Nejlepší dobrý skutek bývá zrakům lidí skryt

‘Ukba ibn ‘Ámir al-Džuhení رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

الْجَاهِرُ بِالْقُرْآنِ كَالْجَاهِرِ بِالصَّدَقَةِ، وَالْمُسِرُّ بِالْقُرْآنِ كَالْمُسِرِّ بِالصَّدَقَةِ.

‘Ukba ibn ‘Ámir al-Džuhení رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

„Kdokoli recituje Korán hlasitě, je jako ten, kdo dává milodary veřejně. Kdokoli recituje Korán potichu, je jako ten, kdo dává milodary skrytě.“1

Imám Abú Dawúd as-Sidžistání tento hadís zaznamenal v kapitole „o zvedání hlasu během recitace Koránu při noční nepovinné modlitbě,“ v rámci „Knihy o nepovinné modlitbě.“ Imám Abú ‘Ísá at-Tirmizí v poznámce k témuž hadísu, jím uváděnému v Kapitole o přednostech recitace Koránu, uvádí:

„Tento hadís znamená, že kdokoli utajuje svou recitaci Koránu, koná lépe, než ten, který svou recitaci Koránu staví na odiv, protože milodar udělený potají je podle učenců lepší, než milodar daný veřejně. To je podle učenců z toho důvodu, že pokud někdo udělá dobrý skutek potají, uchrání se před tím, aby se tímto dobrým činem kochal a stavěl ho na odiv ostatním, což v případě skutku vykonaného veřejně nelze zaručit.“

Věz tedy, že pokud někdo svůj dobrý čin staví na odiv ostatním a kochá se jím v bláhovém a klamném pocitu vlastní mimořádné zbožnosti (arab. العجب al-‘udžb), toto mu přinejmenším výrazně ubírá na odměně za zmíněný dobrý skutek, ba co hůře, může to vést až k předvádění se před lidmi a pokrytecké přetvářce zviditelňováním sebe sama (arab. الرياء ar-rijá´) v očích druhých, což je menší a skrytá podoba modloslužebnictví (arab. الشرك الخفي aš-širku l-chafí) a těžký hřích, o kterém v hadíse od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه hovoří Posel Boží صلى الله عليه و سلم takto:

الشِّرْكُ الْخَفِيُّ أَنْ يَقُومَ الرَّجُلُ يُصَلِّي فَيُزَيِّنُ صَلاَتَهُ لِمَا يَرَى مِنْ نَظَرِ رَجُلٍ.

„Skryté modloslužebnictví nastává, když muž vstane, aby se pomodlil, načež zkrášlí svou modlitbu, když vidí, že se na něj další muž dívá.“2

Abú Músá al-Aš’arí رضي الله عنه vypráví, že jednoho dne Posel Boží صلى الله عليه و سلم pronesl k lidem kázání, v němž mimo jiné pravil:

أَيُّهَا النَّاسُ ، اتَّقُوا هَذَا الشِّرْكَ ؛ فَإِنَّهُ أَخْفَى مِنْ دَبِيبِ النَّمْلِ،

„Ó lidé, vystříhejte se tohoto modloslužebnictví, věru ono je skrytější než chůze mravence,“

načež se ho někdo, komu to Alláh dopřál, otázal: „A jak se ho máme vystříhat, ó Posle Boží, když je skrytější než mravenčí chůze?“

Odpověděl:

قُولُوا : اللَّهُمَّ إنَّا نَعُوذُ بِك مِنْ أَنْ نُشْرِكَ بِك شَيْئًا نَعْلَمُهُ وَنَسْتَغْفِرُك لِمَا لَا نَعْلَمُ.

„Řekněte: Alláhumme inná na’úzu bike an nušrike bike šej´an na’lamuhu we nestaghfiruke limá lá na’lamu. (tzn. Ó Alláhu, utíkáme se k Tobě před tím, abychom k Tobě cokoli přidružovali vědomě a prosíme tě o odpuštění za to, o čem jsme nevěděli.)“3

Na totéž také narážel ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما, když řekl: „Modloslužebnictví je skrytější, než černý mravenec lezoucí po černém balvanu uprostřed bezměsíčné noci.“4

Proto je jakýkoli skrytě vykonaný dobrý a zbožný skutek co se týče své odměny lepší a hodnotnější, než tentýž skutek vykonaný veřejně na očích lidí, s výjimkou situace, kdy chceme svým příkladem povzbudit k témuž dobrému a zbožnému skutku i ostatní.

Toto pravidlo ustavené naším ústředním hadísem vzpomenutým na začátku tohoto pojednání je doloženo také dalšími hadísy v podobném duchu.

V hadísu od Abú Hurejry رضي الله عنه, na němž je shoda, Posel Boží صلى الله عليه و سلم jmenuje sedm typů lidí ve stínu Božího Trůnu v den, kdy jiného stínu nebude. Mezi nimi vzpomíná i:

رَجُلٌ تَصَدَّقَ بِصَدَقَةٍ فَأَخْفَاهَا حَتَّى لَا تَعْلَمَ شِمَالُهُ مَا تُنْفِقُ يَمِينُهُ.

„muže udělujícího milodar, skrývajícího jej natolik, že jeho levice neví, co rozdává jeho pravice.“5

V této souvislosti se také uvádí hadís od Abú Zarra al-Ghifárího رضي الله عنه, ve kterém Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:

ثَلاَثَةٌ يُحِبُّهُمُ اللَّهُ وَثَلاَثَةٌ يَبْغَضُهُمُ اللَّهُ فَأَمَّا الَّذِينَ يُحِبُّهُمُ اللَّهُ فَرَجُلٌ أَتَى قَوْمًا فَسَأَلَهُمْ بِاللَّهِ وَلَمْ يَسْأَلْهُمْ بِقَرَابَةٍ بَيْنَهُ وَبَيْنَهُمْ فَمَنَعُوهُ فَتَخَلَّفَ رَجُلٌ بِأَعْقَابِهِمْ فَأَعْطَاهُ سِرًّا لاَ يَعْلَمُ بِعَطِيَّتِهِ إِلاَّ اللَّهُ وَالَّذِي أَعْطَاهُ وَقَوْمٌ سَارُوا لَيْلَتَهُمْ حَتَّى إِذَا كَانَ النَّوْمُ أَحَبَّ إِلَيْهِمْ مِمَّا يُعْدَلُ بِهِ نَزَلُوا فَوَضَعُوا رُءُوسَهُمْ فَقَامَ أَحَدُهُمْ يَتَمَلَّقُنِي وَيَتْلُو آيَاتِي وَرَجُلٌ كَانَ فِي سَرِيَّةٍ فَلَقِيَ الْعَدُوَّ فَهُزِمُوا وَأَقْبَلَ بِصَدْرِهِ حَتَّى يُقْتَلَ أَوْ يُفْتَحَ لَهُ ‏.‏ وَالثَّلاَثَةُ الَّذِينَ يَبْغَضُهُمُ اللَّهُ الشَّيْخُ الزَّانِي وَالْفَقِيرُ الْمُخْتَالُ وَالْغَنِيُّ الظَّلُومُ.

„Tři Alláh miluje a jiné tři Alláh nenávidí. Co se těch, které Alláh miluje týče, je to muž, který přijde k lidem a žádá je ve jménu Božím, ale nežádá je kvůli nějaké blízkosti mezi ním a jimi, leč oni mu nic nedají, načež přijde muž, jenž stál opodál a udělí mu něco potají, o čemž neví nic nikdo, kromě Alláha a jím právě obdarovaného. Dále jsou to lidé cestující za noci, dokud se jim spánek nezalíbí více nežli vše ostatní, co je mu rovno, ulehnou a spustí své hlavy, leč jeden z nich vstane pokorně vůči Alláhu a recitujíce Jeho verše. A nakonec je jím muž, jenž byl na malé vojenské výpravě, jež se setkala s nepřítelem, byla jím přemožena, leč tento muž se nepříteli obrátil čelem a bojoval, dokud nebyl zabit, anebo nezvítězil. A třemi, které Alláh nenávidí, jsou stařičký cizoložník, chudobný nadutec a křivdící boháč.“6

Al-Fudajl ibn Ijjád proto říká: „Nejlepší činy jsou ty, které jsou vykonány v tajnosti, jsou šejtánovi nejodpornější a nejvzdálenější od přetvářky.“7

Toto platí vždy lhostejno zda jde o milodar, recitaci Koránu, modlitbu, nebo boj na cestě Boží.

Přístup našich zbožných předků velmi názorně odrážel hloubku, s jakou si byli vědomi tohoto pravidla.

‘Abdulláh ibn Omar رضي الله عنهما pravil: „Kdokoli se snaží, aby se lidé dozvěděli o jeho skutcích, Alláh dá některému z Jeho stvoření o něm slyšet a poníží ho,“ načež se Ibn Omar rozplakal.8

Bišr as-Sulejmí pravil: „Ukrývej své dobré činy tak, jako ukrýváš i své špatné.“9 Tatáž slova se uvádějí i od Sufjána ibn ‘Ujejny a od Selemy ibn Dínára.

Toto poznání se tak projevovalo v jejich konání.

Uvádí se, že Šurejh al-Kádí vlastnil dům, ve kterém vždy v pátek trávil hodinu svého volného času. Nikdo však neví, co přesně tam dělal.10

Abu l-‘Álíja pravil: „Naučil jsem se krasopis a naučil jsem se zpaměti celý Korán, aniž by si toho má rodina vůbec všimla. Nikdy na mém oděvu nebyla vidět ani kapka inkoustu.“11

Ibn Abí Lejla se v noci modlíval nepovinnou modlitbu. Pokud někdo vstoupol do jeho domu, lehl si na postel a předstíral, že spí.12

Také se uvádí, že Ajjúb as-Sichtijání se modlil celou noc a ukrýval to před ostatními. Ráno pak dával znát, jako by právě vstal.13

Dáúd ibn Abí Hind se postil dobrovolný půst v určité dni po čtyřicet let, aniž by si toho jeho rodina všimla. Vzal si svůj oběd s sebou a když pak byl na ulici, věnoval ho chudobným.14

‘Abdulláh ibnu l-Mubárek vzpomíná: „Jednou v Sýrii jsem si půjčil pero, ale zapoměl jsem ho vrátit jeho původnímu majiteli. Když jsem se vrátil do Merwu (který se nacházel velmi daleko, až na východě Íránu), uvědomil jsem si, že ho mám stále s sebou. Proto jsem se vrátil do Sýrie, abych pero vrátil tomu, komu patřilo.”15 O tomto velikém imámovi zaznamenává Muhammed ibn ‘Ísá také to, že hojně navštěvoval Tarsús a při cestě sem přespával v noclehárně ve městě Rakka, kde mu posluhoval jeden místní mladík, který se od něho učil hadísy. Jednou ‘Abdulláh přijel do Rakky, ale svého mladého učedníka nenašel. ‘Abdulláh si pospíšil, protože spěchal do jedné z bitev na nedaleké byzantské hranici a když se pak vrátil do Rakky zpět, na mladíka se vyptával. Řekli mu, že ho uvěznili, protože se zadlužil. ‘Abdulláh ibn Mubárek se zeptal: „Kolik dluží?“ „Deset tisíc stříbrných,“ odpověděli mu. ‘Abdulláh začal neúnavně pátrat po mladíkově věřiteli, až ho našel. Potom mu zaplatil oněch deset tisíc stříbrných a žádal od něj přísahu, že to nikdy nikomu neřekne, dokud bude on, ‘Abdulláh ibn Mubárek, naživu. Potom přikázal, aby toho mladého muže pustili z vězení. ‘Abdulláh odcestoval dál a mladíka nazítří skutečně z temnice propustili. Potom, co ho pustili, řekli mu: „Byl tady ‘Abdulláh ibn Mubárek a ptal se na tebe. Potom odjel pryč.“ Mladík se vypravil za město a ve vzdálenosti dvou či tří dnů pěší chůze z Rakky Ibn Mubáreka dostihl. „Kdes byl, chlapče, v noclehárně jsem tě neviděl,“ zeptal se ho ‘Abdulláh. „Ano, Abú ‘Abdurrahmáne, byl jsem ve vězení kvůli dluhům.“ „A jak jsi se odtud dostal?“ zeptal se ‘Abdulláh mladíka. Mladík odpověděl: „Díky tomu, že někdo přišel a dluh za mne uhradil. Proto mne z vězení pustili.“ ‘Abdulláh mu řekl: „Chlapče, poděkuj Alláhu, že pomohl, aby byl tvůj dluh splacen.“ Muhammed ibn ‘Ísá dodává: „Onen člověk, kterému mladík dlužil peníze, o celé věci skutečně nikdy nikomu nic neřekl, až do doby, kdy ‘Abdulláh ibn Mubárek zemřel.”16

Je důležité si ovšem uvědomit, že nastíněná rovnice platí i obráceně, v případě hříchu.

Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja pravil:

„Nechť se služebník nebojí ničeho, kromě vlastních hříchů. A pokud se na něj někdo ze stvoření vrhne, nestalo se tak pro nic jiného, nežli pro jeho hříchy. Proto nechť bude bohabojný a nechť se kaje ze hříchů, kvůli nimž jej potkalo to, co ho potkalo.“17

Veřejně se dopouštět hříchu je hloupostí a zkažeností, díky které člověk přichází o dobré činy, vystavuje se trestu a hanobí sebe sama před Alláhem i před lidmi okolo sebe, vastavuje se Božímu trestu a přichází o respekt a lidskou důstojnost. Nenávidí ho stvoření a nenávidí ho i Alláh.

Jahjá ibn Abí Kesír ohledně dovoleného vzpomínání lidí po zlém pravil: „Dovoleno je pomlouvat (tj. po zlém vzpomínat) nespravedlivého vládce, inovátora a velikého hříšníka (tj. veřejně hřešícího).“18

To ovšem neznamená, že páchat hříchy skrytě není nebezpečné. Naopak, nic není vzdáleno pravdě více!

Vládce věřících Omar ibn ‘Abdil’azíz pravil: „Nebuď jedním z těch, kteří sice Iblíse na veřejnosti proklínají, ale potají ho poslouchají.“19 V al-Bejhekího verzi navíc dodává: „Pokud něčí nátura, když je na veřejnosti, nesouhlasí s jeho náturou, když je osamotě, potom je pokrytcem. A pokrytcům je vyhrazeno nejnižší místo v Ohni.“20

Někteří zbožní předkové říkávali: „Pokud někdo potají činí něco, co by se na veřejnosti styděl udělat, potom to znamená, že si sám sebe vůbec neváží.”21

Sufján ibn ‘Ujejna shrnul: „Pokud se skryté činy shodují s veřejnými, pak jde o spravedlivost. Pokud jsou skryté činy lepší, než ty veřejné, pak je to kladný rys a přednost. Ale pokud jsou veřejné skutky lepší, nežli ty tajné, pak se jedná o křivdu.“22

To ovšem neznamená, že i přes odsouzeníhodnost tajného hřešení máme právo vynášet na veřejnost hříchy našich bližních, o kterých se náhodou dozvíme.

Abú Hurejra رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:

لاَ يَسْتُرُ عَبْدٌ عَبْدًا فِي الدُّنْيَا إِلاَّ سَتَرَهُ اللَّهُ يَوْمَ الْقِيَامَةِ.

„Žádný služebník nepřikryje vinu jiného na tomto světě, aniž by Alláh nepřikryl jeho vinu v Den Zmrtvýchvstání.“23

To proto, že i pro upřímnou radu a snahu o nápravu sebe i druhého platí totéž, co pro všechny ostatní dobré a zbožné skutky. Nejlepším způsobem jejich provedení je vykonat je ve skrytu. Z tohoto důvodu Abu d-Dardá رضي الله عنه hovořil: „Kdo poradí svému bratru potají, ten jej zkrášlil a kdo mu poradí veřejně, ten jej zohavil.”24

Proto, když bylo ar-Rabí’ovi ibn Hajsemu řečeno: „Proč nikdy nikoho nekritizuješ?“ Odpověděl: „Stále ještě nejsem spokojen sám se sebou. Výtky činím sám sobě, proto nemám čas cokoli vytýkat jiným. Lidé se více obávají Alláha kvůli hříchům jiných, nežli kvůli hříchům svým vlastním.“25

Naši zbožní předkové vždy, když se střetli s tajně vykonaným hříchem, raději ho zamlčeli a nevynášeli ven, ve snaze, aby i jejich chyby zůstaly skryty.

Vypráví se, že před dávnými časy v jedné ze čtvrtí starého Damašku v mešitě al-Ward byl kazatel a zároveň muftí v onom čase. Jednou večer měl sen, ve kterém viděl Posla Božího صلى الله عليه و سلم, který mu řekl, že má zpravit jistého muže ze sousedství, že bude obyvatelem Ráje. Kazatel se cítil poněkud nesvůj. Nakonec, byl to on, kdo nesl znalost, kdo ovládal umění recitace Koránu, vyzýval k tewhídu, kdo byl muftí a odpovídal lidem na dotazy ohledně jejich víry, ale jeho soused byl jen obyčejný obchodník. Šel tedy za ním a řekl mu: „Přináším ti od Posla Božího صلىالله عليه و سلم radostnou zprávu, ale přísahám ti, neřeknu ti ji, dokud mi nevypovíš, co je to mezi tebou a tvým Pánem.” Muž zpočátku mlčel jako hrob, ale po dlouhém naléhání a přemlouvání učencově zvědavosti podlehl. Vypověděl, že se oženil a když byl se svou ženou již pět měsíců, zjistil, že byla v devátém měsíci těhotenství. Dotyčný se mohl rozvést, mohl všem odkrýt, co se stalo, mohl přivést ženu k soudu a dát ji potrestat za cizoložství. Měl by na své straně veřejnost včetně její rodiny a morální principy své společnosti. Ale namísto toho si vybral, že svou ženu přivede k pokání a nápravě. Oné noci, když porodila, vzal novorozeně a ukryl je do svého pláště. Stál před mešitou a čekal, až imám začne modlitbu. To proto, aby ho nikdo nemohl vidět. Pak položil dítě před dveře mešity a připojil se ke společné modlitbě. Po modlitbě začalo dítě plakat a věřící se shromáždili okolo něj. Počkal, až budou u dítěte skoro všichni a pak přišel i sám. Zeptal se jich, co se děje a oni mu řekli: „Podívej se, někdo tu odložil dítě!“ Bez váhání řekl: „Dá-li Alláh, vezmu si ho a vychovám já.“26

Dotyčný čekal, až všichni, co se s ním modlili, dítě uvidí, jen aby skryl hřích své manželky. To je dobročinnost (arab. إحسان ihsán) projevená skutkem. Projevil slitovnost a dobrotivost, které by nebyla schopna většina lidí. Nedal svou ženu vystavit hanbě, ponížení a trestu proto, aby se kála a stala se jednou z bohabojných.

My všichni hřešíme. Což bychom si nepřáli, aby některé naše chyby zůstaly navždy utajené? A pokud by někdo naše chyby spatřil, copak bychom si nepřáli, aby naše viny přikryl a vybídl nás k pokání, namísto aby nás za ně očerňoval a veřejně ostouzel? Proto přejme i druhým to, co přejeme sobě.

Jaká je tedy cesta ven? Věru není jiné cesty k nápravě, než té, kterou se ubíraly první generace muslimů.

‘Awn ibn ‘Abdulláh pravil: „Zbožní dobří lidé před námi posílali jedni druhým dopisy, kde stávalo: „Kdo se bude starat o onen svět, toho Alláh uchrání starostí o svět tento. Kdo napraví svůj vztah k Alláhu, Alláh napraví vztah lidí k němu. Kdo napraví to, co utajuje, Alláh napraví to, co ukazuje navenek.“27

Někteří ze zbožných předků říkávali též: „Jedním z trestů za hříchy je to, že vedou k dalším hříchům a jednou z odměn dobrých skutků je, že vedou k dalším dobrým skutkům. Tedy pokud služebník vykoná dobrý skutek, další dobrý skutek na něj volá: „Vykonej mne také!“28

1 Zaznamenal Abú Daúd v Sunenu, hadís č. 1333. Jako sahíh ho doložil al-Albání. Zaznamenal ho také at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2919, jako hasan gharíb.

2 Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4344, jako hasan.

3 Zaznamenal Ibn Abí Šejba v Musannefu, hadís č. 4252. Uvádí jej také Ahmed, at-Taberání a mnozí další.

4 Zaznamenal Ibn Abí Hátim v Musnedu, citováno přes Tejsíru l-‘Azízi l-Hamíd, str. 587.

5 Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 660; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1031.

6 Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2568, jako hasan.

7 Zaznamenal al-Bejhekí v Šu’abu l-ímán, podání č. 6395.

8 Zaznamenal Wekí’ ibnu l-Džerráh v az-Zuhd, podání č. 308.

9 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, podání č. 12938.

10 Uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 4/105.

11 Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 2/217.

12 Viz Ibid., 4/351.

13 Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 6/17.