Tento text píši z nutnosti vyjádřit to, co dosud nebylo vysloveno, s plným vědomím možných negativních ohlasů. Mým cílem však nebylo provokovat, ale naopak přimět k zamyšlení.
Tento text píši z nutnosti vyjádřit to, co dosud nebylo vysloveno, s plným vědomím možných negativních ohlasů. Mým cílem však nebylo provokovat, ale naopak přimět k zamyšlení.
Česká a Slovenská republika, či šířeji střední Evropa, je podivnou laboratoří všezápadního vývoje, kde dochází k prostonárodní, šaškovské a zvulgarizované podobě aktuálního celoevropského souboje mezi kulturními fašisty a útlocitnými pseudohumanisty. O této bitvě uvnitř evropské mysli jsem hovořil v eseji Islám, Západ a potřeba pravdy v současné krizi našich vztahů. [1] O evropský (respektive tzv. západní) diskurs se dnes vede vleklá zákopová válka, v jejímž jádru stojí problém absolutní pravdy a nebezpečí pramenící z relativizace a zpochybňování veškerých pojmů a hodnot. Ve vztahu ke vzpomínanému filozofickému problému dostihl v ČR současný skandál až ikonického potenciálu v okamžiku, kdy standarta prezidenta republiky (jinak jeden ze státních symbolů ČR podle zákona 3/1993 Sb., jehož zneuctění právní řád naší republiky trestá), bez ohledu na nesčetné mravní i faktické poklesky a nedostatky toho současného, prapor s proslaveným a zároveň nesčetněkrát zprofanovaným nápisem Pravda vítězí, byl vandaly ze své žerdi stržen a nahrazen obřími červenými trenýrkami.
Češi, Slováci a Středoevropané vůbec si tváří v tvář dnešní imigrantské hysterii, morální panice z muslimské přítomnosti a nevyhlášené válce mezi tzv. xeno-fily a tzv. xeno-foby (tak se obě znesvářené strany skutečně navzájem nálepkují) musí přiznat základní skutečnost, před kterou oficiální místa pod vlivem dávno anachronického antikomunizmu, laciné šosácké rusofobie a opoždněného rádobydisidenstství zatvrzele zavírají oči. Minimálně od doby, kdy si česká a slovenská společnost začala uvědomovat své češství a slovenství, jsme nikdy nebyli v pravém smyslu slova Západem. V podstatě přirozeně, jakožto jazykově slovanské obyvatelstvo, jehož myšlení zásadním způsobem ovládá slovanská řeč, patříme do vlivové sféry Ruska. Ať se nám to líbí, nebo je nám to naopak proti srsti. Toto konstatuji jako skutečnost bez jakékoli další její implikace nebo snahy o její pozitivní nebo negativní hodnocení. Nejsme západní Evropou, byť máme za sebou stovky let společné historie s německy mluvícími zeměmi, ve stejném smyslu, jako třeba Bulharsko nepatří turkickému a muslimskému světu, byť sdílí celá staletí společné historie s Tureckem a muslimskými zeměmi a má i svou původní tureckou muslimskou menšinu, jako jsme i my měli své původní menšiny německé. Nebo ještě lépe řečeno, oficiálně popírané vazby, které nás Středoevropany v rámci galtungovského modelu strukturálního imperializmu centra a periferie jakožto periferii spojují s Moskvou coby centrem, jsou v praktickém rozhodování a v každodenním diskursu českých nebo slovenských lidí ještě živější a silnější, než ty oficiálně zdůrazňované, které nás spojují s Bruselem, nebo Washingtonem, ze kterých se ovšem nemáme sílu vymanit a visíme tak napnuti v určitém vakuu mezi všemi těmito centry, zmítáni dynamikou posilování a oslabování mezi nimi.
Stupidita [2] aplikace západních konceptů do české či slovenské (a šířeji středoevropské) reality a zanedbání výše nastíněného faktu v uplynulém čtvrtstoletí se také velkou měrou podílela na nynějším vzestupu xenofobie a na morální panice z imigrace a islámu, neboť o otevřenou občanskou společnost se (žel jen) ve své rétorice zasazovaly kruhy a organizace ideologicky, ekonomicky nebo personálně napojené na jistou část západního diskursu, kde již tato bitva o duši Západu probíhala v plné své vřavě (např. kruhy běžně označované svými odpůrci jako tzv. pražská kavárna byly napojeny na západní pseudohumanisty), přičemž proponenti tohoto proudu byli nedůslední, nekonzistentní až pokrytečtí a systematicky lhali vlastnímu národu o otázkách týkajících se jich samých i světa okolo nich. Proklamovaný boj za demokracii a lidská práva machiavelisticky využili pro vzestup v kariérním žebříčku, vždy připraveni hodit přes palubu všechny ty (nejen) mladé, upřímné až naivní idealisty, kteří se o tyto hodnoty skutečně, opravdově, se sebezapřením a v potu tváře zasazovali na terénu. Tedy všechny ty, jejichž zásluhy na poli výstavby demokracie a ochrany lidských práv si tito nastrčení jedinci přivlastňovali a jejichž úspěchy se chlubili na příslušních domácích i zahraničních fórech. Bude zajímavé pozorovat, kam se tento diskurs posune, až se v USA po licoměrné Obamově době dronové znovu chopí moci tvrdé jádro neokonzertvativců. Sledovali jsme tudíž, jak po proamerickém patolízalovi do čela ČR přichází prezident fanatik neregulovaného trhu a ekonomického růstu a po něm si národ v historicky první přímé volbě sice ostudně, ale v dané situaci logicky a pochopitelně, zvolil do svého čela rozmarného, stárnoucího a xenofobního populistu. Následně v takové situaci ve společnosti, jež si velmi dobře pamatuje hochštaplerské osedlání boje proti nesvobodě a xenofobii, lze jen těžko vyvinout skutečné, upřímné a smysluplné úsilí o otevřenou společnost a vést autentický boj proti nenávisti vůči etnickým a náboženským menšinám, když je jak jedno, tak i druhé, vlivem historických selhání konkrétních zodpovědných elit vnímáno rozhořčeným obyvatelstvem jako vnucený a cizorodý prvek.
Putinovské nomenklaturní špičky národu unavenému americkou propagandou nutnou pro veřejný souhlas s humanitárními bombardováními, násilným šířením západní liberáldemokracie a doktrínou preventivních úderů George W. Bushe a Dicka Cheneyho jen v pravý čas nabídly propagandu jinou, konečným vyzněním zcela opačnou – izolacionistickou a antiliberální, ovšem přesně na základě toho, co tu již léta bylo k dispozici made in U.S. – na základě agresivního štvaní proti islámu a muslimům (vedle dnešního účelového oživování tradiční české germanofobie maskované za kritiku EU či současné německé vstřícnosti k imigrantům). Vypuštěný džin z láhve se svým transatlantickým vyvolavačům definitivně vymkl kontrole. Podobný scénář dnes Putinova garnitura údajně využívá k vlastní velmocenské expanzi i v jiných evropských zemích, kulturně tak rozdílných jako je Velká Británie, Francie, Itálie či Řecko. [3] Není důležité, zda nové propagandistické kruhy samy vědí, že izolacionizmus, jenž slibují národu, je jen další stupiditou, která ve zdejších podmínkách nemůže fungovat (není nakonec aplikován ani v samotném Rusku), nebo nevědí – důležité je jen to, že je tato propaganda ochotně a nekriticky přijímána masami. Noví propagandisté pouze nabídli jasnější, realističtější a srozumitelnější řešení již vypuzeného strachu z uměle přiživovaného problému, který byl zkonstruován a rozdmýchán propagandou předcházející, která horovala pro účast na zahraničních vojenských misích v Amerikou vyvolaných konfliktech a pro budování základen cizích armád na suverénním území postsocialistických středoevropských států. Touž propagandou, která měla průmyslově vyrábět nekritický souhlas veřejnosti s politickou praxí, jež je svými válečnými avantúrami v jihozápadní Asii přímo zodpovědná za vznik a nárůst současných hrozeb militantů ideologie tekfíru. Dnešní v Evropě bezkonkurenční vzestup středoevropské xeno- a islamofobie tedy nemá na svědomí primárně Kreml, ale naopak transfer zámořského protimuslimského a kulturně-fašistického diskursu a jeho výkladních skříní typu projektů Daniela Pipese, Billa Warnera či Roberta Spencera, probíhající cestou soustavné mediální masáže a zakládáním poboček příslušných think-tanků minimálně počínaje 11. zářím 2001. Za tento transfer jsou zodpovědné další prozápadní elity vzhlížející naopak k neokonzervativcům a ultralibertariánům. Kreml tento jev nyní jen obrací ve svůj vlastní prospěch, aby posilnil a upevnil své postavení na zahraniční a snad ještě více na své domácí scéně.
Ve výsledku naše české či slovenské vnitřní přestřelky nejen v otázce imigrace jako takové či s ní jen volněji souvisejícího problému islámu (většina do Evropy směujících migrantů jsou dnes muslimové), ale i v otázce vztahu k multikulturalizmu nebo participaci v EU, či dokonce při pohledu na reflexi svých vlastních národních dějin (namátkou – příchod Slovanů, husitství, boje s Osmany, národní obrození, sudetská otázka …) a na jejich vytrvalou, neustávající politizaci všímavému pozorovateli ze všeho nejvíce připomenou nikoli současné západoevropské a americké polemiky mezi pravicí a levicí, resp. republikány a demokraty, ale boje mezi slavjanofily a západníky v ruské literatuře a filozofii v polovině XIX. století. Ovšem ve značně provinčním a pokleslém duchu, za naprosté absence místních Dostojevských či Solovjovů. Tato skutečnost našeho středoevropanství není a priori ani negativní, ani pozitivní. Kladné aspekty středoevropské nátury jsou oproti Západoevropanům lepší schopnost vyjadřovat emoce, vlídnější způsob spojení pracovního a soukromého života, větší autorita věku, nadřízeného postavení a vyššího vzdělání (mocenský odstup), vyšší míra prokolektivity a sebezapření a nakonec oproti západnějším společnostem také stále ještě pevnější a konzervativnější rodinná struktura, striktnější vymezení mužské a ženské role ve společnosti a větší imunita proti úpadku v podobě morálního relativizmu, státních loupeží dětí, absurdit politické korektnosti, destruktivního vlivu subkultur mládeže na společenskou kohezi a podvratných ideologií útočících na tradiční schéma rodiny. Negativa vyplývají z týchž povahových rysů našich národů a za jejich projevy lze považovat rodinkářství, klientelizmus, propojování politické, ozbrojené a ekonomické moci za vzniku tříd oligarchů a siloviků, vidláckou obhroublost, iracionální a emočně vypjatou pověrčivost až hysteričnost, uzavřenost, šovinizmus a někdy i otevřený rasizmus.
Zároveň jsme z moskevského centra tak vzdálenou periferií, že nevnímáme negativa, která by z takového spojenectví mohla vyplývat a toto centrum moci si, ždímáni západními mocenskými centry, poněkud idealizujeme. To vyniká při srovnání s krizí ohledně budoucího směřování nám nedaleké Ukrajiny, která je tímto vakuem mezi centry moci doslova roztržena vedví. Ocitla se v přesně opačné, zrcadlově obrácené situaci, eskalované navíc ad absurdum až do rozměru otevřené občanské války. Vyčerpána moskevským centrem a připravena pochybným krokem o část území, Ukrajina touží stát se periferií západních mocenských center a je od nich přitom tak daleko, že přehlíží možná negativa tohoto spojení i fakt, že tato centra, sama se propadající do krize, již tak veliké sousto, jako je rozpolcená Ukrajina, nemohou spolknout. Ukrajinská tematika je u nás nebývale populární, domnívám se, nikoli jen proto, že jde o zemi bezprostředně sousedící s naším regionem, ale také proto, že na ukrajinském kolbišti se sami vidíme. Projektujeme si do něho sami sebe i své domácí půtky.
Ve výsledku každá snaha o humanizaci poměrů a nápravu stávajícího neblahého stavu musí zohledňovat výše nastíněná místní středoevropská specifika, jinak se nutně stává jen další stupiditou odsouzenou k nezdaru. Ano, středoevropská kultura a středoevropský způsob života (byť je dnes tento pojem až děsivě vágní a vyprázdněný) jsou v přímém ohrožení, podobně jako jsou pod frontovým útokem i ostatní lokální specifické kultury a způsoby života, nevyjímaje z toho ani tradiční kultury muslimských národů. Ačkoli lidé sami nemají absolutní moc nad utvářením své vlastní kultury a jsou v ní částečně uvězněni, existují tu struktury, které si přejí zbavit nás i těch omezených ovlivňovacích pák, které nad vlastním okolím a tradicemi máme k tomu, abychom mohli vzít svůj osud takříkajíc do svých rukou. Uvědomme si už konečně, že tímto útočníkem ohrožujícím naši suverenitu a svébytnost není islám, nejsou jím muslimové, nýbrž je jím agresivní a prohlubující se stupidita nejvyšších mezinárodněpolitických hráčů – vůdců stojících v čele globálních supervelmocí a nejsilnějších států světa. V kombinaci s lokálními elitami, které nehájí zájem svůj a svého lidu, ale zájem nadnárodních korporací a struktur. My, Středoevropané i světoví muslimové, jsme ohroženi jedním a tímtéž nepřítelem, který si přeje rozhodovat o nás bez nás. Proto je na pořadu dne důrazně a kriticky přehodnotit dosavadní zahraničně-politické směřování středoevropských zemí, posilovat naše vzájemné pevné vazby přímo uvnitř středoevropského prostoru, posílit úlohu a pravomoce jednotlivých regionů a jejich vzájemnou přeshraniční družbu a revidovat členství našich krajin ve vojenských paktech přetrvávajících jako absurdní přežitky studené války – a pokud možno je co nejdříve opustit. Je také nutno tímto nastíněným směrem zásadně reformovat a zpružnit fungování a svrchovanost celé EU, aby se Evropa adaptovala na radikálně nové, zcela jiné uspořádání okolního světa, než bylo to po II. světové válce, ve kterém se kdysi začala sjednocovat. A je nutno v neposlední řadě formulovat vlastní, zodpovědnou, spravedlivou, konzistentní a nepovýšeneckou politiku směrem k zemím s muslimskou většinou, v nejlepších tradicích toho, že kdysi zde taková rozumná politika existovala a s přihlédnutím na jedno ohromné pozitivum – střední Evropu netíží hříchy koloniální minulosti tak, jako západoevropské mocnosti, které vykořisťovaly muslimské národy a uměle je udržovaly v bídě. V této zahraniční politice směrem k uvedenému regionu je proto nutno jednoznačně odmítnout jakýkoli velmocenský diktát zvenčí.
Tváří v tvář krizi a ohrožení naší vlastní domoviny je třeba napřáhnout veškeré úsilí ke konstruktivnímu vlastenectví a prospěšnému lokálpatriotizmu s plným vědomím jeho globálních přesahů. Konstruktivní vlastenectví nabírá podobu zodpovědnosti za domovinu a vlastní stát, péče o národní suverenitu, o mateřskou společnost, ze které jsme vzešli, a o nám vlastní lokální specifika. Konstruktivním vlastencem není ten, který myslí cizí hlavou a řeší neřešitelné falešné dilema, zda např. zvolit spojenectví buď s USA, anebo s Ruskem, či zda se přiklonit v současném diskursním konfliktu ohledně islámu a imigrace na stranu konceptu ultraliberálního pseudohumanizmu nebo konceptu kulturního fašismu. Dokud budeme zabředávat do těchto umělých dilemat, všem okolo jen dokážeme, nakolik se cítíme méněcennými a nakolik nedůvěřujeme schopnostem svého vlastního lidu.
Jakožto úsilí o zvelebení a kultivaci sebe sama je konstruktivní vlastenectví opakem destruktivního nacionalizmu, již v základu útočné ideologie krve a půdy, usilující o agresivní pošlapání jiných a jinakých. Konstruktivní vlastenectví má v úctě sebe sama snažíce se být neustále lepším než doposud, zatímco destruktivní nacionalizmus, neschopný nikam svůj národ posunout, vytváří pouhé zdání toho, že jsme nejlepší na světě tím, že uráží, démonizuje a špiní všechny ostatní okolo sebe. Konstruktivní vlastenectví je sebejistým a rozvážným postojem sebevědomých a silných, naproti tomu destruktivní nacionalizmus je vypjatě labilním zoufalstvím zakomplexovaných slabochů beze špetky sebeúcty. Nelze se přiklonit ani na stranu současné xeno-filie a už vůbec ne na stranu nynější xeno-fobie. V centru naší pozornosti totiž nemá být náš emotivní vztah k cizímu (označovanému řeckým xeno-), ať už přehnaně kladný, nebo vypjatě záporný, nýbrž kritickým rozumem vedená a produktivní snaha o zachování našeho domova, svobody a bezpečí v něm, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí, podle našeho přesvědčení o tom, co je pro jeho budoucnost nejlepší, nejhodnotnější a nejmravnější a o nepředpojaté hledání takových nejlepších řešení pro nás a naše potomky, v pokladnici všech existujících řešení, tradic, postojů a návrhů, které nabízí lidstvo jako celek. Náš postoj tak lze charakterizovat naopak jako racionální oikocentrizmus (z řeckého oikos – domov). Součástí tohoto postoje je i zodpovědná snaha vyhnout se aktuálním i hrozícím následkům zbabraných kroků předcházejících iracionálních politik na lokální pokud možno i globální úrovni. Není možno ani problémy zametat pod koberec, ani je panicky zveličovat a tvářit se, že pokud se před nimi izolujeme, ony zmizí anebo se nás přestanou týkat. Tento náš domov je bezpečným a pokojným přístavištěm, opěrným bodem a spojeneckou základnou všech dobrých lidí bez rozdílu rasy, etnika a vyznání, usilujících o společné dobro a stavějících se na odpor zlu, avšak my, jeho obyvatelé, přátelé a obránci, rozliční svým etnickým a náboženským backgroundem, si zároveň osobujeme kolektivní právo nesmlouvavého, tvrdého a razantního úderu vůči každému jednomu agresorovi, který by ho jakkoli ohrozil, ať už zvenčí anebo zevnitř.
[1] K dispozici zde: <http://www.e-islam.cz/content/isl%C3%A1m-z%C3%A1pad-pot%C5%99eba-pravdy-v-sou%C4%8Dasn%C3%A9-krizi-na%C5%A1ich-vztah%C5%AF> [k 11.11. 2015].
[2] Pojem stupidita zde chápu dle definice doc. Františka Koukolíka jako rigidní prosazování určitého konceptu uvažování, který vznikl úplně někde jinde za úplně jiných podmínek, v nové situaci zcela škodí a je naprosto nesmyslný a pro ni nevhodný.
[3] Tomu by nasvědčovaly údaje antifašistů, např. zde: Platí Rusko i české nacionalisty? <http://www.antifa.cz/content/plati-rusko-i-ceske-nacionalisty> [k 26. 11. 2015].