ عَذَابٌ عَظِيمٌ
“Oni přemísťují slova z jejich míst říkajíce: “Jestliže je vám toto dáno, přijměte to, avšak není-li vám to dáno, dejte si pozor!” A koho Bůh chce uvést v pokušení, tomu ty ničím u Boha nepomůžeš. A to jsou ti, jichž srdce Bůh nehodlá očistit – těm dostane se hanby na tomto světě, zatímco na onom světě je očekává trest nesmírný.” (Máida: 41)
Vůči tomuto jevu není imunní nikdo z nás. Proto je tuto skutečnost důležité stále připomínat, obzvláště v dnešní době, kdy jsme denodenně pod útokem proti-islámských idejí a ideologií. Vyzývám proto nás všechny, abychom všichni do jednoho neustále zpytovali své svědomí, účtovali sami se sebou a snažili sami sebe vychovávat v duchu islámu. A Alláh nenechá bloudit toho, kdo si skutečně přeje poznat a pochopit pravdu, aby ji mohl následovat.
Alláha prosím, aby nás před tímto nešvarem chránil a pomáhal nám vzdorovat mu. Ámín!
Odpovídal: Alí Větrovec
- Viz Silsiletu l-hudá wen-núr, páska č. 730.
- Od ‘Abdulláha ibn Mes’úda رضي الله عنه ho přes Zejda ibn Wehba uvádí at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 8588; a al-Hejsemí v Medžme’u z-zewáid, 8/273 a poznámkou, že jeho vypravěči jsou vypravěči ze sbírek Sahíh. al-Albání uvádí, že si není jist, zda nemá jít namísto Zejda o Se’ída ibn Wehba, viz dále.
- Zaznamenali an-Nesáí v as-Sunenu l-Kubrá, hadís č. 10685; a v ‘Amelu l-jewmi wel-lejla, hadís č. 849; Ibn Menda v at-Tewhíd, 2/123; al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, hadís č. 630; a v ad-Da’wátu l-kebír, hadís č. 137; Kiwámu s-sunna al-Asbahání v at-Terghíbu wet-terhíb, hadís č. 766; al-Išbilí v al-Ahkámu s-sughrá, hadís č. 891; Jako sahíh se samými vypravěči Sahíhů, kromě al-Asbaháního, jenž je však i přesto spolehlivý vypravěč, ho doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 2939. Podobný hadís s jiným isnádem uvádí Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 1/232; a v Techrídžu l-Keššáf, 8/43.
- Zaznamenal at-Taberání v al-Mu’džemu l-kebír, 9/119, hadís č. 8587. V jeho isnádu se podle al-Albáního vyskytuje Se’íd ibn Wehb al-Hamdání al-Chajwání, jenž může být zaměněn za vypravěče téhož jména, známého i pod přídomkem as-Sewrí, jenž nefiguruje mezi spolehlivými vypravěči. Podobný hadís jako merfú’, tj. jako slova samotného ‘Abdulláha a nikoli Proroka صلى الله عليه وسلم, uvádí Abú Bekr ad-Dejnúrí v al-Mudžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, podání č. 2619.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 91.