Kladné stránky nesnází

مَنْ يُرِدِ اللَّهُ بِهِ خَيْرًا يُصِبْ مِنْهُ.

„Komu chce Alláh dobro, toho zasáhne nesnází.“¹

 

Tedy toho skrze tuto nesnáz očistí a přidá mu odměny za jeho trpělivost a spokojenost s Jeho předurčením.
 

Vznešený Alláh pravil:

وَلَنَبلُوَنَّكُم بِشَيءٍ مِنَ الخَوفِ وَالجوعِ وَنَقصٍ مِنَ الأَموالِ وَالأَنفُسِ وَالثَّمَراتِ ۗ وَبَشِّرِ الصّابِرينَ الَّذينَ إِذا أَصابَتهُم مُصيبَةٌ قالوا إِنّا لِلَّهِ وَإِنّا إِلَيهِ راجِعونَ

Budeme vás zkoušet trochu strachem a hladem a ztrátou na majetku i lidech a plodech – avšak oznam zvěst radostnou trpělivým, kteří, když postihne je neštěstí, hovoří: “My Bohu patříme a my k Němu se navrátíme!” (Bekara:155-156)

 

Šejch ‘Abdurrahmán ibn Násir as-Sa’dí vysvětluje: 

 

Sa’d ibn Ibráhím uvádí, že v Mekce žila žena jménem Zinníra رضي الله عنها. Pocházela z Byzance a byla otrokyní jednoho z místních obyvatel. Když přijala islám, modloslužebníci ji mučili tak dlouho, až přišla o zrak. Když oslepla, říkali jí: „To al-Lát a al-‘Uzzá³ ji připravily o zrak!“ „Já nevěřím ani v al-Lát, ani v al-‘Uzzá,“ pravila Zinníra a Alláh ji poté zrak navrátil.⁴ 

 

Ibn Abí Dunjá s odvoláním na Abdulláha ibn Ahmeda ibn Hanbela napsal: 

Sufján as-Sewrí pravil: „Součástí trpělivosti jsou tři ctnosti – nehovořit o vlastním neštěstí, nehovořit o své bolesti a nechvástat se.”⁶ 

 

Wehb ibn Munebbih pravil: „Kdokoli je zasažen nějakým druhem pohromy, toho Alláh vede cestou Proroků.“⁷

 

‘Abdulwehháb ibn Zijád řekl: „Nemohu si ani představit žádný čin, který by byl skvělejší, nežli trpělivost, kromě spokojenosti s Alláhem a Jeho předurčením. Podobně také neznám žádnou úroveň vyšší a vznešenější, než úroveň těch, kteří jsou s Alláhem a Jeho předurčením spokojeni. A toto je hlavou lásky vůči Alláhu.“⁸

 

Jahjá ibn Ádem pravil: „Ráj je obklopen obtížemi, které nemilujete, zatímco Pekelný Oheň je obklopen tužbami, za kterými běžíte. Jste jako chorý vážnou nemocí – pokud jste schopni trpělivě vydržet bolest, vyléčíte se, pokud nikoli, choroba se stane pouze ještě krutější.”⁹ 

 

Hasan al-Basrí říká: „Trpělivě překonat nesnáze tohoto krátkého života, které jsou následovány dlouho trvající blahobytem, je lepší, než se hnát za krátkodobým blahobytem, následovaným nekončící obtíží.“¹⁰

 

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „Raději bych se zakousl do žhavého uhlíku a držel ho, dokud nezchladne, než abych o něčem, co Alláh předurčil řekl: „Kéž by se to jen nestalo.“¹¹

 

Abú Mes’úd al-Balchí řekl: „Kdokoli je zasažen nějakou pohromou a trhá v žalu svůj oděv nebo se ze zoufalství bije do prsou, je, jako by vzal do rukou oštěp a jal se bojovat se svým Pánem, Mocným a Vznešeným.“¹²

 

Omar ibn ‘Abdul’azíz pravil: „Alláh nikdy nepoctí Svého služebníka nějakou laskavostí a potom ji neodejme, aniž by mu ji nenahradil trpělivostí a aniž by ho za tuto trpělivost neodměnil něčím ještě lepším, než bylo to, co mu odňal.“¹³

 

Abú Hafs al-Fellás vyprávěl, že když Jahjá ibn Sa’íd onemocněl, řekl mu: „Ať ti Alláh dá plné zdraví!“ Jahjá odpověděl: „To, co je milejší pro Alláha, je milejší také pro mne.“¹⁴

 

Kádí aš-Šurejh pravil: „Pokud na mne dopadne nějaká nesnáz, děkuji za ni Alláhu rovnou čtyřikrát – děkuji Mu, že nesnáz není horší, než je, děkuji Mu, že mi dal trpělivost vydržet to, děkuji Mu, že jsem mohl opakovat slova istirdžá´¹⁵ s nadějí na velkou odměnu a děkuji Mu také, že to neučinil pohromou pro mou víru.“¹⁶

 

Ibn Abí Rawád vyprávěl: „Jednou jsem viděl na ruce Muhammeda ibn Wási’a bolák a on si všiml, za jak vážné jsem to pokládal. Proto se mne otázal: „Víš, jakou laskavost mi Alláh tímto puchýřem prokázal?“ Mlčel jsem. Pokračoval: „Nedopustil, aby se mi vyrazil na oku, na špičce mého jazyka nebo na špičce mého penisu.“ Proto jsem se ohledně puchýře na jeho ruce uklidnil.”¹⁷