Vznešený Alláh praví:
فَإِن تَوَلَّوْا فَقَدْ أَبْلَغْتُكُم مَّا أُرْسِلْتُ بِهِ إِلَيْكُمْ ۚ وَيَسْتَخْلِفُ رَبِّي قَوْمًا غَيْرَكُمْ وَلَا تَضُرُّونَهُ شَيْئًا ۚ إِنَّ رَبِّي عَلَىٰ كُلِّ شَيْءٍ حَفِيظٌ
„Jestliže se odvrátíte zády, nevadí, já předal jsem vám již to, s čím poslán jsem byl k vám. Pán můj vás může jiným lidem nahradit, však vy Jemu nikterak nemůžete uškodit; Pán můj je věru strážcem všech věcí.“ (Húd: 57)
Jistý důvěryhodný bratr žijící v zahraničí vyprávěl následující příběh:
Poté, co v jednom z početných supermarketů na periferii jednoho z větších francouzských měst nakoupila jedna mladá žena s nikábem na tváři, oblečená v dlouhých černých splývavých šatech, vše, co domů potřebovala, vydala se zaplatit na pokladnu. Stoupla si do fronty a čekala, než za pár okamžiků přišla na řadu i ona.
Pracovnice u pokladny byla jiná mladá muslimka, soudě podle toho, jak vypadala, očividně pocházela z nějaké severoafrické přistěhovalecké rodiny, asi Arabka, možná Berberka. Měla odhalenou tvář, neměla dokonce ani hidžáb a měla oblečené tričko s krátkým rukávem. Začala skenovat a načítat zboží z košíku oné sestry v nikábu jedno po druhém. A zároveň si svým poněkud odtažitým, vyčítavým a povýšeneckým pohledem prohlížela každý detail oné ženy se zahalenou tváří.
Poté sestru v nikábu arogantně a nepříjemně osočila: „To nevidíš, kolik máme jako muslimové v této zemi tolik problémů?! A ty to celé ještě více zhoršuješ svým nikábem! Takoví jako ty naši situaci ještě více ztěžují! Uvědom si konečně, že tady nejsme doma. Tady jsme ve Francii a nejsme tu místní. Tak se podle toho chovejme. My jsme sem přece přišli pracovat a vydělávat na sebe, naše rodiny a naše děti. Nepřišli jsme sem do Francie zatahovat naše náboženství a naši kulturu! Pokud teda chceš praktikovat svůj islám a nosit svůj nikáb, tak táhni zpátky do své arabské země! Tam si klidně můžeš dělat, co je libo!“
Sestra s nikábem jen tiše poskládala nákup do přinesené tašky a namísto hádky jen odhalila svou tvář. Na zírající pokladní se usmívala modrooká blondýnka. Severoafričanka za pokladnou zůstala s otevřenými ústy, úplně v šoku.
Sestra v nikábu jí suše a naprosto klidným hlasem vrátila do patřičných mezí: „Já jsem rodilá Francouzska a žádný migrant. Toto je moje země. A toto je můj islám. Vy, rodilí muslimové z muslimských rodin, takto prodáváte svou víru. A my ji od vás kupujeme.“
Proto se nikdy nestyď své víry. Islám je to nejcennější, co ti bylo na tomto světě dáno, tak ho nikdy neprodávej za nic a za žádnou cenu, protože ať už ho prodáš za cokoli na světě, jistojistě na tom proděláš. Utrpíš ztrátu i tomto životě, nemluvě o životě posmrtném.
Ty, kteří se stydí za to, co jsou, známe všichni. Muslimové celého světa mají mnoho slov pro tento typ lidí. Takové označení existuje v každém z bezpočtu jazyků, kterým muslimové na světě hovoří. Například Arabové říkají متغرب mutegharrib někomu westernizovanému, slepě imitujícímu Západ. Persky hovořící muslimové stejného člověka titulují jako غرب زدگی gharb zádegi – doslova “intoxikovaný Západem.” Slovansky hovořící muslimové na Balkáně zase znají slovo “pomilaniti se” – tedy “stát se takovým, jako je nějaký “Milan” – tedy stereotypní nemuslimský Jihoslovan.
Jak zoufalý je pohled na potomky muslimských rodičů, kteří se narodili do muslimských rodin, pocházejí ze zemí, kde zní ze všech stran svolávání k modlitbě, nosí muslimská jména a přitom se snaží být ještě zavilejšími nepřáteli islámu, než potomci nevěřících rodičů, kteří o islámu nevědí vůbec nic a to málo, co o něm kdy slyšeli, pochytali ze zmanipulovaných a zavádějících zpráv. Což takový člověk netuší, že těmi, o jejichž přízeň tak vehementně usiluje, stejně nikdy nebude přijat?
Ubožák je každý, kdo podlézá Božím nepřátelům a sám na sebe tím uvaluje Boží Hněv. Nejenže se rouhá proti Vznešenému a na kolech vlastní zbabělosti dezertuje ze společenství věřících. Ba co více, přichází i sám o sebe a o svou vlastní lidskou důstojnost, aby se poté, co byl hrdým služebníkem Božím, stal pro ty, které Alláh nemiluje, jejich poslušným otrokem a drezúrovaným domácím zvířetem.