Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil Alláha slovy:
اللهم انفعني بما علمتني و علمني ما ينفعني و ارزقني علما ينفعني.
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil Alláha slovy:
اللهم انفعني بما علمتني و علمني ما ينفعني و ارزقني علما ينفعني.
„Alláhumme nfa‘ní bimá ‘allemtení we ‘allimní má jenfe’uní we rzukní ‘ilmen jenfe’uní,“ tzn. „Ó Alláhu, dej mi užitek v tom, co jsi mne naučil, nauč mne to, co mi přinese užitek a obdař mne znalostí toho, co mi bude k užitku.” [1]
Podobné zaznamenává at-Tirmizí na autoritu Abú Hurejry. Zde Prorok صلى الله عليه و سلم na konci dodává:
و زدني علما الحمد لله على كل حال و أعوذ بالله من حال أهل النار.
„… we zidní ‘ilmen al-hamdu lilláhi ‘alá kulli hálin we a’úzu billáhi min háli ahli n-nári,“ tzn. „a zvětši mou znalost. Chvála Alláhu za všech okolností, utíkám se k Alláhu před stavem lidí v Pekle.” [2]
Slova „Ó Alláhu, dej mi užitek v tom, co jsi mne naučil,“ znamenají, že lze něco vědět, ale z toho, že někdo něco ví, nevyplývá, že z toho nutně musí mít užitek. Potom se taková znalost stává jen a jen důkazem proti němu. Pak se stane podoben oslu nesoucímu svitky, který však z nich nic sám o sobě nemá. Záměrem tedy není jen tak získávat znalost. Naopak je záměrem znalost proměnit v konání a to je ona znalost, která plodí užitek. Znalost, která užitek nepřináší, neznamená pro svého nositele vůbec žádnou výhru. Spíše zapříčiní jeho utrpení v Ohni v Den Vzkříšení, jak je uvedeno v mnoha autentických podáních.
Slova „nauč mne to, co mi přinese užitek” znamenají, že pokud dotyčného neobdaří věděním Alláh, sám z vlastního přičinění nic vědět nebude. Podobně, jako říkají andělé ve verši:
سُبحانَكَ لا عِلمَ لَنا إِلّا ما عَلَّمتَنا ۖ إِنَّكَ أَنتَ العَليمُ الحَكيمُ
„Sláva Tobě, my máme vědění jen o tom, čemus nás Ty naučil, neboť Tys jediný vševědoucí, moudrý!“ (Bekara:32)
Prosíme tedy Alláha aby nás naučil tomu, co nám, pokud to budeme znát, také přinese užitek. Ámín!
Slova „obdař mne znalostí toho, co mi bude k užitku” jsou zajímavá tím, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم neřekl jen „znalostí.“ Použil formulaci „znalostí toho, co mi bude k užitku,“ protože opět – znalost, která neplodí čin, je pouze důkazem hovořícím proti svému nositeli.
Tento hadís nese důležitou informaci o rozdílu mezi užitečnou a neužitečnou naukou, resp. věděním. Muslim by měl Alláha prosit, aby jej naučil tomu, co mu přinese užitek a tomu, co jeho znalost učiní užitečnou pro něj, jeho okolí a co nebude proti němu důkazem.
Hadís je důkazem, že znalost a konání v souladu s ní spolu úzce souvisí. Není užitku v činu, který není provázen znalostí a není užitku ve znalosti, která není provázena činem. Čin bez znalosti jde ruku v ruce s bludem a znalost bez činu ruku v ruce s hněvem Božím. Před obojím pak prosíme Alláha o ochranu každý den, když recitujeme:
اهدِنَا الصِّراطَ المُستَقيمَ صِراطَ الَّذينَ أَنعَمتَ عَلَيهِم غَيرِ المَغضوبِ عَلَيهِم وَلَا الضّالّينَ
veď nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou. (Fátiha:6-7)
Jsou totiž lidé, kteří nevědí a přesto konají, ač nemají tušení, co mají konat. Na ty se vztahují slova:
وَلَا الضّالّينَ
ani těch, kdo v bludu jsou (Fátiha:7)
A jsou i ti, kteří vědí, ale nic podle toho nedělají, na které se vztahují slova:
غَيرِ المَغضوبِ عَلَيهِم
ne těch, na něž jsi rozhněván (Fátiha:7)
Oba elementy, jak znalost, tak i čin v souladu s touto znalostí, musí být zastoupeny zároveň. A o tom hovoří i Korán:
فَتَعالَى اللَّهُ المَلِكُ الحَقُّ ۗ وَلا تَعجَل بِالقُرآنِ مِن قَبلِ أَن يُقضىٰ إِلَيكَ وَحيُهُ ۖ وَقُل رَبِّ زِدني عِلمًا
Nechť povýšen je Bůh, vládce a pravda! Nepospíchej s Koránem, dříve než bude ti ukončeno celé jeho vnuknutí, a rci: „Pane můj, rozmnož mi vědění!“ (TáHá:114)
Bez ohledu na to, kolik znalosti člověk získal a kolik toho ví a zná, zůstává ignorantem, jinými slovy jeho ignorance vůči tomu, co se nenaučil, stále převažuje nad tím, co se naučil.
Nechť tedy nikdo nemá tu drzost a opovážlivost říci: „Jsem s hledáním nauky hotov, získal jsem ohromné množství vědomostí.” Naopak, nechť si uvědomí slova Boží:
نَرفَعُ دَرَجاتٍ مَن نَشاءُ ۗ وَفَوقَ كُلِّ ذي عِلمٍ عَليمٌ
My obdařujeme různými stupni, koho chceme, a nad každým znalým je znalejší. (Júsuf:76)
V této výše uvedené prosbě tedy prosíme Alláha, aby zvětšil objem toho, co víme a aby nám tato naše znalost byla prospě
šná.
Slova „Chvála Alláhu za všech okolností, utíkám se k Alláhu před stavem lidí v Pekle” jsou oslavou Alláha v každé situaci. Znamenají, že muslim se v každé životní situaci obrací se svými prosbami výlučně na Alláha. V dobrém i ve zlém, stále se na Něj obrací a stále Ho chválí. Stále prosí Alláha, aby jej vyvedl z Pekla a neuvedl ho do těžkostí těch, kteří v něm uvázli.
Autor: šejch Sálih al-Fewzán
Zdroj: Kniha Šerhu Bulúghi l-marám, sv.6, Kitábu l-Džámi’i, Bábu z-zikri we d-du’á, str. 347-348.
Publikováno i na www.SalafyInk.com
______________________________________
[1] Uvádí Ibn Hadžer al-‘Askalání v Bulúghu l-merám, č. 1565. Zaznamenává ho an-Nesá‘í v Sunenu l-kubrá, hadís č. 7868; a al-Hákim v Mustedreku, 1/510.
[2] Zaznamenal at-Tirmizí, viz al-Albání v Sahíhu t-Tirmizí, hadís č. 3599. Hadís je sahíh až na dodatek „chvála Alláhu …” až do konce.