OTÁZKA: V jednom z pražských kostelů proběhla společná modlitba či prosba k Bohu za mír ve Svaté Zemi. Akce proběhla s účastí zástupců několika křesťanských církví a dokonce za přítomnosti zástupkyně českých židů. Každý postupně pronesl svou prosbu a spontáně se k němu přidávali ostatní. Zúčastnila se i přestavitelka pražských muslimů. Bylo toto počínání správné? Je něco takového v islámu možné?
ODPOVĚĎ:
Předně, vítáme jakékoli snahy o mír a podporu mírumilovného soužití a stavění mostů porozumění mezi lidmi různých vyznání.
Vznešený Alláh praví:
وَإِن جَنَحُوا لِلسَّلْمِ فَاجْنَحْ لَهَا وَتَوَكَّلْ عَلَى اللَّهِ ۚ إِنَّهُ هُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ
„A budou-li ochotni k míru, buď k němu ochoten i ty a spoléhej na Boha, vždyť On slyšící je i vševědoucí.“ (Anfál: 61)
Stálá komise pro fetwy v KSA uvádí:
„Snažit se, aby byly ustaveny dohody míru a spolupráce mezi muslimy a jinověrci, aby se předešlo krveprolití a válečným hrůzám, aby se lidé mohli věnovat svému obchodu a vydělávání si na živobytí, aby byl svět rozvíjen, aby byla výzva k pravdě a správnému vedení doručena všem lidem, aby byla všem lidem zaručena spravedlnost, toto jsou cíle, které jsou chvályhodné a hodnotné. Jde o vznešené ideály, které mohou mít znamenitý dopad na lidstvo.“1
Toto patří k obecnému principu spolupráce mezi lidmi:
وَتَعَاوَنُوا عَلَى الْبِرِّ وَالتَّقْوَىٰ ۖ وَلَا تَعَاوَنُوا عَلَى الْإِثْمِ وَالْعُدْوَانِ
„Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti.“ (Máida: 2)
Dalo by se sice možná namítnout, že z aktivistického hlediska je společné volání po míru ve Svaté Zemi právě v okamžiku, kdy tam probíhají etnické čistky, akce politicky bezzubá. Ale tyto úvahy bych raději nechal prozatím stranou, protože zvážit je musejí sami vůdcové zúčastněných komunit. Netýká se to přímo posouzení dané problematiky islámskou právní naukou a tudíž to nesouvisí s předmětem otázky.
Zůstává tedy k posouzení formát a způsob provedení výše popisované akce, který dle mého názoru není v souladu s náboženskými předpisy islámu, neboť: (1) nerespektuje islámský zákaz účasti na obřadech nevěřících; (2) je proveden způsobem, který Šarí’a nepředepisuje; (3) má problematické důsledky pro odmítnutí modloslužby a nutnost loajality na základě víry a (4) dotýká se jistým způsobem sporné otázky samotného vstupu muslimů do svatostánků nevěřících.
Nic z toho nemá co do činění se samotnou ochotou nebo neochotou muslimů prosazovat mír a všem společné všelidské hodnoty po boku obdobně smýšlejících jinověrců.
(1)
Co se týče zákazu účasti na neislámských obřadech, pak sama přítomnost muslima na rituálech nemuslimů není přípustná, shodně koránskému verši:
وَمَن يَبْتَغِ غَيْرَ الْإِسْلَامِ دِينًا فَلَن يُقْبَلَ مِنْهُ وَهُوَ فِي الْآخِرَةِ مِنَ الْخَاسِرِينَ
„Kdo touží po jiném náboženství než po islámu, nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí.“ (Áli ‘Imrán: 85)
Vznešený Alláh na jiném místě hovoří o rozdílech v obřadech, konkrétně v modlitebních směrech:
وَلَئِنْ أَتَيْتَ الَّذِينَ أُوتُوا الْكِتَابَ بِكُلِّ آيَةٍ مَّا تَبِعُوا قِبْلَتَكَ ۚ وَمَا أَنتَ بِتَابِعٍ قِبْلَتَهُمْ ۚ وَمَا بَعْضُهُم بِتَابِعٍ قِبْلَةَ بَعْضٍ ۚ وَلَئِنِ اتَّبَعْتَ أَهْوَاءَهُم مِّن بَعْدِ مَا جَاءَكَ مِنَ الْعِلْمِ ۙ إِنَّكَ إِذًا لَّمِنَ الظَّالِمِينَ
„A i kdybys přinesl těm, jimž dostalo se Písma, jakékoliv znamení, nebudou se řídit qiblou tvou a ty se nebudeš řídit qiblou jejich. A někteří z nich se ani neřídí qiblou ostatních. Budeš-li pak následovat učení jejich scestná poté, co dostalo se ti vědění, budeš věru jedním z nespravedlivých.“ (Bekara: 145)
A ohledně věroučných rozdílů Všemohoucí Alláh praví:
قُلْ يَا أَيُّهَا الْكَافِرُونَ ﴿١﴾ لَا أَعْبُدُ مَا تَعْبُدُونَ ﴿٢﴾ وَلَا أَنتُمْ عَابِدُونَ مَا أَعْبُدُ ﴿٣﴾
„Rci: „Nevěřící! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám …“ (Káfirún: 1-3)
Účast na obřadech nevěřících je jednou z věcí (vedle křivého svědectví, účasti na svátcích nevěřících a gratulace k nim, hudby apod.) odsuzovaných koránským veršem popisujícím služebníky Milostiplného:
وَالَّذِينَ لَا يَشْهَدُونَ الزُّورَ وَإِذَا مَرُّوا بِاللَّغْوِ مَرُّوا كِرَامًا
„A ti, kdož křivě nesvědčí, a když kolem řečí hnusných jdou, míjejí je důstojně“ (Furkán: 72)
Ohledně přinášení obětin modlám je řečeno:
فَاجْتَنِبُوا الرِّجْسَ مِنَ الْأَوْثَانِ وَاجْتَنِبُوا قَوْلَ الزُّورِ
„Vyhýbejte se špíně model, vystříhejte se řeči falešné!“ (Hadždž: 30)
Konsenzus o zákazu účastnit se obřadů nevěřících podává Ibnu l-Kajjim:
„Muslimům není dovoleno účastnit se oslav a obřadů modloslužebníků, shodně konsensu všech učenců, jejichž slovo se bere v potaz. Fakíhové následující čtyři dobře známé mezheby tento princip jasně stanovili ve svých knihách.“2
Tento konsenzus potvrzuje i az-Zehebí.3
Ibn Tejmíja říká, že na základě jednoznačných textů v hadísech obecně není dovoleno nevěřící jakkoli imitovat a napodobovat v ničem, co je pro ně specifické, např. v obřadech a účasti na nich, svátcích, jejich oslavách a gratulacích k nim, v jejich specifickém oděvu, jídlech, zvyklostech atd.4
Důvodem toho je podle Ibn ‘Usejmína skutečnost, že by šlo o vůči nim o podporu jejich hříchu a vzpurnosti proti Jedinému Pravému Bohu, protože jejich obřady a uctívání jsou vždy jedním z dvojího – buďto se jedná o lidmi vymyšlené inovace a lži na Boží Zákon, anebo o pozůstatky dříve zjevených náboženských zákonů, zrušených a zneplatněných zjevením Muhammedovy صلى الله عليه وسلم Šarí’y.5
(2)
Co se týče neislámskosti provedení takové prosebné modlitby, pak jakákoli modlitba, prosba, či vzývání Alláha spadá do sféry uctívání. Podmínkou každého uctívání je:
1. Upřímnost úmyslu vzývat pouze Jediného Pravého Boha.
2. Správné provedení dotyčného skutku uctívání shodně Božímu Zákonu tak, jak byl zjeven Poslu Božímu Muhammedovi صلى الله عليه وسلم.
Důkazem těchto dvou podmínek uctívání je i tento koránský verš:
مَنْ أَسْلَمَ وَجْهَهُ لِلَّهِ وَهُوَ مُحْسِنٌ فَلَهُ أَجْرُهُ عِندَ رَبِّهِ وَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ
„Ten, kdo odevzdaně se obrací k tváři Boží a koná dobré, ten nalezne odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebude zarmoucen.“ (Bekara: 112)
Odevzdaně se obracet znamená uctívat pouze Jeho. Konat dobré znamená konat v souladu s Boží Vůlí zjevenou v Jeho Zákoně, skrze nějž je posouzeno dobré jako dobré.
Ohledně prosebné modlitby je řečeno:
الدُّعاءُ هو العبادةُ
„Prosba, ta je uctíváním.“6
Protože se jedná o věc uctívání, vždy musí být hledán precedens, že tento skutek uctívání je v souladu se Sunnou Posla Božího صلى الله عليه وسلم. Platí zde premisa, že cokoli není výslovně dovoleno, je automaticky zakázáno.
Důkazem této nutnosti každý skutek uctívání dokázat precedentem, jsou následující hadísy:
1. Od matky věřících ‘Áiše رضي الله عنها, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ أَحْدَثَ فِي أَمْرِنَا هَذَا مَا لَيْسَ مِنْهُ فَهُوَ رَدٌّ
„Kdo do této naší věci přimyslí něco, co k ní nepatří, toto je odmítnuto.“7
2. ‘Ábis ibn Rabí’a viděl Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه, jak během pouti přišel k Černému kameni, políbil ho a řekl: „Vím, že jsi jen kámen, který sám nijak ani neprospěje, ani neuškodí. Kdybych nebyl viděl Posla Božího صلى الله عليه وسلم, jak tě líbá, nepolíbil bych tě.“8
Společná modlitba se zástupci jiných vyznání není v této věci ani předepsána a ani není předepsána takovým způsobem při jiných příležitostech. Islámští učenci obecně dovolují společnou modlitbu s jinověrci ve věci všeobecných živelných pohrom, jako sucho, hladomor, živelné katastrofy nebo morové rány. V takovém případě však tato modlitba probíhá na neutrální půdě a vede ji muslim, který pronáší prosbu, ke které se spontánně připojují ostatní, pokud sami chtějí. Nikdy neprobíhala tak, že by se všichni účastníci sešli v kostele či jiném nemuslimském svatostánku a modlili se pod vedením někoho z nevěřících. Proto lze tuto praktiku v této podobě označit za inovaci v náboženství (arab. بدعة bid’a).
- Viz Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 12/284-297.
- Viz Ahkámu ahli z-zimma, 1/723.
- Viz Tešbíhu l-chasís bi-ahli l-chamís, str. 193.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 25/39.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá we r-rasáil, 3/369.
- Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1479; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2969; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3408.
- Muttefekun ‘alejhi, zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 2697; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1718.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1270.