Důstojnost nauky a jejího nositele
Imám Málik ibn Anas pravil: „Znalost nespočívá v hojnosti zapomatovaných podání, nýbřž jest světlem, které Alláh umístí do srdce.”1
Důstojnost nauky a jejího nositele
Imám Málik ibn Anas pravil: „Znalost nespočívá v hojnosti zapomatovaných podání, nýbřž jest světlem, které Alláh umístí do srdce.”1
Muhammed ibn Sirín pravil: „Existovali lidé, kteří odvrhli nauku a sezení před učenci a namísto toho se odebrali do svých komnat, kde se modlili, dokud jejich kůže nevyschly (tj. vyčerpáním z úporného uctívání). Tak se začali rozcházet se Sunnou a proto byli zničeni. Při Alláhu, člověk nikdy nevykoná čin beze znalosti, aniž by toho nezkazil a nepokazil více, nežli napravil a očistil.”2
Jahjá ibn Ma’ín, jeden z nejlepších raných učenců hadísu a kritiků jejich vypravěčů, pravil: „Znalost je pochopením a porozuměním. Znalost neznamená citování mnoha podání.”3
Významný raný učenec al-Hasan al-Basrí pravil: „Hledejte nauku způsobem, který neuškodí vašemu uctívání. A uctívejte způsobem, který neuškodí vašemu hledání nauky. Kdokoli koná beze znalosti, způsobí více škody, než užitku.”4
Umajjovský vládce Omar ibn ‘Abdil’azíz, označovaný za pátého pravověrného chalífu, pravil: „Kdokoli koná bez znalosti, škodí více, než prospívá.”5
‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Kdo bude lakomý co se týče své znalosti, tedy nebude ji předávat druhým, bude zkoušen jedním ze tří – smrtí, zapomenutím anebo podbízením se vladaři.“6
Někteří ze selef řekli: „Žertovávali jsme hojně a smávali jsme se, ale jak lidé začali následovat náš příklad, uvědomili jsme si, že bychom tak činit neměli.“
Sufján as-Sewrí pravil: „Hledejte tuto nauku a zachovejte mlčení. Nezapojujte se do přespřílišného žertování, nebo tuto nauku srdce odvrhnou.“7
Abú ‘Ubejd al-Askalání pravil: „Neviděl jsem Abú ‘Ubejdu al-Chawwáse smát se po dobu čtyřiceti let. Když se ho zeptali: „Proč se nesměješ?“ odpověděl: „Jak se mám smát, když je muslim stále vězněn modloslužebníky?!”8
Al-‘Idžlí vypověděl ohledně ‘Ubejdulláha ibn Músá: „Spolehlivý, imám co se týče Koránu a učenec koránských nauk. Nikdy jsem ho neviděl namyšleně zvedat hlavu a nikdy nebyl viděn, že by se smál.“9
Hafs Ibn Sajjár pravil: „Nikdy jsem neviděl nikoho jako byl Kabísa. Nikdy jsem ho neviděl se smát. Byl jedním ze spravedlivých služebníků Božích.”10
Imám Abú Bekr al-Ádžurrí pravil:
„Žádá krásná slova nejsou krásnější, nežli slova o tewhídu a ani žádný dobrý čin lepší, nežli vykonávání povinností.“11
Al-Chátib al-Baghdádí pravil:
„Učenec vidí ignoranci jako ignoranci, zatímco ignorant vidí jako ignoranci právě znalost.”12
Ibnu l-Džewzí napsal:
„Obzvláště kazatel by se neměl chovat jako obyčejní lidé, anebo trávit čas na tržištích či příliš hlasitě se smát. To proto, aby bylo zajištěno, že o něm budou mít lidé dobré smýšlení a aby mu bylo dopřáno sluchu, když promluví.”13
Az-Zahabí uvedl:
„Nauka neznamená předávat dále mnoho podání, naopak znamená světlo, které Alláh umístí do srdce a její podmínkou je následovat znalost činem a běžet pryč od tužeb a inovací.”14
Ibn Redžeb napsal:
„Kdokoli šíří nauku a promlouvá k lidem, se musí mít velmi na pozoru před tím, aby od lidí cokoli žádal. Nesmí lačnit po tom, co mají, z bohatství obživy a ani nesmí dychtit po tom, aby si získal jejich srdce. Musí jen šířit nauku dále a spokojit se s tím, že od nikoho nic nežádá výměnou za jeho ohleduplnost a zbožnost. To proto, že hamižnost po vezdejších statcích a dychtivost po nich jsou velmi ohavným rysem, zejména, pokud se najdou u učence.”15
Ibn Kajjím al-Džewzíja dodává:
“Osoba jednající bez znalosti je jako někdo, kdo cestuje bez průvodce. A je známo, že takový někdo bude spíše zničen, než aby byl spasen.”16
Na jiném místě říká:
„Věru ten, kdo bude shromažovat nauku a nechávat si ji sám pro sebe, nevyučujíce druhé, toho Alláh vyzkouší zapomenutím, načež ho znalosti opustí. To je pro něj odměna, kterou si zasloužil.“17
Obava před pokrytectvím a upřímnost úmyslu
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Říkávali jsme, že tato umma bude odsouzena ke zkáze díky učeným pokrytcům.”18 Omar také řekl: „Přál bych si, abyste věděli, co nosím v srdci, pro vás samé, jenže nemáte jinou možnost, jak to posoudit, kromě skrze mé vlastní činy.”19
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه řekl: „V naší době společnou modlitbu nevynechával nikdo, kromě vyhlášených pokrytců. Viděl jsem jednoho člověka, kterého podpírala dvojice dalších, aby se mohl postavit do řady.”20
Džubejr ibn Nufejr zaslechl, jak se Abú Dardá رضي الله عنه na konci modlitby utíká k Alláhu před pokrytectvím. Řekl mu: „Abú Dardá, co ty můžeš mít společného s pokrytectvím?“ Abú Dardá mu odvětil: „Nechej mě. Nechej mě! Vždyť člověk může zůstat bez víry v jediném okamžiku!”21
Muttarif ibn ‘Abdilláh řekl: „Zdravé srdce se projevuje díky zdravému činu a zdravý čin spočíváve zdravém úmyslu.”22
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Při Alláhu, na této zemi nevstává a neuléhá žádný pravý věřící, aniž by se nebál pokrytectví. Před pokrytectvím si není jist nikdo, kromě pokrytce.“23 Též pravil: „Kdokoli se něco ve jménu Alláha naučí, hledaje tím to, co je u Něj, ten zvítězí. A kdokoli se něco naučí z jiného důvodu, nežli kvůli Alláhu, ten nedosáhne cíle a ani jím získaná znalost ho k Alláhu nepřiblíží.“24 Al-Hasana al-Basrího se kdosi dotázal na lidi, kteří tvrdili, že pokrytci už neexistují. Odpověděl mu: „Bratře můj, kdyby nebylo pokrytců, cítili by se osaměle. V ulicích by nikoho nebylo.“25 Al-Hasan také pravil: „Věřící spojuje dokonalost uctívání se strachem z jeho nepřijetí, zatímco pokrytec spojuje konání zla s pocitem bezpečí před Božím trestem.“26 Meslema ibn Abdulmelik, popisujíce al-Hasana al-Basrího, říká: „Ze všech lidí jeho činy v soukromí nejvíce odpovídaly jeho činům na veřejnosti, jakož i to, co sám činil, odpovídalo tomu, co říkal. Cítil-li něco v srdci, podle toho i konal a konal vždy jen podle toho, co cítil v srdci. Když k něčemu vyzýval, on sám byl tím, kdo to nejvíce praktikoval. A pokud od něčeho odvracel, on sám byl tím, kdo se tomu nejvíce vyhýbal. Viděl jsem, že lidi vůbec nepotřebuje, ale oni zoufale potřebovali jeho.”27
Júnus ibn ‘Ubejd si povzdechl: „Znám více než stovku ctností, leč nejsem si jist, zda se honosím byť i jedinou z nich.”28
Abú Muslim Al-Chawlání pravil: „I kdybych dnes viděl Ráj, nebo Peklo na vlastní oči i dnes, neměl bych nic mimořádného, s čím bych mohl přijít.”29
Vypráví se, že kdosi zblízka pozoroval Bišra as-Sulejmího, jak prodlužoval svou modlitbu a pečlivě vykonával každý pohyb v ní. Když se Bišr domodlil, dotyčnému řekl: „Nechť tě neoklame to, co jsi u mne viděl. Neboť věru, Iblís, šejtán, nechť jej Alláh prokleje, uctíval Alláha tisíce let a i přesto nakonec skončil tam, kde je nyní!“30
Jahjá ibn Abí Kesír radil: „Naučte se úmyslu! Ten je mnohem důležitější, nežli čin samotný!“31
Imám Ahmed řekl: „Není nic srovnatelného se získáváním nauky někým, kdo napravil svůj úmysl. Přeje si odstranit nevědomost od sebe sama i od ostatních.”32
Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Mnoho velikých skutků se stane nepatrnými kvůli úmyslům za nimi. A mnoho nepatrných skutků se, díky úmyslům za nimi, stane velikými.” Také řekl: „Prvním krokem při získávání nauky je upřímný úmysl. Pak následuje poslouchání, potom pochopení, potom zapamatování si, potom praktikování a nakonec šíření naučeného.“
Sufján as-Sewrí dny i noci plakával, až se jej lidé ptali: „Proč pláčeš, je to ze strachu před Alláhem?“ Odpověděl: „Nikoli.“ Zeptali se: „Je to kvůli strachu před Ohněm pekelným?“ Odpověděl: „Nikoli. To, co mě nutí plakat, není ani strach z Pekelného ohně. To, co mě nutí k pláči je, že jsem uctíval Alláha a vyučoval nauku po celé tyto roky, ale nejsem si jist, zda je můj úmysl čistý, vyhrazený jen pro Alláha.“
Šejch al-Albání dodává:
„Nikdo nebývá odměněn ani za pomoc jiným, dokud to nečiní jen pro potěchu Boží.“33
Tj. nezištně, nečeká od těch, kterým pomáhá, žádný vděk ani nic na oplátku, ba ani uznání druhých.
Konání v souladu s naučeným
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Znalost volá po činu. Buď na znalost odpovíš činem, anebo tě znalost opustí.“34
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Běda tomu, kdo nemá znalost a jedná! A sedmkrát běda tomu, kdo má znalost, ale podle své znalosti nekoná!“35 Také pravil: „Nestaneš se učencem, dokud se nestaneš učedníkem. A nestaneš se učedníkem, dokud se nezačneš shodně znalosti, kterou disponuješ, také chovat.”36 Abú Dardá jindy řekl: „V Soudný Den bude služebník dotázán: „Jak jsi naložil se svou znalostí?“37 Proto hovořil sám za sebe: „Věru mou největší obavou ohledně stání v Den Soudu je, že mi bude vyčteno: Naučil jsi se, avšak co jsi vykonal se svou znalostí?!“38
Ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Skutečná znalost se neměří tím, kolik se toho naučíš nazpaměť a potom vyprávíš, ale spíše je skutečná znalost vyjádřena bohabojností.“ Také řekl: „Učte se a konejte podle toho, co jste se naučili.“39
Sufján ibn ‘Ujejna pravil: „Není nic užitečnějšího, než užitečná znalost, ani nic škodlivějšího, než neužitečná znalost.“40 Užitečná znalost je každá, která vede ke konání více dobra. Nu’ajm ibn Hammád vyprávěl: „Tázal jsem se Ibn ‘Ujejny kohopovažovat za učeného. Odpověděl: „Ten, kdo každému hadísu dá jeho právo.”41 Tj. kdo podle nich jedná.
Sufján as-Sewrí pravil: „Předností znalosti je pouze to, že učiní člověka bohabojnějším a Alláhu poslušnějším. Jinak je taková, jako vše ostatní.“42 Také řekl: „Znalost klepe na dveře činu. Když jsou dveře otevřené, vejde, ale když neobdrží odpověď, jde o dům dál.“43
Al-Kásim ibn Muhammed, vnuk Abú Bekrův, ke stáru řekl: „V mých časech lidé nebývali ohromeni slovy, nýbrž působily na ně činy. Každý může říkat, co chce.”44
Fudajl ibn ‘Ijád pravil: „Kdokoli podřídí svá slova svým činům, ten bude méně hovořit o tom, co se ho netýká.“45 Také řekl: „Učenec není učencem, dokud podle toho, co zná, nejedná. Teprvé potom se stává učeným.“46
Imám aš-Šáfi’í pravil: „Všichni lidé jsou mrtvoly kromě těch, kteří nosí vědění. A všichni ti, kteří nosí vědění, spí hlubokým spánkem, kromě těch, kteří konají zbožné skutky. A všichni ti, kteří konají zbožné skutky, jsou zmámení, kromě těch, kteří je konají upřímně a ti, kteří jsou upřímní, mají o svou upřímnost neustále obavu.”
Aš-Ša’bí řekl: „My nejsme islámskými učenci. My jsme jen slyšeli hadísy a potom jsme je předali dál. Učenci jsou jen ti, kteří, když se něco naučí, tak podle toho konají.”47
Ahmed ibn Hanbel byl tázán na člověka usilovně si zapisujícího hadísy, který se snaží věnovat se této své aktivitě ještě více. Odpověděl: „Měl by se spíše více snažit podle hadísů, které si zapsal, také jednat, shodně s tím, jak jeho znalost roste.“ Poté ještě dodal: „Znalosti jsou jako majetek. Čím je jich více, tím větší je i zekát za ně.”48
Wehb ibn Munebbih pravil: „Alláh, kárajíce učence z řad synů Izraele, řekl: „Což hledáte nauku kvůli něčemu jinému, nežli kvůli víře? Což získáváte znalost a potom podle ní nekonáte? Což prodáváte onen svět a kupujete si za něj svět tento?”49
Imám al-Awzá’í pravil: „Byl jsem zpraven o tom, že se říkávalo: „Běda těm, kteří studují náboženskou nauku a nekonají zbožné činy, jakož i těm, kteří pomocí pochybnosti dovolují to, co Alláh zakázal!“50
‘Abdulláh ibnu l-Mu’tez pravil: „Znalost pokrytce leží v jeho řečech, zatímco znalost věřícího spočvá v jeho skutcích!”51
Využívání času a připomínka smrti
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Práci na dnes neodkládej na zítřek, protože se práce bude hromadit a ty pak ničeho nedosáhneš.”52
Háni´, Osmánův propuštěnec, vzpomíná, že kdykoli Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه stanul před hrobem, jeho brada zvlhla slzami.53
Abú Dardá رضي الله عنه pravil: „Mám smrt rád, protože se mi stýská za Pánem mým, mám rád i chudobu, protože mne činí před mým Pánem pokorným. A mám rád i chorobu, protože mi maže mé hříchy.”54
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Věru nenávidím vidět člověka naprosto zahálet, nedělat ani nic z prací tohoto světa, ani nic pro svět onen!”55
Kdosi zastavil ‘Ámira Ibnu l-Kajse رضي الله عنه a zeptal se ho: „Mohu na slovíčko?” ‘Ámir odpověděl: „Tak zastav čas, abych si s tebou mohl poklábosit.” Dalšímu, který mu chtěl položit otázku řekl: „Prosím pospěš si, za chvíli budu muset jít.“ Dotyčný se podivil: „Co tím máš na mysli?“ ‘Ámir odvětil: „Má duše již brzy opustí mé tělo.”
Jistí lidé jednou navštívili jednoho zbožného uctívače z dávných generací. Řekli mu: „Vyrušili jsme tě?“ Odpověděl: „Ano, vyrušili, právě jsem recitoval Korán a přerušili jste mě.“ Jiný zbožný předek svým přátelům poradil: „Až ode mne budete odcházet, rozejděte se všemi cestami, protože kdybyste se zase potkali, povídali byste si.”56
Katáda ibn Chulejd pravil: „Nikdy nenalezneš věřícího dělat nic jiného, kromě třech věcí: buď uctívá v mešitě, nebo nabírá síly doma, nebo usilovně pracuje, aby si vydělal na živobytí.“57
K Omaru ibn ‘Abdul’azízovi jednou přišel muž a řekl mu: „Kéž bys na nás měl chvíli času…” Odpověděl: „A kde je volný čas?! Všechen volný čas už vypršel. Není žádného volného času, kromě s Alláhem.”58
Hawwát ibn Džubejr odsoudil lenost a ospalost slovy: „Spát před polednem je neznalostí, po poledni dobrým mravem a koncem dne hloupostí.”59
Al-Hasan al-Basrí řekl: „Synu Adamův, ty jsi jako z dnů. Kdykoli uplyne jeden den, odejde i část tebe!“60 Také řekl: „Synu Adamův! Choď po zemi svýma nohama, jak dlouho chceš, nakonec stejně brzy skončíš v hrobě! Odkdy jsi opustil matčino lůno, tvůj životní čas se neustále zkracuje.”61 Al-Hasan též pravil: „Není dne, kdy by slunce nevyšlo a neřeklo by: „Synu Adamův! Já jsem dnešek, nové stvoření, tvých činů budu já svědkem. Využij mne moudře, protože se k tobě již nikdy nenavrátím, než nastane Den Soudu.” Také řekl: „Celý život na tomto světě se skládá jen ze tří dnů: včerejška, který již se vším, co v něm bylo vykonáno, uplynul, zítřka, kterého se možná nikdy nedožiješ a dneška, který je naopak pro tebe, abys v něm vykonal vše, co bys vykonat měl.”62 Kdosi se také al-Hasana otázal, zda šejtán spí. Dostalo se mu odpovědi: „Kdyby spal, mohli bychom si dát přestávku!”63
Sufján as-Sewrí pravil: „Proto zaměstnej sama sebe výlučně oním světem a zbav své srdce veškerých ostatních myšlenek. Poté, co to jednou dokážeš, již jen usilovně pracuj. Nemrhej časem! Utíkej od tohoto světa a jeho pokušení! Ubírej se ke světu onomu (svým uctíváním) ještě předtím, než jsi tam dopraven … A tobě radím věru to stejné, co radím i sobě.“ Kabísa říká: „Nikdy jsem nesedl se Sufjánem, aniž bych nepomyslel na smrt a ani jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by o ní přemýšlel více, nežli on.“64
Ibnu s-Semmák pravil: „Celý vezdejší svět je krátký a to, co z něj ještě zůstalo, je krátké. Na tebe z této krátké doby připadá jen velmi krátký úsek. A to, co ti z tohoto krátkého úseku zbývá, je ještě mnohem méně.“65
Jahjá ibnu l-Kásim vyprávěl o Ibn Sekínovi, který byl mimořádně široce vzdělaným učencem: „Nikdy neztrácel svůj čas. Vždy, když jsme ho navštívili, říkal nám: „Jen se pozdravíme a hned přejdeme k věci té a té …,“ kvůli jeho svědomitosti v bádání a píli ve vyvozování pravidel a příkazů náboženství.”66
Al-Džunejd Ibn Muhammed pravil: „Kdyby člověk uctíval Alláha byť i tisíc let a potom se od Něho na jeden jediný okamžik odvrátil, to, co by za tento jediný okamžik promeškal, by bylo více, než co za celou dobu získal.”67
Imám aš-Šáfi’í pravil: „Uctívejte o to více, o co máte méně závazků. Až jich budete mít více, nebude mít čas se uctívání tolik věnovat.”68
Imám Ahmed vzpomenul, že když se člověk narodí, tak se mu pošeptá do ucha ezán, a když umře, tak se za něj ostatní pomodlí pohřební modlitbu. To proto, že doba života je stejně krátká, jako je čas mezi ezánem a společnou modlitbou.69
Músá ibn Ismá’íl vypověděl ohledně svého šejcha Hammáda ibn Selemy: „Nikdy jsem ho neviděl smát se, věru pravdu dím. On vždy buďto vyprávěl hadísy, nebo odříkával tesbíh, nebo četl Korán, nebo se modlil nepovinnou modlitbu. Takto dělil činnost během dne.”
Abú Bekr ibn ‘Ajjáš vytýkal: „Pokud by někomu z vás vypadl dirham a ztratil by se mu, dotyčný by pak celý den říkal: „Věru Alláhu patříme, ztratil jsem dirham!“ Ale nikdy by neřekl: „Můj den uplynul a já jsem v něm nic nevykonal!“70
Jahjá ibn Abí Kesír, když byl přítomen nějaké pohřební modlitbě, nebyl schopen ještě toho dne povečeřet. Byl tak dojat a otřesen, že nikdo neměl odvahu promluvit na něj.71
Muslim ibn Ibráhím uvádí, že Hišám ad-Dastewá’í nikdy v noci nezhasínal svou lampu, nechával ji hořet až do rána a říkával: „Kdykoli vidím temnotu, přemýšlím o temnotě hrobu.“72
Mutarrif ibn ‘Abdilláh pravil: „Věru tato smrt zkazila lidem slastí jejich slasti, proto hledejte takové slasti, které smrt nemůže překazit.”73
Rabí’ ibn Chusejm pravil: „Hojně si připomínejte smrt, nikdy jste totiž neokusili nic jí podobného.”74
‘Abdulwáhid ibn Safwán vzpomíná, jak byl na pohřbu s Hasanem, který řekl: „Alláh se smiluj člověku konajícímu pro dny, jako je tento. Neboť věru dnes jste schopni konat skutky, čehož vaši bratři v těchto hrobech už schopni nejsou. Proto využijte svého dobrého zdraví a volného času předtím, než k vám přijde velká hrůza a zúčtování.”75
Ibnu l-Kajjim pravil:
„I kdybys prodal jediný okamžik, kdys byl zcela oddán Alláhu výměnou za to, že budeš žít tak dlouho jako Núh, mír s ním, a budeš zároveň tak bohatý jako Kárún, byl bys v tajkovém obchodu oklamán.“76
Imám az-Zehebí napsal:
„Alláh se smiluj tomu, kdo málo hovoří, mnoho čte Korán, pláče nad svým ztraceným časem, stále nahlíží do sbírek al-Buchárího a Muslima a uctívá Alláha dříve, než ho překvapí smrt.”77
Pokora a umění přiznat si vlastní nedostatky
Abú Bekr as-Siddík رضي الله عنه řekl: „Které nebe mne zastíní? A která země mne pochová, pokud o Knize Boží řeknu něco beze skutečné znalosti?“
‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه řekl: „Pokora sídlí v srdci a projevuje se též jemností při jednání s muslimy a pokorným pohledem při modlitbě.”78
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Lidé! Kdokoli z vás bude dotázán na něco, o čem má znalosti, nechť odpoví a pokud bude dotázán na něco, o čem žádné znalosti nemá, nechť ohledně toho řekne: „Alláh ví nejlépe.“
Aš-Ša’bí byl dotázán ohledně nějaké věci a řekl: „Nejsem v tom zběhlý.“ Jeho společníci mu odpověděli: „Stydíme se před tebou.“ Odpověděl jim: „Ale ani andělé se nestyděli říci:
سُبحانَكَ لا عِلمَ لَنا إِلّا ما عَلَّمتَنا ۖ إِنَّكَ أَنتَ العَليمُ الحَكيمُ
“Sláva Tobě,“ řekli, „my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!“(Bekara:32)”
Al-Hasan al-Basrí pravil: „Pokud někdo sedne mezi lidi a oni jej považují za nevědomce, ale on ve skutečnosti žádným nevědomcem není, pak je vskutku muslimem obdařeným porozuměním svému náboženství.”79
Sufján as-Sewrí pravil: „Nauka má tři pídě. První píď plodí aroganci, druhá pokoru a při třetí si uvědomíš, že vůbec nic nevíš.”
Aš-Ša’bí praví: „Nauka se skládá ze tří příček – kdo dosáhne té první, to mu dá hrdosti a on si usmyslí, že spolykal veškerou znalost. Kdo dosáhne té druhé, stane se sám pro sebe ve svých vlastních očích nepatrný, pozná, že znalost vlasně vůbec neobsáhl. A co se týče třetí příčky? Tak na tu doposud nikdo nikdy nevystoupal!“
Imám Ibn Hazm al-Andalúsí napsal:
„Pokud na tebe zapůsobilo, jak tě tví bratři vychvalují, pohlédni na to, jak tě kritizují tví nepřátelé. Pak se tvá samochvála rozplyne. Pokud žádné nepřátele nemáš, věz, že v tobě není ani zbla dobra! Není nikoho více nízkého, nežli je ten, kdo nemá nepřátel. Totiž nic jiného, nežli postavení, které dotyčný u Alláha má, bývá předmětem zášti, nechť nás Alláh zachová v bezpečí a při smyslech. Pokud jen málo přemýšlíš o svých vlastních chybách, pak se zamysli nad tím, jaké by to bylo, kdyby je lidé odhalili. Představ si, že je lidé odhalili! Pak bys věru byl v rozpacích a musel své nedostatky uznat.”80
1 Viz al-Džámi’u li achláki r-ráwí we ádábi s-sámi’, 2/174.
2 Zaznamenal al-Asbehání v at-Targhíbu we t-terhíb, 3/98.
3 Ibidum.
4 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 13/499.
5 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v al-Musannefu, 13/470.
6 Zaznamenal al-Mizzí v Tehzíbu l-kemál, 16/5.
7 Viz as-Sajdu l-chátir, str. 232.
8 Viz Sifetu s-safwa, 2/416.
9 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 9/553,557.
10 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 10/130-135.
11 Viz Kitábu š-šerí’a, 2/632.
12 Viz Kitábu l-fakíhi we l-mutafakkih, 1/3.
13 Viz an-Nasíhatu li tálibi l-‘ilm, str. 84.
14 Viz Sijeru a’lámi n-nubelá´, 13/323.
15 Viz Šerhu hadísi Abí Dardá, str. 150-151.
16 Viz Miftáhu dári s-se’áda, 1/82-83.
17 Viz Ibid., 1/172.
18 Viz al-Wilájetu ‘ale l-buldán, 1/142.
19 Zaznamenal at-Taberí v at-Tárích, 4/409.
20 Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadísy č. 256 a 257.
21 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a‘lámi n-nubelá´, 6/383.
22 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 20.
23 Zaznamenal Abú Bekr al-Hallál v as-Sunna, 5/74-75.
24 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa.
25 Uvádí al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 1/123.
26 Uvádí Ibnu l-Kajjim v Medáridžu s-sálikín, 1/512.
27 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a‘lámi n-nubelá´, 2/576.
28 Viz Tehzíbu l-kemál, 32/524.
29 Uvádí az-Zehebí v as-Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/9.
30 Viz Bahru d-dumú’, str. 171.
31 Uvádí Ibn Redžeb v Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem, str. 34.
32 Uvádí Ibn Tejmíjja v Medžmú’u l-fetáwá, 26/50.
33 Viz Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, 2/291.
34 Uvádí Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amal; str. 37.
35 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/211. Uvádí i Abú Hámid al-Ghazálí v Ihjá ‘ulúmi d-dín, 1/63.
36 Zaznamenal ho al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-’ilmi l-‘amal, str. 29.
37 Ibid., str 41.
38 Zaznamenal Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘ilmi we fadlih, č. 647.
39 Zaznamenal Abú Na’ím v Hiljetu l-awlijá´.
40 Uvádí Ibn ‘Abdilberr v Džámi’u bejáni l-‘imli we fadlihi, 1/322.
41 Zaznamenal al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, str. 83.
42 Uvádí Ibn Redžeb al-Hanbelí v Džámi’u ‘ulúmi we l-hikem.
43 Viz al-Muweffekát, 1/75.
44 Zaznamenal Abú Dawúd v Kitábu z-zuhd, str. 354.
45 Uvádí an-Newewí v Kitábu l-azkár.
46 Uvádí al-Chatíb al-Baghdádí v Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, str. 38.
47 Viz Iktidáu l-‘ilmi l-‘amel, str. 79.
48 Viz Ibid., str. 89.
49 Viz Ibid., str. 78.
50 Viz Ibidum.
51 Viz Ibid., str. 38.
52 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Menákibu amíri l-mu´minín, str. 129.
53 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/61.
54 Viz at-Tezkira, 1/84.
55 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/130.
56 Viz Sajdu l-chátir, str. 480.
57 Zaznamenal Ibnu l-Džewzí v Sifetu s-safwa, 3/231.
58 Zaznamenal Ibn Sa’d v Tabakát, 5/397.
59 Viz al-Adebu l-mufrad, podání č. 1242, jako autentického ocenil al-Albání.
60 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/148.
61 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/155.
62 Zaznamenal al-Bejhekí v az-Zuhdu l-kebír, str. 197.
63 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Telbísu Iblís, str. 52.
64 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 7/240.
65 Uvádí az-Zehebi v Sijeru a’lámi n-nubelá, 8/330.
66 Viz Dajlu Táríchi Baghdád, 1/354.
67 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 10/278.
68 Zaznamenal az-Zehebí v as-Sijeru a’lámi n-nubelá´, 10/49.
69 Uvádí Ibnu l-Džewzí v Menákibu l-imám Ahmed.
70 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 8/303.
71 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-Mewsú’a, 7/63.
72 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 6/221.
73 Viz Letáifu l-me’árif, str. 70.
74 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/114.
75 Viz Kasru l-amel, str. 141.
76 Viz Bedá’i’u l-fewáid, 3/237.
77 Uvádí al-Kurtubí v at-Tezkira, 2/80.
78 Zaznamenal Ibnu l-Mubárek v az-Zuhd, podání č. 1148.
79 Zaznamenal imám an-Nesáí v Kitábu l-‘ilm, podání č. 131.
80 Viz al-Achláku we s-sijer, str. 71.