OTÁZKA: Přichází islámská víra s něčím, co je nelogické a co odporuje zdravému selskému rozumu?
ODPOVĚĎ:
Islám si váží rozumu, soudnosti, racionality a úsudku (arab. العقل al-‘akl). Rozumem daná svéprávnost lidského jedince je důvodem, proč je tento jedinec povinován šarí’atskými předpisy, jak v pohledu toho, v co má věřit, tak i v pohledu toho, jak má svou víru praktikovat. Toto břemeno povinnosti odborně nazýváme arabským pojmem التكليف at-teklíf.
Alláh se v Koránu na třinácti místech obrací na lidský rozum a schopnost logicky uvažovat, aby člověk skrze ni posoudil pravdivost zjeveného sdělení tím, že bude uvažovat nad rozumově pochopitelnými fenomény nesmyslnosti a zla modloslužby, pomíjivosti pozemského života, historické návaznosti zjevených písem a jejich pokřivení omylnými lidmi s ne vždy dobrými úmysly, nad pravdivostí posledního Zjevení Muhammedovi, který byl po celou dobu znám jako pravdomluvný a morálně bezúhonný člověk či nad zkázou zaniklých národů, které Alláh potrestal svým trestem za to, že odmítli následovat Jeho proroky, mír s nimi všemi.
Vždy pak končí dané verše konstatací:
أَفَلَا تَعْقِلُونَ
“Což tomu neporozumíte?” (Bekara: 33 a 76; Áli ‘Imrán: 65; An’ám: 32; A’ráf: 169; Júnus: 16; Húd: 51; Júsuf: 109; Anbijá´: 10 a 67; Mu´minún: 80; Kasas: 60; a Sáffát: 137)
Použité sloveso je odvozeno od stejného základu jako termín pro rozum, tj. “proč nepoužijete rozum, abyste to pochopili.”
Stejného slovesa se na dalších osmi místech používá v podobných kontextech, například ohledně Zjevení zde:
إِنَّا أَنزَلْنَاهُ قُرْآنًا عَرَبِيًّا لَّعَلَّكُمْ تَعْقِلُونَ
“seslali jsme je jako Korán arabský – snad rozum použijete!” (Júsuf: 2)
كَذَٰلِكَ يُبَيِّنُ اللَّهُ لَكُمْ آيَاتِهِ لَعَلَّكُمْ تَعْقِلُونَ
“A takto vám Bůh objasňuje znamení Svá – snad budete rozumní!” (Bekara: 242)
Rozumnost, logičnost a smysluplnost Zjevení a tím i víry, kterou toto Zjevení hlásá, je tedy učiněna kritériem jeho přijetí a víry, že toto Zjevení pochází od Vševědoucího Stvořitele, Jediného Pravého Boha.
V islámu existuje minimální základní úroveň, na níž není třeba předcházející slepé víry v jeho Boží původ, aby člověk spatřil jeho smysluplnost a logičnost. Naopak tato jeho základní smysluplnost a logičnost bývá důkazem jeho původu coby Božího náboženství.
To platí i pro konkrétní předpisy, z nichž existuje základní suma těch, které je možno pochopit rozumem, shodně Božím slovům:
قُلْ تَعَالَوْا أَتْلُ مَا حَرَّمَ رَبُّكُمْ عَلَيْكُمْ ۖ أَلَّا تُشْرِكُوا بِهِ شَيْئًا ۖ وَبِالْوَالِدَيْنِ إِحْسَانًا ۖ وَلَا تَقْتُلُوا أَوْلَادَكُم مِّنْ إِمْلَاقٍ ۖ نَّحْنُ نَرْزُقُكُمْ وَإِيَّاهُمْ ۖ وَلَا تَقْرَبُوا الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ ۖ وَلَا تَقْتُلُوا النَّفْسَ الَّتِي حَرَّمَ اللَّهُ إِلَّا بِالْحَقِّ ۚ ذَٰلِكُمْ وَصَّاكُم بِهِ لَعَلَّكُمْ تَعْقِلُونَ
“Rci: “Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům, nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete rozumní!” (An’ám: 151)
Tedy vzpomínaná nařízení jsou přijímána jako smysluplná a logická každému, kdo je soudný, má zdravý selský rozum a v srdci nezkažený, přirozený morální instinkt.
Použije-li někdo tuto logickou, smysluplnou a z pohledu rozumu samozřejmou rovinu jako svůj odrazový můstek k dalšímu rozmýšlení, snadno pak v jejím světle spatří smysluplnost a logičnost všech ostatních islámských nařízení, u nichž by mu jejich logika a smysluplnost mohla na první pohled unikat. Věci nejasné totiž chápeme a musíme chápat ve světle záležitostí, které nám jsou jasné a nikdy nerozporujeme to, co je jasné, tím, co nám jasné není.
Vznešený Alláh praví:
هُوَ الَّذِي أَنزَلَ عَلَيْكَ الْكِتَابَ مِنْهُ آيَاتٌ مُّحْكَمَاتٌ هُنَّ أُمُّ الْكِتَابِ وَأُخَرُ مُتَشَابِهَاتٌ ۖ فَأَمَّا الَّذِينَ فِي قُلُوبِهِمْ زَيْغٌ فَيَتَّبِعُونَ مَا تَشَابَهَ مِنْهُ ابْتِغَاءَ الْفِتْنَةِ وَابْتِغَاءَ تَأْوِيلِهِ ۗ وَمَا يَعْلَمُ تَأْوِيلَهُ إِلَّا اللَّهُ ۗ وَالرَّاسِخُونَ فِي الْعِلْمِ يَقُولُونَ آمَنَّا بِهِ كُلٌّ مِّنْ عِندِ رَبِّنَا ۗ وَمَا يَذَّكَّرُ إِلَّا أُولُو الْأَلْبَابِ
“On je ten, jenž seslal ti Písmo, v němž některé verše jsou pevně stanovené, a ty jsou podstatou Písma, zatímco jiné jsou víceznačné. Ti, v jejichž srdcích je odchýlení, následují to, co je v něm víceznačné, usilujíce tak o rozkol a snažíce se o svévolný výklad toho; však nezná výklad toho nikdo kromě Boha. Ti však, kdož pevni jsou ve vědění, hovoří: “My v ně jsme uvěřili; vše, co obsahuje, od Pána našeho je!” A připomínají si to jedině ti, kdož rozmyslem jsou obdařeni.” (Áli ‘Imrán: 7)
Proto je z tohoto pohledu každý islámský předpis smysluplný a logicky odůvodnitelný, byť by jedinou logikou v jeho pozadí bylo to, že pochází od Vševědoucího Alláha, který nejlépe ví, co je pro nás nejlepší a co vede k nejlepšímu vyústění pro nás. I v takovém případě by bylo logické poslechnout Ho usilujíce o Jeho spokojenost, odměnu a lásku a snažíce se vyhnout Jeho Hněvu, Nevoli a trestu.
Bylo by absurdním protimluvem, pokud bychom se nejprve nechali přesvědčit o Božím původu islámu na základě toho, co z něho je pro nás hned od samého začátku smysluplné a logicky samozřejmé a potom odmítli některý z jeho detailů, který se nám takovým nezdá. Ukázáno na dvou názorných příkladech ze života:
Bylo by to jako přijít do neznámého města, seznámit se tam s místním člověkem a nejprve se přesvědčit, že toto město zná. A pokud bychom se ho zeptali na cestu do nějaké ulice v tomto městě, odmítli bychom jeho popis této cesty proto, že by se nám zdál nesmyslný a nelogický, volíce si přitom raději nějakou jinou cestu podle sebe. Jedná turista, který se nejprve zeptá průvodce na cestu ke svému cíli a potom se schválně vydá jiným směrem, rozumně a logicky?
Bylo by to jako potvrdit kompetentnost nějakého odborníka, třeba obchodního poradce, lékaře nebo právníka a poté se nenechat vést jeho radou v obchodě, péči o zdraví či zákonné nároky. Domníváte se snad, že by se dalo jednání někoho, kdo nejprve potvrdí jejich znalosti a odbornost a potom odvrhne jejich kvalifikované rady ve prospěch svých vlastních výmyslů, popsat jako smysluplné a logické?
A není nic jako Alláh – Jemu náleží příklad nejkrásnější, oč je On vznešenější, než cokoli, co k Němu přidružují!
Sečteno a podtrženo, předpisy islámu, ať už se týkají věrouky, anebo nábožensko-právní vědy, ať už pojednávají o základech či o drobných nuancích islámu, lze všechny z pohledu jejich vztahu k logice a zdravému rozumu rozdělit do následujících tří kategorií:
První kategorii tvoří ta část islámu, která obsahuje předpisy a nařízení, příkazy a zákazy, jejichž odůvodnění je samozřejmé a logicky jasné naprosto každému, protože k nim vede zdravý rozum a nezkažená lidská přirozenost. Jejich příkladem je příkaz být spravedlivý. Islám usiluje o spravedlnost (arab. العدل al-‘adl) a ta je jeho naprostým minimem a dolní hranicí. Alláh nikomu ani v nejmenším neukřivdí.
Druhou kategorií jsou předpisy, nařízení, příkazy a zákazy, jejichž smysl sice není zdravému rozumu a nezkažené přirozenosti dostupný hned na první pohled, avšak je stále rozumovou cestou pochopitelný a v souladu s logickým úsudkem, za předpokladu, že člověk zvolí za svůj výchozí bod to, co tvoří první kategorii. Do této druhé kategorie patří např. většina projevů Boží Moudrosti, Milosti a Lásky v jednotlivých předpisech islámu. Tuto druhou kategorii je možno rozdělit na velký počet mezistupňů, takže moudrosti za některými předpisy je možno pochopit rychle a snadno, zatímco nad těmi, které se ukrývají v pozadí jiných, je nutno hloubat mnohem déle. K těm prvním patří např. univerzální vyšší cíle islámského zákonodárství a pravidla islámské víry, zatímco k těm druhým mohou patřit projevy těchto univerzálních vyšších cílů v některých dílčích aspektech šarí’y. Ty potom lze poznat skrze studium a poznávání Božích kosmických zákonů vložených do viditelného a poznatelného, stejně jako do nepoznatelného světa. Touto cestou můžeme uvidět soulad mezi těmito vyššími cíli a těmito konkrétními nařízeními i to, jak přinášejí užitek a brání škodě, což je i základním cílem Božího Zákona.
Třetí kategorii pak můžeme vyhradit na zbývající předpisy, které představují zkoušku pokornosti vůči Alláhu a míry podrobení se Jemu. Sem spadají v rovině věrouky mnohé Boží vlastnosti, atributy a přívlastky a v rovině právní vědy především předpisy uctívání, jako počet a způsob provedení denních modliteb apod. Nejdou pochopit rozumem a nedá se na ně vztáhnout logika, protože ona do této výlučně Boží domény nedokáže dosáhnout. Tyto předpisy se logice a rozumu nevzpírají, jsou zcela mimo ně a vysoko nad nimi. Vnášet proto do nich logiku a rozum je asi stejně tak bláhové, jako snaha dotknout se špičkami prstů nebeské klenby. A právě o této doméně hovoří islámští učenci, když říkají, že “Šarí’a někdy přichází s věcmi, které stojí mimo dosah rozumu, avšak nikdy nepřichází s věcmi, které jsou z hlediska rozumu nemožné (arab. الشريعة جاءت بمحارات العقول لا بمحالاتها aš-Šerí’atu džáet bi-muháráti l-‘ukúli, lá bi-muhálátihá).“1
Uvědomíme-li si to, co jsme výše rozebrali, pak jasně uvidíme, že všechny možné jízlivé poznámky na adresu konkrétních jednotlivých islámských nařízení, které se zdají na první pohled nelogické a odporující rozumu, pramení z lidské neznalosti všech aspektů Božích vesmírných zákonů, kterými je protkán celý tento svět a samým tím také z neznalosti a neschopnosti vidět soulad jednotlivých šarí’atských předpisů s těmito zákony, jakož i cest, jakými tyto jednotlivé předpisy přinášejí užitek lidem. S tím, jak roste naše znalost těchto zákonitostí jak z hlediska rozumu, tak z hlediska empirické vědy, spatřujeme čím dál tím víc i nicotnost podobných námitek a jejich nekonzistenci z hlediska samotného rozumu a logiky.
Odpovídal: Alí Větrovec