‘Alí ibn Husejn ibn Wákid pravil: „Vznešený Alláh shrnul celou medicínu do pouhé poloviny verše:
وَكُلوا وَاشرَبوا وَلا تُسرِفوا
Jezte a pijte, avšak nepřehánějte (El-E’arāf, 31)“1
‘Alí ibn Husejn ibn Wákid pravil: „Vznešený Alláh shrnul celou medicínu do pouhé poloviny verše:
وَكُلوا وَاشرَبوا وَلا تُسرِفوا
Jezte a pijte, avšak nepřehánějte (El-E’arāf, 31)“1
Někteří ze selef radili, že pro zachování zdraví by se člověk neměl zříci třech věcí – procházky, stravy a zdravého manželského života.2
Skromnost v jídle byla jednou z charakteristických vlastností našich zbožných předků.
Imám a muhaddis Ja’kúb ibn Sufján ve svém díle al-Ma’rifetu we t-tárích uvádí, že významný tábi’í Abu l-‘Álíja vždy, když navštěvoval své přátele, říkával: „Nenechte se zatěžovat, dejte mi jen takové jídlo, které právě máte doma.“3
Významný raný záhid a učenec Sehl at-Tusterí byl tázán na někoho, kdo jí jen jednou denně a odpoivěděl: „Tak jedí upřímní!“ Zeptali se ho: „A ten, kdo jí dvakrát denně?“ Odpověděl: „To je jídlo věřících!“ „A co ten, kdo jí třikrát denně?“ zeptali se ho. „Poručte jeho rodině, aby mu postavili maštal!“ odvětil Sehl.4 Tím odsoudil bezpotřebné přejídání, přehánění v jídle a jeho okázalosti, jakož i jezení jen pro samo jezení a připodobnil to ke žraní a pastvě dobytka. Nežijeme přece proto, abychom jedli, nýbrž jíme proto, abychom žili.
Ibn Šubruma pravil: „Zarážejí mne lidé, kteří o sebe pečují vybranými pokrmy ze strachu, aby nezemřeli hlady, avšak sami sebe nechrání před hříchy, ze strachu před Ohněm.“5
Ze Sunny je nezhotovovat příliš náročné pokrmy v příliš velkém množství a raději vařit každý den čerstvou, novou, menší porci jednoduššího jídla. Ibnu l-Kajjim napsal:
„Posel Božíصلى الله عليه و سلمnejedl ohřáté jídlo z předešlého dne, protože to neprospívá tělu.“6
Ze Sunny je také jíst hodně ovoce. Ibn Muflih uvádí:
„Aby si zachoval své zdraví, jedl Posel Boží صلى الله عليه و سلم kolik jen ovoce mohl. Správné množství ovoce je užitečný lék. A v každém kraji stvořil Alláh takové ovoce, které je nejvhodnější pro národ, který jej obývá.”7
Tedy nejlepší a Sunně nejbližší je zpravidla upřednostňovat místní druhy ovoce. Závodit a předhánět se v kupování a konzumaci drahého cizokrajného ovoce, jehož názvy si ani nepamatujeme a které je složité a nákladné přepravovat, nemá daleko k bezpotřebnému plýtvání.
Nutností je ovšem dbát na to, aby naše strava byla čistá, jak z věcného rituálního hlediska, tedy aby neobsahovala ani stopu zakázaného, a druhak abychom ji získali za čestně vydělané prostředky, nikomu tím neubližujíce, nikoho nepoškozujíce a vyhýbaje se čemukoli spornému. Ku příkladu imám Jahjá an-Newewí, jak se uvádí, nejedl ovoce pocházející z Damašku, protože věděl, že většina sadů v jeho okolí náleží wakfům.
Wakfy jsou instituce spravující majetek věnovaný bohatými lidmi ku veřejnému prospěchu, např. pro pomoc chudobným apod.
1 Viz Tefsíru l-Beghawí, 2/189.
2 Uvádí Ibnu l-Kajjim v at-Tibbu n-nebewí, str. 228.
3 Cituje jej Ibn Asákír v Táríchu Dimešk, podání č. 16499.
4 Uvádí Ibnu l-Kajjim v al-Fewáid, str. 261.
5 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 6/348.
6 Viz at-Tibbu n-nebewí, str. 204.
7 Viz al-Ádábu š-šar’íjja, 3/21.