Tradice a zvyklosti každého národa představují zkušenostmi prověřenou studnici moudrosti, kterou není radno zavrhovat. Sama ovšem není cílem takové moudrosti, nýbrž jen prostředkem na cestě k ní. Tak jako ostatně v každé věci, i v otázce tradice můžeme stejně tak následovat správné pochopení celé záležitosti, jako nám zároveň hrozí i pád hned do dvou možných extrémů – buď tradice zavrhneme úplně a tím sami sebe zbavíme svého kulturního zázemí a zůstaneme zcela vykořenění, anebo se naopak staneme otroky toho, do čeho jsme se my a naši rodiče narodili, na úkor pravdy a na úkor služby pouze Jedinému Opravdovému Bohu. Pokud dopustíme to druhé, stane se tradice nikoli studnicí moudrosti, ale temnou bezednou hladomornou stupidity a svěrací kazajkou našeho vlastního bláznovství.
Ilustrujíce toto nebezpečí, staří muslimští autoři tradují lidovou zkazku o jistém putujícím cizinci, který se zastavil u jedné studny v poušti. U této studny zastihl kočujícího beduína, vedoucího za uzdu svého velblouda. Na velbloudovi byly naložené dva veliké měchy.
Poutník si všiml, že beduín svého velblouda přetížil tolik, že se sotva drží na nohách a proto se ho zeptal: “Copak to vláčíš na velbloudovi tak těžkého?”
“V jednom z pytlů mám zásoby na cestu a ve druhém písek,” odpověděl beduín s poukazem na jejich staleté tradice.
“Proč, probůh, neseš na velbloudovi i písek? Jaký to má smysl?” podivil se poutník.
“To kvůli rovnováze, aby se mi jídlo nepřevážilo a neskutálelo se na zem,” hledal beduín rozumové odůvodnění pro očividně nelogický nesmysl.
“Proč raději nerozdělíš své zásoby jídla na dvě stejně těžké hromádky a nerozdělíš tak náklad do obou pytlů?” navrhl mu poutník své logické řešení.
“Asi máš pravdu,” připustil beduín, sňal náklad z velblouda, vysypal písek a začal dělit náklad rovnoměrně do obou měchů. Ale vzápětí se neopomněl poutníka zeptat: “A kdo jsi vlastně ty? Jsi snad vládce nějaké říše? Náčelník nějakého kmene? Nebo jsi snad učenec?”
Poutník mu odpověděl: “Ani jedno, ani druhé, ani třetí, jsem jen naprosto obyčejný muž z lidu.”
“Hanba tobě! Alláh ať tě prokleje!” zakřičel na něj beduín.
“Nejsi ani jedno z toho a přišels nás poučovat o tom, jak něco máme nebo nemáme dělat!” křičel na poutníka beduín, zatímco znovu složil náklad z velblouda, nasypal obsah jednoho měchu do druhého a ten první pak opět naplnil pískem, tak jako předtím.
Tato směšná glosa barvitě znázorňuje situaci, kdy se tradice stane nepřekročitelným tabu a posvátnou krávou, na kterou je obyčejným smrtelníkům zapovězeno sahat. Když k tomu dojde, je narušeno smysluplné uvažování lidí. Dané společenství pak podlehne kolektivnímu klamu, kdy začne odvozovat pravdivost a moudrost nějakého konání ze skutečnosti, že existuje a praktikuje se, kam až paměť sahá a doposud nikdy nebylo rozporováno.
Před tímto uvažováním nás Vznešený Alláh varuje v podobenství o uvažování a konání nevěřících a modloslužebníků:
وَإِذَا قِيلَ لَهُمُ اتَّبِعُوا مَا أَنزَلَ اللّهُ قَالُواْ بَلْ نَتَّبِعُ مَا أَلْفَيْنَا عَلَيْهِ آبَاءنَا أَوَلَوْ كَانَ آبَاؤُهُمْ لاَ يَعْقِلُونَ شَيْئاً وَلاَ يَهْتَدُونَ
“A když je nevěřícím řečeno: “Následujte to, co Bůh seslal!”, odpovídají: “Nikoliv, my budeme následovat zvyklosti, jež u otců svých jsme nalezli.” Avšak což když otcové jejich ničemu nerozuměli a nebyli správnou cestou vedeni?!” (Bekara: 170)
Jahjá ibn Kesír poskytl následující vysvětlení:
“Když jsou vyzváni k následování Božího náboženství a Jeho Zákona, k vykonávání všeho, co Alláh učinil povinností a zanechávání všeho, co On stanovil jako zakázané, takoví lidé odpoví: “Bohatě nám stačí tradice a zvyklosti, které jsme zdědili a které jsme si zapamatovali od našich otců a dědů.” Proto jim Alláh odpovídá: “A co když jejich předkové nic neznali, ničemu nerozuměli a sami nenásledovali správnou cestu? A oni byli takoví. Nerozuměli, co je Pravda a ani ji neznali. Nenásledovali ji a ani k ní nevyzývali. Jak by se potom oni mohli dopídit pravdy tím, že je budou následovat? Ba naopak! Oni jsou ještě tupější a neznalejší, nežli jejich nevědomí předkové. A ještě více zbloudili a jsou ještě dále od cesty Pravdy.“1
Vznešený Alláh v podobném kontextu praví na jiném místě:
إِنَّ اللَّهَ لَعَنَ الْكَافِرِينَ وَأَعَدَّ لَهُمْ سَعِيرًا ﴿٦٤﴾ خَالِدِينَ فِيهَا أَبَدًا ۖ لَّا يَجِدُونَ وَلِيًّا وَلَا نَصِيرًا ﴿٦٥﴾ يَوْمَ تُقَلَّبُ وُجُوهُهُمْ فِي النَّارِ يَقُولُونَ يَا لَيْتَنَا أَطَعْنَا اللَّهَ وَأَطَعْنَا الرَّسُولَا ﴿٦٦﴾ وَقَالُوا رَبَّنَا إِنَّا أَطَعْنَا سَادَتَنَا وَكُبَرَاءَنَا فَأَضَلُّونَا السَّبِيلَا ﴿٦٧﴾ رَبَّنَا آتِهِمْ ضِعْفَيْنِ مِنَ الْعَذَابِ وَالْعَنْهُمْ لَعْنًا كَبِيرًا ﴿٦٨﴾
“Bůh dozajista proklel nevěřící a připravil pro ně plamen šlehající, v němž nesmrtelní budou navěky, a nenaleznou ochránce ani pomocníka žádného v den, kdy tváře jejich se budou v ohni otáčet sem a tam a kdy budou volat: “Kéž bychom byli uposlechli Boha a uposlechli posla!” A řeknou; “Pane náš, poslouchali jsme náčelníky své a mocipány své a oni nám dali zbloudit z cesty! Pane náš, dej jim trest dvojnásobný a proklej je prokletím velikým!” (Ahzáb: 64-68)
Náčelníci a mocipáni, vzpomenutí v tomto verši, jsou podle Ibn ‘Abdilberra “jejich vůdcové a vládcové, jejichž názory se oni ve svých životech řídili, které poslouchali a které následovali.“2
Nicméně pravda se neměří podle toho, nakolik je zažitá a kolika generacemi do minulosti byla následována. Stáří a tradičnost nějakého výroku či poznatku nutně nesouvisí s jeho pravdivostí. Proto není radno nekriticky přijímat tvrzení lidí okolo nás a učit se jejich názorům jako nezvratným faktům, jak poznamenává slovutný učenec a veliký islámský právník Muhammed ibn Idrís aš-Šáfi’í: “Příkladem toho, kdo si osvojuje poznatky jiných a přijímá je nekriticky bez důkazu, je jako příklad někoho, kdo za temné noci sbírá dříví holýma rukama. Nosí na ramenou otep chrastí, v němž se ukrývá jedovatý had, který ho uštkne, aniž by si toho dotyčný vůbec všimnul!“3
Islám proto od prvopočátku klade muslimům za povinnost napravovat pověry a lživá přesvědčení, stejně jako vykořeňovat neplodné, hloupé či nebezpečné, islámu odporující tradice ve svém okolí, nakolik jsou toho schopni.
Jeden z nejvýznamnějších hanefíjských právníků, as-Sarachsí, pravil:
“Každý obyčej, který protiví liteře důkazu z Koránu či Sunny, je zcela neplatný a nijak se nebere v potaz.“4
Lidé jsou však vázáni ke svým starým způsobům především svými emocemi, které jim velmi často brání v naprosto nestranném a logicky bezchybném úsudku. Proto patří ke správným islámským způsobům a metodám změna těchto chybných přesvědčení nikoli revolučně, ale naopak nenásilně a postupně, s poukazem na univerzální moudrost a dobro, tak, aby nedošlo k vyvolání pobouření ze strany stoupenců takových odmítaných tradic, čímž by se způsobilo více škody, než užitku.
V tomto kontextu se uvádí slova ‘Alího ibn Abí Táliba: “Promlouvejte k lidem shodně úrovně jejich chápání! Vykládejte jim jen to, co není za hranicemi jejich porozumění a vyvarujte se toho, co by vyvolalo jejich odmítavé reakce. Chcete snad, aby začali popírat Alláha a Posla Jeho?“5
Něco podobného se dochovalo i od Málika ibn Anas, jenž pravil: “Když se najdeš mezi nějakým lidem, nepouštěj se zbytečně a bez potřeby do hovoru o tom, co jim není známé či jim není jasné, aby tě z jejich strany nepostihlo něco, co bys nerad!“6