Vznešený Alláh islámským učencům přikázal:
كُونُوا عِبَادًا لِّي مِن دُونِ اللَّهِ وَلَٰكِن كُونُوا رَبَّانِيِّينَ بِمَا كُنتُمْ تُعَلِّمُونَ الْكِتَابَ وَبِمَا كُنتُمْ تَدْرُسُونَ
“Buďte mudrci Pána v tom, že učíte Písmu, a v tom, že v něm studujete.” (Áli ‘Imrán: 79)
Mudrci Pána (arab. الربانيون ar-rabbáníjún) – to jsou ti, kteří poznali, kdo je jejich Pán a jaké nároky na ně klade. To jsou ti, kteří touží jen po Něm a nehledají svými slovy spokojenost nikoho jiného, nežli Jeho spokojenost. To jsou ti, které není možno ani uplatit a ani si je koupit. To jsou ti, kterým jde jen o pravdu, nic z ní nezamlčují, nepokřivují a nikomu pravdu nepřizpůsobují. Vybízejí k dobru a odvracejí od zla a nebojí se přitom ničích výčitek. To jsou skuteční svědkové Boží Velikosti a Moci a dědici proroků a poslů Božích, mír s nimi všemi. Takové učence ctíme a jejich slova posloucháme. Ať je Alláh ochraňuje a vede k tomu, co je nejlepší. Ámín.
Šejchu l-islám Takíjuddín Abu l-‘Abbás Ahmed ibn Tejmíja al-Hárrání tyto skutečné učence popsal svými slovy takto:
“To jsou ti, co přikazují dobro a zakazují zlo. To jsou experti ve věcech náboženství. Skrze jejich úsilí, s pomocí Boží, nacházejí chorá srdce léku, zbloudilá srdce nacházejí správné vedení, srdce, která ztratila sílu jít dál, díky nim dostávají nový elán a těm srdcím, která jsou obtěžkána tíží životních břemen, se dostává ulehčení na přímé cestě zbožnosti a bohabojnosti. To jsou ti, kteří září jako majáky světla a ozařují svým jasem přímou a správnou cestu v temnotách bludu.“1
Alláh dopřál tomuto výjimečnému muži být jedním z nich. Jeden z jeho žáků, Ibn Kesír, vyprávěl následující příběh:
“Vypráví se mnoho o chrabrosti šejchu l-islám Ibn Tejmíje. Jednou řekl překladateli, pracujícímu pro Kázána, vládce Mongolů, aby mu přeložil následující slova určená jeho králi: “Tvrdíš, že jsi muslim, máš vedle sebe muezína, soudce a imáma, dokonce i šejcha, jak jsem se doslechl, ale i přesto na nás útočíš a napadáš naši zem. Proč? Tvůj otec, ba i tvůj děd Hülegü byli nevěřící, avšak neokupovali naše muslimské země, byť proti muslimům bojovali. Ale ty ses s námi domluvil a potom si nás podrazil. Řekls nám jedno a pak jsi nám zalhal.”
Ibn Kesír dále vypráví, že došlo k bezpočtu velmi ostrých polemik mezi Kázánem, Kutlušáhem a Polajem na straně jedné a Ibn Tejmíjou na straně druhé. Ibn Tejmíja se vždy bál jen Alláha a hrdině a statečně bránil pravdu.
Mongolští vyslanci jednou pozvali mnoho urozených a důležitých lidí, mezi nimi i Ibn Tejmíju, na společné slavnostní jídlo. Podávalo se pečené maso. Jedli všichni. Jen jediný muž se jídla ani nedotkl – Ibn Tejmíja.
“Proč s námi nejíš tak, jako všichni ostatní?” zeptali se ho.
“Jak mám s vámi jíst, když všechno toto maso pochází z ovcí, které jste uloupili lidem a upekli jste je na dřevu ze stromů, které patřily jiným a vy jste je bezprávně porazili!”
Král Kázán poté požádal Ibn Tejmíju, aby pro přítomné odrecitoval prosebnou modlitbu.
Ibn Tejmíja zvedl ruce k nebi a pravil: “Pane náš, pokud je tento Tvůj služebník hoden chvály, pokud bojuje za to, aby Tvé slovo stálo nejvýše a aby všechna víra náležela pouze Alláhu, pomozmu a učiň, aby zavládl zeměmi i národy. Ale pokud tak činí jen pro vlastní prestiž a slávu, z touhy po pozlátcích tohoto světa a přeje si jen prosadit svou, na úkor islámu a jeho stoupenců, potom ho poniž, zatřes s ním, znič ho a vyhlaď jeho sémě!”
Kázán okázale zvedl ruce ještě výš a hlasitě opakoval: “Ámín! Ámín!”
Přítomní si vyhrnuli rukávy, odsedli si dál od stolu a přimkli k sobě své oděvy, aby se nezašpinili, když vystříkne krev, až Kázán nařídí Ibn Tejmíju setnout.
Když se nic nestalo a Ibn Tejmíjova hlava zůstala na jeho krku, všichni od Kázánova stolu v míru odešli. Vrchní soudce Nedžmuddín as-Sasrí a další se obrátili k Ibn Tejmíjovi a vyděšeným hlasem tiše řekli: “Skoro jsi nás zabil. Skoro jsi připravil o život i sám sebe! Při Alláhu! My už s tebou nikdy k nikomu nepůjdeme.”
“Ani já už s vámi nikdy nikam nepůjdu,” opáčil jim Ibn Tejmíja.
Jedna část z nich pak pokračovala spolu s Ibn Tejmíjou zpět do Damašku, zatímco zbytek spolu s as-Sasrím zůstal pozadu za nimi, užívaje si doprovodu osobní suity a urozených lidí.
Kázánovi vojevůdci a velitelé se velmi záhy dozvěděli o všem, k čemu na hostině došlo a co se tam vše odehrálo. Rychle se vydali za ním a prosili ho, aby za ně prosil o požehnání. Při Alláha, byl jsem přítomen tomu, když Ibn Tejmíja a jeho přátelé konečně dorazili do Damašku. Doprovázely je tři stovky jezdců na koních.
A as-Sasrí a ti, co raději zůstali s ním? Dostihl je jiný oddíl Mongolů. A pobili je všechny do jediného.”2
Ibn Redžeb al-Hanbelí uvádí, že Ibn Tejmíja jednou odcestoval do krajů Egypta, aby vyzval místní vládce k vypravení veliké osvobozenecké armády, která by pomohla Sýrii zbavit se mongolského jha. Bylo to zrovna v době, kdy Mongolové útočili na muslimské země.
Ibn Tejmíja egyptskému sultánovi recitoval verše hovořící o džihádu na cestě Boží a pak mu řekl: “Pokud neposkytneš svou vojenskou pomoc syrské zemi a jejímu lidu, pokud jim nepomůžeš, neubráníš je a neosvobodíš, potom Všemohoucí Alláh pošle někoho jiného namísto tebe. Někoho, kdo jim pomůže. A tebe na sultánském stolci vystřídá.
Vznešený Alláh praví:
وَإِن تَتَوَلَّوْا يَسْتَبْدِلْ قَوْمًا غَيْرَكُمْ ثُمَّ لَا يَكُونُوا أَمْثَالَكُم
“A obrátíte-li se zády tedy On vás vystřídá lidem jiným, jenž vám nebude podoben.” (Muhammed: 38)
A také říká:
إِلَّا تَنفِرُوا يُعَذِّبْكُمْ عَذَابًا أَلِيمًا وَيَسْتَبْدِلْ قَوْمًا غَيْرَكُمْ وَلَا تَضُرُّوهُ شَيْئًا ۗ وَاللَّهُ عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ قَدِيرٌ
“Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem bolestným, vystřídá vás národem jiným a nebudete Mu moci v ničem uškodit, neboť Bůh je věru mocný nad každou věcí.” (Tewba: 39)
Tato slova se dostala ke slovutnému egyptskému učenci hadísů, Ibn Dakik al-‘Ídovi, jenž byl kromě jiného v té době vrchním egyptským soudcem. Za Ibn Tejmíju se postavil. Zalíbil se mu způsob, jakým Ibn Tejmíja komunikoval. Byl ohromen odvahou, kterou učenec prokázal, když k sultánovi promluvil takovým způsobem.”3