Vznešený Alláh praví:
مَّثَلُ الَّذِينَ يُنفِقُونَ أَمْوَالَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ كَمَثَلِ حَبَّةٍ أَنبَتَتْ سَبْعَ سَنَابِلَ فِي كُلِّ سُنبُلَةٍ مِّائَةُ حَبَّةٍ ۗ وَاللَّهُ يُضَاعِفُ لِمَن يَشَاءُ ۗ وَاللَّهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ ﴿٢٦١﴾ الَّذِينَ يُنفِقُونَ أَمْوَالَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّهِ ثُمَّ لَا يُتْبِعُونَ مَا أَنفَقُوا مَنًّا وَلَا أَذًى ۙ لَّهُمْ أَجْرُهُمْ عِندَ رَبِّهِمْ وَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ ﴿٢٦٢﴾
“Ti, kdož vydávají jmění své na stezce Boží, jsou podobni zrnu, z něhož vyrůstá sedm klasů, z nichž každý má sto zrn. A Bůh mnohonásobně odplácí tomu, komu chce, neboť Bůh je velkorysý, vševědoucí. Těm, kdož vydávají jmění své na stezce Boží, aniž potom doprovázejí to, co vydali, výčitkami či špatností, těm dostane se odměny u Pána jejich a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.” (Bekara: 261-262)
Tento příběh se stal před několika desetiletími nedaleko hranic naší země, v muslimské Bosně a Hercegovině.
Byl chladný a nevlídný podzim roku 1993. Zuřila válka.
Na východním břehu řeky Neretvy v hercegovském Mostaru se tísnily davy nešťastných, vyděšených a těžce zkoušených lidí. Halasné zástupy povykujících lidí směřovaly přes Podveležje na tržnici, protože byl den, kdy měly probíhat trhy, kde si lidé mohli občas nakoupit aspoň to nejnutnější.
Prodejci vynesli do stánků to všechno málo, co měli. S velkými nadějemi, že to prodají za pár šupů, nebo za to, co mají, vyhandlují něco jiného, co zoufale potřebují. Vše se odehrávalo v jakési bezútěšné, temně šedivé atmosféře. Jako když sledujete obraz starého filmu na nekvalitní obrazovce černobílé televize.
A ve vší té temnotě a smutku, na samém okraji tržnice, se blyštily zlatavé, sytě žluté banány.
U banánů seděl za pultem z těžké kované desky jistý Mehmed. Pod zeleným baretem snědě opálené, větrem ošlehané čelo, husté černé obočí a ještě hustější brada. Na sobě měl vyšisovaný maskáčový mundúr, byl vysoký, štíhlý a rovný jako proutek. Nabízel tu nejen banány, ale i svůj úsměv, který lemovaly jeho čisté, bílé zuby.
“Banány, jeden kus za jeden bon!” provolával Mehmed.
Na banány toužebně zíral malý, plavovlasý a zelenooký chlapec. Stačily mu snad jenom dvě sekundy na to, aby banány svým pohledem zhltal.
Mehmed si ho všiml, ale nic neřekl. Naopak přišel za ním blíž a plácl ho do rukou. Těmi dvěma banány. Chlapec se úlekem zatřepal, jako by ho probudili ze spánku.
“Co … co s tím teď já … já nemám žádné peníze …”
“Ale vždyť to přece vůbec nevadí, synku, tady máš, užij si je. Alláh ať oplatí,” usmál se dobrý Mehmed shovívavě.
“Mehmede neblázni,” namítl někdo z přihlížejících zákazníků, “máš doma pět hladových krků, nerozdávej zboží jen tak zadarmo!”
“Běž, prosím tě,” ušklíbl se Mehmed, “Boží pokladnice jsou plné, kdo se na Něho spolehne, ten neuroní slzičku pro takovou trošičku!”
Uplynulo dlouhých bezmála třicet roků.
Teď je mír. Horké léto roku 2023. Po východním břehu Neretvy zase proudí halasné davy povykujících lidí přes Podveležje. Je víkend. Lidé se bezstarostně procházejí starým Mostarem. Tentokrát je všechno jiné, plné sytých a teplých barev. Jako na obrazovce chytré moderní televize s HD rozlišením.
A vším tím pestrým galimatijášem barev a šťastných lidí až na samé předměstí kráčí ve stínu krajem ulice starý děda Mehmed. Na hlavě bílou modlitební čepičku, pod čepičkou husté černé obočí, dnes už protkané spoustou bílých nitek. I brada, zastřižená do špičky, mu zešedivěla. Má na sobě bílou košili, je štíhlý, vysoký a rovný jako proutek. I když už mu sedmdesátka klepe na dveře a je to poznat.
Kolemjdoucím odpoví na pozdrav míru a usměje se na ně svým teplým, upřímným úsměvem. Akorát zuby nemá.
Mehmed se zastaví u veliké skleněné výlohy se stylizovaným logem smějícího se chrupu, na níž se obrovskými písmeny píše: Z-U-B-A-Ř.
Starý muž si hlasitě povzdechne a vkročí dovnitř. Slečna na recepci ho pošle dál. Mehmed vejde do ordinace, protože zubař ho už očekává. Dveře skřípnou a ještě dřív, než děda stačí přejít místnost a usadit se do křesla, slyší zubařův hlas: “Mehmede vítej, sedni si, protéza je hotová, jenom ji musíme vyzkoušet.”
Mehmed je celý šťastný. Sotva, ale přece jen nějak, si našetřil ze své mizerné penze. Není to opravdu málo, jsou to asi tři celé měsíční důchody. Nebylo to lehké.
“Otevřete ústa,” – “výborně, zase je můžete zavřít. A zkuste skousnout a několikrát zaskřípat zubama,” navádí starce sestra.
Najednou Mehmedovi do dlaní spadne jakýsi plochý předmět.
“Co to je?” podiví se děda.
“Zrcátko,” řekne zubař familiárně, “aby ses mohl podívat na svůj nový úsměv.”
V odrze zrcátka na tváři starého Mehmeda nový úsměv. Teda staronový. Stejný jako kdysi ve třiadevadesátém.
“Tak jak se ti líbí?” zeptá se dědy Mehmeda mladý sympatický zelenooký zubař se světlými vlasy.
“Doktore díky, zuby jsou super. Jenom se chci zeptat, kolik že jsem dlužen?”
“Hadži Mehmede,” usměje se vlídně zubař, “ty sis tuhle protézu už dávno zaplatil.”
“A jak proboha, já ještě neplatil!” hlesne zmateně důchodce.
“Ale zaplatil. Vzpomínáš ve třiadevadesátém? To už je dávno … Dals mi tehdy jen tak dva banány.”
“Tak přece se na takové věci nezpomíná!” starému Mehmedovi se nahrnuly slzy do očí a oblil ho studený pot. “No tak, synku, nedělej, prosím tě, toto je tvoje práce. Živíš se tím, to je přece něco úplně jiného,” namítá.
“Ne ne, můj hadži Mehmede,” trvá zubař na svém, “Boží pokladnice jsou plné a kdo se na Něho spolehne, ten neuroní slzičku pro takovou trošičku!” dodá a poplácá staříka po ramenou.
Autor: Ertan Č. podle skutečné události, převyprávěl Almir Kapić
Zdroj: facebook A. K.
Do češtiny upravil: Alí Větrovec