Etika otázky a odpovědi v příkladech našich zbožných předků

Otázka a odpověď představuje základ lidského dialogu a komunikace. Kdysi bývaly otázky a odpovědi v daleko největší míře nejhlavnějším prostředkem získávání a šíření islámské znalosti a i dnes platí, že znalost nelze získat lépe, úplněji a správněji, nežli přímým kontaktem s islámskými učenci. Kdo žádný kontakt s islámskými učenci nemá a neměl, ten nemá a neměl žádnou znalost, což platilo včera i dnes a bude to platit až do konce věků.

Není proto divu, že příklady našich zbožných předků ustavily také etické zásady ptaní se a odpovídání na otázky. Tyto příklady pak vysvětlují a užívají také soudobí učenci.

Pravidlo 1.: Nelze odpovídat na otázku bez znalosti správné odpovědi.

Chalífa ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه jednou vytkl jednomu kazateli: „Víš vůbec, co je zrušené a co je rušící (z koránských veršů)?“ „Ne,“ připustil muž. ‘Alí řekl: „Pak jsi zatracen a vedeš do záhuby i jiné.”1

Ibn Tejmiíjja pravil:

„Kdokoli hovoří o islámu bez znalosti, je lhářem, dokonce i kdyby vůbec neměl v úmyslu lhát.”2

Vznešený Alláh praví:

وَيَومَ القِيامَةِ تَرَى الَّذينَ كَذَبوا عَلَى اللَّهِ وُجوهُهُم مُسوَدَّةٌ ۚ أَلَيسَ في جَهَنَّمَ مَثوًى لِلمُتَكَبِّرينَ

V den zmrtvýchvstání pak uvidíš ty, kdož o Bohu si lži vymýšleli, s tvářemi zčernalými. Což nebude peklo místem útulku pro zpupné? (Zumer: 60)

Šejch ‘Abdulkerím al-Chudajr říká:

„Tento verš nejpřiléhavěji popisuje ty, kteří odpovídají na šarí’atské otázky a hovoří o Alláhu bez znalosti.“3

Imám Katáda as-Sedúsí pravil: „Kdo předčasně promluví, bude předčasně zahanben.“4

Talk ibn Habíb pravil: „Pro odvětví nauky a její nositele není nic škodlivějšího, nežli ti, kteří se mezi ně vetřeli, ale nejsou jedněmi z nich. Jsou to ignoranti, kteří si však myslí, že něco vědí, působí rozvrat, ačkoli si myslí, že věci napravují.”5

Ibn Hazm al-Andelúsí napsal něco podobného:

„Není větší škodné pro nauku a její nositele, nežli ti, kteří se mezi ně vkradli a nepatří k nim. Oni jsou ignoranti, i když si myslí, že něco vědí. Působí rozvrat, leč myslí si, že napravují situaci.“6

Imám Sufján as-Sewrí byl tázán na lidi, kteří hovoří o náboženství dříve, než k tomu získají patřičné schopnosti. Odpověděl: „Loď přecpaná cestujícími se určitě potopí.“7

‘Urwa ibnu z-Zubejr pravil: „Nejtěžší, co člověk může zažít, je být tázán a neznat odpověď.“8

Imám Málik pravil: „Nepustil jsem se do vydávání fatew, dokud mi sedmdesát učenců nepotvrdilo, že jsem k tomu způsobilý.”9

Muhammad ibn Sírín pravil: „Kdyby člověk zemřel nevědomý, bude to pro něj lepší, než kdyby mluvil bez znalosti.“10

Také není vhodné a mravné hlásit se o pozornost a uzurpovat si otázky.

Imám Sufján as-Sewrí pravil: „Když je ti předložen dotaz, nebo žádost o verdikt, potom se chop příležitosti, ale nepřeháněj a nesoutěž v tom. Měj se na pozoru, aby ses nestal jedním z těch, kteří milují, když se lidé řídí jejich slovy, když jsou jejich stanoviska publikována a je jim nasloucháno, ale když nikoli, odrazí se to na nich.“11

Pravidlo 2.: Nelze získat znalost bez ptaní.

Imám az-Zuhrí pravil: „Znalost je skladištěm a jeho klíčem jest otázka.“12

Abu l-Ahwes vyprávěl, že ‘Abdulláh řekl: „Nikdo se nenarodil učený. Znalost se získává jedině učením.“13

Omar ibn ‘Abdul’azíz pravil: „Není nic, o čem bych se něco nenaučil, kromě toho, na co jsem se styděl zeptat. Když jsem pak zestárl, zůstal jsem o tom i nadále bez znalosti.”14

Al-Asma’í se tázal Daghfela an-Nasaby: „Pomocí čeho jsi získal svou znalost?“ „Pomocí jazyka, co se mnoho ptal, srdce, které porozumělo a vždy, když jsem potkal učence, přebíral jsem od něho a oplácel mu jeho laskavost,“ odpověděl Daghfel.

Pravidlo 3.: Každý tazatel zasluhuje co nejpreciznější a pro něj nejsrozumitelnější odpověď.

‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه pravil: „Učenec, a to pravý učenec, je ten, kdo nenavádí lidi k tomu, aby ztráceli naději v milost Boží a ani jim nedovoluje hřešit vůči Alláhu, ba ani je nenavádí k tomu, aby si byli jisti před Božím trestem.“15 Také řekl: „Říkejte lidem jen to, co dokáží pochopit a přijmout a zdržte se toho, co se jim zdá výstřední nebo nepřijatelné. Chcete snad, aby kvůli tomu prohlásili Alláha a Posla Jeho za lživé?”16

Háfiz Ibnu s-Saláh pravil: „Není dovoleno muftímu vydávat fetvy jen tak lehkovážně a ledabyle. Kdo je tímto vyhlášený, od toho není dovoleno žádat fetwu.“17

‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه měl ve zvyku říkat: „Říkej lidem to, co zaměstnává jejich pozornost a co je zajímá. A když uvidíš, že je tvůj výklad pomalu začal nudit, přestaň s ním.“

Abú I’bád pravil: „Je povinností přitáhnout pozornost posluchače, naslouchat jeho poznámkám a názorům, nešířit jeho tajemství a přijímat jeho ospravedlnění sebe sama, která předkládá.“

Hátim ibn ‘Ásim řekl: „Pokud si s tebou sedne respektovaný dobrý člověk, budeš si dávat pozor na každičké slovo, které vyslovíš, abys neřekl něco špatně. Leč tvá slova jsou sledována Vznešeným Alláhem, avšak ty si stále nedáváš pozor na to, co říkáš!“ Uvádí Ibnu l-Kajjim v ad-Dá´u we d-dewá´.

Ibnu l-Kajjim pravil:

„Posel Boží صلى الله عليه و سلم radil a nabádal, že ke hledačům nauky je nutno přistupovat laskavě, pokud už kvůli něčemu, tak už jen proto, jak hodnotné je to, co hledají“18

Šejch Ibn ‘Usejmín praví:

„Jedním ze způsobů bránění na cestě Boží je říci někomu, kdo hledá nauku: „Nemusíš se tolik zatěžovat.“19

Na jiném místě pravil:

„Pokud posluchači nejsou Arabové, pak je třeba hovořit jejich jazykem. Důkazem jsou slova Boží:

وَما أَرسَلنا مِن رَسولٍ إِلّا بِلِسانِ قَومِهِ لِيُبَيِّنَ لَهُم

A vyslali jsme každého posla jedině s jazykem lidu jeho, aby jim vše objasňoval. (Ibráhím:4)”20

Šejch al-Albání říká:

„Kdo se táže, aby se dozvěděl, má větší právo na odpověď, než žebrák, který žebrá, na peníz.”21

Pravidlo 4.: Nečekej odpověď na hloupou a nemístnou otázku.

‘Alí ibn Abí Tálib řekl: „Ptej se, aby ses dozvěděl a neptej se, abys obtěžoval.”22

‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Neptej se na něco, co se nestalo. Slyšel jsem Omara رضي الله عنه, jak proklíná ty, kteří tak činí.“23

Pokud byl Zejd ibn Sábit na něco dotázán, nejprve se zeptal: „A to se stalo?” A pokud tazatelé odpověděli, že nikoli, odpovídal jim: „Tak to nechte být, dokud se to nestane.“

Chalífa ‘Abdulmelik ibn Merwán se zeptal imáma Ibn Šihába az-Zuhrího ohledně nějaké záležitosti. Az-Zuhrí se zeptal: „A toto se stalo, ó vládce věřících?“ „Nikoli,“ odpověděl ‘Abdulmelik. Az-Zuhrí mu odvětil: „Tak to nechej být. Až se to stane, Alláh nám dá východisko.“

Při jedné příležitosti byl imám Málik jedním ze svých učedníků tázán na nějakou věc a odpověděl na ni, načež kdosi z nich řekl: „A nyní předpokládejme, že se to stalo takto …“ Imám Málik se nahněval a pravil: „Nejsi ty jedním z ahlu r-ra´j? Nepřišel jsi sem z Iráku?“

Tj. mezi Iráčany byli v tom čase rozšíření jedinci známí jako أهل الرأي ahlu r-ra´j, kteří přeháněli v kladení hypotetických otázek, které se nikdy nestaly, a ty pak řešili.

Aš–Ša’bí pravil: „Nic mi nebylo tolik nemilé, jako „předpokládejme, že …“

Tím spíše jsou odsouzeny zcela absurdní otázky.

Imám Ahmed pravil: „Jistý muž se mne jednou zeptal, zda jsou Ja´džúdž a Ma´džúdž muslimy. Odpověděl jsem mu: „To jsi se již naučil o islámu vše a jsi zvědav už jen na tohle?“24

Od A’meše se traduje, že k imámu aš-Ša’bímu přišel jistý muž a zeptal se ho: „Jak se jmenovala Iblísova manželka?“ „Já jsem na jejich svatbě nebyl,“25 odpověděl mu sarkasmem na přihlouplý dotaz aš-Ša’bí.

Pravidlo 5.: Ptát se znalejšího potřebuje každý.

Mudžáhid ibn Džebr pravil: „Nauku nezíská ten, kdo je příliš ostýchavý, ani ten, kdo je příliš namyšlený.”26 Tj. nezíská ji ani ten, kdo se příliš stydí ptát, ani ten, který se nikdy na nic neptá, protože si o sobě myslí, že všechno ví nejlépe, se nikdy nic nenaučí.

Uvádí se, že Muhanná aš-Šámí, jeden z následovníků imáma Ahmeda ibn Hanbela, se svého šejcha vyptával tolik, až ho to unavovalo, ale al-Muhanná i nadále nepolevoval.27

Fudajl ibn Ijjád byl dotázán: „Dokdy třeba hledat nauku?“ Odpověděl: „Dokud zcela nevyprázdíš studnici svého inkoustu, ve svém hrobě.“

Ibn Abí Ghassán pravil: „Dokud hledáš nauku, jsi znalcem. Když ovšem od tohoto úsilí opustíš, stáváš se ignorantem.”

Imám Málik pravil: „Nikdo, kdo má znalost, nechť nepřestane hledat další znalost.“

Ibnu l-Mubárek v odpovědi na otázku, jak dlouho získával nauku pravil: „Budu ji získávat, dokud nezemřu, protože mi možná ještě zbývá naučit ty věci, které mi nakonec budou ku prospěchu nejvíce.“

Abú ‘Amr ibnu l-A’lá´ byl dotázán, jak dlouho má člověk hledat nauku a odpověděl: „Získávat ji má, dokud v něm bude života.“

Sufján as–Sewrí byl dotázán: „Kdo nejvíce potřebuje získávat nauku?“ Odpověděl: „Ti nejznalejší.“ Když se ho následně zeptali proč, odvětil: „Protože když se takoví zmýlí, je to o to horší.“

Šejch al-Albání kritizoval dnešní stav věcí takto:

„Dříve by lidé vyčkávali, dokud učenec neopustí svůj dům, jen aby se ho mohli na něco ptát, nebo se něčemu přiučit. Dnes je to tak, že pokud jakožto učenec za lidmi nedojdeš sám, oni od tebe zůstanou předaleko.”28

1 Zaznamenal Abú Chajsema v Kitábu l-‘ilm, str. 31.

2 Viz Medžmú’u l-fetáwá, 10/449.

3 Viz Šerhu durúsi l-muhimmeti li ‘ámmeti l-umma, str. 94.

4 Zaznamenal Chatíb al-Baghdádí v al-Džámi’u li achláki r-ráwí, 1/322.

5 Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v at-Tewba, čl. 62.

6 Viz al-Achláku we sijer, str. 67.

7 Zaznamenal ar-Ramehurmuzí v Muhaddisu l-fásil, str. 560.

8 Viz Ibid., 1/169.

9 Uvádí az-Zehebí v Tezkiretu l-huffáz.

10 Zaznamenal al-Bejhekí v al-Medchal, str. 804.